Ukázky

Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty; / jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty… / A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých, / jak dole mrtvoly v jezerech zelených. / Tam na dně hnijí teď – a zhyzděná jich líc… / My mnoho cítili a neřekli jsme nic. / Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď, / my tiše sedneme a odvážeme loď. / (A divno bude nám po vodách těchto plout!) / Pochodně dohasly, a nelze dohlédnout / jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý, / na lesklé vidiny, zkrocené…

Tvrdá matka byla jsem tobě. / Těžce chléb jísti dala. / Nehýčkala jsem robě, / muže jsem zraňovala. / Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené, / smutný se obzor před tebou šířil. / Mluvila jsem o ráně zasazené, / kterou čas neusmířil. / Na nás oba padal těžký stín. / Matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn. / Nepozdvihl jsi pro mne rámě. / S láskou jsi nepomyslil na mě. / Když vítr zahučel, zapraštěl mráz, / neslyšel jsi můj hlas. / A já přec mluvila, vidouc tvou psotu, / bídu, jež věčně tě štve…

Plynuly chvíle v moře času. / Podivný večer: žel a žel. / Dnes ani u jednoho hlasu / jsem přízvuk něhy neslyšel. / Ni jeden úsměv. V pláni kdesi / klekání dlouze naříká. / Dráždivým steskem šumí lesy / a vše je drsná tragika. / Já cítím v srdci záchvěv zimy, / mráz tuším, který zazebe. / Věci a lidé říkají mi: / My žalujeme. Na tebe! / A naslouchám teď s mrazným klidem, / jak hlad ten splývá s klekáním. / Já odpovídám věcem, lidem: / Je dobře. Vždyť se nebráním. / Šli němě ptáci v hnízda svoje…

Ne, nenávist to není mdlá a líná, / jež utiší se pohříchu. / Nebudu říkat slova Markétčina: / „Jde hrůza z tebe Jindřichu.“ / Nebudu, nechci marně napodobit / na měsíc štěkající psy. / Pro postrach dětí nechci z tebe robit / příšeru z Apokalypsy. / Nač zbytečný klam a nač fikcí přepych? / Kdo bude mluvit o soudci? / Ne tak. Já půjdu, třeba v množství slepých, / sok hrdý a sok vidoucí. / Tvou velkost měřím, tvoje nebezpečí, / expansi tvoji do šíra, / tvou schopnost ničit. Budiž sebe větší…

A prošel vším. Znal všechny světa díly. / Znal pyšná města, pouští němý kout. / Výš zlezl hor, jež nedostupny byly. / Přes všechna moře vedla jeho pout. / A prošel vším. A poznal všechny vášně. / Znal opojení a znal jeho rmut. / A prošed vším, vším unaven byl strašně. / Tak pravdu znal, že byla jako blud. / Procházel světy. Vlekl jako břímě / své miliardy, o nichž blouznil svět. / On tropy šel a kráčel jako v zimě. / Tak krásu znal, že byla jako led. / Být něčím zchvácen! Úzkostí č…

Počali mě v létě devatenáct set osmnáct / (nebo to bylo v třicátém osmém) / kdy ta či ona válka byla v plném proudu / což nezabránilo dvěma lidem / aby se ten rok v Ossiningu nemilovali / Rád myslím na říční břeh ve slunci / na piknik u Hudsonu / jako na obraze od některého z malířů Hudsonské školy / nebo snad výš na Medvědí hoře / když si vyjeli starou Hudsonskou paroplavební linkou / na výletním parníčku s lopatkovým kolem / (to lopatkové kolo jsem si možná přidal – / Hudson byl …

Muž napůl žena / Žena napůl muž / A ti dva proletení navzájem / androgynní v každém z nás / ruce a nohy jednoho / objímají a svírají / ruce a nohy toho druhého / má prsa mé bradavky jsou stopy / po tobě / srdce ta škeble o dvou skořápkách / lapá po dechu v jeskyni moře / (chlemtavý zvuk mořských vln) / sperma mořská pěna chrstnutá / do lůn jeskyní / vytrysklá / z těla bytí / ze zpívajících úst moře / (zamlklí mořští ptáci se nad tím vznášejí) / A moře je brunátné krví / když Pašije svatého Matouše / zpíva…

Spi sladce, moje dítě, / spí celá tvoje zem. / Spi tiše, až se vzbudíš / tím těžkým jejím snem. / Spi sladce, moje dítě! / Spí celá tvoje zem! / Spi, abys rostlo rychle / a mohlo trpět včas. / A nediv se, že slyšíš / dnes příliš tvrdý hlas. / Dnes kolébá tě otec / a ten má tvrdý hlas. / Z deváté desáté ruky / myšlenky budeš brát / a po Evropě nosit / už obnošený šat. / Z deváté desáté ruky / myšlenky budeš brát! / A oklikami půjdeš, / kde jiní rovně jdou. / Co jiným zcela jasným, / bude ti záhadou. / A oklikami…