Pulchra – Příběh o krásné planetě

V.
Výprava do Středního pásma

V noci mi vlezl do pokoje Patrick a šeptem se zeptal, jestli spím. Stála jsem u okna v rohu za záclonou, on civěl na postel. Pes už spal, i stádo oveček. Oba Měsíce zářily jako každou noc.

„Jdi pryč!“ řekla jsem mu. Čekal, že mu odpovím z postele, a lekl se.

Tak jsem vstoupila do měsíčního světla. „Odpusť mi, Magdo. Nemoh sem si…“

Odbyla jsem ho: „Standard.“

Nepřestávala jsem se divit, jak je mi najednou volný. Ale byl. Šumafuk, řekl by strejček. Sedla jsem si na postel a opakovala jsem:

„Jdi pryč.“

Stál v měsíčním světle a vypadal jako klon. „Fakt sem si, Magdo, nemoh…“

„Já taky ne. A já věděla, že to je hřích.“

„Tohle, Magdo, je – horší. Já…“

„Nic není horší než hřích. O tom ty víš houby. A jdi pryč!“ pravila jsem už vztekle.

Otevřel pusu a zase ji zavřel. Otočil se, zmizel. Jako klon.

Lehla jsem si na nerozestlanou postel a zadívala se na ty dva Měsíce. Zářily víc než na Zemi Slunce. Byly dva.

* * *

Ráno jsme letěli do Středního pásma. Výpravu vedl Hoffstein. Pořád jsem měla dojem, že se o mě zajímá, ale jak a proč, byla záhada. Lidi z Pulchry na to přece nebyli dělaní. Asi ze zvědavosti, pomyslela jsem si, a to mi vyhovovalo. Letěla s námi i Geraldinka s Pernillkou, Bill ne.

Seděli jsme ve čtyřmotorovém vrtulníku, kterému cesta do Středního pásma trvala dvanáct hodin. Pulchra měla techniku, o jaké se nám na Zemi nesnilo, jako ty dalekohledy. Ale byly tu taky věci, které už člověk na Zemi neviděl. Vrtulové letadlo. Nebo ta ovocná dieta. Na Zemi něco podobného jedly jenom tlusté ženské kvůli zhubnutí. Ale jejich dieta nebyla zdaleka tak dobrá. Anebo strejček: „Co On svázal na Zemi, člověk nerozlučuj.“ Tady to zřejmě bylo železné pravidlo. Na Zemi?

Musela jsem se zasmát.

Hoffstein seděl mezi mnou a Benem. Z Benovy přítomnosti jsem dvakrát šťastná nebyla, ale karambol s Marilynkou ho asi poučil. Byl zticha a dával pozor, co vykládá Hoffstein. Střední pásmo, říkal lovec asteroidů, je rezervace, národní park pro tropickou faunu a floru.

Pod námi jiskřil a modral se Západní oceán, kopie Atlantiku. Přede mnou seděl náš klon Frank C. Stonewall a taky koukal z okna na třpytivé vlnky klidného oceánu. Oceán byl nedohledný, vlny v hloubce monotónně jiskřily. Usnula jsem a ve snu jsem se jako obvykle vrátila do pokoje strejčka Anastáze s barevnými kostelními okny, strejček v příšerně prosezené lenošce, hlavu ve voňavém dýmu z oslintané lulky. Slyšela jsem, jak se ho ptám, nejistě, protože jsem ho nechtěla ranit, jenže vědět jsem to musela.

Učitel biolky si dobře pamatoval, nač jsem se ho jednou ptala. Já jsem si zase pamatovala, jak mi řek, abych se dobře učila, a sama přijdu na to, že je to nesmysl. Uvízla jsem mu v hlavě. Kde mohl, zabrousil na Něho a tvrdil, že neexistuje. Jedině člověk. A kloni, které stvořil člověk, a tím dokázal –

Tak jsem to pověděla strejčkovi Anastázovi. „Učinil je z prachu?“ zeptal se strejček.

„Ne. Klonoval je z něčí kůže. Proč z prachu?“

„Protože lidskou kůži stvořil …