Pulchra – Příběh o krásné planetě

VIII.
Na konci cesty

Konečně se nad obzor vyhoupla tabulová hora, cíl našeho návratu. Jeep zastavil u letiště, políbila jsem Andreu na tvář a výtah mě vynesl vzhůru pravidelným žebrováním ve stěnách šachty. U budovy observatoře jsem potkala Franka, někam utíkal.

„Nač ten spěch?“ zeptala jsem se.

Zastavil se.

„Průser, holka!“

Ukázal na hřbitov opodál, kde leželi pracovníci observatoře, jejich psi a kočky a jiná zvířata, která měli Pulchřané pro radost. Než jsme se s Andreou vypravily na cestu, byla jsem se tam podívat. Hřbitov zabíral celou polovinu hory a na každém hrobě byla destička, pokaždé jinak tvarovaná, se jménem manželského páru nebo zvířete. Kolem bzučeli čmeláci a pili nektar z vonících květin.

„Někdo umřel?“

Frank zavrtěl hlavou.

„Ne. Gertě se už zajídala ta zdejší ovocná dieta, tak zakroutila krkem nějaký důvěřivý holubici, že si v noci v lese udělá vohýnek a nacpe se masem. Samo sebou, dva zdejší vegetariáni zmerčili vohýnek, přišlo jim to divný, šli tam a přistihli Gertu, zrovna dyž vokusovala stehýnko. Hroznej průser, holka! Hoď sebou, dem na schůzi!“

Cestou jsem si vzpomněla na červíka v jablku, které Gerta nakousla, i na číšníka, který jablko s červíkem odnesl ve stříbrné misce. Všechno už bylo jasné.

Až na to kolo.

Ve společenské místnosti už všichni zaraženě seděli u několika stolečků se šachovnicemi. Na Zemi šachy dávno nikdo nehrál. Na Pulchře asi ano, protože žádné další stoly a židle tu nebyly. Patrick stál u průčelní stěny a o něčem vykládal. Když jsme s Frankem vstoupili, na chvíli se odmlčel. Sedla jsem si vedle Deirdre a upřela pozornost na našeho kapitána. Byl rudý jako rak a právě se zakoktal. Už ale končil.

„Takže bohužel odlet jsem musel přeložit o měsíc dřív. Vím, že jste nestačili dokončit práci,“ polkl a ještě víc zrudl, „aspoň většina, ale nedá se nic dělat. Duncan na tom trvá a nehnu s nim.“

Zarachotily židle, vypadli jsme ze společenské místnosti, která, pokud šlo o nás, se hodila právě jen na schůze. A tohle byla naše první bez Pulchřanů.

A poslední.

* * *

Letělo se pozítří. V noci před odletem mi někdo zaťukal na dveře ložnice. Když jsem otevřela, stála tam Geraldina, omlouvala se a požádala mě, jestli může vstoupit. Prý jenom na chvilku.

Trochu jsem se lekla.

„Co se zase stalo?“

Napadlo mě, že to možná nevydržel taky Jeffrey. Nemyslím tu bezmasou stravu. Myslím jinou chtivost.

Geraldinka pravila:

„Pernillka se do tebe asi zamilovala. Aspoň mám ten dojem. Sotva se dozvěděla, že letíte domů dřív, než jsme si mysleli, rozbrečela se jako tenkrát při loučení, víš? Nezapomněla na tebe. Opravdu jsem ji takovou jakživa neviděla. Nebaví ji ani starat se o bratříčka!“

„Už se na – už se vylíhl?“

„Je mu pět neděl. Chtěla jsem tě požádat, jestli bys k nám zítra nepřišla. Snad se ti zase povede ji ukonejšit.“

Zítra, v poslední den našeho pobytu na planetě, si ostatní ženské chtěly jít do krámu ve vesnici pro nějakou módu z Pulchry. Hned první den nám dali něco jako poukázky, nikdo zatím n…