Pulchra – Příběh o krásné planetě

VII.
Sem tam po Pulchře

Andrea byla samozřejmě krasavice s důlky ve tvářích a bylo jí už skoro pětadvacet. Měla veselou povahu jako všechny Pulchřanky, jinak se však nepodobala žádné ženské, se kterou jsem zatím na Pulchře přišla do styku. Povoláním byla pozounistka a vezla si s sebou nástroj v červenobílém pouzdře. Kdykoli jsme vyjely na nějaký kopec nebo vylezly na nějakou horu, rozbalila nástroj a krásně troubila, aby nevyšla ze cviku. Hlas pozounu zněl údolím daleko pod námi.

Vyrazily jsme dva dny po výpravě na Menší Měsíc. Během šesti týdnů jsme projely velký kus Pulchry, ovšem pouze mezi oběma oceány. Andrea většinou mlčela, jen když jsme se blížily k nějaké vesnici, pověděla mi, jak se jmenuje a co tam lidé vyrábějí. Nikde v těch vesnicích neměli divadla ani biografy. Jenom sportovní stadiony a koncertní síně pod širým nebem.

Schválně jsem se zeptala:

„Chodíš často do kina?“

„Kam?“

„Co děláváš večer?“

„Jdu na koncert, cvičím a tak.“

„A přes den?“

„Různě. Každý den mám zkoušku, potom hrajeme volejbal, házenou, fotbal, chodíme na výlety…“

Už jsem se neptala. Dál jsme jely mlčky, Andrea mi ukazovala výrazné hory, na nichž se nikdy nic nestalo, a jezera, v nichž se nikdy nikdo neutopil a kde jsme si na břehu obvykle postavily stan. První den u jezera jménem Labutí – bylo opravdu plné na dálku krásných ptáků, kteří se živili plody vodních rostlin podobnými švestkám. Marně jsem si lámala hlavu, o čem si s Andreou vyprávět. Nakonec jsem jí oznámila, že si půjdu zaplavat. Andrea pravila, že se ráda přidá. Kus dál od nás se koupali nějací nudisté, samí chlapi. Svlíkla jsem se za jeepem, natáhla plavky a pak jsem zjistila, že Andrea už na mě čeká – nahá.

„Ty se koupeš oblečená?“ zeptala se udiveně.

„To jsou plavky.“

Hleděla na moje bikiny nechápavě.

„Koupací úbor,“ řekla jsem.

„Proč?“ užasla. „Ve vodě tě šaty nezahřejí. A až vylezeš, budou tě studit.“

Kývla jsem hlavou směrem k naháčům na břehu ani ne deset metrů od nás a zeptala jsem se: „Ty se před nimi nestydíš?“

„Proč?“ užasla znovu Andrea.

Ovšem. Bill poučil Pulchřanky – schválně nesprávně – jenom o pozemských zvycích v sauně. A jsme na Pulchře. Nikdy tu nebyla žádná Eva ani žádné jablko, které by pro Evu a pro všechny po ní mělo zlé následky.

Rezignovaně jsem se tedy zbavila bikin a nejistě jsem pokukovala po naháčích. Nikdo se za námi ani neohlídl.

* * *

Pulchra byla krásná. Šněrovaly jsme ji křížem krážem přes několik vysokých pohoří, vyjely si lanovkou na Zelenou horu, která podle mých chatrných zeměpisných znalostí odpovídala pozemskému Mont Blancu, ale mohl to taky být některý nižší vrcholek Himalájí. Jenomže jsme jezdily pouze po severní půlce Nového kontinentu, a ten odpovídal Severní Americe, takže žádná taková hora to být nemohla.

V hloubce pod Zelenou horou se prostírala zelená a žlutá krajina posetá lesy, jezery a vesnicemi až k jiným horám na obzoru. Den byl krásný, slunečný jako všechny dny na téhle v pravém slova smyslu požehnané planetě. Na nebi ně…