Smutek poručíka Borůvky

Zločin v dívčí škole

Je to už dávno, vzdychl. Už – zamyslel se – víc než osmnáct let. A začalo to tenkrát – byla to myslím středa. Ano. Ve středu ráno ve sborovně. Jsme tam všichni, kromě profesora Kotěte, který se dovolil na pohřeb babičce do Čáslavi, přesně ve tři čtvrti na osm, jak to vyžaduje naše ředitelka Ivana Krulišová, které dívky (a po straně i my učitelé) říkají Ivana Hrozná. To jednak podle zjevu – třebaže je ženou, podobá se trochu buldokovi –, jednak podle táborových řečí, které vede proti imperialistům, revizionistům, kulakům, kosmopolitům a vůbec proti všem třídním nepřátelům. V podstatě je to však laskavá česká duše v knedlíky a koláči vyživeném českém těle, a dívky to vědí a hřeší na to (a my taky). Ivana Hrozná je hrozná jen v teorii: když jsme asi před měsícem probírali připuštění našich dívek ze čtvrtého ročníku k maturitě a narazili jsme na jasnou kulackou dcerku z pětadvacetihektarového statku, chodila Ivana tři dny jako bez duše a nakonec k nám ve sborovně držela táborový projev o Makarenkovi, kterého si trošku popletla s Lysenkem, promluvila o dědičnosti, známé buržoazní pavědě, a o tom, že podle sovětské genetiky se vlastnosti nedědí, nýbrž získávají výchovou, a celou tu vědu zakončila metaforou o mladém stromku, který se dobře ohýbá. Výsledek: kulacká dívka z pětadvacetihektarového statku dána pod patronát školské skupině ČSM a k maturitě připuštěna.

Ale to jen na okraj, víte? Tedy; jsme ve sborovně a uprostřed nás usedavě brečí žákyně Chocholoušová Jana ze IV. A, protože jí někdo ukradl sešit s obálkou, v níž měla 5200,- Kčs ve staré měně, obnos vybraný na úhradu školního výletu do Moravského krasu. Zapomněla si ho včera v zeměpisném kabinetě, kde pomáhala profesoru Kotěti kontrolovat legitimace ČSM, a když se tam pro něj v půl sedmé vrátila, už tam nebyl: Bože, ach bože, pět tisíc dvě stě ká čé es, co bude dělat?

Stojíme povinně zachmuřeni vážností situace. Ivana Hrozná střídavě bledne a brunátní, očividně to ve svém mateřském srdci prožívá s Chocholoušovou Janou. Já se snažím zafačovanou pravičkou, do které jsem se včera řízl nožem na chleba, narychlo dopsat přípravu na hodinu tělocviku v I. B, protože včera mi na to nezbyl čas, a kamufluju to Rudým právem, aby mě Ivana Hrozná neviděla. Ostatní soudruzi a soudružky stojí jako Braunovo sousoší v Kuksu v rozmanitých postojích podle své letory a soudruh profesor Semerák, upjatý v dvouřadovém saku jako v povijanu, pronáší suchým hlasem: „Budeme muset zatelefonovat na Bezpečnost.“

* * *

Jenže Ivana Hrozná se vzbouřila a na Bezpečnost jsme nezatelefonovali. Pronesla k nám ve sborovně táborovou řeč o své důvěře v naše dívky a o neposkvrněném jménu naší školy a hned nato jinou táborovou řeč v tělocvičně, kde se směstnalo našich dvě stě třicet šest žákyň. Ta byla na téma: „V socialistické společnosti nad nikým nelámeme hůl!“ a měla mít ten smysl, že zlodějka sešitu s penězi nahlédne, že naše společnost dává každému možnost nápravy v příslušných zařízeních, a…