Lvíče

Kapitola pátá
VEČÍREK V PODZEMÍ

Společnost u Dáši Blumenfeldové byla už hezky pod parou, proto přivítala světlý zjev slečny Stříbrné v bílých koktejlkách téměř s jásotem. Ze svého zahraničního zdroje opatřila Blumenfeldka tolik tuzexových bonů, že se tu nepilo nic horšího než Black & White a hovor se už vznášel v polohách mezi realitou a fantazií. Docela organicky do něho zapadal Dášin hlas, prozrazující právě redakční tajemství nadpodnikového významu.

Usedli jsme do pitvorných křesílek, také nějakého valutového původu, a naslouchali (já trpělivě, slečna Stříbrná s vyvalenýma očima) tajemství, které se týkalo přesazby v novém románu význačné prozatérky. Jako nevyléčitelná patetička našla několik příliš vřelých slov pro muže, jenž právě upadl v zapomenutí, a proto se z šéfova příkazu musel u padesátitisícového, už svázaného nákladu vyrvat arch a nový – po opravě dvou vět – rukodělně všít. Celková národohospodářská ztráta představovala šestimístné číslo, ale přesto se pro ni šéf rozhodl. Jako vždy rozhodl se správně. Ani já jsem nepochyboval, že škoda, kterou by pro něho znamenalo publikování dvou zastaralých vět, byla státními penězi vůbec k nezaplacení.

Slečna Stříbrná jenom užasle mlčela. Byla zvyklá spíš na společnost znalců zoologie než na problematiku lidí ze zákulisí kultury.

Tady ji obklopovali, a nevěděla o nich pranic. Zato jsem o nich věděl své já. A naopak. Valné mínění o mně neměli, ale za starých dob jsem k nim měl příliš blízko a moje činnost v dobách novějších byla tak obezřetná, že mě nezařazovali – aspoň ne jednoznačně – do kategorie lidí, po jejichž příchodu do místnosti společnost mění téma.

Spíš jsem pro ně byl neškodný posera a tolerovali mě jednak z toho dávného zvyku, jednak proto, že čas od času jsem někomu z nich pomohl ke koruně. Nedávno například zrovna Kocourovi, který tu pilně upíjel Dášinu whisky a jemuž jsem dohodil překlad jihoafrického básníka, básnícího v jazyce Xhosa. Protože tím v Praze hovořil pouze doc. dr. Bublík, a to byl akademický vědec a vyznavač poetiky Vrchlického, rozhodl šéf, že se mu svěří pouze vypracování podstročníku, a já dostal za úkol vybrat a přemluvit současného básníka, který by dílo dokonal. Vybral jsem Kocoura, šéf výběr schválil (Kocour svého času seděl, a byl proto tak trochu živým svědomím všech, kteří neseděli nikdy; tím spíš, že činu, jehož se dopustil udaný básník, dopouštěly se dnes a denně tisíce neudaných), a Kocour pak dávno před termínem převedl parnasistní podstročník do velmi volných jeffersovských veršů. Honoráře, získaného znásilněním xhoského básníka, využil – třebaže neměl ani na kafe – k tvorbě obrazů, které skládal z různých věcí, posbíraných na smetištích, neboť na vlastní poezii už v nových poměrech rezignoval.

Podobně, a někdy mnohem vydatněji, jsem přispíval k obživě i několika jiných. Brejchovi, který už před naším příchodem poněkud přebral a seděl napůl zhroucený v bambusové sedačce, jsem třeba kdysi dávno zprostředkoval nad jiné výhodnou výrobu třic…