Setkání v Torontu, s vraždou

Kapitola sedmá,
v níž inspektora inspirují platinové vlasy a objeví se opožděná svědkyně

Ráno telefonoval Fred. Z nemocnice. Syrové ryby ho dohonily.

„Počkejte na mě,“ řekl jsem Miriam, která u svého stolku četla nějaký bulvár, a šel jsem do laboratoře zeptat se Desmonda Clairmana, jak rychle bude s analýzou hotov, že bych ji potřeboval nejpozději pozítří. Veselý génius zařehtal a spustil přednášku o izolaci vzorků od nebiologických kontaminantů, která se postupně stávala čím dál nesrozumitelnější, až jsem ho přerušil: „Nejdřív tedy mohu počítat s výsledky kdy?“

Clairman si položil ukazovák na špičku nosu, bleskově zapřemýšlel a řekl:

„Pokud nenastanou komplikace – dnes máme čtvrtek – ve čtvrtek…“

„Za týden?“

„Za čtrnáct dní, inspektore. Když nám to půjde mimořádně dobře, o den dva dřív.“

Z penze si mě půjčili na čtrnáct dní. Výsledky dostanou až ti uzdravení. Mladý Bullock a ostatní.

Uvědomil jsem si, že jsem pořád ještě policajt. Do morku kostí. Za nic jsem se nechtěl s případem rozloučit.

„Poslyšte, doktore,“ oslovil jsem permanentně rozjařeného vědátora důvěrně. „Test na paternitu – myslím obyčejný test, jaký se dělal vždycky, už před DNA – na ten není potřeba tolik času?“

„Na ten ne. Můžete ho mít pozítří. Ale…,“ zařehtání. Jako by v laboratoři měli koně. „… budem potřebovat krev toho podezřelýho z otcovství.“

„Tu vám předal Melville. Včera mu ji odebral. Původně jste ji měl použít pouze na profil DNA. Můžete ze vzorku udělat taky paternitu? Myslím nejdřív?“

„Žádnej problém,“ pravil ekonomicky. „O všem, inspektore…,“ pohlédl na mě šibalsky, „snad se pamatujete, že tenhle starý test dokáže jenom vyloučit, nikoli určit?“

„To znamená?“

„Kdo má bejt ten šťastný otec?“ Zařehtání. „Nebo nešťastný?“

„Snad Ireneus Murphy. Tomu Melville odebral krev.“

„A bude šťastný, jestli ho z otcovství vyloučíme?“ Bude? Sám jsem nevěděl.

Bude o podezření míň. Ale jak se mi před vnitřním zrakem objevila ta groteskní, žalostná postava Irenea Murphyho, bude možná o smutek víc. Hluboký smutek.

„Jestli ho vyloučíte,“ řekl jsem po chvilce, „neřeknu mu to.“

~~~

Zapadl jsem do Rejstříku a obklopen přístroji, jejichž obsluhu jsem ovládal, pustil jsem se do díla. Strecha záznam skutečně měl. Před třemi lety ho revize v podniku Brandon Marsen Company usvědčila ze zpronevěry tří set dolarů, které u soudu, od prvního výslechu do posledního, vysvětloval nutností zaplatit činži, a dušoval se, že při první výplatě chtěl peníze vrátit.

V mé praxi nebyl Strecha rozhodně první „zločinec“, který si touhle metodou pomáhal udržet pověst solventního člověka a jemuž se to patrně jednou dvakrát podařilo – dokud nepřišla neohlášená revize. Jednou dvakrát třikrát peníze vrátil a u soudu pak prohlašoval, jako mnozí zatím poctiví defraudanti před ním, že by je byl dal do pokladny zpátky („zase“ neřekl: předchozí „půjčky“ nepřiznal a na žádné mu nepřišli), nebýt náhlé revize. Zkušený soudce ovšem předpokládal, že až si provinilec odsedí první krátký trest, tajný …