Vražda pro štěstí

Kapitola dvanáctá

…v níž je podroben prohlídce byt doktora Procházky a zjištěno mimo jiné, že doktor Procházka nežil úplně poustevnickým životem.

U dveří Frantovy rezidence stál uniformovaný policista a zasalutoval nám. Dveře domku zely dokořán. Vstupovalo se jimi do malé předsíňky s almarou na šaty a s almarou na jídlo, z které se přímo vcházelo do salónu, knihovny, pracovny, ložnice a obývacího pokoje v jednom, kde jsme všichni v dobách rozkvětu Pěti Pé strávili nejednu milou chvilku, protože to byl nejvelkolepější kvartýr, jaký kdo z nás měl. Bez bytných, prostorný, útulný, osamělý, jako na konci světa; velká čtvercová místnost, která zabírala téměř celou rozlohu domku.

U průčelní stěny, bez oken, stála mohutná, knihami naplněná knihovna z nehoblovaných prken. Našlo v ní útulek množství neprodejných filozofických knih, nakoupených po antikvariátech hlavně od té chvíle, co se na Frantu usmálo štěstí. Z té doby pocházela i bílá sádrová poprsí Sokrata, Platóna a Aristotela na starodávné komodě, přistavené k boční stěně, u níž stál také gauč. Vedle gauče byl noční stolek s lacinou dvoulampovkou. V protější stěně, tedy levé boční, když se vešlo do místnosti, bylo jediné okno, pod nímž stál psací stůl a kus dál do středu pokoje konferenční stolek ze starého sudu, na něm telefon, rovněž vymoženost posledního roku, a čtyři rozvrzaná křesla.

V jednom z nich seděl daktyloskop a v druhém nějaký jiný pán od policie, dychtivý mladík se slídivýma očima. Oba vstali a pozdravili se s inspektorem Vodičkou. Mladík, který nejprve černýma očima řádně proslídil mě, řekl:

„Na něco jsme přišli, pane inspektore.“

„Tak?“ řekl Vodička.

„Ano,“ řekl mladík. „Okno bylo zavřené zevnitř a neporušené. Na věšáku visel plášť, zřejmě plášť doktora Procházky, a v kapse byl klíč od zámku domovních dveří. Domovní dveře nebyly zamčeny.“

„Nějaké stopy?“ zeptal se inspektor.

„Na první pohled ne. S ničím nebylo hnuto, žádné zotvírané zásuvky nebo zpřeházené papíry, ale –“ mladík učinil divadelní gesto, „račte se podívat na tohle, pane inspektore.“ Ukázal na starý sešlapaný koberec na podlaze, poblíž konferenčního stolku. Vodička se tam sehnul. Já taky. Na koberci byla nepatrná hrudka zaschlého bláta.

„Někdo tu byl,“ řekl mladík. „Někdo tu byl, dnes, po vraždě.“

Inspektor Vodička přikývl.

„Kdyby tohle bláto bylo staré, byl by z něho už prach. Tohle je čerstvé. Když jsme je opatrně odhrnuli, byly v koberci ještě stopy vlhkosti. Neleží to tu déle než několik hodin.“

„Výborně, pánové,“ řekl Vodička, vstal a přistoupil k oknu. Moc z něho nemohl vidět, protože hned za oknem stála oprýskaná zeď jakési dávno opuštěné dílničky bez oken, s opršelým nápisem Sedlář a řemenář. Ulička mezi domkem a bývalou sedlářskou dílnou byla slepá, zakončená plotem dvorečku, který patřil k Frantovu sídlu. Stál tam dřevěný reterát a několik zanedbaných a prázdných králičích kotců. Slepá ulička vedla do „ulice“, to jest na nedlážděnou cestu, po jejíž jedné straně se táhly chudobné keře a za nimi klesala stráň směrem ke Košířům a starému Smíchovu. Dole kouřily komíny Ringhofrárny a v podzimní mlze se táhla neutěšená pole strahovských svahů. Na té straně cesty, kde stál Frantův domek, krčily se asi tři nebo čtyři podobné domečky, přilepené jako vši na tělo matičky Prahy, vystrčené nad její periférie do podivné iluze venkova a venkovské bídy v bezprostřední blízkosti vilek lépe situovaných obyvatel, které bylo vidět kousek níž v údolí. Frantovo sídlo bylo v té řadě předposlední a Franta, ani jako šéfredaktor, se s ním nehodlal rozloučit. Hovělo jeho poustevnickým sklonům, které si v poslední době ještě vypěstoval.

„V psacím stole jsou dva zajímavé dopisy,“ řekl mladík.

„Jinak nic. Žádné otisky prstů kromě otisků oběti. Návštěva pracovala v rukavičkách.“

„Podíváme se,“ řekl Vodička.

Pak se vyptal ještě na několik podrobností a nakonec dva pracovníky milostivě propustil. Potom odešel k věšáku a z kapsy pláště vytáhl obrovský hliníkový klíč. „Poslyšte,“ řekl, „byl doktor Procházka hodně zapomnětlivý?“

„No dost,“ řekl jsem. „Vlastně hodně. Pravý filozof. Dělávali si z něj kvůli tomu legraci už na fakultě.“

„Hm,“ řekl Vodička. „Podívejte se: u mrtvoly byl nalezen jenom klíč od redakčního stolu. Zato v kapse kabátu, který visel tady, v nezamčené místnosti, našli klíče od domu. Odhlédněte od všeho ostatního – co byste z toho usoudil?“

„Že si doktor Procházka vzal dnes jiný kabát a klíče zapomněl v kapse kabátu, který visí tady.“

„A ten dotyčný,“ řekl Vodička a ďábelsky se usmál, „co tu byl po jeho smrti a nechal nám tu blátivou vizitku, si nepochybně přál, abychom přesně takhle soudili.“

„To ale taky znamená, že vrah musí být někdo, kdo Frantu dobře znal a věděl, že je zapomnětlivý!“ vyhrkl jsem.

„Máte rychlý úsudek,“ řekl Vodička, „zato v…