Konec nylonového věku

BYLO TO JAKO ZLÝ SEN, A SOTVA se octli na mrazivém zimním vzduchu venku, Robert si ho otočil a dal mu rovnou do nosu. Nemohl nic dělat. Svalil se do sněhu a viděl Roberta tyčícího se nad ním do výše. Vstal, chránil si nos a ucítil Robertovu pěst v žaludku. Prase, řekl Robert. Po obličeji se mu spustila krev. Robert nahoře se tyčil v žabí perspektivě a na vršku měl nasazenou malou hlavu se zlým obličejem. Zlý Robert. Zas ležel na sněhu, ve smokingu, a uvědomil si, že se to konečně stalo. A ani to nebylo tak hrozné, jak se obával, když na to někdy myslel, že by se to mohlo stát. Ležel na sněhu a tiše krvácel. Robertova vztyčená hlava se pomalu otočila, uviděl ji zalitou světlem lamp ve vchodu, a tam spatřil Irenu. Stála v lesklých černých šatech, osvětlená ze všech stran a krásná. Naplnilo ho uspokojení. Tohle všechno pro Irenu. Teď už teda prožil v praxi všechno z teoretické Sexuologie. I rvačku kvůli holce. Ležel ve sněhu a díval se na Irenina záda, mizející v Reprezentačním domě, jak si ji Robert odváděl. Ať si ji odvádí. Náhle si byl Irenou zcela jistý. A může si být Irenou jistý, kdežto Robert ji musí pořád hlídat. Celý život. Nebo aspoň dokud mu dost nezestárne. To je úděl manželů: blaho manželských práv a hlídání. A to je úděl milenců: ležet občas s rozbitým nosem na sněhu, ale vždycky se vrátit. Nikdy nezpantoflovatět. A nakonec mít vždycky možnost zmizet, když se krásy světa začnou vytrácet.

Nadzdvihl se na loktech a uvědomil si, že nad ním opět někdo stojí. Ohlédl se. Proti světlu lucerny to byla jen černá silueta muže s kloboukem. Ale z druhé strany stál ještě někdo jiný. Otočil se tam. Bylo to bronzové slunce v kožíšku a v bílých plesových šatech, které vykukovaly pod kožíškem. Chvilku si nemohl uvědomit, kde už je spatřil vycházet. A pak mu hlavou bleskla vzpomínka. Zlatovlasá kráska. Bronzová kráska. Modráky, trochu pomačkané v rozkroku. Padala mu do klína jako ve filmu. Jako z nebe. Ano, jsou to ty oči z tramvaje, modré oči, a hledí na něho starostlivě. Třeba Pánbůh existuje. Uvědomil si, že jeho přirozené reakce se rvačkou nepoškodily. Cítil, že si na tváři vyrábí společenský úsměv, ten, který sluší jeho hubě, a že filmově říká:

„Haló, slunce! Nezapadej!“

Bronzová kráska změnila výraz. Pěkná pusa se ohnula do nepřátelského obloučku. Pak se bílý obličej rychle vzdálil a on slyšel, jak jemu přes hlavu říká opovržlivě chlápkovi za ním:

„Pásek drzej! Dneska je jich v Repre plno.“

„Takhle něco dělat by potřebovali,“ odpověděl mužský hlas. Ale to nemůže patřit k ní, k zrzavé apollinairovské krásce!

„Slečno, počkejte!“ zaúpěl a pokusil se vstát. Ujely mu nohy a s heknutím upadl zpátky. Hned se zas hrabal vzhůru.

„Pojď, Jirko,“ slyšel hlas zrzavé krásky. Je zrzavá? Nebo zlatovlasá? Nebo bronzová? Tohle nemůže říkat! Obrátil se na břicho a vyškrabal se na kolena. Spatřil slunce, zavěšené do chlapa v zimníku, bronzová hlava se vzdalovala směrem k Živnobance a ohnivě se otáčela ve světle lamp.

Postavil se na nohy a trochu se mu točila hlava. To neměla říkat! Všiml si, že se kolem něho nastavěl okounějící hlouček. Ach pryč, pryč, pryč, pryč, pryč z toho! Prodral se kruhem okolostojících a potácel se k Repre. To neměla říkat. Co? To! Co? Ááááá – damn it all! Damn it! Kymácel se po schodech k šatně, utíral si zakrvácený obličej kapesníkem a měl jedinou myšlenku, mít už kabát a ležet doma v posteli a ze všeho se vyspat. Docela jasně však věděl, že to není možné. A že to nikdy v letech jeho života nebude možné, vyspat se z toho. Z toho zlého snu. Z té skutečnosti.