Příběh inženýra lidských duší

Josef Škvorecký

89 

Elektronická kniha: Josef Škvorecký – Příběh inženýra lidských duší (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: skvorecky32 Kategorie:

Popis

Josef Škvorecký: Příběh inženýra lidských duší

Anotace

V roce 1984 Josef Škvorecký o svém románu napsal: „Pokrývá asi třicet pět let života, příběhy se odehrávají v různých a velice sobě nepodobných místech na zeměkouli, v Čechách, v Německu, ve Spojených státech, v Kanadě. Zdálo se mi, že chronologické zachycení osudů na pozadí naší doby, kde šílenství války a místní despotové se zmocňují celých zemí a kontinentů, je neadekvátní. … Hlavou se mi honily stovky historek, tucty bezdějových dějů; odmítaly srovnat se do přehledných vzorů. Nahodil jsem epizody, konverzace, images na kousíčky papíru, pak jsem se usadil na podlaze, a jako kdybych dával dohromady gigantickou skládačku, začal jsem těmi útržky minulosti šoupat.“

Josef Škvorecký – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Příběh inženýra lidských duší“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Druhý den ráno Naďa nepřišla. K osiřelé vrtačce postavili dědu, který se jmenoval Vařečka a hned začal lámat rekordy. Zděšen jsem přemýšlel, jak ho zpomalit, aby si toho nevšiml Ballon. Hetflajš si přišel pro kříže a měl jich připraveno třikrát tolik než obvykle.

„Hernajs, to vám to dneska de ňák vod ruky!“

Děda Vařečka se usmál, snad polichoceně. Sotva Hetflajš odvlekl náklad křížů, řekl jsem: „Pěknej hamoun!“

„Cožeže?“

„Že hamouni. Aby se nepřetrh!“

„Inu jo,“ Vařečka se zaryl vrtačkou do duralu, jako by mu to působilo rozkoš.

„Dědo,“ řekl jsem. „Zkazíte nám normy.“

„Cožeže?“

„Tuhle práci normálně dělá jedna taková holka. Jestli budete makat takhle jako ďas, zvednou nám normy a vona si nic nevydělá.“

„Dyž já sem zvyklej ďát.“ Plnou silou se znova napřel do duralu, ani nepřestal vrtat, a celý kříž měl hotový snad za půl minuty. Uvažoval jsem, jestli na takového nevolníka jde zapůsobit politicky.

„Dědo,“ řekl jsem, „dyby všichni makali jako vy, maj Němci válku dávno vyhranou.“

„Jenže voni nemaj!“ zajásal Vařečka.

„Jenže to neni vaše zásluha!“ pravil jsem vztekle. Vařečka vytáhl vrták z kříže, naklonil se ke mně a vycenil hnědý chrup, který už většinou vzal zasvé.

„To máš recht, mladej! Cák já. Já sem houno. Ale Rusáci je ženou! Hlásil Londýn, že prej už sou v Prajzích. To už je tady můžem teďkon čekat každým dnem!“

Po tomto manifestu se opět obul do duralu.

Vzdal jsem to.

Svým standardním tempem, jak mě zaučila Naďa, jsem pokračoval a zapátral jsem po strachu. Na dně žaludku mi pořád seděla ropucha, ale scvrkla se. Včerejší den zlomil páteř noční můře. Měl jsem euforický pocit, že všechno přežiju, i když mě líznou. A i kdyby mě pověsili – no, to ne. Zamrazilo mě. Strach má velké oči, řekl jsem si. Vždycky to můžu zahrát na blba, přesně v tradici. Vrhl jsem opovržlivý pohled na dědu, vypnul jsem vrtačku a šel jsem na hajzl.

V kouři z domoviny se tam přeli Kos s Malinou o existenci Atlantidy. V jedné posadě se sv…