Samožerbuch

ČÁST PRVNÍ

Jůlinka, navlhčovatelka známek: náš jediný stálý zaměstnanec

Stručné dějiny
Sixty-Eight Publishers, Inc.

– Jsem rád, že jste! Dává to v tom exilu pocit jistoty a naděje. Zřejmě je to česká exulantská tradice, tahat s sebou knížky, ať to je Kralická bible nebo Kunderův Žert. A protože se toho do kufru oktávie vešlo strašně málo, je existence vašeho nakladatelství zvlášť vítaná. Budeme se tedy těšit na vaše knihy, které – jak vidíte – objednáváme pro jistotu dvojmo – opět česká tradice: co kdyby pak už nebyly! Ale zcela vážně, myslíme také na knihovny dětí pro jejich budoucí „domov“ v exilu.

– Také já patřím do skupiny lidí, pro které ten rok 68 byl nadějí, a proto také s nadějí, že si něco dobrého přečtu, se přihlašuji za člena vašeho Klubu. Věřím, a váš plán na tento a příští roky mě v tom utvrzuje, že má naděje na skutečně dobrou českou, ale i slovenskou literaturu nebude tak brzy zmařena jako naděje roku 68.

– Dr. X. mi vyprávěl, že vám nějaký ochotný pomocník vyvedl nějaký kousek s penězi, či podobně. Příště každého perspektivního dobrovolníka pošlete ke mně, psychiatr prokoukne lotra za pět minut i dříve, případně pozná, byl-li poslán rovnou z Prahy.

– Věřím, že byste mohli být příkladem toho, že pan Trudeau neměl pravdu, když prohlásil: „V Kanadě už svobodné podnikání nefunguje.“

Historii dobrodružství nazvaného Sixty-Eight Publishers by měla vyprávět moje žena. Vyprávět by ji mohla, ale nevím, jestli ji napíše. Nemá na to čas. Jako čarodějova učednice vyvolala ducha literatury, které v roce šedesát osm vrazili nůž do zad, a nemůže se ho nyní zbýt. Z ničeho uplácala Golema, jenž požírá její energii a mění ji v knížky, přijímané tady v exilu už jako samozřejmou, občas kupovanou součást afluentního trhu, v Československu jako poselství ze zajímavějších časů, tajně půjčované, opisované, po mnohém přečtení slepované, občas zaplacené vyhazovem z místa, výslechem, nebo aspoň čárkou ve známých kartotékách.

Jak to začalo?

Začalo to tím, že jsme se ženou odešli, když oni přišli. Po matce z částečně chodského rodu, nesnáším dobře postavení nevolníka. Proto – i z jiných důvodů – nebyl pro mne odchod tak těžký jako pro mou ženu. Věděl jsem jasně, že teprve tohle je definitivní finis Bohemiae, konec Čech jako země západní, to jest liberálně humanitní, k socialismu tíhnoucí civilizace, o jejíž záchranu v tom prostoru se pokusil rok 1968. Nedalo mi práci pochopit, že Invaze a po ní rychle importovaná normalizace je noc dlouhých nožů stalinismu v naší vlasti.

Odcházel jsem s tzv. ukončeným vzděláním a bez iluzí a do země, jejíž jazyk jsem znal a která byla odjakživa mou druhou vlastí. Moje žena, pro syndrom zvaný v stalinském parlandu buržoazní původ^[1], dostala se na vysokou školu teprve dva roky před Dubčekem, a mluvila pouze jazykem sladké Francie a méně už jazykem méně sladkého Quebeku. Smutně se loučila s těžce dosaženou FAMU, kde byl jejím oblíbeným profesorem pan profesor Milan Kundera, jemuž se za Směšné lásk…