Návrat poručíka Borůvky

kapitola pátá
Minulost bývalého detektiva

Pan Werner von Vogeltanz nebyl ten den ráno v podniku. Sue zanechala vzkaz u sekretářky, ale když jsem dorazil odpoledne do kanceláře Sheiliných šámusek, neměli tam od něho ještě žádnou zprávu.

Zato v Sheilině pracovně seděl někdo v křesle pro zákazníky. Přes opěradlo vyčuhoval kačírek, nezkrotitelný zřejmě ani Bryll krémem.

Pan Borůvka.

Moje dívka měla mezi obočím rýhu, značící nedůvěru, a na sobě bílé letní šaty s nahými rameny a zády. Zaznamenal jsem to s potěšením, neboť to byla další známka, že radikální fázi feminismu má už za sebou. Dosud jsem s hrůzou vzpomínal na údobí krejčovské tvořivosti, jehož produktem byla série vlastnoručně ušitých modelů. Jít na večeři do restaurace, kam vás číšník nepustí bez kravaty, s dívkou zavázanou v jutovém pytli, je jako přijít na příslovečnou party pánů ve fracích a mít na sobě tvídové sako. Sheilu sice odnikud nevyhodili – podniková tabu se zmiňovala jen o džínsech a absenci vázanky – ale pohledy číšníků a dam oblečených od Sakse z Páté Avenue ve mně probouzely slasti nahého v trní. Sheila však hrdě seděla u stolu v rohu za sloupem (vždycky nás posadili do rohu a za sloup a jednou kolem nás vrchní dokonce postavil španělskou stěnu) a ostentativně pokuřovala z gigantického doutníku, jaké v historii kouřil pouze Fidel Castro.

To odvál čas. Nyní seděla v hezkých šatech z butiku v Yorkvillu a naslouchala panu Borůvkovi, jenž říkal, ve skutečnosti ovšem angličtinou v literatuře někdy naznačovanou větnými konstrukcemi typu „Já udělat otázka, jak vy myslela, kdy budeš včera přijít do moje dům“:

„Obávám se, slečno Sullivanová, jestli jsem vás nechtě neuvedl na špatnou stopu, když jsem vám po dceři vzkázal –“

„Nebylo to snad logické?“ zeptala se Sheila. „Jestli – ovšem podle vás – šlo o premeditaci, vrah si musel zjistit, že paní McCavishová nebude doma.“

Posadil jsem se do křesla vedle Sheilina psacího stolu, takže jsem bývalému detektivovi viděl do tváře. Zdálo se, že je v rozpacích.

„Totiž – já se pořád domnívám, že to bylo dobře promyšlené, ale –“ pan Borůvka vložil ukazovák pod límeček. I v tom parnu měl na sobě ošoupané tvídové sako a vázanku, jakým se říká konzervativní, „– já si, bohužel, neuvědomil jednu okolnost a to je – trestuhodné. Omlouvám se vám, slečno Sullivanová.“

„Never mind“ pravila Sheila businesswomansky. „Jakou okolnost?“

„Nedávno mě interviewovala paní McCavishová pro svoje noviny – Torontská dáma. Možná že jste o nich slyšela.“

Sheila přikývla. Interview dokonce četla, v Reader’s Digestu, a nelíbilo se jí, že jej Jiřina prodala opět tomuto časopisu. Proti interviewu samému nenamítala nic, ale prohlásila, že kdyby je uveřejnil nějaký dobrý undergroundový časopis, například The Free Woman – a zde ji redaktorka přerušila prohlášením, že The Free Woman čtou pouze ženské, a to v počtu čtyř set, kdežto Reader’s Digest má náklad patnáct miliónů. „Ale kdo to je, těch patnáct miliónů!“ vykřikla Sheila svým už málem pozapomenutým hlasem ideologie, načež redaktorka Torontské dámy enigmaticky opáčila: „No většinou ti, co si nemyslej, že když jde Brežněv na záchod, voní to jako růže –“ Nepochopili jsme a Jiřina ještě dodala: „– abych si vypůjčila výstižnou metaforu od jednoho českýho dramatika.“ Tím oddálila pochopení metafory do neurčita. Snad na kremelských záchodech používají obzvlášť účinných deodorantů. Co mají ty společného s reakcionářskými čtenáři populárního měsíčníku, zůstalo nejasné.

„Interview se týkalo hlavně poměrů ve vězení,“ pokračoval pan Borůvka, „ale mezi řečí se paní redaktorka taky zmínila, že nedávno – asi před týdnem – když nastupovala do auta v Etobicoke, někdo ji v noci přepadl a vyrval jí kabelku. Chlap v punčochové masce. Utekl za roh a paní redaktorka uslyšela, že za rohem nějaký automobil prudce zesílil otáčky motoru a odjel. Rozumíte? Nenastartoval. Čekal na neutrálu a řidič jen zařadil rychlost.“

„Mugging?“ Sheila se zatvářila udiveně. „Proč to McCavishová neřekla včera nám?“

„Ona takové věci nerada vypráví, aspoň – když prominete – Kanaďanům.“

„Takové věci jsou bohužel už i v Kanadě dost běžné. Další příspěvek Velkého Bratra na jihu kanadské civilizaci. Měla v kabelce hodně peněz? Nějaké cennosti?“

„Měla tam kreditkarty a asi dvacet dolarů na hotovosti,“ pravil rozpačitě bývalý detektiv. „To právě tak trochu – nesouhlasí.

Myslím, že pachateli šlo o jinou věc. Peníze sebral možná právě proto, aby nebylo nápadné, že zmizel také článek, který jí někdo propašoval z Prahy –“

Sheila skočila bývalému detektivovi do řeči a v hlase jí opět zazněly tóny, o nichž jsem doufal, že šly už do penze:

„Čili vy tvrdíte, pane Borůvka, že někdo z Prahy redaktorku Torontské dámy v Torontu sleduje jen proto, aby se zmocnil nějakého drbu?“

„Bylo to napsané na stroji,“ pravil nesměle pan Borůvka. „Stroj, jak víte, se dá podle typů identifikovat snadněji než rukopis. A protože v Praze má policie vzorky všech strojů, které se prodají v obchodech, je velká pravděpodobnost, že se takový stroj podaří –“

„A všechno kvůli tomu, že se nějaký politik vyspal s nějakou tanečnicí?“

„Chtějí vědět, kdo to vynáší,“ detektiv znovu vložil prst pod límeček. „Obsah textu není tak důležitý. Nějak si asi zjistili, že člověk, který jí ty dokumenty předává, bydlí v Etobicoke, oni ji sledují –“

„Kdo oni?“

Dostalo se nám dalšího významu toho homonyma.

„No – agenti-rezidenti.“

„Toronto se tedy podle vás, pane Borůvka, hemží českými špióny?“

„Ne hemží,“ pravil pokorně bývalý detektiv. „To netvrdím. A jsou to spíš – když dovolíte – špiclové než špióni – Ale jsou tu.“

„A sledují paní McCavishovou.“

„No – ano,“ bývalý detektiv zrudnul. „Vždyť uvažte – Etobicoke, taková nová, celkem elegantní čtvrť – a mugging –“

„Hm,“ pravila Sheila. „Minulý měsíc bylo v Torontu kolem stovky takových přepadení. Není to samozřejmě nic proti New Yorku, ale děláme pokroky. Byl jste někdy v New Yorku?“ Bývalý detektiv zavrtěl hlavou.

„Mě jenom vzala jednou dcera na výlet na Niagarské vodopády.“

„Škoda…