Návrat poručíka Borůvky

kapitola osmá
Příběh z daleké země

Detektivova dcera měla konečně druhý den ráno štěstí: zastihla pana Wernera von Vogeltanze v kanceláři. Hodinu nato seděl už v Sheilině pracovně a popíjel coca-colu ze skleničky z Sheilina tajného šuplete. Whisku, jak se dalo čekat, odmítl: před obědem prý nikdy nepije. S ním vstoupil do případu druhý šlechtic, tentokrát snad autentický. Když mu Sheila ukázala sestřiččinu fotografii, použil dokonce monoklu. O fotku si řekl sám: znal prý Heather jenom povrchně, zahlédl ji na nějaké party, ale bohužel se příliš nepamatuje. Fotografii si prohlížel dlouho, pak vyňal monokl, projevil korektním způsobem soustrast a zapálil si cigaretu. Kouřil ji ze stříbrné špičky. Mluvil prakticky bez přízvuku, zato německá slova, jimiž prokládal svou elegantní konverzaci, zněla německy. Nabídl nám, že může-li cokoliv učinit, aby pomohl vypátrat vraha – proto také na schůzku přišel – „Pozvali jsme vás kvůli něčemu, co s případem sice zřejmě nesouvisí,“ pravila Sheila, „ale jistě pochopíte, že musíme vyšetřit všechny okolnosti.“

Přikývl a Sheila mu položila otázku, proč měl ten den přijít na večeři k paní redaktorce. Byli jsme zvědavi, uslyšíme-li stejnou verzi, jakou jsme znali od Jiřiny.

„To je záležitost, která se – den Nichteuropäern – nevysvětlí vždy snadno,“ pravil a do rokokové špičky zasunul novou cigaretu. „Slyšela jste, madam, termín samizdat?“

V dobách přechodného zájmu o oběti špatného marxismu, zdeformovaného Stalinem, jejž po seznámení s ještě horší československou deformací marxismu vystřídal zájem o marxismus udržený v čistotě Enverem Hodžou, se Sheila s významem toho termínu obeznámila a od ní jsem jej znal i já. Věděl jsem, že jde o podzemní literaturu, v socialistických zemích – měl jsem dojem – dokonce někdy i zakázanou.

„Frau McCavish potřebuje takové materiály pro svoje noviny. Není však snadné je z Československa dostat. Musí se vypašovat, a česká Grenzpolizei po nich ostře pátrá. Písemnosti,“ ušklíbl se, „je zajímají víc než drogy nebo klenoty. Tady vstupuji do hry já.“ Zatáhl z bleděmodré cigarety a na tváři se objevila výrazná rýha, táhnoucí se k nosu s vášnivým chřípím. Vídával jsem takové šrámy občas při Oktoberfestu a Hilda mi objasnila jejich původ. Kdo byla Hilda, není důležité. Mimo jiné užitečné věci mě naučila i trochu německy. Trošičku. Věděl jsem, že majitelé takových šrámů mají jistou společnou minulost. Akademický titul však pan von Vogeltanz asi neměl, nebo ho nepoužíval.

„Lépe řečeno,“ pokračoval ten pán, „hodlal jsem do hry vstoupit.“ Informoval nás o vídeňském rychlíku, o němž jsme už věděli od Jiřiny. „Nabídl jsem paní McCavishové pomoc. Toho večera jsme se měli dohodnout na podrobnostech.“

Majitelka Torontské dámy začala vyprávět podobnou story, ale pak náhle přehodila výhybku. Řekl jsem, abych ho zmátl:

„Paní McCavishová nám ovšem řekla něco jiného.“

Poprvé na mně spočinuly aristokratovy oči. Nehodily se k němu. Byly kulaté, modré, skoro dobrácké, málem jako zřítelnice bývalého detektiva. Pečlivě oklepal cigaretu.

„Paní redaktorka vám tedy svěřila i – die andere Geschichte?“

„Myslíte –“

„O muži s velkým nosem?“ pravil pan von Vogeltanz a usrkl coca-colu. Malíček s pečetním prstenem držel, jako by upíjel mocca z míšeňského šálku. Modré oči bedlivě sledovaly tichý raport mezi mnou a Sheilou.

„Co o něm víte?“ zeptala se Sheila.

Pan von Vogeltanz si přehodil nohu přes nohu. Měl je luxusně obuté střevíci z hadí kůže.

„Co mi o něm řekla Frau McCavish. Měl nápadně veliký nos. Proto mu česky přezdívali jménem, jež má, pokud vím, den englischen Ekvivalent v přezdívce herce Jimmyho Duranta.“

„Schnozzola?“

„Genau,“ usmál se pan von Vogeltanz. „Myslím, že nemusím tajit, že mám o paní redaktorku zájem – wie soll ich es sagen – poněkud hlubší než pouze společenský a že moje nabídka pomoci nebyla zcela nezištná. Ostatně, jsem obchodník a stěží bych vám mohl předstírat, že jsem jí nabídl pomoc zahrnující značné osobní riziko z nějakých politických důvodů. Pokud jde o politiku, jsem neutrální. Dovážím například i závodní boby z východní zóny.“

Odmlčel se, zdvihl sklenku s coca-colou a pokračoval:

„Proto jsem také hodně přemýšlel o muži mit der Adlernase. Jak patrně od paní redaktorky rovněž víte, je zodpovědný – für den Heldentot ihres Vaters.“

Pozdvihl sklenici, jako by chtěl připít památce Jiřinina utlučeného tatínka.

„Und aus den Kriegserrinerungen…“ pravil, opět se odmlčel. „Válka,“ řekl pak, „se člověku vryje do paměti. I po letech se mu vybavují některé detaily, scény, jako by se přihodily včera. Já jsem svého času bojoval také na východní frontě.“ Všiml si, že Sheilou to cuklo, a distingovaně se usmál. „Nebyl jsem, obávám se, ani příliš statečný, ani příliš horlivý voják. Jsem Rakušan, a my jsme se stali vojáky Třetí říše, abych tak řekl, historickou nehodou.“

„Já vím,“ pravila moje vzdělaná dívka, jež brala i kursy z evropské historie…