Konec poručíka Borůvky

Divná archeologie

„Není důležité, aby mnoho lidí bylo tak dobrých, jako jste vy, ale aby někde bylo nějaké absolutní dobro. To napsal Thoreau,“ pravil jsem profesorsky. „Já myslim, že je to vopačně,“ pravila Liška. „Nebejt Ivany, co by bylo dobrýho na tom dobru?“

Pasáž vynechaná z Miráklu

A nešlo mu to z hlavy. Díval se na Prahu, až zlato zmizelo z měděných střech a pod oknem se rozsvítily plynové lampy, v dálce neony. Myslel na toho spisovatele. Přece neměl pravdu. Žádná lidská otázka… Starému kriminalistovi to vyvracela jeho vlastní zkušenost, rok strávený v nemocnici a pak na rehabilitaci v lázních, všechno zadarmo, když nějaký Křehla, patologický lidojed, u něhož poručík něco takového nepředpokládal, vytáhl při zatýkání kulovnici s dillingerovsky upilovanou hlavní a ze vzdálenosti pěti kroků střelil poručíka do břicha. Kulka, naštěstí v čistém průstřelu, naneštěstí škrtla o páteř a na čas ochromila kriminalistovy dolní končetiny. Celý rok proležel, ale šla mu většina platu, vlastně na tom vydělal. Byl nadprůměrný jedlík, potraviny byly drahé, a ten rok ho zdarma živili v nemocnici.

Nebo snad myslel spisovatel něco jiného? Ale co? Na pozadí města, zářícího jako hnízdo plné skleněných vajíček, se mu objevila křídově bílá tvář slečny, jež spáchala sebevraždu, bělala se víc a víc, poznenáhlu se proměňovala v krásnou bílou lebku, lebka se na něho zubila. Ach! Připomněla mu případ, který ve spisech kdysi vylíčil rovněž v rozporu s fakty, jenže tenkrát fakta neznal. Dozvěděl se je až po letech, a pak chybu napravil. Tenkrát mohl. Směl. Nejen oběť, i vrah reprezentovali tehdy jen sami sebe. Nezastupovali nic jiného, leda odvěké abstraktní pojmy zla a nevinnosti. A abstraktní pojmy nevytvářejí nepotické žebříčky. Otřásl se. Lebka se usmívala, z podvědomí uslyšel hlas, čtoucí z papíru …dochází k založení dynastie …nového historického typu …kdo o to stojí, může se k ní přidat. Poručíka zamrazilo. Znamená případ tanečnice, že se přidal?

A mohl se nepřidat?

Šel si lehnout.

Zavřel oči, lebka vystoupila ze tmy jako strašlivý a krásný, bíle hořící plamen, jako kostěný květ zla, připomínala mu něco, co někde četl, už tenkrát mu to připomínala. Taky v tom byl spisovatel. Ale jiný. Ne ten. Stiskl víčka, vzal si prášek. Lebka, svědomí, ten přežitek, nezahubitelný červ, nedaly mu klidně spát. Měl zlý sen. Ačkoliv sen měl happy end, byl přesto zlý. Zdálo se mu, jak to tehdy bylo, na samém začátku jeho kariéry.

~ ~ ~

Byl to jeho první případ, a tehdy ho ještě nepouštěli k vraždám, jenom ke zmizením. Zmizela nějaká Květuše Řeřichová, úřednice Státní spořitelny na Václavském náměstí.

Taky tam byl takový pokojík, jenomže tahle dívka ho neměla sama pro sebe. U stěny stály dva gauče, uzounké, vyrobené z červeně natřených beden. Pokojík sám byl jako nudle, s oknem, které vedlo na zasviněný dvůr, orámovaný pavlačemi. Nad ním vlály pánské podvlíkačky, podprsenky a něžné blůzy s kytičkami a puntíky. A taky tam byla knihovnička, vyrobená z rozštípan…