Vražda v zastoupení

Josef Škvorecký

69 

Elektronická kniha: Josef Škvorecký – Vražda v zastoupení (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: skvorecky43 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Josef Škvorecký: Vražda v zastoupení

Anotace

O autorovi

Josef Škvorecký

[27.9.1924-3.1.2012] Josef Škvorecký, český spisovatel, překladatel a vydavatel (po roce 1968) české a slovenské exilové prózy v kanadském Torontu, přichází na svět 27. září roku 1924 v Náchodě v rodině bankovního úředníka.V mládí Škvorecký studuje na gymnáziu v rodném Náchodě (maturuje v roce 1943), po maturitě je pak pracovně nasazen jako pomocný dělník.Po skončení druhé světové války Josef Škvorecký začíná studovat...

Josef Škvorecký: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vražda v zastoupení“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola šestnáctá

…v níž se dr. Pivoňka dozvídá zajímavou věc o Konipasovi. Obsahuje též poučení o jistém principu Edgara Allana Poea.

Nemuseli jsme si ani říkat, co máme na mysli. Bylo to jasné.

Inspektor Vodička pokrčil rameny.

„Ať to byl kdo byl, našel si jednou správnou oběť. Nebyl to vrah, ale kat.“

„Ilegální organizace?“ zeptal jsem se dychtivě.

Vodička znovu pokrčil rameny.

„Nevím. A dost pochybuju.“

„Proč?“

„Nevím, jestli by jim tahle krysa stála za riziko. Bylo to spíš něco osobního.“

„Jak to víte?“

„Nevím to. Myslím si to. Proto si neidealizuju toho kata. Ale objektivně vzato to byl kat. I když on sám sebe jistě považuje za vraha.“

„Chcete říct, že k tomu neměl, abych tak řekl, ideální pohnutky?“

Inspektor Vodička se trpce zasmál.

„To rozhodně neměl,“ ztišil hlas. „Aspoň myslím že ne. Měl k tomu pohnutky spíš hodně neideální.“

„Co o tom víte?“ řekl jsem pomalu.

Vodička se na mě podíval vážně. Chvíli mlčel. Pak řekl:

„Jsem už povídavý dědek. Penzista. Měl bych držet jazyk za zuby. Zapomeňte na to.“

Tak on tedy něco ví. Rozbušilo se mi srdce.

„Pane inspektore,“ řekl jsem, „přece jsme spolu leccos prodělali –“

„Spolu?“ ušklíbl se. „Spíš proti sobě.“

„Ale byla to fair play,“ řekl jsem. „Povězte mi to. Věřte, že to potřebuju vědět.“

„Kdo nic neví, nic nepoví,“ řekl Vodička a zamyšleně se na mě podíval.

„Já to nepovím. Dám vám čestné slovo.“

Vodička se smutně usmál.

„Milý příteli. A víte tak jistě, že se nedostanete do situace, kdy budete povídat i věci, které nevíte?“

Neřekl jsem nic. Přemýšlel jsem, mám-li mu povědět o Kleingöringovi a vůbec všechno. Ale ne. Má pravdu. Kdo nic neví –

„Když mi to nepovíte,“ řekl jsem, „mám velkou šanci, že se do takové situace dostanu. Když mi to povíte, šance se zmenší.“

Inspektor sebou trhl a posadil se zpříma na židli. Šedivé, zkalené oči pátraly v mých.

„Víte, co říkáte?“ zeptal se.

„Vím.“

„Nedramatizujete se? Na to by nebyla vhodná doba.“

„Ne,“ řekl jsem. „Je to všechno tak dramatické,“ ušklíbl jsem se, „že víc už to zdramatizovat nejde. Je to hotové melodrama. A má to tendenci proměnit se v alžbětinské drama.“

„To je na mě moc vzdělané,“ řekl inspektor.

„V alžbětinských dramatech si libovali v mrtvolách,“ řekl jsem.

„Nechci o tom nic vědět. Doufám, že mi věříte, že ne ze zbabělosti.“

„Jistě,“ řekl jsem.

„Dnes opravdu platí, že kdo neví, nepoví. Je to přísloví, které má dnes cenu zlata. Zapamatujte si to.“

„Ano,“ řekl jsem. „Povíte mi to?“

Vodička se ke mně naklonil:

„Myslíte, že vám to opravdu pomůže, když to budete vědět?“

Pokrčil jsem rameny.

„Doufám. Rozhodně mi to už nemůže uškodit. Protože si skoro nedovedu představit, co by mi mohlo pomoct.“

Vodička chvíli zase mlčel a prohlížel si dlouhé bílé prsty.

„Tak poslouchejte,“ řekl potom. „Měli jsme s Konipasem nějaké úřední jednání. Asi tak před týdnem. Můžu vám to zjistit přesně. Mně to řekl – jeden kolega, který ještě pořád slouží. Jmenovat ho raději nebudu.“

Přikývl jsem.

„Naši lidé mají nařízenou zvýšenou ostražitost na obchůzkách, pokud v jejich rajónu bydlí,“ inspektor zaváhal, pak se ušklíbl, „nějaký významný pozitivně smýšlející člověk, rozumíte?“

Ušklíbl jsem se taky.

Pozitivní člověk od vedlejšího stolu právě prohlašoval nepříliš pozitivní němčinou: „Die Geheime Staatspolizei muss sich schon einen Rat wissen.“

„A náš člověk,“ pokračoval Vodička, „který má v rajóně vilu – toho pána, který se včera večer otrávil u pana von Gregoryho, referoval asi před týdnem o zajímavé věci. Těsně před půlnocí přelézal někdo u vily toho pána přes plot. Náš člověk ho začal pronásledovat, ale ten noční vizitér mu utekl. Inspektora – mého informátora to samozřejmě zajímalo. A taky se bál riskovat nezájem, a tak když druhý den do dvanácti hodin nedostal od Konipase žádné hlášení o loupeži, vypravil se za ním sám. Ve vile bylo boží dopuštění, které právě dávaly do pořádku dvě posluhovačky.“

Vodička se napil. Ohlédl se opatrně po vedlejším stolku, pak vůbec kolem sebe. Já taky. Ohlížení se v té době stalo národním zvykem.

„Ale ten – ten pozitivně smýšlející člověk od inspektora kupodivu nic nechtěl. Naopak. Dokonce mu výslovně řekl: ‚O to se nestarejte, pane inspektore. To jsou ryze osobní záležitosti. Kdybych vás potřeboval, zavolám vás sám.‘ Potom inspektorovi nalil, a protože byl tou dobou už sám napůl zlitý, rozpovídal se. Ne moc. Na to má příliš dobrou sebekontrolu. Ale přece mu unikla jedna zajímavá věta: ‚Já vím, co u mne hledali. Jenomže na mě si nepřijdou. Já znám moc dobře svoje detektivky‘!“

„Detektivky?“ podivil jsem se.

„Ano. Tak to řekl,“ pravil inspektor Vodička. „Co tím myslel, nevím. Ale myslím, že vím, proč neměl zájem o spolupráci s policií.“

Kývl jsem hlavou.

„Ano. Já myslím taky.“

„A proto taky mám dojem, že ta včerejší vražda nebyl žádný vlastenecký čin,“ řekl inspektor Vodička. „Přesto ji hodnotím kladně,“ ušklíbl se. „Protože zbavit svět člověka tak pozitivního je v každém případě dobrý skutek, i když důvody k němu byly všelijaké.“

Ohlédl se znovu opatrně po vedlejší dvojici. Ta mezitím vstala. Dr. Crha úslužně pomáhal uniformovanému muži bez uniformy do černého kožeňáku a skákal přitom kolem něho jako devótní carský úředník kolem gubernátora v nějaké staré ruské frašce. Vodička odvrátil oči od toho pohledu.

„Tihle pozitivníci, i když jsou nezajímaví jak včerejší noviny, mají jedno zajímavé: minulost,“ řekl. „A vědí hodně jeden o druhém. Navenek táhnou spolu. Ale kdo má žaludek na to, táhnout s hitleráky, tomu asi není proti mysli nějaké to malé – vydíráníčko.“

Odmlčel se. Přemýšlel jsem o tom, co mi řekl. Jenom to potvrzovalo domněnku, jíž jsem nabyl v rozhovoru s Meluzínem. V Konipasově vile něco je, za co byl Meluzín ochoten zaplatit sto tisíc. A teď se dovídám, že už se dokonce pokusil toho zmocnit. Vzpomněl jsem si na tlustospis na Meluzínově psacím stole, který mi neharmonoval s profesorovými literárními zájmy. Jak se jmenoval? Allgemeine Geschichte der Geheimen Vorstecke nebo tak nějak. Ano. Ten půlnoční návšt…