Prima sezóna

Josef Škvorecký

69 

Elektronická kniha: Josef Škvorecký – Prima sezóna (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: skvorecky07 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Josef Škvorecký: Prima sezóna

Anotace

Cyklus příběhů o dospívání studentů z malého města v době protektorátu.
Vypráví o pubertálních zmatcích Daniela Smiřického, méně než průměrného žáka gymnázia, okouzleného dívkami a jazzem. Jeho pověst sukničkáře je neoprávněná, protože objekty jeho tužeb ho neustále přivádějí do trapných situací. Tragikomické pachtění hrdiny přehlušuje dusivou protektorátní atmosféru, která je všudypřítomná a svými důsledky se obráží i v životě studentů.

O autorovi

Josef Škvorecký

[27.9.1924-3.1.2012] Josef Škvorecký, český spisovatel, překladatel a vydavatel (po roce 1968) české a slovenské exilové prózy v kanadském Torontu, přichází na svět 27. září roku 1924 v Náchodě v rodině bankovního úředníka.V mládí Škvorecký studuje na gymnáziu v rodném Náchodě (maturuje v roce 1943), po maturitě je pak pracovně nasazen jako pomocný dělník.Po skončení druhé světové války Josef Škvorecký začíná studovat...

Josef Škvorecký: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu

The Swell Season

Originál vydán

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Prima sezóna“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prima sezóna končí:

SMUTNÉ
PODZIMNÍ BLUES

 

Už nikdy víc se nesetkáme,
a půjdeš tančit s jinými kluky na hory.
Už nikdy víc se nesetkáme,
a z jiných lásek tě hlava rozbolí…

JOSEF KRÁTKÝ
Septima b

 

 

Byl to konec. Aspoň pro zbytek léta. Pan rada poslal své neposlušné dcery na statek pana hraběte Czernína, kde byl jeho bratr hospodářským správcem. Manželka toho bratra přispívala články do Mariánských jisker. Holky byly tedy v naprostém bezpečí, aspoň pan rada si to myslel. Koncem srpna se ovšem Zdeněk najednou z Kostelce vypařil; dostal v Metále deset dní dovolenou, ovšem já nebyl mezi těmi, co věřili tomu, co rozhlásil: že jede ke své opět jednou churavé matce do Prahy. Asi v půli srpna mně trochu svitla naděje, protože jsem náhodou jel vlakem z Rounova v prázdném kupé s Marií Dreslerovou a vypadalo to, že na to divadýlko, co ho v zimě telefonicky ohlásila panu radovi, už zapomněla. Jenže když jsem k nim druhý den volal, řekl mi její brácha, že odjela na žně k babičce. Všechny ty holky byly nějaké spjaté s rodnou hroudou. Ale moc jsem se tím nemohl zabývat, neboť poslední týden v srpnu se konaly reparáty. Brynych dělal z latiny a neprospěl. Já se už taky loučil s oktávou, jenže ten den, co jsem byl na řadě, dostal pan profesor Bivoj koliku z přejedení angreštem a u reparátů ho zastupoval pan profesor Stařec. Ten mi dal příklad, který potom málem nevypočítal, ale nakonec ho vypočítal a já jsem prospěl. Alena taky svůj repec udělala, taky tím samým způsobem. Možnost ke konverzaci s ní mi to však neposkytlo. Na reparát ji přivedl pan rada, a když jí pan profesor Stařec dal dobrou, zase ji odvedl a druhý den ji poslal studovat sextu na dívčí reálné gymnázium Elišky Krásnohorské do Prahy, kde měl sestru profesorkou. Pocházel z rozvětvené rodiny a Alenu v Praze ubytoval u té sestry. Měla dva syny, oba bohoslovce. Katolické.

Ten týden, co zas začla škola, sehnal Fonda kšeft v Beránku a jeho otec nám na to opatřil povolení od pana ředitele Junáka. Každou sobotu jsme tam měli hrát k poslechu. Tancovat už se nesmělo, kvůli smutku za padlé říšské vojáky. My ovšem k tanci hráli taky. Vždycky v neděli odpoledne v Provodově, asi tak pět kilometrů nahoře v horách, kam říšskoněmecká moc poměrně nesahala.

* * *

A tak jsme swingovali Chinatown a vprostřed Chinatownu se v Beranu objevila Irena. Udělal jsem veliký kiks a nemoh jsem se chytit. Lexa vedle mě řekl tiše „Ty vole!“ a v půlce chorusu vyjel najednou Benno do nenaaranžovaného sóla a zachránil situaci.

Ani jsem nevěděl, že jsme skončili. Irena mě fascinovala, protože Alena mi sešla z očí a v mysli jsem ji nikdy moc neměl, kromě těch asi tří dnů koncem července. V mysli jsem měl Irenu. Málo platné, přesto, jak se mnou vorala, přesto, co jsem se o ní dozvěděl, přesto, co jsem teď před sebou viděl. Měl jsem ji v srdci nebo kde. Irenu. Seděla u stolu s Frantou Kočandrlem, který tedy správně měl sedět s Marií Dreslerovou, jenže Marie nebyla v dohledu. Tak jsem si domyslel, co se asi stalo.…