Prima sezóna

Prima sezóna se chýlí ke konci:

HOTEL
PRO SOUROZENCE

Jsou hory krásné jako ty,
kdykoliv k tobě přijdu.
Já když jsem s nimi, necítím
života bídu…

JOSEF KRÁTKÝ
Septima b

Taky byla. Moc prima.

Sotva jsme slanili, běžel jsem do nemocnice. V duchu jsem si po cestě představoval, jak navštěvuju Irenu, pěkně uzemněnou s nohou na šibeničce a se zlomeným srdcem, já s pugétem, každý návštěvní den, aby viděla. Napadlo mi, že s pugétem tam asi nebudu sám, protože kdekdo bude chtít využít situace, až se to roznese, že jí Zdeněk zahnul. Bude zas konkurence, jenže té jsem se tak nebál. Budou to sami noví, a já Irenu miloval už tři roky, ještě když chodila s Frantou Kočandrlem, než jí ho přebrala Marie Dreslerová, a když ze vzteku pak začala chodit s kosteleckým Tarzánem, takovým vylízancem jménem Peruna, na kterém nebylo ale vůbec nic, ani slohy psát neuměl a z matyky jsme se vždycky sešli u reparátu; jedině že měl Tělo. To s velkým Ť. A to mu taky k ničemu nebylo, poněvadž nevěděl, co s ním; tak ho jenom jednou za rok vystavoval na sokolské akademii, namaštěné olejem, jako součást Živého obrazu, kde představoval Alegorickou Postavu, ani sám přesně nevěděl čeho. Přesto s ním Irena chodila lyžovat, to mu ale taky moc nešlo, měla ho brzo dost. Když ho nechala, asi čtrnáct dní to vypadalo, že v kontrastu k tomu strašně nudnému Tělu moje mluvní cvičení přece jen zaberou, ale pak se najednou objevil vůl Zdeněk, ten byl z Prahy nebo co, seznámila se s ním někde ve skalách, a celé moje duševní úsilí vyšlo naprázdno. Ale neustal jsem, takže jsem byl něco jako senior toho konkurenčního sboru, ostatní byli pouzí lemounci. Budu za ní chodit s pugétem a lemounci ať si trhnou nohou. Tentokrát dá Irena určitě přednost mně.

Brzo mi sklaplo. Doktor Čapek na ambulanci si mě dost divně změřil a pravil, jako by ho to moc pobavilo:

„To vy ste jí tak zřídil, pane Smiřický?“

Pak mi oznámil, že Irenka má odřeniny na rukou a v obličeji, lehkou konkuzi mozku, natržený ouško, zhmožděniny na, hm, dolní polovině těla, prostě, sportem ke zdraví. A že pan Pivonka říkal, že technika, kterou jsem navrh pro sestup z Pěti prstů, byl idiotský nesmysl, a že kdybysme byli deset minut počkali, byli bysme ho viděli přicházet lesem a on by přivedl pomoc.

„Pivonka ať rači mlčí!“ řekl jsem a zeptal jsem se, jestli má Irena taky zlomenou nohu.

Neměla. Jenom výron. Takže vidina milosrdného samaritánství se rozplynula jako většina mých vidin. Ale jak jsem šel domů a měsíc ozdobený třemi korónami z bavlněného prachu mi věrně zdvihal náladu, řek jsem si, že s výronem v kotníku se taky musí ležet, v pokojíčku s benátským zrcadlem a se šatníčkem, a že jí aspoň jeden pugét přinesu, hned zítra.

* * *

Zazvonil jsem a otevřela mi Alena.

„To seš ty?“ řekla, jako kdyby tomu nevěřila. Nebylo to přivítání, jaké se mi zrovna zamlouvalo.

„Proč se ptáš tak blbě, miláčku?“

„Jestli dáš na miláčka, tak si radši dej čelem vzad. Pugét tu můžeš nechat, ale neni to nutný.“

„Koukej se, milán…