Hříchy pro pátera Knoxe

Nojo, povídám nad tím plánkem. Ale včera dopoledne byla přece Ann na simultánce. Tu závoru na předních dveřích zaklapla, když se vrátila. Houby, praví Markusek. Na žádný simultánce nebyla. To už jsem zjistil. Bill Snake tu bude co nevidět.

Než přišel, pročenichala jsem Andulin pokoj, co o něm Markusek mluvil jako o místě činu proto, že odtamtud Andulu asi unesli. V rohu stála nerozestlaná úzká postýlka, u okna, co jim bylo vidět na eukalyptovej les, širokánskej pracovní stůl, na něm hromady a hromady lejster, popsanejch pečlivou rukou, a samý číslice: číslice, na jaký jsem se matně pamatovala z biskupáku, a který pro mě, to jsem si pamatovala mnohem jasnějc, vlastně úplně spolehlivě, už tenkrát byly asi tak srozumitelný jako čínská abeceda, třebas:

na jednom papíře, nebo zas na druhým:

a za tim nějaký složitý výpočty a na konci nesrozumitelná kresbička, jaký ale, to jsem si pamatovala, kreslil melancholickej páter Šilhán, S. J., křídou na tabuli:

a tak dále,

a tak podobně, mě páter Šilhán, S. J., svejma melancholickejma očima u tabule vždycky tak ztrémoval, že z matiky si pamatuju akorát a² + b² = c², a to nevím, co to je.

Tak jsem ještě chvilku vejrala na ty čísílka, když vtom dole zacinkaly nebeské sféry, utíkám tam, u dveří už je Markusek, otevře je a v nich stojí Hroznýš a blekotá, bledý jak papírovej kapesník, musíme ho za ruku odvíst do křesla, a on třesoucím se hlasem nesouvisle: Ona přece vždycky chodila přesně   tak jsem jí volal, přesně v deset pět   a na signál   smluvili jsme si takový signál, aby ji telefon jinak nerušil v práci   koktá, a já si pomyslím: Tak přece nějakej pokrok, a Hroznýš pokračuje: Pak   zahájili simultánku   ale podařilo se mi ještě jednou   odskočit k telefonu   v jedenáct patnáct, ale zase to nikdo nebral   a pak už jsem musel hrát až do jedné hodiny   a odpoledne jsem to ještě jednou zkusil   zase žádná odpověď  

Jakej to signál a copak ste dělal pak, až do půlnoci? otážu se Hroznýše přísně, a on zamumlá a zašumluje: Byl jsem   doma   pracoval jsem a tak   před šestou jsem zašel do Fakultního klubu   měl jsem tam něco přinést profesoru Wolfsheimovi   tam jsem se zdržel asi půl hodiny   pak jsem se byl   projít   Sám? přeruším ho. Sám, přikývne nejistě. A ten signál, to je tak: vytočit, jednou nechat zazvonit, položit, vytočit znovu. Smluvili jsme si jej teprve včera, koktá, ale to mě už nezajímá.

Vida, povídám si v duchu. Od jedný hodiny nemá alibi. Že by moji koupelnovou zkušenost vylepšil násilným únosem a někde v lese se neudržel a chudáka pannu Annu přitom samou vášní oddělal? Skoro se sama zardím. A co to vyděračský volání Ebenezerovi? Pokus o kamufláž? Taky už to tu bylo.

Ale houby! Cítím, jak se mě zmocňuje vášeň, ta lovecká, jako tehda s Raglánkem. Kdopak to přece prohrál na Lake Tahoe nedávno tři tácy a předevčírem zrovna tady u toho stolku tři stovky? A kohopak to detektivky natvrdo vařený zkazily už natolik, že vážně přemejšlí o tom, jak nastavit pokladní revolver tak šikovně, aby se mohla podívat dovnitř do hlavně, jak tam je připravená kulička, jen na ni vyběhnout? Chacha. A pro úplnost je tady Shad Snyders, proslulý hráč, předevčírem sice vyváz se zdravou kůží, ale kdo ví, kolik čtvrťáků naházel kdy do laketahoeskejch hazardautomatů, nemluvě už o ruletě a voku? A všichni ti tři pánove přeci věděli, že Andula bude dopoledne sama doma a kocour Markous se nevrátí dřív jak pozdě večer. Jest třeba, Evi, ověřit jejich alibi.

Propustili jsme prozatim vyděšenýho Hroznýše, Ebenezera jsme zanechali doma na modlitbách, nalodili jsme se do Markuskovýho De Luxe cadillacu a zamířili jsme do El Cerita. Cestou Markusek praví: Tak přemýšlím o tom telefonování. Teď si vzpomínám. Von ráno, zrovna když jsem vypad z koupelny, bylo tak asi devět, cinkne telefon, právě když jdu kolem něj, tak ho zvednu a nic, někdo ho právě položil. A sotva se k němu otočím zády, spustí znova, já ho znova zvednu a byl to Bill Snake, telefonoval mi bibliografický údaje o jednom článku, jak jsem ho o to prosil večer předtím. To bylo, jak povídám, asi devět. Tak kolem půl desátý jsem odjel. Zmlkl, poněvač už jsme v El Ceritu před domem Ernesta W. Fitzdalyho.

Daly právě pluje v zelenym bazénku jako mrtvola, má zavřený oči, a když je otevře, skoro se nás, mám dojem, lekne, a Marcus na něj ještě žoviálně: Koukni, Raymond, neblbni a vyval, kdes tu holku skoval? Daly však sehraje téměř profesionální výstup nechápavýho a poté se vytasí s téměř bezvadným alibi: od 9.00 byl ve své pracovně na fakultě a konzultoval s posluchači. Od 10.00 do 12.00 měl seminář na téma Pan Gawain a Zelený rytíř, pak jel na lunch do restaurace Ye Olde Tavern v El Ceritu, přičemž se trochu opozdil, poněvač musel měnit pneumatiku   tady teda je v alibi malá dirka   ale pár minut před 01.00 už byl v Ye Olde Tavern, poobědval s dr. Bickleyem a byl s ním až do 03.15, pak odjel zpátky na fakultu, kde dále konzultoval s posluchači   ta konzultovací mánie mi byla taky trošku ne úplně nenápadná   ale v šest už byl na večeři ve fakultním klubu, kde potom hrál whist až do 10.30, kdy je z klubu vyhodili. Tak nám to Ernest W. popořádku všechno vypočítal, celej ten výslech se odehrával na březích zelenýho bazénku, a když odjíždíme, koukám, a Ernest W. zase noří tělo do vlažný vody plný utopenejch motýlů.

Shad Snyders neplul v bazénu, nýbrž trávil víkend prací na zahrádce. Když nám popsal svý profesorský činnosti   dopoledne strávil beze svědků doma, taky teda pěkná dirka, v poledne se nadláb s nějakým známým v klubu, kam se vrátil zas před šestou, po odpoledni cele věnovaném výuce vlasatých nadějí Ameriky   když nám to teda dost bezbarvě popsal, chtěl vědět, proč to chceme vlastně vědět. Tak mu to Markusek vyklopil a Shad povídá: To je divný. Já Andě volal, těsně než jsem šel v poledne do klubu, slíbil jsem jí nějakej údaj do její disertačky, a to ještě byla doma. Vzala to? podiví se Markousek. Vzala, povídá Shad. Byla doma.

Takže to bylo divný. Buď nás tahá za nos Shad, anebo Hroznýš. Což by A…