Hořkej svět

PAN DOKTOR STRASS

Pan doktor Strass byl vždycky starý, asi padesátiletý, byl malý, křehký a nenápadný. Mluvil tak tiše, že jsem mu skoro nic nerozuměl, a ordinaci měl ve vile nad řekou. Říkalo se tomu vila, ale mně to vždycky připadalo jako zámek, a taky to spíš zámek byl.

Zvenčí byl kolem dokola železný plot ze samých železných oštěpů se špičatými hroty a brána, umělecky vykovaná, a na veřejích brány byl v kování monogram pana doktora Strasse: KS. Z obou veřejí brány vyčnívaly dvě tyče a ty byly asi do poloviny výšky obtočeny dvojicí Aeskulapových hadů, takže když byla brána zavřená, měli hadové hlavy bojovně naježené proti sobě a vyplazovali jeden na druhého pozlacené jazyky.

Za bránou se šlo po široké pískové cestě, kudy sjížděl pan doktor Strass ve svém automobilu na ulici, a vždycky když jel s kopečka s vypnutým motorem, praskal mu pod pneumatikami písek. Cesta se zvolna zatáčela doleva až k vile. Vila měla vysokou věž nahoře s dřevěným trámovím, v němž byly vyřezávané hlavice, chrliče a zvířata. Nad nimi se svažovala špičatá střecha a na ní žerď s plechovou korouhví. V korouhvi byl vysekán letopočet 1900.

Kolem vily bylo ticho a mohutné husté smuteční vrby. Po schůdkách se šlo nejdřív na otevřenou verandu a z ní do velice temné čekárny, která byla celá obložena tmavým dřevem a vedly z ní dveře do ordinace, tlustě vypolstrované lesklou, hladkou, studenou kůží.

Kůže byla prošita koženými knoflíky, takže se na ní dělaly chladně blýskavé boule od země až ke stropu. Naproti vchodu nad vyřezávanou lavicí visel veliký obraz od Beneše Knüpfera, znázorňující zelené moře, velice krásný a skutečný. V kožených klubovkách seděli mlčky dva nebo tři pacienti, víc jich pan doktor Strass v čekárně nikdy neměl, a přece se říkalo, že je velmi bohatý.

Nemohl jsem nikdy pochopit, jak může být bohatý, když má tak málo pacientů.

Po návštěvách jezdil pan doktor Strass v otevřené lancii, která byla aspoň šest metrů dlouhá, a on v ní seděl vždycky sám, se širokým černým kloboukem na hlavě. Projížděl hlavní třídou po kočičích hlavách a lancia skřípala a nadskakovala, ale pan doktor Strass v ní seděl vzpříma a pevně, bezvýrazný obličej pozorně upřený před sebe. „Mami, mami!“ volával jsem. „Pan doktor Strass jede!“ „Ano,“ říkávala máti. „To je zlatý člověk.“

Potom lancia stávala před skleněnými okny kavárny na náměstí, a když jsem přimáčkl nos k tlustému sklu, které mělo matný rám s vyleptanými květinami v rozích, uviděl jsem pana doktora Strasse, jak sedí v šedivém obleku s vestou a řetízkem od hodinek, v tuhém bílém límečku u mramorového stolku nad černou kávou a hovoří tiše a bezvýrazně s panem Ohrenzugem nebo se šviháckým starým panem Löblem, anebo také někdy s mým otcem, a na bílých rukou s velkým pečetním prstenem na prstě mu v přítmí kavárny zlatě svítí jemné zrzavé chloupky.

Přišel jsem na svět za pomoci pana doktora Strasse a od té doby jsem často býval hostem v mlčenlivé čekárně, ve vile, která vypadala jako zámek. A často jsem překročil práh z té tmavé čekárny a vešel jsem do ordinace a bylo to, jako by se člověk z ničeho nic octl z černé noci v bílém dni. Ordinace svítila jako umytá nedělní kredenc ve sluncem zalité kuchyni, chromované kliky skříní s nástroji se studeně leskly, studeně svítila obrovská chromovaná koule diathermie a podivná zařízení vyšetřovacího stolu uprostřed ordinace, potaženého bílou kůží; vypadala jako třmeny koňského postroje, jenomže trčící vzhůru, a já nevěděl, k čemu jsou, ale tušil jsem, že k něčemu velmi nepříjemnému a bolestivému. Pan doktor v bílém plášti sám otvíral vypolstrované dveře, za nimiž byly ještě jedny dveře, také zvenčí a zevnitř vypolstrované kůží, jenomže bílou.

Potom mu máti úzkostlivým hlasem sdělila moje potíže a pan doktor bez výrazu poslouchal, pak mi tichoučkým hlasem nařídil, abych se svlékl do půli těla, vytáhl chromovaný stetoskop a jal se mi ho nasazovat sem tam po břiše a po zádech a strašně to pokaždé zastudilo. Potom, jako by stetoskopem dobře neslyšel, vytáhl si ho z uší, stiskl mě chladnýma rukama na zádech a na břiše a začal mi sem tam přikládat na kůži ucho. Když mi je položil na prsa, viděl jsem mu na bílou, trochu svraštělou pleš, a někdy byl pan doktor také neoholený, protože držel nějaké svátky, a po mé jemné dětské pokožce škrábal drsný a rezavý vous.

Ve čtvrté třídě jsem dostal zápal plic, sotva jsem se vyléčil žloutenku, a nakonec znovu zápal plic a pohrudnic a mezitím ještě dvakrát zánět středního ucha.

Ležel jsem ve svém pokoji u otevřeného okna, ačkoliv to bylo v zimě, protože to nařídil pan doktor Strass – a věděl jsem, že možná umřu. Modlil jsem se od rána do večera, abych neumřel; alespoň v přestávkách mezi chvílemi, kdy jsem v horečce blouznil a skutečnosti a sen se mi pomíchaly v hlavě. Sliboval jsem Pánubohu, že se budu pořád, každý den, až do smrti modlit pět Otčenášů a pět Zdrávasů, když neumřu, a jak mi bylo stále hůř a hůř, zvyšoval jsem tu kvótu na deset, dvacet, třicet Otčenášů, až jsem skončil někde u jednoho sta, a pak už jsem byl příliš slabý, abych měl vůbec ještě zájem o nějaké sliby. V příštím roce jsem se pokoušel ten hrozný denní náklad zbožné vděčnosti vláčet s sebou, ale nebylo to možné, tak jsem ho změnil na slib, že ve třiceti letech vstoupím do kláštera, ale když mně bylo třicet, žádné kláštery už nebyly, takže jsem slib nemohl splnit a prostě jsem ho nedodržel.

V těch dnech, kdy se mi pomíchaly skutečnost a sen, vynořovala se z té směsice vědomí a polovědomí často hlava pana doktora Strasse s bezvýrazným pohledem vodově modrých očí, jednou zářila za pleší noční lampička, jindy bodavé, nepříjemné světlo zimní oblohy za oknem. Později mi řekli, že pan doktor Strass nedělal rozdíl mezi dnem a nocí a že ke mně jezdil každé dvě hodiny po mnoho dní. Jeho lancia stála před naší vilou od rána do rána, a když jednou celé odpoledne nepřijel, protože paní lékárníková Holznerová rodila, rozkřiklo se po sousedství, že jsem umřel. To prý mě zachránilo, říkala máti, protože o kom se říká, že umřel…