Hořkej svět

BABYLÓNSKÝ PŘÍBĚH

Dívky, bruneta i plavovláska, kráčely kolem kasáren a ignorovaly vojáky, kteří byli toho nedělního odpoledne vykloněni z oken, a jakmile spatřili dívky, začali vydávat příslušné a mechanické vojenské výkřiky. Prošly pod železničním viaduktem a zamířily k centru města, podél zábradlí, za nímž se v hloubce táhla dlouhá kolejiště Hlavního nádraží a doutnaly a dýmaly opuštěné lokomotivy, šly a hovořily o látkách, blůzách, botách a punčochách, svěřovaly si, která ze známých je v tom a která si od toho dala pomoct, kdo s kterou chodí, která se s kým rozvádí, kdo s kým je komu nevěrný a kdo se vdává, kdo se vrátil z rajchu a kdo tam zmizel, a která ulovila Amerikána. Také jak je možné vyrazit z Amerikánů nylonky, čokoládu a velká balení Lucky Strikes. Šly a plácaly o všech těch základních věcech světa, kvůli nimž je do něho kdosi poslal, a ony nevěděly proč.

Američani stáli opřeni o chladiče svých jeepů a přežvykovali. Na hlavách helmy, protože pro ně dosud válka neskončila, nohy natažené na chodník a lhostejné oči daleko v prostoru. Opodál se tísnil houfek nezletilých pásečků, který je uctíval. Jakýsi kolemjdoucí sovětský major vytáhl aparát a udělal snímek. Nejprve Američanů, potom pásečků.

Jeden Američan měl přeražený nos a druhý dlouhý, úzký obličej a brýle bez obrouček. Byl štíhlý, ale ne hubený, zato Američan s přeraženým nosem byl dokonale otesaný pařez. Když se dívky ukázaly, hezké, štíhlé, vymydlené, s ústy jako rajská jablíčka, vytáhl ten menší s přeraženým nosem ruce z kapes, vstal z jeepu a rozšklebil se jim vstříc.

Přicházely. Podobaly se dvojici houslí s pevně napjatými strunami. Druhý Američan dosud seděl na chladiči a nehýbal se.

Díval se na jejich dlouhé, štíhlé nohy, nadzdvihující v souhlasném rytmu sukni z válečné, ale pečlivě vyžehlené látky, a zalévalo ho dobrodiní míru.

Tmavovlasá dívka zakrákorala afektovaně: „Helou bojs!“

Blondýna mlčela.

„Hello girls!“ řekl Američan s přeraženým nosem. „Meet Bob,“

řekl dívkám a potom druhému Američanovi: „This is Cat.“

„Hello,“ řekl ten druhý.

„Helou,“ řekla tmavovláska a vzala za ruku blondýnku. „Dziz is maj frend Megi,“ řekla.

„Helou,“ řekla plavovlasá dívka.

„Hello,“ řekli oba Američani současně a podívali se na ni.

Plavovláska měla v uších podivuhodné výrobky bižuterního průmyslu. Na řetízkách, dlouhých aspoň tři centimetry, se houpala dvě zlatá srdíčka z plechu. Brýlatý Američan se usmál. Zlatá srdíčka se zatřepetala. V houfku pásečků sykl někdo bolestí, jak zapomněl, že drží v prstech hořící cigaretu.

Dívka se srdíčky neuměla příliš anglicky. Proto, když se brunetka zabrala do rozhovoru s Američany, zůstala tiše stát s rukama za zády a kývala špičkou lodičky, opřené o vysoký podpatek na chodníku.

Jak stála, s vahou celého těla na jedné noze a s bokem půvabně vyvaleným, vypadala jako obrázek z módního žurnálu. Měla živé a lesklé, napůl lhostejné, napůl pátravé šedivé oči, vlhké a jako ze skla, v nichž se zrcadlil svět.

Dlouhý Američan v brýlích si ji prohlížel a potom na ni spustil rychlou a nosovou angličtinou. Dívka přestala kývat špicí odřené lodičky a zadívala se na něho.

„Sory,“ řekla vážně a přimhouřila oči. Američan řekl pomalu: „Would you mind if we did a little sight-seeing first?“ ^[1]

Pokrčila rameny. „Sory,“ řekla znovu.

„You donť understand English?“

Plavovlasá dívka se usmála a ve tvářích se jí udělaly české dolíčky. Američanovi zjihlo srdce.

„No English?“ řekl.

„Ingliš litl,“ řekla dívka. „Mér dojč.“

„That’s too bad,“ řekl Američan. Pak si ukázal prstem na hruď a pronesl tři zřetelně oddělená slova:

„Ich dojč little.“

V dívčině tváři se znovu objevily dolíčky. Američan se jí nedíval do očí, ale na ty dolíčky. Po každé straně byly dva. Jeden větší a jeden menší. Dívka přenesla váhu těla z jedné kyčle na druhou, sepjala ruce před ňadry, ne jako k modlitbě, ale jako na znamení přátelství, a řekla:

„Fifty – fifty.“ Dolíčky v světlém stínu slunce se ještě prohloubily. Američan z nich nemohl spustit oči.

„O. K.,“ zasmál se, posunul si helmu do čela a podrbal se na zátylku, jak se tomu podvědomě naučil v biografu. V kroužku pozorujících pásečků vzrušeně zašumělo.

„Ich,“ řekl Američan, „šaun – castle – see? Church,“ a rukama naznačoval tvary, ale dívce se zdálo, že opisuje dlaněmi tvary ženského těla. Zachichotala se. Tmavovláska se obrátila od menšího Američana a hleděla chvilku na ruce, které se v slunném podzimním vzduchu snažily vytvořit obrys kostelní věže.

„Vočů vont?“ řekla potom.

„Oh, you speak English?“ Američan se obrátil na ni.

„Šůr,“ řekla dívka. „Vočů vont?“

„Look,“ řekl Američan, „would you tell your friend…“^[2] a mluvil kvapně a nosem, angličtinou, kterou tmavovlasá dívka nestačila sledovat. Neměla dolíčky, ale mezi černým obočím se jí narýsovaly tři vrásky, jak se snažila porozumět. Hlubší, ostřejší, než měla taková dívka mít. Také pod očima – všiml si Američan – ležely na dívčí pleti dva tmavé, unavené půlměsíce.

„Vejt,“ řekla. „Spík slou.“

Američan se zarazil a začal znovu. Mluvil pomalu, zřetelně a pomáhal si rukama. Druhá dívka ho pozorovala ze strany.

Tmavovláska kývala hlavou a říkala jes, jes. Plavovláska mlčela.

„Ou jes, aj nou,“ řekla tmavovlasá dívka, když skončil, a obrátila se na blondýnku.

„Von chce jet nejdřív na Hračany,“ řekla. „Chce si prohlídnout kostel a historický památky. Je přej interesovanej do historie a chce vidět panoráma Prahy.“

„Co?“ řekla plavovláska. „A to já se s nim mám tahat po Hračanech? Kam dete vy?“

„Ale to máš fuk,“ řekla bruneta. „Vono ho to stejně brzo přestane bavit. Všichni Amerikáni sou stejný. Nejdřív sou celý hrr do památek a pak se na ně vyprdnou, sotva vo ně vokem zavaděj, a dou s tebou, kam je zatáhneš.“

„Jen jesli,“ řekla plavovláska. „Heleď, to ti řeknu rovnou, jestli se chce celý vodpoledne plazit po kostelích, tak to ať se mnou nepočítá.“

„Ale prd,“ řekla tmavovláska. „Já byla s Tomem taky nejdřív na Hračanech. Jenže jak sme šli Zlatou uličkou, tak zapad do tý hospody na pivo a do kostela sme …