Legenda Emöke

Dva dny před skončením turnusu pršelo a rekreanti hráli ping-pong, karty anebo seděli v jídelně, chvíli někoho nutili, aby zabrnkal na piano, chvíli o něčem hovořili, kulturní referent se probral z opice předešlého večera a pokoušel se stmelit jakýsi kolektiv k jakési hře, které říkal francouzská pošta, ale přemluvil jenom starší manželský pár, jeho, který byl vedoucím konfekce v Pardubicích a bývalým majitelem konfekce a měl bříško a široké pumpky, a ji, tlustou, hodnou, ještě v padesáti letech vyrážející naivní výkřiky překvapení jako osmnáctileté dívky u kolotoče, která ožívala vždycky u oběda, ale ne proto, že by byla hltavá, lačná jídla, ale protože jídlo byla jediná věc, které v životě porozuměla, jinak pro ni všechno bylo mlžina života, řízená světly bezpečných staletých konvencí, prvního mateřského poučení, tanečních, rodiči pečlivě vybrané známosti, námluv, svatby, nedělního kostela (ale kdyby se jí někdo zeptal třeba jen na základní pojmy teologické vědy, nevěděla by nic, jen prostě chodila do kostela, zpívala ječivým nehudebním sopránem písně z kancionálu, klekala, bila se v prsa, křižovala se prsty namočenými ve svěcené vodě, světila kočičky a dávala sloužit zádušní mši za mrtvou maminku), dvou nebo tří porodů a kuchyně, která byla ostrovem bezpečnosti a kde se proměňovala v umělkyni, ve virtuosku mající absolutní sluch pro vůně a chutě, jako houslista rozezná čtvrt tónu i osminu tónu, ne mozkem, ale citem, něčím, co ostatní nemají a nikdy nemohou mít, co není výsledkem pěti nebo sedmi let učení v kuchyni u matky, ale darem shůry, kusem nesmrtelnosti, propůjčeným člověku navíc k jeho prostým obvyklým schopnostem a k mdlému mozku, v němž se pomalu pohybuje několik zakrnělých myšlenek, a k srdci, zalitému tukem, které není schopno falše a zloby, ale jen zvířecí, živočišné lásky k dětem, k manželovi, k rodině, k lidem, k životu, a odevzdanosti ke smrti, která je posledním z těch bezpečných světel, lemujících cestu od prvního procitnutí mlžinami života. A pak starou švadlenu, starou pannu, která prožívala svou první dovolenou mimo žižkovský domov, vzornou pracovnici komunálního podniku Pánské prádlo, která celý ten týden proseděla, prostála, prochodila a nevěděla, co má dělat, a neměla o čem mluvit, protože tu nikoho neznala a v životě neznala nic než pánské košile, ale nikdy nepoznala muže a lásku a žila zakleta mezi prózou košil a primitivní poezií staropanenských snů; a páska, jenž se první tři dny marně ucházel o copatou Slovenku, která dala přednost černovlasému technickému úředníkovi, bývalému střelci R. A. F., jenž měl sice ženu a dítě, ale umění, v němž učitel nepřekročil nikdy stadium nejdiletantičtějšího amatérismu, dovedl k vrcholu dokonalosti možné v tomto omezeném umění, a pásek se nakrkl, zatvrdil, stáhl se se svými pruhovanými ponožkami a černou hedvábnou košilí do vzdorné samoty sálu masové zábavy a nyní byl napůl získán pro hru francouzská pošta, vzdorný a trucovitý; a konečně neurčit…