Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky

Stínohra

Věci života jsou zcela zvláštní věci a někdy je z nich člověku zle, nebo možná nejsou zvláštní věci, ale já. Co bych vlastně říkal zvláštní: jsou blbé, nablblé přinejmenším a jedna z nich, láska, je prokletí. Já jsem tímto způsobem prokletý, říkal jsem si to od začátku, jenže jsem tomu moc nevěřil, nebral jsem to doslova, ale teď už je to docela jasné a pocítil jsem to na vlastní kůži. Ach Bože!

Bylo to tak. Přijel jsem do Prahy, zase jednou po mnoha pustých dnech, které na svých vyblitých tělech měly nasazené jenom světelné hlavičky volných večerů a táhly se, vymezeny ranním a večerním dvojčetem, jako obtížná povinnost, jíž oficiálně říkali život. A pak ta surovost! Zadělali mi výklad v Mototechně, kde bylo skrz výklad pěkně a jasně vidět tupý ksiftík večerního dvojčete, hezký, osvěžující jako elixír života, omlazující jako velice oslazené hormony. Tenhle výklad mi zadělali nějakýma aranžérskýma kaskádama z překližky a všechno, co zůstalo k vidění, byl jen kousek rozcuchané čupřiny pod svítící lampou nad pultem. Večery tedy ztratily půvab, až konečně po značném množství těch večerů přišla cesta do Prahy. Těšil jsem se na Lízu; říct těšil je strašně málo. Přišel jsem k nim večer v půl sedmé, její manžel byl doma a řekli mi, že jdou druhý den na nějakou nutnou návštěvu, tak abych teda jako si udělal program na večer sám. Líza seděla v křesle v županu a stříhala si nehty, nějaký zvláštní zájem o mě se na ní nejevil. Robert si četl knížku. Seděl jsem v druhém křesle, naplněn nutností říkat Líze ty věci, ty obvyklé věci, a jako obvykle to nešlo kvůli Robertovi a pak proto, že v okamžiku, kdy jsem je mohl začít říkat, vždycky jsem je zapomněl, jak jich bylo moc. Vyšlo z toho pokaždé jen to rychlé a polohlasé Lízo, já tě miluju, a její To dobře děláš a honem zas od sebe a jenom nějaký ten pohled stranou a nic a přechod k objektivní konverzaci. Když mi to řekla, tak lhostejně, že zítra večer musím být sám, cítil jsem, že mi oči začínají brečet. Chtělo se mi zařvat ty svině, jak to můžeš takhle klidně říct, měsíc jsme se neviděli a ty si sedíš a krouháš si nehty a s Robertem seš každej tejden a spíš s ním a on tě objímá a všude na tebe sahá – a to jsem si to přitom hned automaticky představoval – a mně přísaháš ty blbosti o lásce a je ti to jedno, že už jsi se mnou měsíc nemluvila, svině, svině, svině, a čím víc jsem to sprosté slovo říkal, tím byla Líza přitažlivější, tím víc jsem se do ní zamilovával a cítil jsem, že se mi pohlaví začíná hlásit o svoje právo a ta potvora Líza, jak seděla u kamen a bylo jí horko, stáhla si župan z ramenou a vystavila mi je před oči, holkovská, oblá, ale ne tlustá, světle hnědá, půvabná, na každém dvě ramínka, jedno tmavomodré a jedno leskle bílé, a to už do břicha zespoda vnikal ten trápivý pocit, jako by říkal Tak co? – a já zas musel v duchu zabručet Drž hubu! Lehni! a Líza zvrátila hlavu a zavřela oči a měla skvělou tvář vymodelovanou světlem a pod rameny jemně zastíněné důlky a směrem dolů vyblédající svahy ňader, svlíkl jsem ji v duchu až po hnědé botičky a bylo mi mizerně, ach, jenom ty to víš, Bože, a ani ty si to nijak nebereš a je ti to jedno a necháváš mě v tom. Ale to mě přešlo, když za chvíli Robert blýskl očima a Líza zandala ramena do ušmudlaného županu; co mě nepřešlo, byl ten zítřejší večer, který jsem měl nějak probít sám a ona, miláček, potvora a moje jediná duše si ani za nehet nedovedla představit, jak mě to bolí, že mě nechává o samotě, jak mě bolí, že to dělá tak s klidem, jak mě to bolí, protože to mě teda asi nemiluje, vždyť jsme se už měsíc neviděli a pozítří musím zas odjet. Starý pocit odstrčenosti se mi vecpal do hlavy a do srdce a viděl jsem před sebou najednou ne Lízu, ale šťastné, vážené a spořádané manžele Hartlovy, zabořené jeden do druhého, žijící svůj zdvojený život úplně mimo můj život a dostal jsem na všechny strašný vztek, protože teď měl najednou každý pobuda známý větší právo než já, každý Engandin a Novotný mohl s Lízou chodit spíš než já, protože o mně každý věděl, že jsem u ní přicházel v úvahu a že jsem si na její svatbě uhnal otravu alkoholem z důvodů zcela zřejmých a Bibi mě ve dvě ráno musela vézt do nemocnice. Proto jsem s nima ani nemoh jít na tu návštěvu.

Seděli jsme, říkali sem tam nějakou blbost, já naštvaný na Roberta, Robert naštvaný na mě a mezi náma Líza, která byla neutrální či jaká, byl bych dal mnoho (ale to je jen fráze), kdybych byl mohl vědět, co si o tom všem myslí. Totiž co cítí, protože k myšlení jsou věci jednoznačné, ale nikoliv k cítění. Tak jak vypadala, nebylo lze zjistit pranic o jejích pocitech, neboť vypadala krásně a samostatně a – pak tady všude byly dárky, které jsem jí dal. Visely na stěnách, stály na knihovně, na psacím stolku a nad dveřma a mnoho se jich kdysi octlo v Lízině břiše, jenže ty už putovaly někde v jiných chemických formách koloběhem procesu proměn hmoty v přírodě. Z dlouhé chvíle, anebo ze vzteku, poněvadž v podstatě jsem na ni měl vztek z bolesti, jsem to narychlo spočítal: osm set za sošku, čtyři sta za lakovanou krabičku s Dostojevským, asi padesát za obrázek americkýho vojáka, padesát za pidimužíka Kolmánka, tři sta za andělíka-strážníka nad dveře, dohromady to dělalo asi šestnáct set, to nebylo moc, musely se však připočítat účty u Myšáka, u Bergera a ve Vagónu a v Slovanským domě a odjinud a vzít v úvahu moje finanční prostředky. No ne, moc to prostě nebylo, to byl fakt, ale neumenšovalo to zuřivost mého vzteku. Konečně, oč víc do ní nacpal on? Spíš míň. Spíš skoro nic, když se s ním poprvé vyspala. Ach, věci jsou blbé.

Ten večer do mě nic nebylo, a jak jsem ležel v noci na hotelové posteli a přemítal, rozložil jsem si zvolna věci života na jejich kořeny a prvky. Ridzómata. Tak jsem si ze vzteku myslel, proč žiju a že proto, poněvadž jsem se narodil, na tohle proč nešlo odpovědět žádným účelem, ale jen příčinou, a že umřu a nebudu zaručeně moct vidět Lízu při truchlení a že je to třeba dobře, protože ona asi truchlit nebude. A tím, že umřu…