Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky

Píseň zapomenutých let

Zpěvačka měla obrovskou hubu, doslova i v přeneseném smyslu. Velikou a skvělou. Když ji otevřela naplno, při závěrečném ááá, které se tak dobře zpívá, obličej kolem ní se docela ztratil až na zelené, dosud trošku rozpačité oči. A z narůžovělé tmy zasvítily bílé, zdravé, perleťové zuby osmnácti let:

To, po čem toužím,
to, po čem toužím,
to, po čem toužím,
ty mi dáááš!

A pak obligátní hluboký záklon s rukama pozdviženýma k zlatému stropu sálu, kvarteto mladíčků kolem ní si stouplo na špičky a naopak se mírně předklonilo, aby se mohlo vyladit do širokého, efektního závěrečného akordu, mladý muž kamenné tváře s elektrickou kytarou klopýtl přes poslední break, jonika se vzepjala do fortissima. A všechno se to utopilo v hlomozu entuziastického davu v sále.

Rozhlédl jsem se a začal jsem si připadat jako cizí těleso. Když je člověku teprve čtyřicet, zdá se mu dvojnásob neuvěřitelné, že ti téměř dospělí hošíci, kteří tu hltají twist jako zvěstování příchodu Spasitele, a ty úhledně namóděné zajdy v sukních nad kolena nebyli ještě vůbec na světě, když my už jsme se potýkali s hot a ad libitum sóly ve skladbách Emila Ludvíka a Counta Basieho. Ale je to tak. A je to smutné. Pro nás, myslím.

Big Beat na pódiu se ukláněl. Prkenně, neobratně. Nic profesionálního, stejně jako jejich hra a jako jejich zpěv. Ale byli mladí, elektrizovaní, svítilo za nimi zelené oko zesilovače, všechny tři kytary se leskly glazurou a tenorsaxofonista měl pozlacený nástroj. Zářili, těmi nástroji i v obličejích, zpěvačka s báječnou hubou a v doma ušitých šatech se přešťastně ukláněla, nerafinovaně zrůžovělá blahem a pořád trochu rozpačitá, a publikum zdvíhalo Kaina.

„Senza, co?“ řekl Ruda vedle mne.

„Myslíš tu slečnu, nebo tu muziku?“

„No jasně slečnu.“

„Trošku distonuje, ne?“

„Ale ten swing! A teprve začíná. Počkej za rok. Bude z ní druhá Pilarka. Od podzimu má angažmá v Radionu.“

Hm, pomyslel jsem si, a znova jsem se rozhlédl kolem. Takový dav, který se živí deskami, šlágry z rozhlasu, písničkami z televize. Snad z ní bude ta druhá Pilarka. Ta první, jediná a neopakovatelná, to stejně všechno nestačí sama obhospodařit. Média se množí, potřebují pořád víc a víc muziky, víc a víc zpěvaček, víc a víc twistů, madisonů, bůhvíčeho.

Big Beat se pomalu ubíral ze scény. Když nám bylo dvacet, nebyla televize. V rozhlasu platil F. A. Tichý, a kdo chtěl gramodesku, musel do prodejny přinést starou. Nebo zacvakat stokorunama. Ale muziku jsme hráli trošku komplikovanější. Swing. A potom, aspoň jsme to zkoušeli, bebop. Jenže v té době já už přestal.

Frenetické orgie v sále se utišily, na pódiu už seděl další orchestr. V životě jsem ho neslyšel, jenom jsem věděl, že existuje. Nikdy nenahrával na desky. Estrádní výplň. Spustili nějaký foxtrot a k mikrofonu přistoupila zavalitá, starší zpěvačka. Mohlo jí být tolik, co mně. Asi o něco míň. Pětatřicet, sedmatřicet. Začala zpívat malým, ale ohebným altem nějaký nijaký text. Připadala mi známá. Nevěděl jsem odkud.

„Kdo to je?“ obrátil jsem se na svého pražského přítele, který byl i ve čtyřiceti pořád à jour na kdejaký hlas okolo estrádních pódií. Starý mládenec bez postavení, kterému už zbývá jenom tahle osmnáctiletá žena v množném čísle, jenom ty pastelové baloňáčky, které visí v šatně v Juldě při odpoledních čajích jako malé tropické ovoce.

„Venci Kavanová,“ řekl automaticky.

Venci Kavanová, neznám. Totiž znám. Vím, stejně jako vím o tom orchestru, že někde zpívá, v Baroku nebo v Pygmalionu nebo kde, dokonce jsem v nějakém průjezdu někdy zahlédl její trochu pomačkanou fotografii pod starobylým záhlavím Tabarin Bar, jednu z těch tváří, z kterých se nestaly druhé ani třetí Pilarky a ani nestanou.

Ale teď mi připadala známá.

A pak spustila scat.

Najednou jsem věděl, kdo to je.

Tenkrát, bylo to v roce 1951, z toho byl průser podle všech předpisů. Vyslýchali nás na divizi, nejdřív každého zvlášť a potom všechny dohromady, a politruk divize se tvářil, jako kdyby šlo o velezradu. Nešlo o velezradu. Šlo o docela prostou věc, a ani jsme to nemysleli zle. Šlo o maršála Buďonnýho, kterého jsme si trošku zeswingovali.

Koneckonců, neměli to na nás chtít, tu masovou činnost. Mohli nám místo toho líbezného contradictio in adiecto, kterému se říkalo organizované volno, dávat propustky do Pilovic a holky v pěti tamních hospodách a v klubovně ČSM by nás zaměstnaly natolik, že by nám ani nebylo napadlo zeswingovávat Buďonnýho. Ale takhle po celodenním zaměstnání na tankodromu a s vyhlídkou na večerní zaměstnání v učebně motorů jsme dali přednost masové činnosti a optimistickým písním Radima Drejsla.

Band jsme dali dohromady dobrý. Chci říct vojenskoestrádní soubor. Čtyři saxy, dvě trumpety a docela tailgatový trombón, na němž si vyléval srdce jeden nadporučík, který do uniformy spad po paragrafu. Samozřejmě, na Drejsla jsme čenžovali klarinety, housle a přeskakující flétnu, ale jinak zaranžoval náš klavírista řadu kantát na J. V. Stalina a ód na děla a jiné střelné zbraně ve stylu Glena Millera, takže jsme byli asi jediným hudebním tělesem, které v té době oslavovalo generalissima glissandujícími saxofony. A taky toho Buďonnýho. Mimoto opatřil klavírista v Pilovicích zpěvačku, která chodila do třetího ročníku konzervatoře a v našem pořadu zpívala Baladu o korejské dívce stylem Vlasty Průchové a hezkým, čistým altem.

To je jasné, že holka, a docela hezká holka ve vojenském táboře, kam ji pouštějí na propustku, protože zpívá se souborem, je už tak dost předmětem veřejného obdivu a tajné nešťastné lásky. Ale ona zpívala opravdu dobře. Opravdu výborně. A navíc se jmenovala Venuše. Paroubková nebo jak. Ale Venuše. Už to jméno mi bralo dech, připadalo mi, jako by holka s takovým jménem pobíhala vlastně pořád nahatá, ale neměla se taky zač stydět. Kdyby tehdy byla nějaká Pilarová, řekl bych, že z Venuše bude prvníapůltá Pilarka. Jenže tenkrát nebyla žádná Pilarka. Tenkrát, jako poslední Mohykán, tvrdošíjně odolával Karel Vlach, zatímco se ponuří odborníci snažili…