Hlas z Ameriky

Sergei Dovlatov: The Compromise

Různorodost literatury amerického národa, který je sám amalgámem všemožných ras a národů, byla odjakživa její silnou stránkou. V posledních letech se k pestrosti celkového obrazu připojil nový proud: autoři, kteří se do USA přistěhovali ze Sovětského svazu a z jiných zemí sovětské sféry. První vlaštovka tohoto zvláštního trendu se ohlásila už na počátku šedesátých let dílem básníka a matematika Jesenina-Volpina, syna Sergeje Jesenina. Pozornost vzbudila zejména básníkova parafráze Poeova „Havrana“, kterou jsem zčásti citoval v románě Příběh inženýra lidských duší. Zatím nejznámější představitel trendu je Solženicyn, ale po něm přišli další: Aksjonov, Sinjavský, Vojnovič aj. Dnes chci referovat o nejnovějším příspěvku k téhle rostoucí větvi ruské literatury v americkém exilu: o sbírce příběhů z novinářského života nazvané Kompromis (The Compromise). Napsal ji sovětský žurnalista baškirského původu Sergej Dovlatov, jenž se do Ameriky přistěhoval v roce 1978.

Kniha je založena na originálním nápadu: má jedenáct kapitol, jimž však autor neříká kapitoly, ale – kompromisy. Každý „kompromis“ začíná doslovnou citací novinového článku, který Dovlatov kdysi napsal pro estonský stranický tisk, a po každé takové lakýrovce následuje vylíčení, jak to bylo doopravdy. Srovnání je nejen velká legrace, ale taky smrtelně vážná výpověď o etice sovětské žurnalistiky.

Vezměme si třeba kompromis pátý: s obvyklou pompou a růžovým optimismem se v úvodním článku líčí, jak se v den Osvobození Estonska narodil v Tallinu čtyřsettisící občánek. Na svět mu pomohl usměvavý Dr. Teppe a hrdí rodiče – oba dělníci – mu dali jméno Lembit, podle hrdiny ruského folkloru. Šťastnou událost oslavil slavný tallinský básník Boris Stein verši, které se v článku citují.

Skutečný příběh byl takovýhle: šéfredaktor Dovlatovova listu zjistil, že počet obyvatel Tallinu dostoupí brzo číslice 400 000. Určit přesně, které dítě narozené v příštích dnech bude čtyřsettisící, je sice nemožné, šéfredaktor však přesto pošle Dovlatova do porodnice, aby po dohodě s vedoucím gynekologem vybrali pro tu čestnou funkci nejvhodnějšího kandidáta. Vrchní porodník je onen „usměvavý“ Dr. Teppe, ve skutečnosti silně zahořklý pán. „Máte děti?“ ptá se ho mezi řečí Dovlatov. „Jednoho syna,“ odpoví Dr. Teppe. „Nepřemýšlíte někdy o tom, co ho čeká?“ „Proč bych o tom měl přemýšlet? Já vím přesně, co ho čeká. Koncentrák. U soudu už musel podepsat, že se vystěhuje z města, což znamená, že ho co nevidět zavřou.“ Nato se „usměvavý“ doktor začne Dovlatovovi svěřovat: „Moje žena i já jsme lidi pozitivního založení. Náš syn je negativní. Nedá se s ním mluvit. Já mu říkám: Juro, proč mnou opovrhuješ? Všechno, čeho jsem dosáhl, jsem získal tvrdou prací. Teď mám vysoké postavení. Proč si myslíš, že jmenovali mě, skromného felčara, primářem hlavní porodnice? A on mi odpoví: Protože všechny tvé schopné kolegy zastřelili! Jako kdybych je zastřelil já!“ stěžuje si zasmušilý optimista.

Potom se s Dovlatovem pustí do vybírání vhodného novorozence. První – zdravý, silný, šedesát centimetrů dlouhý chlapeček – vyprovokuje šéfredaktorovu znechucenou otázku: „Jsi ožralý nebo co?“ Chlapeček má sice na první pohled dobrý třídní původ: matka je ruská dělnice a otec cizinec-marxista – jenže je to taky Habešan, student Lumumbovy univerzity v Moskvě. Děťátko je krásně čokoládové. „Strč si toho svého Habešana za čepici, Dovlatove,“ zuří šéf. „Počkej na normální – slyšíš mě – na normální lidské novorozeně!“

Dovlatov tedy čeká na „lidské“ novorozeně. Brzy se takové naskytne. Má dokonce tu výhodu, že otcem je známý básník Stein. Dovlatov se však dopustí neprozřetelnosti: než se poradí se šéfem, sdělí Steinovi, že o jeho novorozenci napíše článek. „Stein? Ty chceš napsat o Steinově synovi?“ šéf jako by nevěřil vlastním uším. „Proč ne?“ diví se Dovlatov. „Ty nevíš, že každýho Žida musíme dát ke schválení? Nejsi padlý na hlavu, Dovlatove?“ Dovlatov nyní musí nějak vysvětlit Steinovi, jenž už mezitím napsal verše na narození syna, proč žádný článek nebude. Vykrucuje se tedy: „Malér je v tom, že ty i tvoje žena jste intelektuálové. My potřebujem dělnicko-rolnické rodiče.“ Stein ovšem pochopí, oč jde. „To teda znamená,“ říká trpce, „že antisemitismus – u nás! V naší zemi, kde –“ a Dovlatovovi vypoví službu nervy a on větu dokončí za Steina: jinak ovšem, než ji chtěl dokončit židovský básník: „– kde mršinu zakladatele dosud nepohřbili.“ Výbuch hněvu oba uklidní a Dovlatov se vydá na pouť za dalším kandidátem.

Nakonec ho najde. Třídní původ má bezvadný. Otec, dělník Kuzmin, nečeká na radostnou událost v čekárně porodnice, ale v nedaleké hospodě. Zprávu o cti, jíž se má dostat jeho synovi, nepřijme nijak nadšeně a rozveselí se teprve, když mu Dovlatov řekne, že za svolení, aby se o věci psalo, vyplatí mu redakce pětadvacet rublů. Dostane je na dlaň a hned je s redaktorem začne propíjet. Nastane však další komplikace: Kuzmin se dozví, že syna musí pojmenovat strašlivým folklorním jménem Lembit. Chtěl totiž Voloďu a nyní, už pod vlivem vodky, začne vyhrožovat, že nezvýší-li mu odměnu, dá synovi jméno Adolf. Dovlatov však listu další výdaje ušetří, neboť Kuzmina umluví poukazem na to, že směšné jméno Lembit je pouze pro účely článku, na nějž čtenáři druhý den stejně zapomeno…