Národní báchorky a pověsti II

PŮJČKA ZA OPLÁTKU

Jeden tatík měl tři syny a malé hospodářství. Jak nabyli trochu síly, museli chutě jeden po druhém do služby. Nejstarší šel napřed.

V jedné vesnici zastavil se u velkého dvorce a ptal se hospodáře, potřebuje-li pacholka.

Hospodář byl sice chlap možný a neměl dětí, ale byl skoupý až hanba a hospodyně byla též taková. Žádný nemohl u nich vydržet; ačkoli potřebovali pacholka jako denní sůl, přece dělal sedlák, jako by se mu jich na zavolání hrnulo, a odpověděl Jirkovi: „Já sice pacholka nepotřebuju, ale proto si tě přece podržím; to ti ale povídám, ať se stane, co stane, rozzlobit se nesmíš, sice ti uříznu nos a bez služby tě vyženu. Jestli se ale já na tebe dříve rozzlobím než ty na mne, můžeš mně to samé učinit.“

Ta výminka se zdála býti Jirkovi trochu divná, proto ale přece zůstal. Šel orat; zatím strojila selka oběd, strčila do hrnce dvě hlávky zelí, osolila je a nechala vařit.

Když pacholek z pole přijel a potom k obědu zasedl, vysypala mu selka na mísu to uvařené zelí bez přípravy, kromě soli, jak je Pánbůh stvořil. Jirka se na ten špatný oběd zle ošklíbal, ale zlobit se nesměl, šlo tu o nos.

„Hněváš se, pacholku?“ ptal se ho sedlák.

„I proč bych se hněval?“ odpověděl pacholek, nechal zelí stát a šel vně.

Večír to bylo zase tak, ráno opět a druhý den jako první, nic než zelí vařené ve vodě se solí. Ale když se sedlák Jirky ptal, zdali se zlobí, po každé řekl, že ne.

Třetí den však to nemohl vydržet, žaludek se mu mdlobou točil, a přece se nemohl ošklivostí do té hatlaniny pustit.

„Snad se nezlobíš, Jirko?!“ ptal se sedlák.

„Čert by se už nezlobil na takové žrádlo!“ rozkřikl se Jirka a vyskočil s lavice. Ale vtom byl již také sedlák vzhůru, vytáhl z kapsy kudlu a Jirkovi nos ušmikl jako homolku.

Co měl ubohý Jirka říkat, když se té výmince podvolil. Zmrzačelý přišel k tátovi. Bratři se rozzlobili a Matěj, druhý bratr, umínil si, že půjde k tomu sedlákovi do služby, by se na něm pomstil. Než bohužel vedlo se mu jako bratrovi, vkrátce přišel bez nosu domů.

„Teď já k němu půjdu,“ řekl Honza, kterého měli všickni za nejhloupějšího, „a šelma jsem, jestli se nepomstím.“

Šel tedy a byl od sedláka pod touž výminkou přijat jako bratři. Ale Honza nebyl hloupý, jinde se najedl, doma nechal zelí stát; přit…