Národní báchorky a pověsti II

VIKTORKA

V jedné vesnici bydlela vdova, jménem Fialová. Domek její byl čistý, bílý a spořádán kolkolem, že se mu žádný jiný ve vsi nevyrovnal. Před okny rostla mladá košatá vrba. Ač ty útlé proutky skoro celá okna zastiňovaly, přece se jich nikdy nůž nedotkl; jak rostly, tak rostly. Na jaře mívali chlapci laskomínky na ty štíhlé proutky a zdálo se jim, že by z nich byly zvláštní píšťalky. Avšak přece ani jeden z chlapců nedovolil si který uříznout, by dobrou vdovu nerozhněval; jen jedenkráte prý si jeden smělý chlapec na vrbu vylezl, ale když řízl do proutku, slyšel bolestné vzdechnutí a cítil, jak se celá vrba zachvěla. Hrůza ho obešla, a když pověděl o tom divu ostatním, báli se, a nižádný více vrbě neublížil. – Kdo šel vesnicí, s libostí povšímnul si bílého domku, ale s podivením se zastavil, jestli se mu objevila Viktorka, dcera vdovy Fialové, okrasa a chlouba to celé vesnice. Bylo to ale také děvče tak krásné, spanilé, že nemožno vypsat; kdo ji viděl v kole ostatních děvčat, nejinak se mu zdálo, než že vidí ušlechtilou vzácnou květinu v kytici polních kvítků. Tak jak druhá děvčata byla i ona celičký den na božím slunci, a přece zůstala pleť její bílá jak peří labutino; jak ony pracovala i ona v poli, a přece obdivovali se chlapci, že má ruce měkké jak aksamit. Všecko na tom děvčeti bylo ku podivu krásné; a nejen krásná, i dobrá byla, přívětivá, tichá, laskavá ke každému. Nebylo nikoho v celé vsi, kdo by říci mohl: „Viktorka mi ukřivdila,“ aneb: „Viktorka mi neprokázala nic dobrého.“ – Muži, ženy, staří, mladí, všickni ji milovali! – Každá matka byla by ji ráda co dceru do domu přijala, ale přání své jí vyjevit žádná si netroufala; každý z mladíků byl by pro ni duši dal, a lásku svou vyjevit jí žádný se neopovážil. – Přišla-li někdy pobavit se s nimi v kole, hádali se vespolek o přednost zaprosit ji k tanci, nedovolil si však ani jediný upřímně v náruč ji pojmout aneb dokonce políbit, což s druhými děvčaty bez ostychu si dovolovali.

I děvčata, ač ji milovaly co svoji nejmilejší družku, přece se k ní chovaly vždy uctivěji a říkaly často mezi sebou: „To Bůh ví, jak to je, naše je, a přece jako by mezi nás nepatřila.“ – Přišla-li Viktorka do přástvy, zaradovali se všickni; věděli, že bude povídat a zpívat, a ona uměla nejkrásnějších a nejrozmanitějších pohádek a písní, nikdo neznal podobných. Když jí ty rozmanité zvuky tak lahodně z úst plynuly, ptávali se s podivením jeden druhého, kdo ji as tomu učil! – „Nedivte se,“ říkaly staré zkušené babičky, „Viktorka je vyvolený miláček boží.“ A ten úsudek platil.

Když byla Viktorka ještě malé děvčátko, byl jejím nejmilejším, jejím nerozdílným spoludruhem Vítek, mladý pasák v službě matčině. Všecky ty dětské radosti sdíleli spolu; kam šel Vítek, šla i Viktorka. Byla-li na pastvě, pletával Vítek košíky, v čemž měl neobyčejnou šikovnost, a Viktorka zase chystala a rovnala mu proutky; buď sbírali jahody a jiné lesní ovoce, co právě na čase bylo; když lezl Vítek po stráních a skalinách, by trhal nejkrásnějších květin na věnce, Viktorka zatím místo něho pásávala. Potom pletli věnce, zpívali, povídali si a nikdy neměli dlouhé chvíle. Ale všecko má svůj konec, tak i dětské radosti! – Vítek rostl, sílil, a matka uznávala za dobré, by šel k některému sedláku sloužit za pacholka, an sousedka koně nedrží, by déle u ní zůstat mohl, a pasákem drobného dobytka déle již zůstat nemůže.

Zarmoucen byl Vítek nad takovýmto výrokem, líto bylo mu opustit dobrou hospodyni, milé děvče, ale sloužit u jiného nechtěl; řekl matce, že nebude sloužit, že půjde do světa na zkušenou.

Matka se ulekla toho slova, plísnila ho, vymlouvala mu to, představovala všecko zlé, co ho ve světě potkat může, on ale zůstal na svém předsevzetí; nechala ho tedy jít. – Zaplakala Viktorka velice, když se s ní milý Vítek loučil, to byla první její bolest; i Fialová želela dobrého věrného hocha, zaopatřila ho na cestu mnohým potřebným a slzíc žehnala ho co vlastní matka. Tam za vesnicí rozloučil se konečně i s matkou, a když s posledního vršku ještě jednou zpátky se ohlídl a vrubem modré kazajky uplakané oči si byl usušil, kráčel statně do cizého mu světa.

Nepohřešili ve vesnici nepatrného hocha; jak by ho nebylo. Jen matka se denně zaň modlívala a Viktorka, když sama věnce vila, sama podvečer v zahrádce pracovala, sama po lese chodívala, vzpomínala: „Kde as Vítek ubohý po světě bloudí?“

Po roce teprv dostaly vzkázání, že se Vítek pustil na moře podívat se dále ještě do světa šírého, dalekého; tu plakala poznovu matka, plakala i Viktorka i Fialová, soudíc najisto, že se Vítek nenavrátí. Oželely ho! – Od té doby uplynulo mnoho let, z malé Viktorky stala se krásná vysoká panna, matky sestárly a mnoho se ve vesnici změnilo.

Jednoho dne podvečer seděly obě matky v zahrádce předouce a Viktorka pozpěvujíc si zalívala květiny; tu přiklusá k zahrádce jezdec neznámý, skočí s koně, a když ho byl u plotu uvázal, vešel do zahrádky. „Bůh vás pozdrav, milé paní; zdaž byste popřály krátkého odpočinku a občerstvení mně i koni mému? Jedu dlouho již a bez odpočinku nemohu dále,“ tak prosil vlídně lahodným hlasem.

„Jakž bychom nepopřály,“ řekla ihned hospodyně, „odpočiňte dle libosti; Viktorko, ty ucti hosta a chlapci rozkaž, ať napojí a nakrmí koníka.“

Okamžení zahleděl se cizinec do tváře Viktorčiny, potom sedaje vedle staré sousedky, pravil hlasem pohnutým: „Sednu si vedle vás, matičko; mám právě tak starou matku doma, a mnoho let, co jsem ji neviděl; ani mne nepozná.“

„Jakž by nepoznala své dítě; bože, já si myslím vždycky, že bych svého Vítka hned poznala, kdyby se vrátil, ale toho víc už neuvidím,“ vzdychla si a oči se jí zalily.

„A což je mrtev?“

„Nevíme,“ přejala řeč Fialová. „Vítek odešel co mladý chlapec do světa, po roce vzkázal, že jde na moře, a od té doby uplynulo mnoho let, aniž jsme o něm čeho se dověděli. Oplakáváme ho co mrtvého.“

„O samotě žijícím zdá se čas vždy delší býti než těm, kteří v živém víru světa žijou; kdo se potlouká brzy na zemi, brzy na moři, tomu těžko zprávu …