Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska

Obecné řízení

Právo pánů na svých gruntech záleželo v následovním: – právo šenkovat víno, pivo, pálenku, užívání mlýnů, sekání masa i stavění kupeckých krámů po vesnicích. Jen pán stavěl jatky, hostince, krčmy, krámy a dával do árendy; koho pán nechtěl, nemusel na svém grunte trpět, a každý, kdo přišel, musel se u pána hlasití. Všechny grunty v jednom chotáru patřily pánu a byly rozděleny na urbariální (selské) a na kurie. Urbární grunty byly majetností sedláků. Bez povolení pána nesměl ale sedlák grunt ani prodat, ani rozdělit. Když chtěl prodat, vyšetřil dříve pán, zdali mu majetník nic dlužen není; byl-li dlužen, musel mu dříve zaplatit, a potom teprv směl prodat. Jestli takový urbárník špatně hospodařil, takže pánu dávky neodváděl, dostal napomenutí, aby lépe hospodařil, jestli se ale nepolepšil, vzal mu pán grunt; nechati si ho ale nesměl, nýbrž dáti jej musel jinému. Z kuriálních živností vyhnal pán majetníka, kdy chtěl, a zaplatil mu jen stavení, a to jen v té ceně, jakou sám ustanovil. Roboty měl každý sedlák 104 dní, aneb s potahem 52 dní, počítaje den od slunce východu do slunce západu. Ve žních se robotní dni zdvojnásobily; za každý zanedbaný den platil sedlák 10 kr., s potahem 20 kr.; majetníci domů měli 18 dní a želiarové 12 dní práce do roka, což se ale v čas potřeby zvýšilo. Za palivo musel každý sedlák sáh dříví poraziti pro pána a do panského dvora odvézti. Mimo robotu musel každý sedlák odváděti ze všeho obilí i sena i vína devátý díl pánu a desátý biskupu. Biskupský ten díl vybírali k rukoum biskupů faráři, dostávajíce za to z desátého dílu šestnáctý díl. Jiný desátek farář neměl. Poněvadž ale takovéto vybírání biskupům veliké obtíže činilo, měli ten desátek z většího dílu páni od biskupů pachtovaný, platíce jim to v penězích, farářům odvádějíce šestnáctý díl již vymlácený. Takových práv užívala i svobodná města, ale bylo jich v Uhřích málo. Mimo to musel sedlák vrchnosti devátý díl z konopí neb lenu, jehňat, vajec, másla, medu i část drůbeže odvádět. – Když se pán ženil neb paní vdávala, musel každý poddaný něčím do kuchyně přispěti. Právo statek si koupit měl jedině šlechtic. – Šlechtic neplatil žádnou daň a neměl jiných povinností než v čas nebezpečenství vlast hájiti. Šlechtice nesměl nikdo v jeho vlastním domě zatknouti ani jeho domácí jmění exekvovati. Jak by se byl kdo ze soudních osob s úmyslem takovým k jeho domu blížil, vzal jen hůl do ruky a postaviv se mezi vrata zahrozil; na takové znamení neopovážil se nikdo do domu vstoupiti. Když by se ale byl skutku dopustil, za nějž by ho k smrti odsoudili, měl tu přednost, že ho nikoli provazem, jako sprostého vraha, ale mečem odpravili. – Notáře volily si předešlé časy obce samy, potvrzení ale záviselo vždy v místech poddanských od gruntovního pána aneb jeho úředníka, poněvadž pán právo měl trpěti na svých gruntech jen toho, koho chtěl. V menších místech si toho páni mnoho nevšímali, ať byl ten nebo ten notářem, jen když lid proti němu nepopouzel, když hleděl, aby foršpon (přípřež) byla včas na místě a sedlák na robotě. Notářem byl obyčejně nějaký poběhlík aneb učitel, když ale pán nechtěl míti učitele notářem, neměl jím býti. – Byl vždy první osobou v místě, jakožto nejučenější. Nepodléhaje kontrole šidil, jak mohl. Práva neměl žádná, byl jen obecním písařem, oznamoval obci všecka nařízení a vykonával, co mu od služného (szolgabíró) nařízeno bylo. Rychtář vykonával místní policii, vybíral s notářem porcie a ustanovoval přípřež, jiná práva neměl. Koho szolgabíró a pán ustanovili, ten musel býti rychtářem. Plat měl skrovný, více než 10 fl. ročně měl málokterý, anť obce skoro žádného vlastního jmění nemají. Právní znamení rychtářovo byla hůl (palica), bez které z domu nevyšel, proto říká také Slovák: „Kňaz hrozí peklom a richtár palicou.“ V Gemeru kladou podnes právní znamení. Znamení to jmenuje se kosiba a je to hůl tlustá, as dvě stopy dlouhá, všelijak kroucená. Kdo se, pohnán jsa, před rychtáře nepostaví, tomu pošle tento kosibu, kterou mu obecní posel položí na okno aneb na práh. Pakli pohnaný kosibu k rychtáři nepřinese, následuje přísný trest.

Notář byl též špatně placen, 40 zl. šajnů ročně byl velký plat. K tomu měl kus pole a kus louky, co mu sedláci zdarma vzdělávali, a psal všelijaké žádosti (instance). To byly jeho příjmy. Když nebyl spolu i učitelem, dost zle se mu vedlo; v městech ale a městečkách byl dobře placen a mnohem lépe se měl. –

Soudní řízení neprovozovalo před revolucí ani po ní žádné město v Uhřích samostatně, vyjmouc město Pešť. Svoboda svobodných měst záležela jen v samostatném užívání regálií. Civilní i kriminální soudy vedla výhradně jen stolice. Ouřednictvo stoliční pozůstávalo ze dvou viceišpánů, stoličního fiškála, vrchního notára, vrchního písaře a několika přísežných (táblabíró), pak výběrčího (perceptora) a pro okresy ze služných (szolgabíró). Ti byli, vždy na tři léta, při stoličních reštauráciích od šlechty a ze šlechty voleni. Vrchní išpán byl od samého krále doživotně ustanoven a přicházíval do úřadu jen při reštauráciích a někdy k stoličním kongregáciím. První viceišpán byl nejvyšším úředníkem v stolici, v okresích služný (szolgabíró). Tito byli neobmezení páni, jednali v soudních i politických záležitostech, byli i stavitelé, slovem vším. Soudní řízení se vykonávalo dle zvláštních uherských zákonů (ius tripartitum), dle kterých se ale málokterý soudce řídil, neboť stálo při každém paragrafu: Ostatek se ponechává náhledu soudcovu. Toho každý použil a rozsoudil dle vlastního náhledu. Bylo tam vůbec „mnoho práva, ale málo spravedlnosti“, jak je přísloví o tamějším řízení. – Fiškálové také lid dřeli bez milosrdenství; za šťastného se pokládal, když mu proces za deset let ukončil. Některé pře se rozhodovaly při stoličních kongregáciích a měl při nich hlas každý šlechtic, byť nebyl ani zákonů vědom býval. Pro selský a obyčejný lid byly jen menší soudy, sedlák nevyhrál ale nikdy na pánovi proces. Pro panstvo byla tak nazvaná druhá stolice (septemvirum tablo) v Budíně. – Krim…