Básně a jiné práce

Výstup třináctý

ELEONORA. D’ ALBERT.

ELEONORA (nevidouc ďAlberta): Kdyby mně byl děl: Odřekni se ctižádosti, kteréžto žiješ, – této touhy po slávě a této vůle, kteráž z tebe činí takořka bohatýra, – nebyla bych váhala – ah ty můj bože – všecko bych byla zapomněla, vše bych byla obětovala. (Vstanouc.) A on mne nemiluje!

D’ALBERT (stranou): Občanská válka mi schází, uhlídám, zdali mě žárlivost nechá sedět!

ELEONORA: Já mít sokyni! – (Se šíleným vztekem.) Ale kterou? – Jen kterou?

D’ALBERT (přichází po jevišti dopředu, čině, jako by Eleonory neviděl a jako by mluvil k sobě): Kdyby se mne na to někdo ptal, odpověděl bych, mladá dívka, kteráž nemá za věno víc než svých osmnáct let, ježto nemá více moci než dvé krásných očí.

ELEONORA: Zdaž mluvíte ke mně, pane?

D’ALBERT: Ne, pani má!

ELEONORA (stranou): Oh ten člověk!

D’ALBERT: Chtěl jsem vidět, jak Paříž vypadá bezhlavá – Paříž bez práporu! Nuže – kdo by to uvěřil, paní má,– hle – Paříž je tichá. Matka zajatého probíhala ulice křičíc a bědujíc, že maršál uškrtil jejího syna. Ale sotva že jí lid projevil jaké známky soustrasti, již je vyhráno; moc vaše stojí nyní pevně.

ELEONORA: Sokyni!

D’ALBERT: Vévoda vendómský odjel na koni na stranu de la Terre– pan z Bouillonu do Charentonu a vévoda mayennský jel tam za ním s několika šlechtici svého domu. Lid se díval lhostejně na to, ani odjížděli. Vy nyní opravdu panujete.

ELEONORA (stranou): Sokyni! –

D’ALBERT: Zdá se, jako by mne paní maršálova ani neposlouchala.

ELEONORA (vstanouc, milostné): Mýlíte se, pane, – mám každé slovo vaše v paměti. (Lhostejně.) Vy jste mluvil právě o nějaké mladé dívce, co jste chtěl říci?

D’ALBERT: Jest to historie, která se týká jisté paní, mé přítelkyně u paní presidentky Legayové; co na jménu – položme to neb jiné. Já jí pravil: „Paní má, vy milujete, a tajíte mně to.” Ona neodpověděla. Já jsem od přirozenosti tvrdošíjný, já pokračoval: „Vy jste žárlivá – a já znám vaši sokyni.“ Ona se zachvěla – právě tak jako vy nyní. Oh ta žárlivost! Já pocítil jednou tuto zmiji v útrobách; celé noci strávil jsem bez spaní užírán neviditelným hryzem jejím, snášeje žhavý jed jejího dechu, – o je to ukrutná věc, ta žárlivost. Člověk myslí: já jsem sílou …