Básně a jiné práce

Výstup desátý

MOLIERE radostně dojat. PŘEDEŠLÍ.

LUDVÍK (indignýrován): Moliere! Co slyším? Moliere, vy zamýšlíte –

MOLIERE: – Vaší Majestátnosti se poděkovati za zprávu, která mne nejšťastnějším člověkem učinila.

LUDVÍK (rozmrzele): Jak, Moliere, je to pravda, že s představením Tartuffa tajné účely spojujete?

MOLIERE: Sire, jen zřejmý účel, ctnost ospravedlniti a pokrytství odkrýti.

LUDVÍK: To jsou jen řeči, fráze, nic než fráze! Já mám zcela jiné zprávy, a sice, že jste psal Tartuffa jen proto tak narážlivě, abyste si hodně lidí přilákal! –

MOLIERE: Dobře bylo by, Majestátnosti, kdybych si byl při všech svých kusech chvalitebný takový účel vytknul. – Sire, Tartuffa proto zapověděli, an prý je trůnu nebezpečným –

LUDVÍK: Já nemluvím o trůnu –

MOLIERE: – že je závadný proti pravidlům Aristotela –

LUDVÍK: Já nemluvím o Aristotelovi –

MOLIERE: Vaše Majestátnost odvolala zápověď – celá Paříž je v pohnutí –

LUDVÍK: Paříž by si mohla pokoje dáti.

MOLIERE: Obec pařížská přijde, aby Vaší Majestátnosti slávu provolala.

LUDVÍK: Obec ať ušetří mých uší! Moliere, já si vás vážím, ale nelíbí se mně, že se mně do všech záležitostí mícháte. – Vy – nikoho nešetříte! – Půjde-li to tak dále, nejsem ani já před vámi jist!

MOLIERE: Majestátnosti!

LUDVÍK: Ano! – Můžete zapříti, že s provozováním Tartuffa jen proto tak spěcháte, poněvadž –

MOLIERE: – poněvadž do Lyonu jeti zamýšlím a že bych rád novým kusem s Paříží se rozloučil –

LUDVÍK: To není jediná příčina – vy máte hlubší zámysly – zamýšlíte okolnosti vaše jinak změniti –

MOLIERE: Jakže, Majestátnosti, vědomost toho že by vás již byla došla? – Ano, Sire, já miluji, miluji nejvěrnější, lásky nejhodnější učenici Mus, miluji žákyni moji Armandu a pokládám se za šťastna, že jsem zase milován –

LUDVÍK: Že jste milován? – Z příjmů Tartuffa chcete si domácnost zříditi – jak prozaické! Pro básníka jak prozaické! –

MOLIERE: Sire, všechny francouzské peníze mají na sobě obraz velmi poetického krále.

LUDVÍK: Moliere, já vzal Tartuffa vašeho pod ochranu, proti lékařům, právníkům, akademikům, já i to připouštím, že se kněžstvo kusem vaším uraženo cítit nemusí – – ale nyní přece jen slyším –

MOLIERE: Majestátnosti, odkud ta náhlá nedůvěra –

LUDVÍK: K čemu ten úchvat – ten spěch! – Jsou místa velmi choulostivá, ba závadná v Tartuffu.

MOLIERE: Majestátnost, v celku bude výborný –

LUDVÍK: Jak? I v scéně, kde s Elmírou hrajete? Jen se přiznejte – když vy Tartuffa hrajete a Armande Elmíru – s tím šátkem –, to je přece jen neslušná scéna – scéna, která přesahuje meze divadelní svobody. – Ano, chci se zasmáti, a rád se v divadle zasměji – ale nikoli na útraty (zajíkne se) – slušnosti.

MOLIERE (usměje se): Sire, slušnosti?

LUDVÍK: Ano, scéna ta má cosi pikantního – připustím, že i vtipná, – ale je to přespříliš – a zkrátka, já ji nacházím – (zajíkne se) – nemravnou –

MOLIERE (jako by s oblak spadl): Majestátnost – nemravnou?

LUDVÍK: Ano! – Kdopak se může podívati na takovou scénu bez zastydnutí? Neníť divadlo proto, aby se přítomné paní urážely dvojsmyslnostmi. Musíte uznat i sám, Moliere, když se ku příkladu Armandě blížíte –

MOLIERE: Elmíře, Majestátnosti –!

LUDVÍK: Když jí řeknete: Já Moliere, já –

MOLIERE: Já Tartuffe, Majestátnosti! –

LUDVÍK: Tartuffe nebo Moliere, Moliere nebo Tartuffe – je to přece jen v Paříži v roku 1667 – je to skutečný – šátek, jsou to skutečné ruce –

MOLIERE: Moje hra, Majestátnosti, bude tak slušná, jak jen možná!

LUDVÍK: Slušná nebo neslušná – já mám v takových věcech zkušenost, která mne neklame. (Slyšeti zdali hudbu.) – Od kterého času trvá důvěrný váš poměr s Armandou?

MOLIERE: Dvě léta, co jsme si slovo dali.

LUDVÍK (prudce dupne nohou): Dvě léta – to není pravda! – Ta falešná, licoměrná – –

MOLIERE: Sire –

LUDVÍK: Jděte! – Strojte svatbu! Svatbu prozaickou! – (Stranou zlostně.) – Dvě léta! –

MOLIERE: To nemohu dříve učiniti, až uvidím, jaký bude příjem z Tartuffa.

LUDVÍK: Lituji vás – počkáte si ještě!

MOLIERE: Jakže, Majestátnosti!

LUDVÍK: Nezapovídám Tartuffa, ale – co znamená ta hudba?

DELARIVE: Měšťanstvo pařížské blíží se Louvrů, aby Vaší Majestátnosti za odvolání zápovědi Tartuffa díky vzdalo.

LUDVÍK: Díky! Díky! To nemiluji. – To nechci! Přenáhlené to jednání! Demonstrace, které dělají zlou krev! – Útoky na stát byly by mně lhostejné, neboť stojí pevně můj stát. – Útoky na soudnictví opomítám, neboť miluji spravedlnost, – církve se to netýká, neboť neochraňuje pokrytce, – na Aristotelu mně nezáleží, toho ať si hájí Akademie – ale na čem mně záleží, to je mravnost! – Ano, Moliere, mravnost! Já nezapovídám Tartuffa – to nikoli – ale – (stranou) co dělat, abych času nabyl? –

MOLIERE (stranou): Co asi uslyším! –

LUDVÍK (stranou): Ano, tak. (Nahlas.) Moliere, pošlete mi exemplár vaší veselohry a řekněte Pařížanům, že Ludvík Čtrnáctý provozování Tartuffa ani nezapovídá, aniž dovoluje, aby se ale spravedlnosti zadost učinilo, odhodlal se Ludvík Čtrnáctý k nejtěžší pro něho oběti – on bude Tartuffa čísti! – (Pokyne Delarivu a odejde.)

DELARIVE: Ubohý Moliere, král rychle jedná, ale pomalu čte! (Odejde.)

MOLIERE (zavrávorá, jako by do mdlob padnouti měl): Co asi krále – proti mně – popudilo? (Venku troubí se tuš a slyšeti je volání „sláva“. Obě křídla dveří se otevrou. Je viděti poslance.)