Chudí lidé

II

Slavík svým sladkým zvukem zazpíval lidem noční zastaveníčko, jako by jim dával dobrou noc, ale kohout veselým svým hlasem zase lidi ze sna probouzel. Od půlnoci již odzpěvoval hodiny a mnohá domácí hospodyně spolehla se jen na toho budiče. — Sotva rozbřeskovalo, vrzala vrátka, tu i tam dřevěnky klapaly po dlážděné zídce před domácím prahem. Z některých vrat vyjížděli čeledínové s vozem pro píci, ale z většího dílu vybíhala děvčata s trávnicí pod paždí, srpem v ruce nakosit trávy s rosou; nebo čím rannější děvče, tím větší čest. — Pak zvonili klekání a lidé započínali den, čímž ho i skončili, modlitbou a prací. — Tichounce někdo zaklepal na dveře, jako dětským prstem. — Zavolám „vejděte!" a ve dveřích ukázala se Francla s takou svěží tváří, jako by na ni byla rosa padala.

„Rodiče vzkazujou dobré jitro, a jak že se vzácná paní vyspala?"

„Já půjdu s vámi dolů a donesu odpověď sama," povídám. I šly jsme spolu dolů. Stará i starý mne s přívětivým úsměvem vítali, a že vím-li, co se mi zdálo, to že bude pravda, poněvadž po prvé v tom místě jsem nocovala.

„Zdálo se mi, že jsem přišla mezi samé dobré lidi," povídám.

„Dej pánbůh!" přisvědčil domácí, „to je to nejlepší. Říká se: mezi dobrými lidmi že ráj. — Věřte mi, paní, ono je přece více dobrých lidí na světě než zlých. — A kam by se dělo, nemůže býti více koukole než pšenice; kdeže bychom se octli!"

Na stole ležely přichystány modlitební knihy i bílý šátek. — Paní měla na sobě černý hedbávný kabátek (nosila sice dlouhé sukně, ale s živůtkem a k tomu kabátky). — Viděla jsem, že se chystá do kostela.

„Jestli chvilenku se pozdržíte, půjdem zároveň; jen co jiný šat přehodím," povídám.

„I paní, není třeba. Vždyť jest všední den a máte šat čistý. — Ale dělejte, jak chcete, já počkat mohu, pan farář ještě nešel — a proč by šel?"

Já uznala, že má domácí pravdu, a poslechla jsem ji. Když zazvonili po druhé na mši a pan farář s kaplanem do kostela šli, i my odešly za nimi. Než vyšla domácí ze dveří, pokropila sebe i mne svěcenou vodou.

Kostel byl založen ke cti sv. Jakuba, jehož obraz na hlavním oltáři velmi krásně malován byl. — Školní děti byly v kostele a mimo to i dosti lidu. „Když je kostel u ruky, může se člověk vždy na tu boží mši svatou odprázdnit. U nás, to se střídáme se starým ob den," řekla domácí.

Pozorovala jsem neobyčejně pěkný zpěv lidu. Rovněž tak pěkně hrálo se na varhany. Když jsem se později paní o tom zmínila, pravila: „Když jsou pěkné varhany a pěkně se hraje, také se pěkně zpívá. Náš pan farář má rád pěkný zpěv a pan učitel je vyhlášený muzikant. — No však uslyšíte v neděli. — Pan farář když nemá ,hrubou', bývá vždy na kruchtě a hraje s sebou na housle aneb jen poslouchá, a proč by neposlouchal?"

Jdouce z kostela setkaly jsme se ve dveřích s panem farářem. Vítal paní Hlouškovou, ptal se na pána a dcerku, a jak již bývají ty krátké otázky, jimiž se zapřádají dlouhé řeči. Paní, cítíc se poctěnou, že s ní pan farář rozpráví, velmi přívětivě mu odpovídala. Při té příleži…