Národní báchorky a pověsti I

O ČERNÉ PRINCEZNĚ

V jedné zemi bydlel na břehu mořském velmi chudý rybář. Malá chaloupka, loďka, několik sítí bylo celé jeho jmění. Než navzdor své chudobě žil se svou ženou pokojně a svorně. Jediné jeho přání bylo, aby mu Bůh jedno dítě dáti ráčil, což se ale posud nevyplnilo.

Jednou poručil mu král – neboť musil královskou kuchyni potřebnými rybami zásobovat –, by co nejrychleji možná hojnost ryb nalovil, a sice těch největších, že bude míti mnoho hostů. Přislíben mu byl výdělek, jestli je brzo přinese, pakli ale ne, přísný trest. Znalť rybář krále, že ve všech případnostech slovo držívá, a proto nemeškaje, vzal sítě, skočil do loďky a pustil se na moře. Ploul již několik hodin, ale síť ještě ani jednou plnou nevytáhl. Něco málo malých rybiček, to bylo všecko, čeho se dopídil. Mrzutě jimi do moře hodiv, nechtěl je ani pro sebe k večeři podržet. Již dostával strach; večer se schyloval, a on ani jednu velkou rybu neměl, a přece, jako by mu to navzdor dělaly, množství se jich okolo něho hemžilo; roztáhl-li pak síť na ně, byly ty tam, až zase všecky na druhé straně vyplouly.

„Toť jste všecky očarovány,“ řekl skoro s pláčem, když opět prázdnou síť vytáhnul. „Lovím již hezká léta, ale to se mně ještě nikdy nestalo. Co si počnu? Doufal jsem, že něco vydělám, ale jak vidím, budu spíše potrestán.“

„Snadná pomoc, příteli,“ řekl někdo za ním, a když se celý poděšen ohlídl, viděl za sebou státi člověka celého černého. Dech se v něm zatajil a mráz mu přejel tělo, když se na muže podíval, který se na loďce octnul, jako by s nebe byl spadl.

„Proč se mě bojíš?“ řekl tento, leknutí rybářovo zpozorovav; „já ti nic neudělám. Přišel jsem, bych ti pomohl, ale jen pod tou výminkou, jestli i ty žádost mou vyplníš.“

Rybář jsa rád, že je zlý duch, za něhož nového hosta držel, v tak dobrém rozmaru, přislíbil, že všecko, co bude v moci jeho, udělá, když mu pomůže.

„Dobře,“ odpověděl Černý, „v okamžení budeš míti těch nejchutnějších a největších ryb, co se ti jich clo loďky vejde, dáš-li mi, o čem doma nevíš.“

„I toť vám rád dám,“ řekl bez přemejšlení rybář, neboť měl velmi málo nářadí a tedy lehko o všem věděti mohl.

„Já si tedy za dvakrát sedm let pro to přijdu.“

Nato vzal černý pán síť, a sotva ji do moře pustil, již ji plnou těch nejlepších ryb vytáhl. Tak to třikrát udělal a zmizel.

Rybář potěšen, že tak lehce z nouze vyvázl, radoval se z dobrého výdělku a pospíchal k domovu.

Žena ho již očekávala, a jakmile zdáli loďku uviděla, přichystala chutnou večeři, by se manžel její po práci posilnil. „To byl požehnaný lov,“ řekla, když rybář k břehu přirazil a ona mu ryby vyndavat pomáhala. „Však jsem měla dost strachu, jak pochodíš; neboť dvakrát již poslal se král ptáti, kdy přijdeš.“

„Bylo mi krušno, milá ženo; myslím však, že bude král spokojen.“ Nato si všecko zařídil, a když se navečeřel, lehl na lože, chtěje časně ráno s rybami ke dvoru jíti. – Král, který se již obával, že se mu nejlepšího jídla k hostině nedostane, měl velkou radost, když se rybář ráno s tak pěknými rybami přihnal, a propustil ho s dobrým výdělkem. Rybář pak chtěje ženě své také jednou radost udělat, koupil jí na pěknou sukni, s kterou ji nemálo překvapil.

„Že jsi na mne tak laskavě pamatoval, musím i já tě něčím potěšit,“ řekla rybářka, sukni prohlížejíc, načež muži vyjevila, že se dávnoleté přání její vyplnilo. Ale nezaradoval se rybář nad tím tak, jak se žena jeho domnívala; vzpomnělť si na včerejší den a poznal teprv nyní, co Černý na něm vymámil. By však nebohou matku nezarmoutil, nechtěl se ani slovem o tom zmíniti, a přemáhaje se, smutek v srdci ukryl.

Vkrátce uběhl určený čas a rybářka porodila syna. Klučík byl tak roztomilý, že se i rybář nad ním zaradoval a na svůj smutek poněkud zapomněl. I netrvalo to dlouho, výrůstek chodil s otcem k moři a sbírával pěkné mušle, které na břehu ležely. Když byl větší, pomáhal plést sítě, a již se mu i kolikráte poštěstilo, že sám večeři matce obstaral. Tak uběhlo dvakrát sedm let, a rybář to ani nepozoroval. V samé radosti nad čiperným synem pozapomněl na černého hosta. Však ten naproti tomu nebyl tak zapomněnlivý.

Jednou ráno volala rybářka syna k snídani, ale darmo. Myslí, že se pustil na lov, i ptá se otce; než ten také o něm neví. Vyběhne tedy ven, by se po něm ohlídla, daleko široko však není o něm ani zmínky. Tu teprv připadne otci na mysl Černý; ten běduje a sám sobě vinu dává, že lepší pozor na hocha nedal, a s bolestí velikou vypravuje ženě smutnou příhodu. Ubozí rodičové vedou nářek, ale syna se více nedovolají, za nějž jim Černý velký pytel zlata do chaloupky položil. Nepohrdli ním, ač věděli, že by to byla špatná náhrada za milené dítě. –

Daleko a daleko od rybářské chaloupky byl pod zemí zlatý zámek, v němž zaklená princezna bydlela. Ona byla nadmíru krásná, ale černá jako uhel. Jedenkráte prý ji spatřil jeden mocný čarodějník, který se do ní zamiloval: ona ho ale odbyla, začež ji tento zaklel, by se v mouřenínku proměnila a tou tak dlouho zůstala, dokud by si ji mladík tak nezamiloval, aby z lásky k ní domov opustil a všelijaké nesnáze strpěl. To by ještě nebylo bývalo tak těžké, jen kdyby ji i s jinými lidmi do podzemního kraje nebyl zaklel. Co si tam měla počíti? Kdo ji měl tamodtud vysvobodit?

Jednoho dne chodila po zahradě a plakala; tu se k ní přitaloupí^[1] malý trpaslík a ptá se jí, proč pláče? Princezna se zastavila a hleděla upřeně na podivného mužíčka; že se jí ale tak přívětivě ptal, pověděla mu svou nehodu.

„Jen si proto tak nenaříkej,“ pravil, když všecko vyslechl. „Jedná-li se tu jen o mladíka, o toho se ti sám postarám. Což ale, nebudeš-li se mu líbit, a on tu nebude chtít zůstat?“

„Pak mně nebude žádné pomoci a já se upokojím.“ –

„Aj, pak si vezmeš mne?“

„Tebe?“ řekla princezna, úsměšně na mužíčka dolů hledíc.

„Nu, cožpak jsem ti tak k smíchu?“

Princezna bojíc se, by si trpaslíka nerozhněvala a tak jedinkou naději svého vysvobození od sebe neodstrčila, vlídně mu odpověděla: „Jestli sem mladíka přivedeš a nikdy se ke mně dotíravě chovat…