Slovenské pohádky a pověsti II

O SLUNEČNÍKU, MĚSÍČNÍKU, VĚTRNÍKU, O KRÁSNÉ ULIANĚ A DVOU TÁTOŠÍKÁCH

Byl jeden král a královna a měli tři utěšené dcery a jednoho syna. Jedenkráte vyjel si král s královnou po svojom gazdoustve. Než z domu odešli, kázal král svému synu, aby sestry dobře choval a nikomu je nedával. – Syn to slíbil a král i královna odjeli. – Tu druhého dne v pravé poledne zaklepe někdo na okno a zavolá: „Janko, Janko, mladý princ, dajže mně tvoju najstaršiu sestru za ženu!“ – Byl to Slunečník. – Když to Janko slyšel, zavolal nejstarší sestru a ptal se jí: „Či sa chceš vydať?“ – „Veru chcem,“ odpověděla sestra.

„Nuže choj!“ – pravil Janko, vzal ji, podal oknem ven, Slunečník posadil ji do sluncového vozu a domů si ji odvezl. – Když bylo navečer, zaklepal zase někdo na okno a zavolal: „Janko, Janko, mladý princ, dajže mně tvoju prostrednú sestru za ženu!“ – To byl Větrník. Kdyžto Janko slyšel, zavolal sestru prostřední a ptal se jí: „ Či sa chceš vydať?“ – “ Veru chcem,“ odpověděla sestra.

„Nuže choj,“ pravil Janko, vzal ji, podal oknem ven a Větrník schytil se na krídla a domů si ji odnesl. – V noci zase někdo na okno zaklepá a zavolá: „Janko, Janko, mladý princ, dajže mně tvoju najmladšiu sestru za ženu.“ To byl Mesiačok. – Janko zavolal nejmladší sestru, a jako by věděl, že i ona za muže jíti si volí, vzal ji a oknem ven podal. – Měsíčník vzal ji za ruku a po striebornom mostě si ji vedl domů. – Když se rodiče vrátili, šel jim Janko v ústrety, ale dcery nepřicházely; i ptali se král i královna, kde nechal Janko sestry.

„Veru som ja všetkých troch za můžou vydal,“ odpověděl Janko.

„Jaj bože,“ bědovali král i královna, „a kemuže si ich vydal?“

„Najstaršiu som vydal za slncového kráľa, prostrednú za vetorného kráľa, najmladšiu za mesiačneho kráľa.“

„Keď si ich za takých kráľou vydal, nuž je dobre,“ řekl král a byl se synem spokojen, jen královna se mrzela, že nemohla dcerám svatbu vystrojit.

Po nějakém čase pravil Janko k otci: „Otče, iděm si ja sestry navštíviť, aby som viděl, kde sa, ako sa, a okrem toho by som rád aj sveta skúsiť.“ – „Nuž, keď je tak, j a ti vuoľu zlomiť nechcem. Choj len a daj ti Pánbuoh šťastia“ – řekl otec. I matka mu nebránila, slyšíc, že chce sestry svoje navštíviti.

Šel tedy Janko do světa; dlouho chodil po velikých pustatinách, hlubokých lesích, až přišel jednoho dne na velikou louku, na které leželo plničko vybílených kostí člověčích. – „I ký parom vás tu pobil?“ – myslil si Janko, přijda k bojišti a jednu lebku zvedná.

„Silná panna, krásna Uliana, pobila nás“ – odpověděla lebka.

„Nuž a prečože vás pobila?“ – „Preto, že ju náš kráľ chcel mať, a premuocť j u nevedel. Za to nás všetkých mačom svým naraz pobila aj kráľa.“ – Janko položil lebku a šel dále; přišel na druhou louku, viděl totéž divadlo; celá louka pokladena byla kostmi. – I zvedl Janko jednu lebku řka: „Kdože vás toľko pobil?“

„Silná panna, krásna Uliana, pobila nás za to, že ju chcel náš kráľ mať, a premuocť ju nevěděl“ – odpověděla lebka. Janko lebku položil a šel dále. – Přišel na třetí louku a tu leželo mrtvých těl jako dříví.

„Eh kdože vás pobil toľko, ľudia?“ zvolal Janko, shýbna se k jednomu tělu.

„Pobila nás silná panna, krásna Uliana, pretože ju chcel náš kráľ mať, a premuocť ju nevěděl“ – odpověděl mrtvý.

„A kdeže býva krásna Uliana?“ ptal se Janko.

„Za touto dolinou v marvaňovom zámku býva,“ odpověděl mrtvý a oči zavřel. – Janko šel dále a přijda za dolinu, kde zabité vojsko leželo, viděl tu před sebou krásný mramorový zámek. – I vešel do zámku, vešel až do síně a nikoho nepotkal. V síni na zdi viděl ale viseti meč, který ustavičně z pochvy ven vyskakoval. – „Nuž, keď sa ti chce skákať, poď ko mně“ – řekl Janko, a vytáhna těžký meč, máchl jím v povětří; potom na jeho místo pověsil svůj a ten si nechal. – Sotvaže ho do pochvy vrazil, vešla do síně krásná Uliana. – Jeden druhému se poklonili a krásná Uliana zeptala se: „Cože si prišiel?“

„Prišiel som s tebou bojovať“ – odpověděl Janko.

„A či ty si tak smelý, že sa opovažuješ so mnou bojovať?“

„Veru som smelý,“ pravil Janko, uhodě si na meč.

„No, keď si tak smelý, skúsme sa,“ zavolala silná panna, a přiskočíc ke zdi, meč z pochvy vytrhla, nevšimnouc si, že to není její. – Janko také svůj meč vytáhl, a jak se panna na něho obořila, tu jen lehce jím máchl a panně meč z ruky vyrazil, až daleko odlíti. – „No, už vidím, že silnější si mňa,“ pravila krásná Uliana; „zostaň u mňa a budeme vedno žiť.“ – Janko hned na to pristal, neboť se mu krásná Uliana velice zalíbila. – Když se takto sřekli, vzala Uliana Janka za ruku a provedla ho skrze dvanácte jizeb, jedné krásnější než druhé, potom pohostila ho vším, co měla nejlepšího a nejdražšího, a když bylo po hostině, těšili se spolu dovůle.  – Žili takto několik dní šťastně a Janko zapomněl, že má sestry navštíviti, zapomněl na všecko u své krásne Uliany. Tu mu ona jednoho dne praví: „Muoj drahý Janko, musím ja ťa teraz tuto zanahať a preč ísť, ale sa budem ponáhľať, aby som sa čím skuor vrátila nazpak. Tu máš, hľa, kľúč od dvanásť izieb, zabávaj sa medzitým, ako sa znáš, aleže trinástu izbu neotváraj, lebo zle pochodíš, aj ja s tebou.“ – Po těch slovech Janka zanechala a ze zámku odešla. – Janko po odchodu Uliany v zámku zůstal jako tělo bez duše. Smuten a mrzut přecházel z jizby do jizby j eden den, přecházel druhý den, ale třetí den ho již všecko mrzelo a v té mrzutosti padla mu na um třináctá jizba, co to as v ní je. – Vzal tedy klíč a třináctou jizbu otevřel. – Tu vidí seděti tam ohenného šarkana, třemi obručemi přikovaného. – „Čože ty tu robíš?“ ptal se ho Janko.

„Veď vidíš, že som tu přikovaný.“ – „A kdože ťa sem přikoval?“ – „Ach veď ja ti to poviem, len sa nado mnou zmiluj a dones mi skorej za krhlu vína z toho ostatného suda; som veľmi smedný, prosil šarkan. – Dobrý Janko šel a krhlu vína mu přinesl. – Jak šarkan víno vypil, spadla s něho jedna obruč.

„Máš u mňa jedon život,“ řekl šarkan Jankovi a prosil ho, aby mu donesl ještě za krhlu vína. Janko mu donesl, a když druhou krhlu vypil…