KATRENKA STRIGA
Za pradávných časův, za starých bohuov, byla mezi horami malá dedinka a v té dědince byl stařičký již farář a měl gazdinku, Katrenku strigu. Nic o tom nevěděl farář, že je Katrenka striga, ale měl mladého rataje, veselého šuhaj e, a ten vyslídil, že Katrenka čas po čase zmizí a doma nespává i po tři noci, ale kam veždy chodí, to nevěděl. – I svěřil se panu faráři a pan farář nařídil mu, aby po ní striehol. Milý Janko střehl po Katrence dost a dost, ale kam chodí, nebyl s to se dovědět, vždy se naraz ztratila. – Mrzelo ho to již a jednou, když se k němu pěkně měla, ptal se jí: „Ale kdeže vy to, Katrenko, voždy v noci chodíte?“ –
„Nuž, keď chceš vedieť, musíš ísť so mnou, lebo ja to povedieť nesmiem,“ odpověděla Katrenka. – Dobře, pristal na to; za několik dní, v noci, přišla ho Katrenka zavolat. – Musel si nechat zavázat oči, potom ho posadila Katrenka na ohrablo, sama sedla na omelo, a haj de komínem ven a jako na tátošech ponad hory, ponad vody, ponad vrchy, ponad sad, až při jednom vrchu zastali, kde držely strigy rákoš. Tu Katrenka pravila ratajovi: „Nach vidíš čo vidíš, slovíčko něpreriekni, síce sa zle s tebou povodí, ale všetko rob, čo budú tie robiť, ktorých tam najděme.“ –
Když na vrch vyšli, zděsil se rataj přenáramně vida to shromáždění. Síla tam bylo žen a byly samé strigy; aj – staré baby jako krkošky, aj ženy mladé pěkné, ale všechny byly rozpásány, divy. Na pometlech jezdily, na trdlicech, na ohrablech – a kde která co uchapla. – Jedly, pily, krik robily, tancovaly, čarily. Rataj strachem div z rozumu nevyšel; – a tu zrazu jedna striga k němu přiskočí a pochytí ho do kola, a jak s ním vrtí, tak s ním vrtí. Když ho na oba boky vykrútila, stiskla ho tak, že vykřikl bolestí. – V tom okamžení všechny strigy zmizely, jako by je smetl, a rataj zůstal ve tmě stát, sám a sám; – ani nohou pohnouti se neosmelil, aby někam nespadl, a protož na místě státi zůstal do vidná jako kamenný stĺp. Když slunce vyšlo, ohlížel se kolem sebe, či se mu všecko jen snilo, či to pravda.
Ale pravda byla – stál na vysokém vrchu, s boku strašné hlubiny, dole voda hučela a zůkol vůkol samá horvať. „No, čo tu teraz; azda tu musím hladom zahynúť, lebo …
Božena Němcová
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.