Slovenské pohádky a pověsti II

O TŘECH ZAKLETÝCH KNÍŽATECH

Kdysi za dávných časů byl bohatý jeden zeman, ale velice marnotratný; v kostky hrát, hodovat, lovit bylo jeho nejmilejší prací v pátek i v svátek. – Když už tím celé svoje jmění promarnil, odstěhoval se z města na starý zámek a tam žil se svojí rodinou jen po chudopacholsku.

Měl manželku a tři dcery, krásné, hodné, na vydaj súci. – Ale cože: když se stal chudobným bedárem, přátelé ho opustili a opuštěn žil na starém zámku. – Jediné vyražení zemanovo byl lov. – Jedenkráte když zase poloval, zatáral se do hory a dlouho nemohl ničehož ulovit, až mu tu najednou zajíc přes cestu přeběhne. I namíří rychle, střelí a zajíc spadne; – jak ale proň běží, tu zrazu zpoza dřeva se vyřítí ozorné medvedísko a zdvihnouc se na zadní nohy s vystretýma předníma nohama na zemana se těmeší, s hrozným řvaním. – “Ako si sa opovážil mojho poddaného zabiť? Za to ťa teraz alebo zožeriem, alebo mi tvoju najstaršú dcéru za ženu dáš!“ – zamumlal medvěd, a tlapiska položiv zemanu na plece, zubáně naň vyškeril. – Co měl dělat, – chtěj nechtěj musel říci, že dá, nechtěl-li být roztrhán. “O sedem týždňou si po ňu príděm,“ zamumlal medvěd a v třesku praštěcího mu pod nohou chrastí odešel. – Leknutím zaseknutá krú v žilách zemanových začala se rozihrávať, když medvěd odešel, ale při pomyšlení na slib a na dceru se mu oči zalily. – Smutný šel domů, a smutnější ještě vkročil do jizby; a když se ho nejstarší dcera ptala, jak se mu vedlo, a zajíce z rukou mu brala, nemohl se pláče zdržeti. – I bylo hned dotazování, co se stalo, proč je otec smuten, žena, dcery okolo něho, a cože se mu stalo, aby pověděl. – Nemoha se jim déle ubrániti, začal povídati, co se mu přihodilo: „Nešťastná to bola hodina tvojho narodzenia,“ dodal „a mojho eště nešťastnejšia, lebo som ťa ja medveďovi vydal, a o sedem týždňou si pre těba príde!“

Matka, dcery začaly naříkat a plakat, jen nejstarší mlčela, řkouc otci: „Někormúťtě sa, milý otče, za váš život ja rada svoje šťastia dám, keď už tak súděnuo!“ – Nebylo jí ovšem volno okolo srdce, když na medvěda vzpomněla, ale nechtěla dělat otci těžší ještě srdce.

S bolestí čekali sedmý týhoden a otec jen vždy myslel, kterak by si přece jen dceru zachoval. – I sezval tedy okolní sousedy a kdekoho známého, aby na ten den k němu přijeli na svatbu. – I neodepřel mu to nikdo; v určitý den sjelo se do zámku množství hostů a mezi nimi mnoho smělých junáků, všecko ozbrojeno, neboť starý zeman tak žádal. Když se sjeli, tu jim svěřil svoji nehodu a o pomoc proti medvědu je žádal. – Milerádi mu všickni pomoc slíbili a každý se hotovil krásnou pannu medvědí ohavy zbaviti. – Ale ženich nepřicházel, už se slnce cez poludnia převalilo, a ženicha nikde. Vtom zahučí tichá, krásná hudba, ale zdaleka, jako by pod zemí vyhrávala, avšak co chvíle hlasněji, krásněji zněla a blízej se nesla. O chvíli zaduněla zem pod dupotem koňských kopyt a z lesa vyjíždí dlouhá řada pozlacených hintovů, v slunci se ligotajících. – Jedou přímo do zámku a ve dvoře zastaví. – Šest bujných parip hrabe zem před nejkrásnějším kočárem a z něho vyskočí mladý kníže, krásný jako růže, od zlata a drahého kamení se jásající jako před kosbou lúka od květu. Za ním všecka družina z vozů vyskákala a v patách za ním do zámku kráčela. – Oči všech utkvěly na novopřišlých hostech, hlavně ale na knížeti, jemuž rovného nebylo mezi přítomnými. – Klaněli se mu, vítali ho, a on pěkně děkuje na všechny strany, k starému zemanu se ubírá a beze všech okolků prosí, či by mu nejstarší dceru za ženu dát nechtěl?

“Od srdca rád by som vám ja ju, krásno knieža, dal, ale som ju jednému medvědu, ktorieho práve teraz čakáme, prisľúbil,“ omlouval se starý zeman.

“Ej čo tam po medvědu,“ usmál se kníže, „medveď nach má medvedicu a krásnu pannu dajtě mladému šuhajovi, ktorý ju budě znať ľúbiť.“

Starý zeman se dal rád přemluvit a svolil, jestli i dceři by se líbilo. – Nebyla dcera oproti tomu, neboť se jí věru mělo co líbiti. – Tak, hle, stala se z medvědí svatba knížecí!

Kníže dal hned s kočáru truhlu zlata složiti, kterou starému zemanu v dary přivezl. – Potom byl sobáša hned po sobáši svatba.

Svatba stála veselá! – Krásná muzika hrála, panstvo zpívalo, veselilo se, jako by ani druhý děň svitať nemělo. – Veselá to byla svatba, ale krátká. – V několika hodinách kázal kníže zapřahat, od všeckých se pěkně odebral, mladou svoji ženu k sobě do nejkrásnějšího kočáru vysadil a ven z brány k lesu hřměla celá řada kočárů, až jiskry od země lítaly. – Starý zeman čekal se strachem medvěda, ale medvěd nepřišel. – Zeman maje peněz dost, začal staré živobytí: dával hostiny, hrál v kostky, lovil, jezdil a peníze vůčihledě míjely. – Přátelé ho měli zase rádi, na rukou by ho byli nosili.

Darmo opatrná žena napomínala, zeman nedal pokoje, až byly peníze ty tam; jako po prvé, tak ho zase přátelé opustili a zůstal s rodinou sám. – Jedenkráte vzal zase pušku a dle zvyku šel do hory; zvěře nebylo ani k spatření, vysoko v povětří jen jastrab kroužil. – I namířil naň zeman, střelil a jestřáb s výše dolů se koprcá; – avšak jedvaže jestřáb země dopadl, zahučelo to lesem, jako by jím vichřice lámala, a šumem vichru zatočil se nad zemanovou hlavou veličizný orel. “Ako si sa opovážil mojho poddaného zastreliť?“ vzkřikl naň orel. – “Za to ťa alebo rozdriapem, alebo mně tvoju sredňú dcéru dáš za ženu. Voľ si, Čo chceš!“ – Nebylo v čem vybrat, neboť orličí zobák nad ním sekal jako velké kováčske kliešte, a pazoury jen skeľo že ho nechaply. – Slíbil tedy střední dceru svoji orlovi dáti za ženu. – „O seděni týždňou si po ňu príděm!“ – zvýskl orel, a šumem vichru vysoko do povětří se vykrútiv, kdesi za horami zmizel. – Smuten, zarmoucen vracel se zeman domů a veliké si dělal předhůzky, že dceru takto zaprodal. Nuž ale stalo se a už se odstat nemohlo. – Rodina hned pozorovala, že se otci cosi nemilého přihodilo, ale jakkoli na něho otázkami dotíraly, přece jim to dlouho říci nechtěl, až mu konečně srdce přeteklo a všecko pověděl. – Matka naříkala, ale střední dcera pokojila ro…