Slovenské pohádky a pověsti II

O  Íťazkovi

(Pohádka  slovenská.)

Byla jedna matka, a když byla matka, měla syna. Toho syna nadájela dvakrát sedm let. Když ho kojila dvakrát sedm let, vzala ho do lesa, a kázala mu vytrhnout smerk s o všetkým. – Ale chlapec smerk vytrhnouť nemohl. “Ešče len preca nejsi dost mocný,“ řekla matka, a kojila ho ještě sedm let. Když ho tedy třikrát sedm let kojila, vyvedla ho zase do lesa, a kázala mu vytrhnouť buk “so všetkým“. – Chlapec popadl buk, a “so všetkým“ ho vytrhl. – “Eh, teraz si dost mocný Víťazko, teraz se muožeš už o mňa starať“ – řekla matka. – “Ej ver sa buděm o těba starať matka, len rozkaž čuo mám najskuor pro těba urobiť?“

“Najskuor mi najdi porjadný budonok, a pak mňa tam dovedeš“ rozkázala matka a šla domů. – Víťazko ale vzal si místo palice do ruky vytrhnutý buk, i se všemi konáry, jak ho pán Bůh vyrůst nechal, a dal se na pochod, hledat matce budonok. – Sel starými cestami a pirtěmi až přišel k jednomu hradu. V hradu tom bydleli šarkani, a když Víťazko k hradu přišel, nechtěli ho vpustit. Víťazko se jich ale dlouho neptal, chtíli ho vpustit čili ne, rozdrvil jim bránu, šel do hradu jako pán, a šarkany rúbal. Když jich porubal vyházel těla přes zeď, pak se šel projít po hradu. Všude se mu líbilo, izby byly pěkné, a bylo jich devět otevřených a desátá zavřená. Když prošel Víťazko devět izeb otevřených, otevřel desátou zavřenou, a vešel i tam. I viděl tam sedět šarkána, třemi železnými obručemi ke zdi přikovaného. – „Cuože ty tu robíš?“ ptá se Víťazko. – “Sedím; přikovali mňa moji bratovia. – Odkovej mňa, a já sa ti bohatě odměním!“

“Eh musíš ty byť naničhodný chlap, keď tia bratovia přikovali. Len seď!“ odpověděl Víťazko, bouchl dveřmi a šel pro matku, by ji do nového bytu zavedl. – Když si ji přivedl, všude ji provedl, všecko ji ukázal, jen tu desátou izbu neotevřel a přikázal matce, aby tam nechodila, že by se s ní zle povodilo. – Pak si vzal svoji palici do hrstě, a šel na polovačku, aby matce nějakou pečení přinesl. Sotva Víťazko paty ze zámku vytáhl, nedalo to matce pokoje, tak dlouho obcházela okolo dveří desáté izby až tam vešla. – Koho tam viděla sedět, jako milého šarkana. – “Čuo ty tu robíš, a kdo jsi?“ “Sem šarkan, a bratovia moji mňa ze zlosti přikovali. Boli by ma aj odkovali, keby jich tvuoj syn něbou porúbau. Odkovej ty mňa, bohatě sa ti odmenám, a vezmu si ťa za ženu,“ prosil šarkan. – “A čuo by Víťazko povedal?“ mínila matka. – “Eh čuo by povedal, – nic; sneseme ho se světa, a ty sama budeš paní!“ – Dlouho se matka rozmýšlela, až konečně se šarkana ptala, kterak ho má odkovat. – “Idi do pivnice, dones mi z naj ostatnej šího okova pohár vína.“ – Matka šla do sklepa, natočila z nejzadnějšího vědra do poháru vína, a šarkanovi dala vypít. Jak ten první pohár vypil, prask! spadla jedna obruč. – Prosil aby mu přinesla druhý pohár, a jak ho šarkan vypil, bodaj tia! – spadla druhá obruč. – Prosil ještě o třetí pohár, a když matka i třetí přinesla, spadla s něho i třetí obruč, a byl na slobodě. – “Len ale čuo pověm synovi, keďse vráti nazpak,“ strachovala se matka. – “Počuj,“ řekl ji šarkan, – „sprav se za chorú, a keď sa tě bude zpytúvať Víťazko čím by si sa vystrábila, pověz že musíš mať „prasa od zemské svině“ – a keď on pro ně pojde, svině ho rozdrapú!“ – Dobrá; Víťazko přišel z lovu, přinesl matce srnce. Ale matka hekala a vzdychala, řkouc: “Jaj sladký syn muoj, darmo si sa ustával, darmo mňa dobrôtky nosiu, němuožem jich zjest, musím zumriť!“ – “Jaj matka moje dobrá, něumraj, že len ty ma vrav čuo by tia vystrábilo, idem tia preto, čuo by to oj v pekle bolo,“ staral se dobrý Víťazko, který matku velice miloval. “Já sa uzdravím len teraz, kedy buděm mať od zemské svině prasa,“ povídala matka. A Víťazko nemeškal, vzal do ruky buk, a šel hledat zemskou svini. – Chodil chudák krížom krážom, nevěda kde tu svini hledat. Tu vidí v hore jakýs budonok, a když do něho vešel, našel v něm „svatů Nedělku“. – „Kam jdeš, Víťazko?“ ptá se ho svatá Nedělka. – „Jdu k zemské svini pro prasa, matka ochorela a od toho sa vraj vystrobí.“ – „Milý synu můj,“ praví sv. Nedělka, „už by ti těžko bylo, to prase dostať, ale já ti chci být na pomoci, musíš však poslechnut co ti budu kázať.“ – Víťazko slíbil že poslechne. Svatá Nedělka dala mu dlouhý ostrý rožeň a kázala: „Jdi do konírny a sedni na mého koně Tátošíka, ten tě donese, kde zemská svině bývá, zaryta v zemi. Až tam přijedete k ní, píchni rožněm jedno prase; – ono kvikne, a jak kvikne, svině se rozlítne zlostí, a „šuchom oběhne celý svět“; tebe ale neuvidí, ani koho jiného, a to poví prasatům: jest-li ještě jednu kviknu, že jich potrhá.“ – To okamžení musíš po druhé bodnouť prase, napíchnouť je, a uject pryč. – Prase se bude bát, nekvikne, svině se nepohne, a Tátošík tě odnese.“ – Víťazko slíbil že poslechne, vzal rožeň, sedl na Tátošíka a ten ho v letu donesl daleko, až kde zemská svině byla zaryta. Víťazko rožněm bodl prase až strašně zakviklo. – Svině se rozlítla, a jedním šuchom oběhla celý svět“ – ale Tátošík se s místa nepohnul, a svině ho neviděla, ani koho jiného, a rozhněvaná přikazovala prasatům: „jest-li ještě jednou kvíknete, potrhám vás“ pak se zase zahrabala. Tu Víťazko nabodl prase, a ono čušulo, ani nepiplo a Tátošík se „pustiu v let, a boli doma hned.“ – „Nuž Víťazko, kterak bylo!“ ptala se sv. Nedělka. – „Tak bolo, ako ste vravili – a tuje prasa!“ řekl Víťazko. – „Dobrá, vezmi je a dones matce.“ – Víťazko odevzdal rožeň, odvedl Tátošíka, vzal do ruky buk, prase naň pověsil, poděkoval se sv. Nedělce a pospíchal k matce. – Matka se šarkanem hodovali, nenazdali se, že Víťazko kdy se vrátí – a zatím on tu. – Ulekli se a radili zase, kam s ním. – „Až ti dá prasa, stav sa ešče nevládnúcí řekl ji šarkan, a keďsa ťa bude zpytovať, čím by jsi sa vystrábila, pověz že živú a mrtvú vodu. Keď ti pro ni puojde, zhyne.“ – Víťazko se přihnal s radostí do hradu a matce prase dal, – ale ona ještě hekala, vzdychala, že musí umřít, že ji ani prase nepomůže. – „Len něumíraj matka, a povez, čuože ti pomuože, aby som…