Slovenské pohádky a pověsti II

O POPELUŠCE

Bylo jedno krásné děvčátko a říkali jí popeluška, protože se naveky po domě paprčila a popelila. Měla otce vlastního a měl ji velmi rád, ale cože, když měla zlou macochu a horší macechy sestru nevlastní, dceru macošinu, která ji neměla ani za mak ráda. – Všecko dobré své jen dala, co odpadlo, Popelušce. – Její dcera pěkné šaty měla, Popeluška vždy jen sukénku režnou. Proto také mezi lidi jíti nemohla a macocha jí také nedala, ani do kostela nikdy jíti nesměla, a jen se na věky v popele paprčit musela a všecko sama urobit.

Ale Popeluška byla vždy dobré mysli, ani si nenaříkala, ačkoliv se jí křivda děla.

Jednoho dne šel otec do města na jarmok; než odešel, ptal se dcer, cože jim má přinésti jarmočného? Dora, nevlastní jeho dcera, poroučela si, aby jí otčím přinesl drahé rúcho a skvostný šperk, jakový žádné děvče v místě nemá.

„A čože mám tebe, moja diouka, doniesť jarmočnuo?“ – ptal se otec Popelušky.

,Jaj tatuška muoj, ja si nič inšieho nežiadam hiba to, čo vám o líco uděrí, keď horou puojdětě,“ – odpověděla skromná Popeluška.

„Nuž diouka moja, to sa ti muože stáť“ – řekl otec, ale macocha i Dora se jí vysmály, že je hloupá. – Otec šel tedy na ten jarmok, a když svoje řízení odbyl, koupil pro dobrou vůli a domácí pokoj pastorkyni, co si byla žádala, ač by to byl raději Popelušce byl dal. – Když se domů vracel, šel horou (lesem). V myšlénkách zamorený šel cestou, neohlížeje se ni vpravo ni vlevo, – až tu náhle vrazí do lískového keře a proutek lískový o líce mu zavadí.

Pomněv na svoji dcerušku, utrhl hranu oříšků, aby jí žádost vyplnil. – Když domů přišel, běžely mu dcery vstříc; Dora se hned ptala po jarmočném, ale Popeluška byla jen ráda, že má tatuška doma; ani si na žádost svoji už nevzpomněla, až když otec Doře drahé rúcho a šperk podával a jí hranu lieskouců; – s takovou radostí ji přijmula, jako by z ryzého zlata byla.

„Veru máš to vzácny dar!“ smály se jí macocha a sestra, ale Popeluška na ně nedbala a hránočku si za ňadra schovala. – Druhý den byl svátek a všickni lidé šli do kostela, jen Popeluška doma zůstat musela. Když macochu prosila, aby jí nějaké hábočky dala, aby také do kostela jít mohla, osopila se na ni: „Ci ty, hnusná tvár, Popelvár, by si do kostola sa opovážila ícť? – Doma zostaneš; tuto ti práca, a kým domu príděm, nach je to hotovuo,“ kázala macocha – a sesypavši popel s prosem, s věrtel toho Popelušce k přebírání uchystala.

Když odešli, šla Popeluška plačíc k studni pro vodu, aby se trochu obriadila, dokud by matka domů nepřišla. – Jak se do studně nahýbala, tu vypadla jí ze zaňadří hránočka oříšků a spadla do studně. – I vzkřikla uleknutá a o málo že za ní neskočila. – „Ach moja milá hránočka, vyjdiže mi von!“ – volala žalostně do studně, nahýbajíc se přes vroubení. Jak tak pláče a volá po ztraceném dárku, vylézá ze studně žabka; když až na okraj studně vylezla, na Popelušku se podívala a na studeň oříšek z huby položila. – „Ach, ty milá žabičko, moja sestřičko, či to mně ten oriešok něsieš?“ – zaradovala se Popeluška a po oříšku sahala.

„Těbe ho něsiem, tebe,“ pravila žabička, když oříšek Popelušce na dlaň pustila, „rozlúpni ho, a čo v ňom najdeš, to je tvoje“ – odpověděla žabka a zpátky do studně skočila. – Popeluška ihned oříšek rozloupla, ale div že ho zase do studně nepustila radostným leknutím, když se do něho podívala. Ležely v něm slunéčkové šaty. – „Jaj či je to krása!“ zvolala – „a že to je moje! A či j a sa buděm znať do tých šiat odiať? Nuž ale veď ja musím aj prácu zhotoviť, čo mně macocha uložila!“ – zasmutila se Popeluška, ale jen na okamžení, o chvíli pospíchala s oříškem do jizby a šest holubiček slítlo se střechy a za ní do jizby vletělo. – Tři za ni proso z popele vybíraly, tři ji strojily.

Když se umyla a do slunéčkových šatů ustrojila, celá se jásala. Než ji ty tři ustrojily, druhé tři proso z popele vybraly; i poděkovala jim Popeluška pěkně, krásně, ony ji přes práh vyprovodily a zase na střechu sedly.

„Mhla za mnou, mhla predo mnou, slniečko božie nado mnou!“ – pravila, vycházejíc ze vrat, a potom rychle do kostela pospíchala. Jak do kostela vešla, všech oči se po ní obracely a jeden ptal se druhého, „čo je to za jedna?“ Ale nikdo ji neznal, ani otec, ani macocha, ani sestra ji nepoznali. – Byl v kostele také mladý kníže a ten, co Popeluška do kostela vstoupila, očí s ní nespustil. Když bylo po kostele, v patách šel za ní, ale sotva práh překročila, už jí nebylo. – Ptal se kdekoho, čí je to ta krásná panna, – ale nevěděl mu nikdo povědíti. – Umínil si, že si druhou neděli pospíší, aby jí dostřehl. Popeluška, jak před kostel vkročila, pustila mlhu za sebou, mlhu před sebou, a neviděna domů přiběhnouc, svlékla rychle šaty slunéčkové, do oříšku schovala a oříšek u studně pod kámen položila, zavolavši do studně: – „Žabičko, moja sestřičko, nože mi naň pozor daj!“ – Potom rychle do chyže běžela, do režné sukénky se oblékla, hlavu zavázala šedým šatem, a když macocha domů přišla, nebylo ani známky nikde, co se tam dělo, ba macocha se divila, že už Popeluška s prací hotova. – Dora o ničem nemluvila než o krásné paničce, co v kostele byla, ale když se jí Popeluška ptala, jaká byla ta panička a odkud, osopila se na ni Dora: „A čože sa ty opovažuješ o něj rozprávať, ty strapa, – paprč ty sa v tvojom popole – to je nie tvoja vec!“

 – Popeluška věděla víc než oni, ale ani otci nepověděla, ale už nebyla tak smutná, jak bývala.

Druhou neděli prosila Popeluška zase macochu, aby ji vzaly do kostela, ale jako vždy, tak i tenkráte macocha ji odbyla, že tam nepatří; a davši jí místo kostela přebírat mák z popele, čtvrtci dobré míry, sama do kostela s dcerou odešla. – Popeluška, jak macocha paty vytáhla, ihned k studni pospíšila – nemusela ani volati, žabička už na okraji seděla a oříšek druhý na ruku jí položila řkouc, aby si ho rozloupla, co v něm najde, že její. Poté do studně skočila a Popeluška oříšek rozloupla. – Byly v něm šaty mesiačkové jako z ryzého stříbra. – „Jaj, či je to krása!“ zvolala Popeluška udivená, „ale s…