Pohádky

Pohádka o bídě jednooké.

Byl jeden kovář. „Hm,“ povídá, „já nikdy žádné Bídy neviděl. Říkají: je Bída na světě; půjdu a Bídu si vyhledám.“ Sebral se, pěkně vypil a šel hledat Bídy. Potkal krejčího. „Pozdrav pán Bůh!“ – „Dejž to pán Bůh!“ – „Kam jdeš?“ – „Hled, bratře! pořád říkají, že je na světě Bída, a já nikdy žádné Bídy neviděl; i jdu jí hledat“ – „Dobře, půjdem spolu. Mně se taky dobře vede a neznám Bídy, půjdem a vyhledáme ji.“ Tehdy šli a přišli do lesa, do hustého, tmavého lesa, a našli malou pěšinku. Šli pořád po té uzounké pěšince, až přišli k nějakému velikému stavení. Byla noc a neměli kde se ukryti, „Půjdeme tuhle do toho stavení.“ Vešli tam; nenašli v něm nikoho, bylo tam pusto a děsno. Sedli si a čekali. Hle, tu přichází vysoká osoba ženská, hubená, křivá, jednooká. „Aha!“ povídá, „mám tu hosti. Pěkně vítám.“ – „Děkujem pěkně, babičko! přišli jsme k tobě sem na nocleh.“ – „Nu dobře; budu mít co večeřeti!“ Ti dva se ulekli. Tehdy ona šla, přinesla velikou náruč dříví, narovnala do peci a zatopila. Potom přišla k nim, vzala jednoho, toho krejčího, a zařezala, vsadila do peci a uklidila. Kovář seděl a myslil si: co dělati? jak se mi povede? Ona pak vytáhla pečeni a večeřela. Kovář kouká do peci a povídá: „Babičko, já jsem kovář.“ – „Co umíš dělati – kovati?“ – „Ano, já všecko umím.“ – „Tehdy mi ukovej oko.“ – „Dobře,“ povídá kovář; „máš-li tu nějaký provaz? bude potřeba tebe svázati, ale ty se nedáš; já bych ti oko ukoval.“ Ona šla a přinesla dva provazy, jeden tenký a druhý tlustý. Tehdy on ji svázal tím jedním provazem, který byl tensí. „Nuže, babičko, převal se na zem!“ Ona se…