Pohádky

Karel Jaromír Erben

59 

Elektronická kniha: Karel Jaromír Erben – Pohádky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: erben10 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Jaromír Erben: Pohádky

Anotace

Výběr dvaadvaceti nejklasičtějších českých pohádek od K.J. Erbena.

O autorovi

Karel Jaromír Erben

[7.11.1811-21.11.1870] Sběratel a vydavatel folklórních textů, starých literárních památek a archivních dokumentů, překladatel a básník.Narodil se roku 1811 v Miletíně. Pocházel z chudé venkovské rodiny. Na svět si přinesl chatrné zdraví, i jeho sourozenci, z nichž skoro všichni zemřeli v útlém věku.Studoval v Hradci Králové a v Praze. Právnické vzdělání ho sice vzdalovalo od literatury, ale seznámení s Františkem Palackým mu...

Karel Jaromír Erben: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

,

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Pohádky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Špalíček.

Byl jeden dědeček a jedna babička a neměli žádných dětí. „Jdi, dědečku, do lesa,“ řekla babička, „vysekej tam špalíček a udělej kolíbku: já budu ten špalíček kolíbat, zdali nebude z něho děťátko?“ Dědeček tak udělal a babička kolíbala špalíček a při tom zpívala:

Hajej, dadej, špalíčku! 

uvařím ti kasičku, 

dobrou ječnou, rosnou, 

ovesnou i prosnou.

Babička se podívala a hle, špalíček už měl nohy; i zaradovala se a začala znova zpívat a zpívala dotud, až se z toho špalíčku udělalo děťátko. Dědeček i babička bylí rádi, že jim dal pán Bůh k starosti radost a nevěděli, co s tím svým děťátkem dělat, Synáček rostl, i začal už rybičky lovit a pomáhat otci. I řekl mu: „Tatíčku! udělej mi stříbrný člunek a zlaté veslíčko.“ Otec udělal a synáček začal ryby lovit, a jak se najedl, lovil celý den. Matka mu vždycky přinášela oběd aneb večeři a volala:

„Ivánku, synečku!

stříbrný člunečku,

zlaté veslíčko,

pojeď ke mně, mé srdéčko!

Jakmile synáček uslyšel matčin hlas, přijel ku břehu, vzal jídlo, dal matce ryby a pak zase jel. Na dlouze, na krátce stalo se, že nějaká vědma z vedlejší vesnice, s Ivánkovými rodiči známá, začala babičce toho synáčka závidět a umínila si, že ho zahubí. I ustrojila oběd anebo večeři, šla potom k řece a začala taky tak volat, jako Ivánkova matka ho volala. Ale hlas její byl hrubý, a jeho matky hlásek tenounký; když pak Ivánek ji uslyšel, řekl: „Nevolá mne to matička, ale vědma!“ Vědma se rozzlobila, šla ke kováři a dala si taky takový hlásek udělat, jako Ivánkova matka měla; potom šla zase k řece a začala ho volat. Ivánek myslil, že to jeho matička, připlul ku břehu a vědma ho popadla i nesla si ho domů; a on nic neviděl, kam ho nese, protože byla tma. Když si vědma Ivánka domů přinesla, řekla své dcerušce Helence: „Má dceruško! vem toho chlapečka, umej ho, pak vytop pec a dej do ní; a když bude upečen, rozkrájej ho a postav na stůl, a já zatím půjdu a pozvu svých kmotřiček; až přijdeme, budeme se dobře mít. Ivánek to všecko slyšel. Vědma šla a dceruška udělala, jak matka poručila; potom vzala lopatu, co chléb sázejí, a řekla: „Ivánku, lehni si na lopatu, já tě pohoupám!“ Ivánek si lehl na přič; Helenka chtěla ho vstrčit do peci, ale vidouc, že si lehl nedobře, řekla: „Sedni si na dýl.“ A on řekl: „Ukaž mi to; nevím, jak si mám lehnout“ Helenka hloupá lehla si na lopatu a Ivánek šoupl ji do peci. I upekla se tam. Potom jí Ivánek vyndal i udělal tak, jak nařídila…

Mohlo by se Vám líbit…