Povídky II

IV.

Krejčí Sýkora měl malý domeček bez polí, měl pět dětí - a výdělky šly špatně. - Když přišel z vandru domů, tu měl práce, sotva stihl; každý chtěl mít oděv od nového, který přišel z Vídně a podle módy šil; držel si kolik tovaryšů, oženil se, a tak se mu dobře vedlo, že si pomalu i domek zakoupil. Ale přišli jiní synkové z Vídně, stali se mistry, a byli vyhlášenější než Sýkora, ne že by on špatnější dílo byl snad odváděl, ale proto že noví mistři vysoko se nesli, paním ruce líbali na potkání, a jen o samých knížatech a hrabatech mluvili, pro něž ve Vídni pracovali. - Přinesli s sebou krásné módní obrázky, podle nichž šili, - a každý myslil, když bude mít kabát od toho nového krejčího, že bude hned tak krásný, jako ten panák na tom obrázku. Sýkora nepotřeboval záhy kolik tovaryšů, ba konečně ani jednoho; jen ti staří mu zůstali věrní, kteří měli rádi šat pohodlný, třeba ne právě dle módy, důkladně ušitý, a neřádi mnoho od něho platili. Ale nebylo jich mnoho, neboť mimo Sýkoru bylo ve městečku ještě přes dvacet krejčovských mistrů. - Naštěstí šil Sýkora také pro pana správčího do zámku oděv, co tak pro domácnost potřeboval, - sváteční dal si z Prahy přivézt, aby podle módy byl; obyčejně se v něm ale na pohodlí zvyklý pán nemohl ani sehnout ani pohnout, a Sýkora musel ho předělat tak, jak to pan správec chtěl, aby mu to nikde nevadilo. - Sýkora kabát rozpáral, přesil, a když se pak správec před zrcadlem v něm zatočil, ruce vzhůru zdvihl, kolem sebe máchnul, na oba boky se přehnul, a kabát nikde nevadil ani nepraskl, liboval si: „No, teď jsme tomu trefili na zub!“ - Zaplatil Sýkorovi tři čtyry zlaté od přešití, a měl pražský kabát podle žurnálu. - Ale nové kabáty nebyly tak zhusta, - kdo si ho jednou pořídil, tomu kolik let vytrvat musel, a pak se teprv obrátil, a od obracení nechtěli lidé tolik platit, ačkoliv to více práce stálo. - Proto byl Sýkora přinucen chopiti se konečně ještě jiného výdělku. - Byl poctivý, hodný člověk, v platu nikoho nepřetáhl, a proto také mnoho neměl. - Pro sebe on mnoho nepotřeboval a ženu měl také hodnou a skromnou; ale děti by byli rádi dali vycvičit. - Jednoho dali do Prahy na zámečnictví, rok za rok; ale Sýkora vždy o svatém Janě a o svatém Václavu do Prahy šel se podívat, jak se chlapec chová; máma mu vždy hleděla poslat prádlo a tatík střádal, aby mu kus oděvu „spíchl“, jak říkal. - Dvě děvčata, dvojčata, chodily do šití, aby pak do pořádné služby šly aneb šitím se živily; dvanáctiletý chlapec končil školní léta, by též na řemeslo šel, a děvčátko šestileté batolilo se ještě u matky. - Štěstí že šil Sýkora pro pana správce, ten mu dal na ruku, aby si najmul panský sad pod zámkem, a když Sýkora poslechna peníze k té potřebě na domek si vypůjčil, pomohl mu k tomu, aby jej za slušný peníz najal. - Sýkora byl rád, že se mu to podařilo; třešně se již hezky zapalovaly a ostatní ovoce se pěkně ukazovalo, byla cáká, že bude na ně úrodný rok; Sýkora prosil vstávaje léhaje Pánaboha, jen aby chránil je od pohromy. - Postavil si pod zámkem v sadu boudu, -a poněvadž ještě s česáním ani s prodáváním ovoce práci neměl, mohl si ještě i šít, což také dělal. - Žena neb dcerky nosily mu jíst. - Na noc přicházel k němu synek, a ten mu pomáhal hlídat. - Od kříže k sadu nebylo daleko. -Sýkora sedě před boudou na stoličce, viděl, když se Karáskova s dětmi tam usadila, viděl, i když odběhl Vojtěch, a slyšel radostné výsknutí, když se vracel. - „Chudák, zajisté dostal hezkou almužnu; inu tam by mohli dát; - kopa raků!“ povídal. (To bylo Sýkorovo přísloví.) -Když viděl, že se modlili a jedli, začal zpíval nábožnou píseň a dále spravoval, neohlížeje se kolem sebe. - Hlasitý pláč a křik ho vytrhl z tohoto poklidu; první jeho kouknutí bylo, když hlavu uleknut od práce pozvedl, ke kříži, a tu viděl Karáskovou ležet v trávě a Vojtěcha nad ní naříkat. „Toť se musím podívat - bodejťže, co se té osobě stalo, - je jako stín!“ a dořekna, rychle práci odloživ, pospíchal ku kříži. - „Co se stalo?“ ptal se zdaleka.

„Ach pane Sýkoro, Josífek nám umřel,“ s pláčem chlapec odpověděl.

„No to snad ne?“

„I ano, je studený a nehýbá se ani trošičku.“

„Kopa raků!“ přisvědčil krejčí, podívaje se na mrtvé dítě, jež matka vždy ještě za ručku držela.

„No potěš vás Pánbůh, Karáskova; přejte mu radost věčnou, kopa raků! - Co byste mu lepšího mohla přát? -Pánbůh vám chtěl ulehčit; on nejlepší ví, co nám poslouží! - Kdyby mně bylo všech deset zůstalo, - kopa raků! co bych tu měl starostí. - Upokojte se - musíme donést holečka do města a oznámit to. - Pojďte, pojďte zatím do sadu. - Ty chlapče, - kterak ti říkají?“

„Vojtěch.“

„Kopa raků - Vojtěch - měli jsme také Vojtěcha; zaběhni k nám, víš, kde zůstáváme?“

„I vím.“

„Běž a řekni, aby Dorotka a Johanka sem přišly hned, rozumíš?“

Vojtěch hned běžel, podívaje se dříve na matku, která se dala Sýkorovi pozvednout. Neplakala, ani nemluvila - a mlčky chtěla se zase pro dítě shýbnout.

„Jen nechtě, to já ponesu, bodejťžež,“ to řka, opatrně mrtvolu zvedl i s zaobalením a šel k sadu. Karáskova šla s ním. Zanedlouho přiběhly děvčata s Vojtěchem.

„Zůstaňte zde zatím, musíme tomu holečkovi rakvičku zaopatřit, dojít k panu doktorovi, aby se na něj podíval, a k panu kaplanovi dojdeme. Pak doneseme holečka do kaple na svaté pole.“

„Ale z čehopak já zapravím - bože, vždyť ničehož nemám!“ pravila žena smutně.

„Máme dvacetník, mamičko, tu ho máte,“ řekl Vojtěch.

„Jen si ho nech, kopa raků, kampak to stačí,“ řekl Sýkora, „však se to nějak zapraví, dá Pánbůh. - Zůstaňte tu, já přijdu záhy.“

Odešel. - Děvčata smutně se dívaly na nešťastnou rodinu. Vojtěch dal se do pláče, když se podíval na Josífka, ale matka neplakala - jen si chvílemi sáhla k srdci a hluboce si vzdychla.

Bylo již odpoledne, když se Sýkora vrátil do sadu; Vavřínek, syn jeho, šel s ním a nesl rakvičku.

„No, matko, máte vše zapraveno. Rakvička je zde -pan doktor přijde se na ně podívat, a pan kaplan je vykropí. Hrobaři také nějak stlučeme - bodejťže.“

„Kterak se já vám kdy odsloužím?“ pravil…