Povídky II

II.

Strážská rychtářka chystala čeledi svačinu. Chvílemi jí přelítl po buclaté, přívětivé tváři mráček a z úst vycházelo tiché láni. „Huž táhne na třetí, ha ještě nejede. -Bodejž ho pan páter! - Jestli ho tam v městě přemluvili, jestli vešel do krčmy. - Po mně sahá -! Tulik peněz má hu sebe!“

Vtom co se žena tak strašila, rozlehlo se po návsí prásknutí biče jako střelná rána. Rychtářce mžikem tvář se vyjasnila, znala předobře to zvláštní prásknutí, tak silně to neuměl mimo rychtáře žádný sedlák v celé vsi. Honem běžela ke krbu chystat pro muže oběd. Koně zaržáli na dvoře a za malou chvilenku vcházel do dveří rychtář Milota a za ním žena s děvčetem.

„Selka, podiv se, koho jsem tuto z města dovezl!“ zvolal dříve, než selka naň byla promluvila.

Okamžení dívala se rychtářka na příchozí, pak ale s radostnou tváří obě ruce vstříc jí podávajíc, zvolala: „Matičko klatovská, totě Markyta! Kdes ty se tu vzala?“

„Přišla jsem s vojáky do Domažlic. Sedlák mne vzal domů,“ odpověděla Markyta, tisknouc selce ruku.

„Nu, to dívčí je tvoje?“

„Je.“

„Pánbůh ti je požehnej, jako višně! Nu, pote dál, pote. Sedněte hyn za stůl. Dám jen chase svačnu, ha hnedlinko jsem tu zase,“ pravila selka, zatočila se jako na obrtlíku a zmizela ve dveřích.

„Ani nestárne ta selka,“ prohodila Markyta, posazujíc děvče za stůl.

„Chválabohu, ta je vždy jak vítr čerstva,“ odpověděl sedlák, zavěšuje si bílou šerku a širák na hřeb u lože.

Opravdu byla rychtářka čerstvá žena. Sotva minulo několik minut, snášela již na stůl oběd, pomazánku čerstvě vrtěnou, mléka i koláč mazaný kolikerým kořením. „Nyničko jezte. Co mám, to nesu. Pánbůh vám toho požehnej. Ty, Markyto, si hukroj sama, dívčí teky dej,“ pobízela selka, kladouc před Markytu požehnaný načatý bochník, na němž náčinek ležel. „Dej jí teky mléka, je polodní, jako mandle. Dala je Stračka, co jsi ty, Markyto, vychovala. Huž mám, pane, od ní pěknú jalovici.“

„To bylo dobré zvířátko, Stračka, ale Ryzka, ta mi dělala caparty - nejednou mi dížku z ruky vykopla,“ pravila Markyta.

„Když jsi ty odešla do Němec, nemohl nikdo s ní být,“ řekl sedlák; „raději jsem ji prodal. Však jsem pro tu chybu kolik zlatých škody měl.“

„Nu, osobo zlatá, povídej pak, kterak se ti vedlo v Němcích, co dělá Drahoň, tvůj muž? Vrátil se teky?“ začala selka.

„Ten se huž nevrátí, odešel na věčnost,“ pověděl Milota.

„Humříl!“ spráskla ruce dobrosrdečná selka a oči se jí zalily slzami. „Nu, potěš tě Pánbůh. - Což se mu stalo? Bul on chlap selný.“

„Domácí nemoc -,“ pravila Markyta.

„Och, té není pomoc,“ jistila selka, „když němuž člověk dýmů.“

„To je to. Ale z vojny nepustí, dokud čas nevyprší. Ani mu nevěřili; domácí nemoc že je prý smyšlenka, voják že nesmí babí srdce mít, že musí vytrvat. Ale což je to všecko plátno, když padne stesk na srdce, nemůže si pomoct ani chlap,“ vzdychla Markyta a odložila lžici, neboť jí sousto v ústech rostlo. Po chvíli pravila dále: „Kdyby nebylo kmotra Bárty, byl by Drahoň jistě utekl. Ten mu předložil, jaké následky by z toho pošly, těšil ho, a Bárta to byl, co mi vzkázání poslal, abych přišla do Němec. -Však jsi ten list, sedláku, sám čtal. Kdyby mi tehdáž děcko choré nebývalo, byla bych hned šla; proň musela jsem prodlít. Pánbůh je vzal, a víte, že jsem hned šla.“

„A nebul veselejší, když jsi k němu přišla?“ ptala se Milotová.

„Když jsem povídávala, kterak se tu dělo, když jsem zpívávala našinské písně, byl veselejší, ale hned zase padl do své truchlivosti. Ani ho nezarmoutilo, že nám to děcko umřelo. „Byl by beztoho voják“ říkal, „lépe, že si je Pánbůh vzal.“ - Za rok narodilo se nám to děvče. Měl radost velikou a jako by všecek byl okřál. Náhle ale padl do suchoty, chřadl a chřadl, nemohl službu zastávat, a netrvalo to dlouho, vynesli ho. Jeho jediná žádost byla ještě jednou se podívat domů. Nebohý, nedošel toho, musí přece jen ležet v cize zemi. Nešťastná vojna! Chraň Pánbůh každou matku, každou ženu -,“ štkala Markyta.

„Spokoj se, Markyto, všude zem Páně,“ těšil ji Milota. „Potrefí to více žen, více matek. Jinak být němuž. Císař pán je náš pán, slúžit mu jsme povinni.“

„Jak dlúho je to, co Drahoň humříl?“ ptala se rychtářka.

„Na červené vejce byl právě rok,“ odpověděla Markyta.

„Nu, proč nepřišla jsi dříve huž dým?“

„Kmotr Bárta mne zrazoval, bych se nevydávala s tou děvčicí sama na cestu, v jeseni že půjdou vojáci domů, …