Povídky II

IV.

Byla jsem celou zimu ve městečku, a nemohu říci, že by se mi bylo po společnostech neb pohodlích a rozkoších velkého města zastesklo. Ba čím dále, tím radši měla jsem ty dobré lidi, mezi nimiž a s nimiž jsem žila. S Jakubem sedávala jsem začasté ještě, dokud léto bylo, venku; v zimě pak při pícce, a poslouchala jeho milé zbožné rozprávky, všeliké zkušenosti; o Mariettě jsme nikdy více nemluvili. Jen jednou odevřel roušku, ukázav mi ráje srdce svého; pak je ale navždy zastřel, jako zastírá pečlivý zahradník vzácné květiny, aby jim neškodil prach, ostrý mráz je nespálil, by jen paprslek božského světla je hřál. - Odblesk onoho rajského poklidu, který spočíval ve srdci Jakubově, neodrážel se jen na jeho tváři, ale i ve všech jeho činech, jenže ho málokteré oko pojalo. - Také v jeho chaloupce jsem byla. Měl malou květnou zahrádku při ní a zdě byly obrostlé bobem. Uvnitř bylo sprosto, ale čisto.

Také Florinku jsem blíže poznala; chodívala k nám na přástvy. Byla to tichá, dobrá duše a velmi domácná. Dokud byly sestry ve Vídni, byla čilá; ale jak přijely, chodila skrčená jako holubice, když jí křidélka svisnou. Nejenomže se začalo staré týrání, ale přinesly též nového cosi, čeho se Florinka lekla. - Bratr, malý Martoňek s červeným deštníkem, dostal chuť do Ameriky. Známý jeden, který tam odjel, psal mu tamodtud, jak skvěle se mu daří, aby jen sebral peníze, nakoupil pláten a přijel; sestry ale aby prý doma nezapomněl; ty že se vdají hned za milionáře, neboť prý je tam o ženské nouze, zvláště o hezké a pracovité. - Martoněk sestrám sdělil list, a ty byly hned srozuměny, že půjdou a půjdou. Nic se nelekaly nebezpečné cesty, poněvadž najisto myslily, jak do Ameriky přijedou, že tam budou na ně čekati s kočárem. Bratr ovšem jim to ještě více maloval, poněvadž mu na tom záleželo, aby mu z obchodu nevytrhovaly svůj malý podíl, co měly po rodičích. Jak ale přijeli domů, Florinka nechtěla slyšeti, a poručník, náš soused, také od toho zrazoval. Martoňkovi ale zvláště záleželo na Florince. Z tohoť měl rozum, že by Florinku nejspíše provdal na milionáře. Ale tenkráte děvče nechtělo a nechtělo s nimi držeti, a ovšemže každý jí přisvědčoval, sám pan farář a poručník též. Martoněk byl dávno vyrostl z poručenství, sestry též obě byly více než plnoleté, mohly tedy jměním vládnout; ale Florince bylo teprv devatenácte let, ta neměla hlasu v tomto pádu, sice by snad byla svých několik set ráda byla dala, aby uspokojila bratra a sestry. Martoněk ale neustoupil a přes zimu chystal se pomalu na cestu; sestry též. Florinka ale zůstala na svém, že nepojede, že zůstane doma u pana poručníka, aneb že půjde do služby.

Jednoho dne zrána, bylo již před Velikonocí, přišla paní domácí plna radosti ke mně, vím-li, co nového? -“Nevím,“ řku, „ale myslím, že se od vás dozvím.“

„Pomyslete, Manek rychtářovic je zde. Vrátil se už z cest. Právě nám to Jakub zvěstoval, a hned šel k Florince, aby jí to pověděl, aby se pak tuze nelekla.“ -

Ale ona se přece dost lekla. Setkaly jsme se s ní před kostelem.

„Víte již?“ ptala se domácí. Florinka přisvědčila, začervenajíc se po samé čelo. - Vejdeme do kostela. Mezi dveřmi vypadly Florince knížky z ruky a mladý, vysokorostlý muž, velmi příjemné tváře, v slušném oděvu, shýbne se hbitě pro ně, podá jí je, přitom uchopí ruku její a tiskne ji. Florinka dala se do pláče; on jí podává kropeničku s radostnou pohnutou tváří, a ona přežehnavši se křížem, jde s námi do stolice. Po mši svaté jsme se chvilku před kostelem zastavily. Manek přistanul k nám. Jen tichých několik slov si pověděli a Florinka utíkala domů; domácí pak vítala Manka. Přišel i pan farář a odvedl si ho do fary. -

„A jak to nyní bude?“ povídám domácí.

„Inu, vezmou se! A proč by se nevzali?“ usmála se. -

Ano, proč by se nevzali? - Tak si myslil mnohý, jen otec Mánkův ne, a sestry a bratr Florinčin. - Otec nechtěl slyšeti, aby mu Manek za nevěstu přivedl tu bankrotářovu dceru, že on ji neuzná. Florinka zas musela poslouchati co vždy jindy, že se jí odřeknou, jestli si vezme toho sprosťáka tkalce. - Bratr tím hůře na ni dorážel, poněvadž doufal přece, že při nich zůstane a odjede do Ameriky. Mezi lidem hned šlo jako po trubách, že pan farář Manka chválí, jaký je šikovný, zkušený člověk, a ten že krajany svoje v mnohém přiučí. Byli ovšem také takoví, kteří Manka očerňovali a zlehčovali umělost jeho, které ještě ani žádný neviděl. - Manek si toho ale pranic nevšímal; jemu záleželo na tom, zdali Florinka slovu dostála. Když viděl, že jej posud miluje jako předtím, myslil, že mu pranic v cestě nestojí. Promluvil s panem farářem, svým příznivcem; pak šel hned k poručníkovi Florinčinu, který, ač by si byl přál jiného ženicha, přece nenamítal ničehož, - dokonce když mu Florinka řekla, že jiného do smrti si nevezme, jestli nedostane Manka. Bratr Mařtoněk s ním nechtěl mluviti a s rychtářem také nebylo řeči. Ten vedl svou; zvláště to jej hnětlo, že nemá Florinka pražádné jmění. On vybral synovi jednu velmi bohatou selskou dceru, která měla mnoho peněz. Syn ale o ní ani slyšeti nechtěl, ačkoli ji rychtář nemohl dosti vychválit. Tu si ho vzal na starost pan farář. Domluvil mu, takže konečně svolil, ale přispět synovi penězi do nového hospodářství nechtěl. O to s ním ale farář ani nevyjednával; on chtěl jen svornost v rodině. Florinka se ovšem zase všecko to dověděla a teprve jí napadlo, že jest chudá. A to ji začalo trápit. - Manek ale na takovéto věci nedbal. Jak měl otcovo svolení, neptal se na nic, vyjednal na úřadě, čeho bylo potřebí, a s Florinkou se zasnou…