Povídky II

VIII.

Sotva se rozbřesklo, byla již Markyta na nohou. Neměla pokoje - hrozný sen děsil ji v noci - a Karla nebyla na loži. Šla se po ní ohlédnout.

Poněvadž zámků vesničané u dveří neměli, bylo třeba jen závorky odstrčit a vorbičku pozdvihnout, aby se dostal až do hospodářovy sednice.

Markyta šla bez překážky. V sednici bylo ticho; v šeru viděla Markyta jen kotě na peci schoulené, které cítíc ji dolů skočilo, okolo nohou se jí trouc. Hrdličky, které selka držela proti bolení zubů, cukrovaly se v kleci. Plátěné záclony visecí od nebes dolů zastíraly hospodářovo lože, důkaz to, že sedlák i selka zahrabáni jsou ještě v hromadě podušek, kterých až po sám vrch nastláno bylo.

Mladší děvka se u stunce mejla. „Kde je Karla, není ještě vzhůru?“ ptala se Markyta.

„Nevím, Markyto, snad je s Hanu v komoře.“

„Nedopouštěj bože!“ zvolala tiše Markyta, obrátíc se do komory. - Spalo tam děvče na otevřeném loži, pěkné děvče, jak by padl byl do podušek z růže květ.

Markyta přihlídla, zašeptala: „Pánbůh tě požehnej!“ a brala se z komory. - Nebyla tam Karla.

Vyšla na ponebí. Petr tam chrápal, jako by ořechy přesypal. - Karly tam nebylo. Nebyla ani v chlévě ani v stáji ani v chalupě.

„Kde já to neopatrné děvče jen najdu!“ bědovala Markyta, chodíc jako bludná duše z místa na místo a modlíc se růženec.

Nemohla se dočkat, i šla pomoct děvečce krávy spravit, a slyšíc pak hospodářův hlas v sednici, vešla k nim.

„Dej vám Pánbůh dobré jitro! Prosím vás, kdepak zůstalo to děvče Karla? Vždyťpak ji hledám jako stéblo.“

„Buláš u Hany?“ ptala se Milotová.

„Ba právě; není tam mimo ni ani skřítka.“

„Snad zůstala hu Bárty; ten měl z ní radost, když se mu hustrojila za vojáka! Hale tuto je pravda, je to statný chlapec!“ řekl Milota protahuje se až ke stropu.

„Co to mluvíš, sedláku, kdože je chlapec, cože řekl Bárta?“ ptala se Markyta úzkostně a všecka bledla.

„Nu, Bartovic voják půjčil Karle šaty svoje ha Karla dělala chlapce.“

„Nešťastná osoba! Kdo jí tuto spískal!“ bědovala Markyta.

„Což se ti popudilo, Markyto, je tuto něco zlého? Karle to slušílo, každý tvrdil, že je hučiněný chlapec, ha Bárta povídal, že by nebožtík Drahoň -“

„Cože, co nebožtík!“ zvolala Markyta všecka pomatena; „snad se mu také zjevil a pověděl mu; ale ne - on ten chlapec to sám, on se mu svěřil - och, já nešťastná osoba, to je trest boží na mne!“ bědovala Markyta rukama lomíc.

Milotovic byli jako u vidění. „Jaký chlapec, Markyto, což blábolíš, není ti snad dobře?“ ptala se jí selka.

„On nemá v hrobě pokoje, prohřešili jsme se proti Pánubohu, tlačí ho svědomí a mně to nedá spát. Ale co si počnu, oni mi ho odevzdají - on mi tam umře!“

Selka bledla. Sedlák ale Markytou zatřásl a ptal se jí: „Mluv pak, háby ti člověk rozuměl, co se stalo?“

„Odpusťte mně, lidičky, - poraďte mně - já nevím co počít - Karla není děvče, ona je chlapec!“ zvolala Markyta, přikryla si oči a pustila se do pláče.

Selka i sedlák zůstali, jak by je posel boží zastihl.

„Hale osobo, tuto je věc neslýchaná, tuto němuž hani být. - Kterak se to stalo?“ ptal se Milota.

„Povím vám kterak,“ oddechla si Markyta, jako by jí tíže ze srdce spadla. Pak vypravovala: „Víte, kterak se trápil nebožtík, že musí být vojákem, co jsem já pro tuto hořkých slzí vylila. Ani jsme toho prvního chlapce neželeli, když umřel, protože chlapec byl. Prosili jsme Pánaboha, když jsem byla zase samodruhá, - aby nám dal děvče. Pánbůh jinak usoudil, byl chlapec. Tu jsme se prohřešili proti Pánubohu. Abychom ho uchránili od stavu vojenského, obelhali jsme dobré lidi a vydali ho za děvče. Ale Pánbůh se nedá obelhat. - Drahoň umřel. - To děvče, chci říct ten chlapec, byl moje jediná radost. Byla jsem bedlivá naň, aby nepřišel rod jeho najevo. Ani Bárta neměl zdání. Jak víte, až na ty povídačky se mi to podařilo. Dokud byl chlapec mlád, bylo dobře, ale čím více přicházel do let, tím více ho chlapecká přirozenost přemáhala a jen mým pláčem dal se obměkčit, že mlčel. Já mu vždy říkala: Jen už buď trpěliv, dokud ti neminou právní léta, sice neujdeš vojenskému stavu. Pak nám Bůh nějak pomůže.“ Ale on byl smutnější a smutnější, vždy mi říkal: „Vidíte, mámo, musí jich více jít ha vrátí se, proč bych já nešel ha bul z jiných, nic se o mne nebojte.“ Ale já se nemohla odhodlat. Od nějakého času ale zjevoval se mi Drahoň každú noc, viděla jsem ho vždy smutného, a to mne trápilo bdíc sníc. Rozmýšlela jsem, že snad to přece hřích, že jsme to neměli dělat; v neděli když pan farář kázal, že Bůh tresce člověka, který by se zákonům jeho protivit chtěl, mráz mne obcházel, neměla jsem ani stání ani pokoje. Umírala jsem si jít dnes k svaté…