Povídky II

DOBRÝ ČLOVĚK

Před dvaceti lety, když ještě železnic v Čechách nebylo, více bývalo viděti na Vídeňské silnici těžkých nákladních povozů, kteréž výrobky z kraje do císařské rezidencí dovážely a tamodtud jiné potřebné zboží nazpět přivážely. - Tehdáž jezdíval pravidelně každý měsíc od Náchoda k Vídni a zase zpátky pantáta Hájek, znám po celé té čáře silniční a v hospodách raději vídán než pán v kočáře, neboť mnoho dal utržiti. Povoz jeho záležel z jednoho vozu těžkého, nákladního, při němž míval vždy šest silných hřebců připřaženo, a ze dvou menších, o dvou a o jednom páru. - Při posledních dvou vozích šli vždy dva jeho pacholci, on sám řídil první povoz. Bujné to koňstvo bylo jeho chloubou! On také jedině dovedl nad nimi vládnouti. - Ve Vídni jmenovali ho lidé, s nimiž byl v spojení, „velký český vozka“, což platilo i povozu jeho i osobě. Bylť Hájek muž vysoký, mohutných oudů, jak se k jeho zaměstnání dobře i příslušelo. Vysoké jeho čelo a široká brada s hlubokým důlkem ukazovaly na ráznou povahu, v jasných modrých očích bylo ale také viděti velikou dobrotu srdce. Když se smál, objevily se dvě řady silných bílých zubů jako zeď. - Vlasy tmavokaštanové nosíval přistřižené jak se říká „podle rendlíku“. Na hlavě měl široký klobouk plstěný, na němž za šňůrou, když byl na cestě, vždy plno mejtních cedulek zastrkáno bylo. - Na krku měl černý hedbávný šátek s dlouhými konci a přeseň vyložený límec od košile. Modrou vestu  s olověnými knoflíčky a  též  takovou kazajku vyšívanou zpředu. Boty těžké až přes kolena, černé koženky a okolo pasu těžký opasek, to byl jeho oděv. Přes ten na cestě v zimě nosil dlouhý bílý kožich, v letě modrou plátěnou halenu, u rukou a u krku bíle vyšitou. - Když tak, v mohutné pěsti nesa bič, povolným krokem vedle povozu se kolísal, lidé se po něm obraceli, řkouce mezi sebou: „Ten Hájek, to je člověk, jako obr! A jakou on to má správu. Vůz jako ze soustruhu, koně, jen to jiskří, a nákladu, až všecko praští!“ - „Přáno mu, je to dobrý člověk,“ říkávalo se ale vždy, když byla řeč, jaké má v povoznictví štěstí.

Mívalť Hájek rozličného nákladu sem i tam, zboží kupecké i střižné, víno, barvy, jak se co nahodilo. Obstarával také rozličné trety pro paní a vyřizoval taková objednání s ochotností a správností. - Také cestovníci, kteří si nemohli dostavník zaplatit, rádi s ním jezdili, neboť je dobře obstaral. - Náklad, který Hájka skoro žádnou cestu neminul, byli malí chudí chlapci a děvčata, jichž rodiče do Vídně posílali, aby si tam našli učení nebo službu. Bylyť to děti nejvíce chudších obyvatelů z okolí Náchoda, Nového Města, Dobrušky, Opočna, také výše z dědin od kladského pohoří. Byliť to obyčejně chlapci od desíti do třinácti let a děvčata od patnácti do dvaceti; málokterý z nich byl jaktěživ dvě hodiny za domácí humna přišel, málokterý znal číst, neřku-li psát. A ty mladé, nezkušené hochy posílali rodiče do Vídně, davše jim na cestu požehnání, bochníček chleba, několik krejcarů peněz a naučení, aby spoléhali na Pánaboha a dobré lidi; sami pak těšili se: „Když tam jiní došli, dojdou také oni, a když se jiní neztratili, neztratí se také oni!“ - Kteří rodiče měli pro děti více citu, nelitovali několik grošů, čekali, až jel některý známý vozka do Vídně, a tomu pak dítě svěřili a poprosili ho, aby mu ve Vídni ukázal, kde by si mělo mistra neb službu hledati. Ale ono je pořídku takových milosrdných a nezištných lidí, jako byl pantáta Hájek, který vida po silnici takové ubohé vandrovníky jíti, na vůz je bral, po cestě živil a ve Vídni ještě na místo zavedl, jak to od otce již vídal, když s ním co mladík někdy do Vídně jezdíval, kamž starý obyčejně plátno vozíval. - Otec jeho měl jen jeden vůz o dvou párech koní; ale když se trefilo, že dojeli na cestě chudé pocestné nebo dokonce děti, které šly do Vídně na učení nebo do služby, tu říkával synovi: „Jiříku, jdi, udělej místo na voze, svezeme je, však se tam ještě dost vyběhají!“ -a svezli je obyčejně až do Vídně. - Ačkoliv si otec jeho všecko počítal, kde co na cestě vydal, takové vydání ale nikdy do oučtu nekladl. „Co dobrého uděláš, to nikdy nepočítej - to je jinde zaznamenáno!“ říkával Jiříkovi, a Jiřík podržel slova ta v paměti. - Starý Hájek nejezdíval po celý rok do Vídně, jen v jisté doby, když se právě sešel náklad plátna, mimo to zabýval se hospodářstvím. - Jiřík musil vychodit školní léta a potom chodil k panu páterovi na opakovači hodiny. Když se naučil česky číst, psát a počítat, poslal ho otec do Broumova na výměnu (na handl) za chlapce tamějšího, který se učil u nich česky, a Jiřík zase učiti se měl v Broumově němčině. Chodil tam do školy a za dvě léta, maje vtip, naučil se německy psát a číst i v tamějším německém nářečí mluvit. V tom roce umřel mu mladší bratr a on zůstal jediným. - Otec si proň přijel, i radili mu, aby dal hocha na studie, že má dobrou hlavu. „Ah,“ řekl na to starý, „dobrá hlava každému svědčí, nejen pánům; dobrá hlava se neztratí. -Jestli hoch chce, nechť se učí, ale nežli by měl z něho býti potom špatný študent, ať je raději pořádný sedlák nebo vozka. - Nechť si volí!“ - A Jiřík volil jíti s otcem domů. Přihlížel k hospodářství, jezdíval s ním někdy do Vídně, až otec umřel. Matka chtěla po smrti otcově do výmínku s nezletilou dcerou, a Jiřík aby se oženil; ale on nechtěl, ač mu bylo pětadvacet let, o ženění ani slyšeti. Odevzdal matce hospodářství, sám zřídil si nákladní povoz a začal jezditi pravidelně každý měsíc do Vídně. Zpočátku neměl ovšem ještě mnoho nákladu, jezdíval s jedním vozem jen, ale správnost jeho, znalost řečí a písma, jakož i ochotnost jeho a dobrota získaly mu brzy dobrou pověst a mnoho známosti, takže za dvě tři léta s dvěma vozy jezdíval a u těžšího dva páry hřebců míti mohl. -Koňstvo to mnoho stálo, ale na to on nedbal. „I cožpak, to uspořím na přípřeži,“ říkával, „a kdyby to i více stálo, mám zato radost, když vidím, jak moji koníci lehko si před vozem vykračují, jako by náklad ani nevezli; to by mne netěšilo, vidět dobytek se trmáceti a ztěžka tahat, abych ho musel…