Povídky II

II.

Zámek stál na vršku a pod ním leželo městečko. Řeka tekoucí okolo města u paty vršku dělala hranice mezi majetností panskou a městskou a jedním pramenem jejím bylo město kolkolem obehnáno. - Obyvatelé městečka dělili se na tři třídy. Do první třídy počítali se zámožní hospodáři, co měli svůj dům, dvorec a hodně polí a jejichž paní a dcery klobouky nosily a v parádním pokoji kávové společnosti dávaly.

Z těch boháčů volila se obyčejně městská rada a starosta dle rady starého přísloví „Kde peníze, tu i rozum!“ - Do druhé třídy počítali se chudší řemeslníci, co měli jen kousek pole a domek; těch ženy nosily se v čepcích, a velmi za zlé jim to měla ta první třída, jestli dovolili dcerám klobouky nosit, rovnajíce se jejich dcerám. - Třetí třída konečně byla takzvaná lůza, podruhovina, která živa byla „z ruky do úst!“ - Tuto by chtěl kdo přirovnat v čemkoli s třídou první, bylo by největší urážkou pro ně bývalo; - když podruhyně milostpaní z první třídy ruku políbila, honem si ji utřela, aby se jí od polibku nečistého neposkvrnila, aneb jí nastrčila jen rukáv.

Dvorce boháčů a baráky chudších řemeslníků byly z většího dílu u vody, na valech. V každém tom dvoru bylo po několika komorách, schválně pro podruhy zřízených, komory ty byly tmavé, v každé bylo malinké okýnko, podlaha žádná ani kamna nebo pec. Ohřívat se v zimě a vařit svoji potravu chodili tito podruzi do velké ratajny k nádvorníku. Za takovou komoru musel podruh platit dvanácte zlatých stříbra nájmu do roka; za tu lacinou činži ale byl zase zavázán majiteli dvora, u něhož bydlel, pracovat po celý rok za jistou mzdu a jinam do práce, byť se mu byla i výnosnější naskytla, najímat se nesměl. Ale který podruh měl četnou rodinu, přišel mu i ten zlatý stříbra měsíčně zatěžko platit, zvlášť v zimě, kde práce málo bylo a menší plat, protož si brali buď jen nocleháře, kteří u nich noc přespali a jen za noc

jim platili, neb soudruhy, kteří s nimi bydleli ustavičně, aby jim snadněji ta činže přišla. Někteří zase bydleli u chalupníků v komorách, kde také víc neplatili a nikomu zavázáni nebyli. V každé takové komoře měli podruzi i svoje sklady zimní poživy. Pod lůžkami byly vykopány jámy a v těch měli zásoby bramborů.

Bylo to za pěkného rána, nedlouho po tom, když paní do zámku přijela, když ve dvorci z komory tmavé, ztuchlinou zapáchající, žena vyšla s dvěma dětma. Jedno nesla v náručí, druhý chlapec asi sedmi- neb osmiletý se jí vedl za sukně, nesa malý raneček v druhé ruce. - Oděv její i oděv dětí byl chatrný, pln záplat, ale čistý. - Za ní v patách vycházela druhá žena a za tou několik dětí se vleklo.

„Jak povidám, milá Karáskova,“ hovořila tato, „mileráda dopřála bych vám toho noclehu i dále, třebas jste mi nic dát nemohla, ale toť sama vidíte, že jsme jako v jíše. Já mám pět dětí, švakr tři, vy dvě, velkých osob je nás pět, pomyslíte, co tu lidu. - Vždyť víte, jak jsme těsně líhali. - V zimě je aspoň tepleji, ale v letě je dusno. Pán tu včera poroučel nádvorníkovi, aby nás nespalo mnoho pohromadě, že prý zase v Praze lidé mřou na choleru, aby to nepřišlo sem, jak povidám. A nádvorník také hřeší, když si bereme nocleháře, že prý je to peleš a že mu kradou!“ „I bože bože,“ vzdychla si žena, slovy těmi bolestně dotknutá, a bledá, vychudlá tvář se jí zbarvila studem.

„To si z toho nic nedělejte, osobo, na vás nikdo nemyslí, jak povídám, ale víte, jak to chodí, musí trpět nevinný s vinným. Jsou lidé zlí i dobří, kdo lehce věří, snadno pochybí, proto dobře, když má člověk oči vpřed i vzad. Nádvorník musí za všecko stát, jemu se za zlé brát nesmí, neboť je pán zlý. Jak povídám, vy jste byla ale vždy poctivá a počestná osoba, na vás nikdo nemyslí, a ráda bych vás tu nechala, kdybych směla, - jak povídám. Ale snad se jinde obejdete. Tu máte na cestu.“ Při těch slovech vyndala podruhyně ze zástěry několik v popeli pečených bramborů a ženě je podala.

„Zaplať vám to Pánbůh vše, co jste mi udělali, nastokrát - a dej vám stálé zdraví. Spánembohem!“ vzlykala žena, vycházejíc ze dvorce.

„Už nebudeš u nás spát, Vojtěchu?“ volaly děti za chlapcem, ten se ale neohlídl.

„Nechala bych ji tu,“ řekla podruhyně, „ale co, ona mi tu umře - je na zhasnutí, a já bych ji pak musela nechat pohřbít. Jak povídám. Člověk má sám s sebou co dělat -vždyť ona najde někoho, kdo se jí ujme.“ -

Zatím rychle, co síla její stačila, pospíchala bledá žena po valech okolo dvorců k mostu. Uprostřed mostu podepřela se o zábradlí a oko její divě jaksi pohlíželo dolů na tiše plynoucí řeku. -

„Mamičko,“ ozval se chlapec Vojtěch, „uvažte mi Josífka na záda, já ho ponesu, vás bolejí ruce; pojďte, tamhle u kříže na lukách svítí slunečko, tam se ohřejem - pojďte, mamičko, nebuďte tak smutná - třebas nám nedali nocleh, můžeme spát venku, je už teplo!“

„Ach dítě, kdybychom raději všecky tři spali u tatínka v hrobě, bylo by pro nás nejlíp,“ vzdychla žena, přitiskla malé k srdci a dala se do pláče. Vojtěch plakal s ní a tak plačící kráčeli zvolna přes most na druhou stranu. V posledním dvorci u mostu vázalo několik dělnic povřísla a ustavičně mezi sebou o všeličem hovořily. Když šla Karáskova okolo vrat, viděly ji. „Kampak se ta s těmi dětmi vleče?“ povídaly si.

„Kam, něco si vydělat snad,“ řekla jiná. „Ta by si vydělala, ani bez chleba na nůž,“ zasmála se jedna.

„Neobtěžuj si svědomí, Kateřino,“ okřikla ji stará jedna, „Karáskova byla živná osoba, dokud vládla, - ale nyní je chudák jako krucifix. Je ubohá k politování -muže ztratit, do bídy přijít, nemocná být a žádná pomoc, to je něco říci!“

„Trvám, už půl roku má tu zimnici?“

„Ba půl roku,“ ozvala se zase stará, „a zbejt se jí nemůže, a přitom dítě kojí, a do úst nic než brambor. Ženy, ta je k politování. - Když si pomyslím, co to bylo za děvčici, krev a mléko, a jako čamrda, a čistá vždycky jako kvítí. To se paničky o ni draly, každá ji chtěla mít za panskou, umí ona také pěkně s jehlou zacházet.“

„Kdyby si byla jen s tím Karáskem svět nezkazila, to pochybila.“

„Inu ženy,“ ozvala se jiná, - „vždyť jsme tu ženy -vím…