Listy III

221. Josefu Němcovi — po 31. červenci 1857

Milý muži!

Tvůj list mne zarmoutil nemálo a přišel v dobu, kde i já jsem všecka ztrápená. - Tak jsem už po Tobě toužila, ale ono se nikdy nestane to, co bych já přála, to se opravdu opakuje v každé té nejmizernější věci; kdybych se na kousek jídla těšila, zajisté se spálí, nebo to není tak, jak jsem si přála. - Já vím, až přijdeš, že to bude snad ještě horší, že mi domů peněz nepřineseš, abych se na to těšit mohla, ale tak mne ta starost už skličuje, že to sotva už sama nesu, a k tomu co den slábnu. S tím chlapcem chudákem je to také tak, léto je hned pryč a on posud tu, psala jsem na kolik míst, ale nikde to nemůže prý být. - Vinařický by ho byl vzal, ale přijde do Prahy, Daneš má hosti; poslali mi 10 fr. K Steidlerovům bojím se ho poslat, do Domažlic také to nejde a jinam bůhví nevím. Piš mi,-jestli by mohl k Mazáčovi na pár dní, snad by ho tam nechali? Já ale nevím, kde je. - Přijel sem také včera Bendi, jede domů. Ještě jsem s ním mnoho nemluvila, možná že by mohl s ním, ale kde mu peníze na cestu? Ještě se to ty dny rozhodne, seženu-li to, pošlu ho s ním. On zase nyní sílí, protože ho pravidelně myju a má dobrou stravu, nic nedělá než chodí na procházky, tedy se to lepší s ním, že nekašle. Ale to víš, jak to je s tou nemocí, na podzim, nepůjde-li ven, bude stará mela. - Piš mi adresu Mazáčovu. - Do Bydžova samotného poslat nechci. Už jsem chtěla psát Šafránkovi, ale ty flanťáci jsou všickni stejní. Adolf tu byl ty dni, má se prý tuze dobře; je podučitelem v Radnici. Já nebyla doma, děti mu povídaly, jak se nám zle vede, a snad proto už víc nepřišel. Jel do Bydžova na pouť. - Dorinka také špatně vyhlíží. Kdyby se byla Palacká neb Riegrová zmínily, abych tam s Dorou přišla, byla bych ji tam nyní poslala, ale ony chtějí jen mě, a tak nevím také, kam ji poslat as na čtrnácte dní. - Všecko je to jako zabedněný letos; že bych já ven mohla, není ani řeči, kde bych vzala peníze, a jsem také celá otrhaná. Ty černý šaty mám ošumělý a hedbávný se špatně slušejí k roztrhaným střevicům. Košile se mi také trhají, a s takovou garderobou nemože člověk mezi cizí lidi. Dorinka nepotřebuje šaty, ale as dvě košile, sukni a střevice, ta by snáze ven se vypravila. - Jak to s mým zdravím bude, to bůh ví, já se toho bojím; nemám žádné spaní, celou noc mě nejhroznější myšlénky pronásledují, že se div z toho nezblázním, a zbavit se jich nemohu. Ráno když ve čtyři v pět hodin usnu, potím se až hrůza; horečku mám každý den a tělo náramně mne bolí. Ty vředy se mně také ještě ustavičně dělají. Já se už dávno doktora neptám ani; koupat se jít nemohu, silnou stravu také mít nemohu, ven také nemohu a starostí mám co den víc, tedy jaké léčení. -Kdybych ty pohádky nepsala, nevím, jak bychom ty dva měsíce byli živi bývali. - Od Skřivana dostala jsem předešlý měsíc místo 7 f. 5 fr. a tenhle měsíc mi vzkázal, že nemá kdy se o to starat, že jede do Vlach, a že to už ty pány mrzí. Tedy nemám jen tu 5 f. od Palackých.-To jsou ty sliby, že budu dostávat 20 fr. a kdesi cosi. - Já nedám také ani dobrého slova žádnému z těch chlapů. - Bože, a co se vydá u těch Skři.... za zbytečné věci, ty děti co dostanou drahých daremných hraček a co peněz, ale pěkné se jim za to odsluhují. Ten starší Otokar - má 7 dvojek, nebude dále v reálce příjmut; chce ho dát k Jungmannovic. Tam bude z něho teprv darebák. Až Ti budu povídat, co ten chlapec dělá, strneš. - To snad přece na našich dětech nikdy se nedočkáme. Jaroslav má dobré vysvědčení, vždyť on přece zkoušky dělal. A teď Ti musím psát, jakou starost jsem ty dni měla. - Já předešlou činži nedala, neměla jsem ji; prosila jsem domácí, aby mi počkali, že ji dám, jakmile budu moct. - Neříkal…