V zámku a v podzámčí

VII

Byly již as tři týdnové, co Vojtěch v zámku byl. Městské paničky ještě nevařily zeleniny, nejedly ovoce a vykuřovaly, ale chudí již přestávali mřít na choleru. Nevařili si již přívar z lebedy, ale z hrachu a z mouky a chválili přitom vrchnost, že má přece jen dobré svědomí, pan správec také. Když tesaři dřeva osekávat začali, dal jim správec vědět. Sběhlo se hned mnoho lidí, i bohatí měšťané přišli, chtěli třísky koupit, jeden druhého chtěl přeplácet, chtěli i správce podmazat; ale když jim správec vyložil, že to nejde, že to patří jen chudým lidem, tu se rozešli, v duchu si říkajíce, že tu spřež kazí, že jí dopomáhá k lenosti a hrdosti a že budou vidět, jak se jim za to odslouží. — Mnozí i ze zámožnějších poslali služky s nůšemi pro třísky, chtějíce pana správce ošidit, ale ten byl stará liška a nedal se; ani když mouku rozdával, nenechal se ošidit, jak se to děje, aby z protekce dával tomu, koho mu pan starosta neb radní páni odporučili; on šel sám se přesvědčit nebo Kalinu poslal. V tom ohledu měl dobré svědomí, a proto se dostala pomoc, kde jí třeba bylo. Kdyby byl pan správec chtěl, mohl si co vrchnostenský almužník hezkých pár grošů vydělat a pak u některých lidí získat si dobrého oka. —

Jeden pán — ano, byl pán a počítal se mezi první třídu, byl něčím při rathúze — nadal správci bláznů a vypočítal na groš, mnoho-li z toho mohl mít užitku pro svoji kapsu. — Ten pán věděl z vlastní zkušenosti, jak to chodí; on byl vykonávatel podobných milosrdných skutků ; u něho se také vařila polívka — rumfordská prý —, jíž se chudý lid poděloval. — Ta rumfordská polívka byla také na tři třídy rozdělena. V menším hrnci byla hustá, silná, mnoho masa, mnoho rýže — ve větším hrnci také dost dobrá — v kotli odpadky, trhané krupky a tak ledacos, a když pán v poledne přišel a zkoušel polívku v kotli, říkal své ženě: »Dost dobrá pro tu lůzu — načpak potřebujou silnou; darmo by si zkazili žaludky,« a ženám, které přišly pro polívku, vylál, jestli přinesly větší hrnky než žejdlíkové. »Přijdete s takovými džbery; copak myslíte, že toho vaříme po vědrách? Taková silná polívka jako malvaz; té zahřeje lžička více než jiné plný talíř a vy jí dostáváte žejdlík.« Když chudé ženy odešly se svými porcemi, přišly děti rozličného stáří, malé velké, chlapci i děvčata s hrnky a ti říkali tomu pánovi a jeho ženě »pane kmotříčku« aneb »strejčínku« a »tetičko« a těm se dávalo z většího hrnku, z té lepší polívky. — Konečně když bylo vše poděleno, zbyl hrnek té nejsilnější polívky, toho malvazu a pán se svou rodinou k ní zasedli, chválili si ji a bylo každý den maso i nějaký přívar, co od té rumfordské odpadlo. Ale staré přísloví »Když nemůžeš kovat, nedýmej!« — a proto nechme podzámčí a jděme do zámku. Tam se jedlo, pilo, spalo, hrálo a zívalo, a to jmenovali »rozkošně žít!« Když se ozývala podvečer hudba v parku, když se okna v zámku osvítila, povídali si ti bláhoví lidičky dole na valech: »Bože ti tam nahoře mají nebe!« Co se však nezdá být člověku na světě nebem! B…