V zámku a v podzámčí

Božena Němcová

59 

Elektronická kniha: Božena Němcová – V zámku a v podzámčí (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: nemcova03 Kategorie: Štítky: ,

Popis

E-kniha Božena Němcová: V zámku a v podzámčí

Anotace

O autorovi

Božena Němcová

[4.2.1820-21.1.1862] Původ této spisovatelky, jedné z výrazných autorek české obrozenecké éry a zakladatelky novodobé české prózy, je zahalen tajemstvím (podle některých odborníků je nemanželskou dcerou kněžny Kateřiny Zaháňské, nebo její sestry Dorethey a nejistota panuje i okolo jejího roku narození). Dle oficiálních pramenů se Němcová narodila jako Barbora Novotná (později Barbora Panklová) ve Vídni, vyrůstala v rodině Panklových v Ratibořicích u...

Božena Němcová: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

, ,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „V zámku a v podzámčí“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

III

Co zatím ženy ve dvorci o Karáskové si povídaly, ubírala se ona s dětmi cestou na louku ; pak se daly okolo sadu a u kříže si sedly do trávy. — Vojtěch byl již přestal plakat a jedl brambory, od matky mu podané. Byl to pěkný hoch, podoben k matce. — Na jeho tváři nebyl ale růžový nádech zdravoty, jejžto již drsná ruka bídy byla setřela, a ve velkých modrých očích nejevila se také ona bezstarostná dětská mysl, veselost, jarost, která nás, dívající se do očí dítěte, tak mile dojímá, mdlé byly a smutné, zvlášť když je na utrápenou tvář matčinu upřel; ale jevila se v nich velká dobrota a rozum, v tom stáří neobyčejný. — Dítě bohaté dlouho zůstává dítětem, ono užije blahé doby krásné mladosti v radosti; nezná jiných bolestí, leda když se mu hračka nedá nebo nepodaří, nebo pokárání rodičů, nezná jiných starostí, leda o své učení. — Slabé jsou to mráčky, co nebe jeho kalí. Chudé dítě nezná takových radostí. V nejútlejším věku již život se všemi trpkostmi a bolestmi se před ně staví v celé své nahotě. Chladným ostrým dechem setře z něžného květu dětské duše útlý pel i skvoucí barvitost, jako mráz kdy spálí sotva rozvité poupě.

Vojtěch byl ještě mladičký hoch, a již musel bývat matčinou podporou — byl jejím jediným přítelem. Sotva byl s to chleba si ukrojit, a musel pomáhat již na něj si vydělávat. — Sám ještě dítě, musel, když matka pracovat ještě mohla, bratříčka opatrovat jako statná chůva. A Vojtěch dobře ho obstaral; nemoha ho nosit, sedl s ním před komoru na práh, hejčkal ho, zpíval mu, jak to od matky vídal i slýchal, tak dlouho, až chlapec usnul. Když se pak probudil, hrál s ním, těšil ho, že maminka hned si ho vezme, rozmlouval s ním, ač bledé, choré dítě nerozumělo, co mu povídá, přece oči po něm obracelo a na řeč poslouchalo. Vojtěch těšil i sám sebe vypravováním o tatínkovi a lepších časích. »Milý Jozífku,« vypravoval dítěti, »kdyby tatínek živ byl, ten by nám často přinesl dalamánek, jablka a měli bychom se lépe. Holečku, tatínek nás měl tuze rád. Jednou mně koupil na jarmarku koně a trubku; ale Honzík Holubovic mě ji zkazil — tu trubku. Holečku — to mne posadil tatínek na koleno a houpal a já jsem troubil a zpíval mi ,Jede, jede poštovský pacholík'. — I kdyby tatínek živ byl, to bychom nebyli v komoře; holečku, to jsme měli hezkou sedničku — zůstávali jsme u Zafouků

—  počkej, až budeš větší, já ti ukážu ta okna. — Tam měla maminka květiny — já jsem tam u ní seděl, když šila, a díval jsem se ven. Holečku, měli jsme také stolice a stůl a obrázky a já jsem měl malou postýlku a peřiny.

—  To bys byl spal se mnou, kdybys býval tenkráte na světě byl. K snídaní měli jsme polívku, k obědu také polívku a ještě něco — a v neděli maso. V neděli šel jsem s maminkou a tatínkem do kostela a odpoledne šli jsme do háje, tatínek pil pivo a mně koupil žemličku a hrála tam muzika. — Oh, holečku, to byly časy! — Ale teď nemáme nic!« To byly ty utěšené vzpomínky chlapcova mládí — a i ty mu příliš záhy zanikly a vždy je oplakal!

Když se u kříže …