Mahulena, krásná panna

Bylo, kdy bylo; než jednou bylo, co žil kdesi král, a ten měl překrásného syna, kterého velmi miloval. Ale cože matka mu umřela, otec se oženil a macecha syna nenáviděla; proto chtěl syn odejíti do světa. Otec mu v tom ale bránil a pustiti ho nechtěl. Jedenkráte procházel se princ po zámku a tu vidí v jedné izbě za pecí obraz, na němž byla krásná paní vypodobněna. „Ej,“ zvolal, „kdože muohol dakedy na světě tak krásny byť!“ „To bola tvoja vlastná mať,“ pravil mu otec, který za ním byl přišel, „volali ju Zlatou pannou a něbolo jej páru na krásu vo světě.“

Mladý synek se dlouho na obraz díval a potom si předsevzal, že půjde do světa takovou pannu hledati, a dokud jí podobné nenajde, že se domů nevrátí. Otec mu to ale zase vymlouval, aby se té myšlénky vzdal, a slíbil mu, že dá sám takovou pannu ve světě hledati, jako byla jeho matka. I dal svolati dvořany a rádce, by jim to přednesl a do světa je rozeslal pro pannu tak krásnou, jako byla nebožka královna. Po radě rozešli se dvořané na vše strany hledati pannu. Hledali po celém království, za horami, za dolami; přešel rok, a ničeho nenašli.

Znova sešla se rada; radili se co počíti, aby se princovi, který tužbou po krásné panně scházel, vůle vyplnila. Tu vstal mezi rádci starec a takto pravil: „Vidím, že sa na ničom usjednotiť němuožetě. Princovi však Zlatú pannu najsť musíme, lebo nám on ľahko do sveta odíde, ľahko sa i pominúť muože; druhého nástupcu nemáme, a tak by naša krajina bez hlavy zostala. - Počujte, bratia, moju radu. Cez naše mesto, jako vietě, veľo ľudí z dalekých krajín idě, i zametajmeže my všetky studně, len kráľouskú nahajme otvorenú, aby každý, cudzí i domáci, len z tej pili. U studně položme stráž, aby sa každého, kdo budě chceť piť, spytovala, či nechyroval o Zlatej panně; a keď sa taký človek najde, aby ho hned pred kráľa viedli!“

„Toto veru budě dobre!“ pravili pánové, vyslechše radu starcovu. Zametali všecky studně, jen královskou nechali otevřenou a postavili k ní stráž. Tu se lidé začali hrnouti k té studni, cizí a domácí, an byla ta jediná. - Každý dostal sice vody, ale musel odpovědíti na otázku, zdali ví co o Zlaté panně. - Dlouho se ničeho nedověděli; - až jednou v letě přihnal se k studni poutník, celý prachem zapadnutý, uhořený a velmi smedný. I prosil, aby se mu dovolili napíti. Stráž mu řekla, pod jakými výmínkami vody dostane, a když přivolil pověděti, co ví, podala mu vody. „No,“ pravil poutník, když se byl napil, „teraz vám poviem, čo viem. Ja som veru veľo sveta pochodil, aj som veľo chyroval - tiež to som chyroval: že je voľakde jedna taká krása, čo keď na ňu pozre, nachby jakéhokoľvek tvrdého srdca bol, hněď musí od jej velkej krásy zomdleť alebo i zomreť.“

„Nuž, a či neviete, dobrý človek, kdě býva a jako sa volá?“ ptala se stráž.

„Ba veru viem, tam ju ľudia Mahulenou, krásnou pannou, volajú, kdě býva, neviem doista, ale by som tam azda potrafil.“

Stráž dovedla hned poutníka ku králi a vše, co řekl, mu pověděla. - „…