Karla

V

Bylo po žatvě, bylo i po sklidu ovsů i otav. Děvčata měla plátno vybílené, peří sedrané, nastaly dlouhé mlhavé večery, svatý Martin přijel na bílém koni — nastaly „přásky". Hospodyně chystala sobě a děvkám služným konopí k přádlu, mužům na letní oblek, na provazy a plachty. Baby dělaly kracky z kúdele na plátno dvanáctikopové, děvčata ale nadívala kužele lnem hebkým na tenúnké podvazky, jež sama obyčejně i tkala.

Barta měl na přeslice dobrý odbyt. Každý chlapec, který chtěl děvčeti podat přeslici — což platilo za veřejné vyznání lásky — koupil ji u něho, neboť je uměl Barta velmi pěkně vykládat a chlapci hleděli dle možnosti poslat děvčatům svým co možná pěkné přeslice.

První týden přástek měl se odbývat u rychtářů. První předvečer snesla Karla s ponebí v chalupě přeslici ze slívového dřeva, na níž byly z cínu vyložená kvítečka, ptáčkové, srdéčka, i všelijaké proplítání. Na kužel té přeslice natočila Karla bělounkého lnu a červenou haraskou jej slušně ovinula. Konec harasky připjala jehlicí, na níž byla při vrchu růže ze skleněných granátů s dvěma listy ze žlutého plechu. Do kužele vpíchla vřetánko, na špici vřetánka nabodla červené jablko. Vyhlíželo to velmi pěkně.

Právě si to Karla prohlížela, když vešla Markyta do dveří.

„Čí je to přeslice?" ptala se Karly.

„Což ji neznáte, mámo? Je to ta, co jsem přes léto hudělala."

„Při níž jsi spány pálila a oči si kazila, viď? Ale nač jsi ji pro sebe tak nakrášlila, vždyť ani žádná sedlákova dceř takovou mít nebude, a tys služka; tuto nedělej, řekli by, že se chceš honosit," pravila matka.

„Vždyť já ji teky pro sebe nekrášlím. Dám ji Haně!"

„Pošetilá, vždyť se to ani nesluší; chlapci se vám vysmějou; přenech jim to," domlouvala matka.

„Mně se zajisté žádný nevysměje, já bych mu pohádala. Hana žádného hocha ráda nemá posud, proč by ji nevzala? A když ona ji vezme, co je komu do toho."

„Selka má už pro ni ženicha za lubem, Tomše Kosinovic, co je na výměnu v Němcích. V létě se vrátí. Ale nikdo o tom neví, nech si to za ňadry, ani Hana to nemá vědět," řekla Markyta.

Karla stála chvíli beze slova. „Dám ji přece. Nevezme-li ji, hodím ji do pece!" zvolala, prudce berouc přeslici do ruky.

„Matičko klatovská! Tyť jsi čím dále tím divokejší, kteraky to s tebou bude!" vzdychla si Markyta. Karla běžela s přeslici přes dvorek do statku. Hana byla právě sama v sednici, chystala stoličky pro přástevnice.

„Jéminku! Totě krásná přeslice, kdo ti ji poslal?" ptala se Karly a začala s velikou libostí přeslici prohlížet.

„Já nechci od nikoho přeslici; tuta je tvá!"

„Od koho?" tázala se zpytavě Hana a ruka její odtáhla se od přeslice.

„Jen si ji vezmi, je ode mne. Vím, že žádného z chlapců nemáš, hudělala jsem ti tedy já sama přeslici. Len, co je tuto na kuželi, je z toho, co jsme spolu zasily, plely i trhaly."

„Och bože, jakú radost jsi mi způsobila!" zvolala Hana a oči jí radostí zářily. „Takovú přeslici žádná mít nebude. — Hale Karla, co řeknu, haž se budú ptát, od koho je?"

„Nic ty neříkej, nec…