Slovenské pohádky a pověsti I

O TURKOVI A KRÁSNÉ KATARÍNE

Byl jeden selský gazda a ten měl dceru neobyčejně krásnou. Pověst o její kráse daleko široko se roznášela. Jmenovala se Katarína.

Slyšel o ní též jeden turecký pašalik; ten by ji rád byl za ženu dostal, nevěděl ale kterak. - Otec krásné Kataríny zabýval se povoznictvím a měl pěkné koně, o které velmi dbal. -I vyzkoumal Turek, kudy on vždy jezdí, a dal mu do cesty vykopati hlubokou jámu. Gazda jel a přijížděl k tomu místu v soumraku. Jsa povědom cesty, nenadal se nehody, která ho čekala, až tu najednou koně i s vozem do jámy spadli. -Ubohý křičel, volal dobré lidi, volal Boha o pomoc - ale nikde nebylo človíčka. - Turek zatím čekal v záloze, až když slyšel a viděl, že je gazda v největší nouzi, tu ze zálohy vyjel a ptal se ho, co se mu stalo. - Gazda naříkaje ukázal do jámy, kde sebou koně trhali a se kopali až hrůza, a přece ven dostati se nemohli.

„Nuž, ja ti spomuožem, keď mi sľúbiš dať, čo najlepšieho pri srdci máš!“ - řekl mu Turek. - Gazda se ulekl.

„Ach, akože vám to muožem dať, veď mi je najlepšia pri srdci moja krásna dcéra“ - odpověděl mu gazda.

„Nuž veď; tebe bola krásna dcéra a mně budě krásna žena“ - řekl Turek. - Gazda nevěděl, co má dělati, nechtěl slíbiti dceru Turkovi, ale koní a vozu bylo mu též líto; sliboval Turkovi peníze, pole, ale ten nechtěl nic než krásnou Katarinu. - Vida gazda, že Turek jinak nedá a že mu bez jeho pomoci koně zahynou, slíbil mu konečně svoji dceru. Tu zavolal Turek svoje lidi a pomohli gazdovi z jámy. Když Turek domů přijel, oznamoval matce, že si přivede krásnou Kateřinu za ženu, aby ji dobře přijala, kázal přichystati skvostnou hostinu, a hned sezvali svatebníky.

Když přijel gazda domů a dcera mu vstříc přiběhla, rozplakal se nad ní. I ptala se ho Katarína: „Ach tatík premilý - čože vás tak bolí, či hlava, či ruce, a či driek váš biely?“

„Hlava ma nebolí, ani ma driek biely, ale som ťa predal pohanu Turkovi,“ odpověděl jí otec. „Ach tatík premilý, čože stě robili, za vozík s koňami dušu stě predali“ - naříkala krásná Katarína. - Ale ani její nářek, ani otcův zármutek pláten již nebyl, již se nemohlo slovo nazpět vzíti. - Třetí den měl již ženich přijeti. Vskutku také, třetí den jak nastával, viděli zdaleka prach se zdvihati.

„Či sú to mrákavy, či sú čierňavy?“ ptal se otec dcery.

„Ach tatík premilý, nie sú to mrákavy, nie sú to čierňavy, ale sa už hrnú tí Turci pohani.“ - Když otec viděl, že to ženich jede, pravil dceři: „Katuško, dcéro má, poobliekaj šaty, aby sa rovnaly slnku aj mesiaci!“

Katuška šla do své komůrky a hořce, přehořce plakala; těžko jí bylo za Turka se vdáti. Když si dlouhé žluté vlasy česala, žalostně naříkala: „Vlasy, moje vlasy, škoda vaší krásy! - Kdeže vy puojdětě? Za turecké hory; hlavička ma bolí!“

Turek přijel v krásném kočáře s …