Slovenské pohádky a pověsti I

ŠURINA PAN KRÁL A OTOLIENKA *

Žili jednou na světě dva králové. Jeden byl Šurina pan král, a byl dobrý a hodný král. – Ten druhý byl ale strygoň a byl zlý a bezbožný, a každý se ho bál. Největší zlost měl ale strygoň král na Šurinu krále, protože byl dobrý a že dostal za ženu pannu, kterou i on míti chtěl. I mstil se na něm, kde jen mohl, a co nejhoršího mohl, to mu dělal. – Šurina pan král měl synka utěšeného, kterého také Šurina jmenovali, na toho strygoň dávno pásl, jak by ho zkántril. Jednoho dne vyšel si mladý Šurina na polovačky, a jak tu všecek rozjašen za jednou srnou poloval, zaběhl do hustých, dalekých hor (lesů) a přišel lovcům s očí. Tak náhle to onen strygoň, který vždy na něho pásl, pozoroval, urobil se šarkanem, uchytil Šurinu mladého krále za pazuchy a do svého království si ho odnesl. Darmo Šurina křičel a vzpíral se, nikdo ho neslyšel, a strygoň na něho nedbal. – Nedaleko svého zámku spustil se s ním na zem a pak si ho tam dovedl. – Všecka družina i rodina sběhla se, smáli se mladému Šurinovi, i dvě strygoňovy princky jmena mu dávaly a naň pokřikovaly, hiba ta nejmladší, Otolienka, útrpně naň pozerala. Šurina to všecko dobře pozoroval. Strygoň král dal ho hned do temnice odvést a přísně zakázal, aby mu kromě vody a chleba ničeho nedávali, a to jednou za den. Otolienka mu ale vždy večer kus masa a pohár vína donesla, neboť si ho od prvního okamžení zamilovala. Ale její otec, ten zlostný strygoň král, aby ho ještě väčšmej mohl mučiti, kázal ho z temnice k sobě přivésti. Když ho přivedli, pravil mu hněvivě: „Znáš ty čo, puojděš tu poníže domu, tam najděš jednu cúděnicu, tú skopeš, stromia nasadíš, ale tak, aby do rána i zrástlo i zkvitlo i ovocia malo, a ovocinu mi doněsieš. Hybaj!“ – Otolienka při otcově rozkazu jsouc přítomna, bystře na Šurinu pohlídla, ale on pohledu jejímu nerozuměl a ztrápen odešel. – Kterak mohl dokázati takovou robotu? Viděl, že to nemožno a že on život ztratí. Šel na tu čistinu, dal se také do kopání, ale čím dále kopal, tím většího přesvědčení nabýval, že z jeho práce nic nebude. – Rozmrzen odhodil motyku a sedl na mez. „Darmo já tu robím,“ pravil sám k sobě, „veď toto nikdy človek něslychal, takú robotu za taký krátky čas spravit!“ – Položil si hlavu do dlaní a seděl všecek ztrápený.

Také Otolienka se po mládenci roztažobila. Králova žena navařila Šurinovi k obědu žab a do hrnka jich vsypala, potom kázala Otolience, aby mu jich zanesla. Otolienka dobře věděla, v čom je vec, – upáčila si čas, když matka z izby vyšla, a tu jí vzala proutek, který matka schovaný měla, nebot byla také stryga. Bylot jí na pomyšlenou nésti mu k obědu žáby, i nesla mu raději svůj vlastní oběd. Tak se vybrala k Šurinovi a našla ho ztrápeného na zemi sedět. „Ej, duša moja, veď sa mi nětráp“ – volala na něho zdaleka. „Poslala ti, pravda, královna žaby k obedu, ale som já ich vykydala na zem a dobrý obed ti doniesla.“

Šurina král ukázal děvčeti na udělanou práci. „Eh, za tú robotu sa něboj – hlaže, tuto mám prútik, ak ním pošibněm túto zem, všecko do rána zrastie, zkvitně a ovocie doněsie, jako to otěc prikázal.“ – Šurina nevěděl ani, jak má dobrému děvčeti děkovati. – Sedli spolu na zem, povídali sobě a jedli spolu, a než Otolienka odešla, pošibla prútikem zem, a tu hned rozličné stromoví ze země vyrůstalo, dorostouc zakvitlo a napokon (naposled) ovoce neslo. – Potom Otolienka odešla, a Šurina přemýšlel, jak je to děvče dobré a krásné. – Druhý den ráno donesl zlostnému strygoňovi ovoce, čemuž se ten náramně podivil, nebyl by myslel, že to Šurina vykoná. „Nuž a na dnes akú mi robotu dátě?“ – ptal se ho mladík. „Choď tam a tam na ten briežok, vykolčuj ho, vysaď vinným kmenom a zajtra ráno doněs mi hrozno,“ kázal mu rozsršený král strygoň. Šurina se odebral k určité práci, trochu začal kolčovat, ale si myslil: „Eh, darmo ustávam, hrozno do rána vyhotovit němuožem, ak mi to krásne diouča pomáhat něbudě.“ – Sedl si na zem a čekal ji, ale přece bál se, když dlouho nešla, jestli přijde; bylo by se mu zle vedlo. – Ale Šurina mladý král byl šuhaj pěkný a Otolienka ho měla ráda; jako první den přišla i druhý a zdaleka volala na šuhaje, aby se jen netrápil. „Královna ti uvarila hady k obedu ale som ich já na zem vykydla; či by si bol hoden jest hady! Nuž, ten prútik som tiež doniesla, a tú vinicu spravíme, len sa mi nětráp, duša moja.“ –

Podala Šurinovi oběd, pošíbla zem, a hned zmizely staré kmeny, vinná loza vyrůstala ze země, zelenala, kvitla, rostla, a než Otolienka odcházela, visely těžké hrozny na křech.

„Ach, krásne diouča, čímže sa já těbe odslúžim, čo ty pre mňa robíš!“ – pravil jí Šurina. Ale Otolienka se usmála, sebrala hrnček a prútík a odešla domů. – Šurina myslel mezitím na Otolienku.

Ráno donesl strygoňovi hrozno; ten nevěřil ani svýn očím, že by to možno bylo, aby to kdo vykonal mimo něho. – Šurina čekal na nový rozkaz. „Puojděš dolu dolinou a najděš tam hromadu skal, ty skaly zomelieš, a zajtra doněs napečeného chleba“ – rozkázal král, domnívaje se, to že jistě nevykoná. – Šurina odešel.

Ale to ovoce a ty hrozny vrtaly královně v hlavě. „Mužu, to něidě po pravdě. To naše diouča je v porozumení s Šurinom, lebo by on to sám od soba něbol vykonal. Musím já to vypáčit, a potom obidvom poplatím. Puojděm já sama s obedom, mňa veru nik něoklame.“ – „Jaj!“ vykřikl zlostný král, „čože máš rozprávat, Otoliena je dobré dieta, nieto na něj pochyby. Daj ty tomu pokoj, čo máš za nimi lasovať.“

„No, no, starý blázon, veď uvidíš“ – řekla stará stryga a umlkla. – Navařila k obědu Šurinovi jaštěřic a vypravila Otolienku s obědem. Ale to opatrné děvče zpozorovalo, že se staří o něco smlouvali a že starý král dudral, proto prútík dobře ukryla a s obědem ze zámku pospíchala.

Šurina král nalámal skal, – ale kdeže mouka a chléb! Čekal velmi žádostivě na Otolienku a jak ji zdaleka spatřil, v ústrety jí šel.

„Mala som ti jaštěrice k obedu doniest, ale by něpadly dobre, doniesla som ti lepší obed. – Moj mať má nás v podozrení, že ti já pomáham; málo chybelo, že ti sama obed …