Slovenské pohádky a pověsti I

CESTA K SLUNCI A K MĚSÍCI

Byli dva mladi lidé a měli se rádi. Ona byla jako holubička, on jako sokolík. - Jeho jmenovali Janík, ji Hanuška. - Hanuščin otec byl bohatý zeman, Janíkův otec byl chudý bača, ale z toho si Hanuška nic nedělala, třebas byl Janík chudý, jen když byl šumný. „Ale čože tomu otec povie?“ - Jednoho dne ustrojil se Janík pěkně krásně a šel k zemanovi zeptati se ho, dá-li mu Hanušku za ženu. - Zeman ho vyslechl a pak mu takto pravil: „Počuj, Janík, keď ty chceš moju dcéru mať, iď sa skorej spýtať Slnca, prečo nesvieti a nehřeje v noci ako vo dně, a Mesiaca, prečo nehřeje a nesvieti vo dně ako v noci. Keď ti povedia, prídi nazpak a dám ti moju dcéru i všetko bohatstvo.“

Když to Janík slyšel, posadil si širák na stranu, rozloučil se s Hanuškou a dal se na cestu k Slunci. - Jednoho dne přišel do osamotnělého hradu, a že byl večer, prosil o nocleh. -Dali mu nocleh, pozvali ho ke stolu a ptali se, odkud a kam jde. - Když jim řekl, že jde k Slunci a k Měsíci, prosil ho gazda, aby jim bratrskou službu prokázal a zeptati se nezapomněl Slunce, proč jim nejpěknější hruška po kolik let již nerodí, an dříve vždy nejsladší ovoce rodívala. – Janík milerád slíbil, že se na to poptá. - Ráno šel dále.

Šel zase přes hory doly, pláně a lesy, až přišel do jedné dědiny, kde byla veliká nouze o dobrou vodu. - Ptali se Janíka, odkud a kam jde, a slyšíce, že jde k Slunci a k Měsíci, prosili, aby se také zeptal Slunce stranu jejich studně, proč tak dobrou vodu nedává, jako dávala. - Janík slíbil, že na ně nezapomene, a šel zase dále.

Po dlouhé cestě přišel konečně k Slunci. - Když k němu přicházel, bylo právě na východu.

„Hej, čakaj, mám sa ťa dač spýtať!“ volal naň Janík.

„No chytro že poď - veď musím ja celý svet obchodiť!“ -odpovědělo Slunce.

Janík si pospíšil, a když byl u Slunce, ptal se ho: „A prečo ty nehřeješ a něsvietiš v noci ako vo dně?“ - „Kebych ja svietilo a hrialo v noci ako vo dně, musela by zem vyhoreť“ -odpovědělo Slunce. Janík ptal se ho ještě na vodu a na hrušku, ale Slunce mu odpovědělo, to že bude vědět bratr Měsíček. -Tak mu povědělo, rychle odcházejíc. - Janík šel zase dále, až se s Měsícem střetnul. „Hej Mesiačok, čakaj, mám sa ťa dač spýtať!“ volal naň zase Janík.

„Nuž chytro vrav, svet ma čaká“ - odpověděl Měsíček a pozastavil se.

„Prečo ty, Mesiačok, něsvietiš vo dně ako v noci, prečo něhreješ?“ - ptal se Janík.

„Kebych ja svietil vo dně ako v noci, něbolo by úrody; – ja něhrejem, ale zemi rosy dávam, aby bolo božiho požehnania,“ - odpověděl Měsíc a chtěl dále; Janík ho ale zadržel ještě, vyzvídaje, proč v onom hradu hruška ovoce nerodí, jako rodívala.

„Pokým najstaršia dcéra gazdova pannou bola, hruška rodievala, čo som ale viděl, že pod ňu svoje dieťa zakopala, hruška nerodí. Nach dieťa vykopu, panně hlavu zavijú, a hruška budě rodiť,“ odpověděl Měsíc a chtěl dále jíti; ale Janík ho zase zdržel otázkou, proč v oné dědině tak dobrou vodu nemají, jako mívali.

„To je preto, že tam, kdě voda vyviera, krížia leží a pod tou križlou veliká žaba, ktorá naveky vodu múti a špatí. Nach križlu vylomia, žabu zabijú a budú mať vodu dobrú, ako mávali.“ - Po těch slovech spěchal Měsíček rychle dále, aniž ho Janík více zdržoval. Vědělť již, co věděti chtěl, dal se tedy na cestu k domovu.

Když ho lidé v oné dědině, kde dobré vody neměli, přicházeti viděli, běželi mu v ústrety, žádostiví jsouce zvěděti, jakou zprávu jim přináší. - Janík šel s nimi k studni a vše jim pověděl, co dělati mají; vskutku našli tu žábu pod križlou seděti, která dobrou vodu kalila. Zabili ji a voda byla zase tak dobrá, jako předtím bývala. - Bohatě ode všech obdarován, šel Janík dále.

Jak přišel do onoho hradu, gazda s radostí ho vítal, ptaje se hned, jestli na jeho žádost nezapomněl.

„Eh pán brat, už to nie, len ale či vám milo budě počuť. -Pokým vaša dcéra pannou bola, hruška rodila, čo ale pod hrušku dieťa zakopala, hruška nerodí! Keď dieťa vykopete a dcéru vašu zavijete, hruška budě rodiť, ako rodievala.“ -Gazda šel se hned přesvědčit, jestli tomu tak. Bylo tak. Vykopali dítě, dceru dali pod čepec a Janíka bohatě obdarovali. Dali mu i koníka, aby rychleji domů se dostal.

Hanuška nevěděla, co má radostí počíti, když se jí šuhaj vrátil. Byla již všecka utrápena po něm. Ale otec její nebyl rád, on se nadál, že se s Janíkem více neshledají; proto právě ho k Slunci poslal, myslel, že ho sežehne. - Ale Janík se vrátil zdráv a o mnoho moudřejší; vědělť, proč nesvítí a nehřeje Slunce v noci jako ve dne a Měsíc proč nehřeje a nesvítí ve dne jako v noci; přinesl s sebou bohatství, více než sám zeman měl, i bystrého koně. K tomu byl pěkný, švarný šuhaj; Hanuška nechtěla za jiného jíti, jen za něho. Cože měl starý otec říci? - Neříkal nic a Janík vzal si Hanušku. Bylo hlučné veselí; kaše s medem bylo tolik, až přetýkalo, a muziky, až se hory ozývaly.