Slovenské pohádky a pověsti I

VLKOLAK *

Byl jeden otec, ten měl devět dcer a všechny byly na vydaj; – nejmladší byla nejpěknější. Ten otec byl vlkolak. Jedenkráte mu přijde na rozum, či on tolik děvčat naveky má chovat? - a proto si umínil všechny ty děvčata vykántriť. Jednou chystaje se do hory dřevo rúbať, přikázal jim, aby mu některá jísti donesla. I tak se stalo; přinesla mu jísti nejstarší. „Pánboh daj šťastia, otec muoj!“ - pozdravila ho, přišedši k němu do lesa.

„Pánboh daj aj tebe,“ odpoví otec, „nu čože si mi priniesla, diouka moja, aždaj už jesť?“

„Veru to, otec; chcela som sa čo skorej pousilovať, aby stě nám od hladu dáko nezahynuli!“

„No to si veru statočná, diouka moja, sadni si trocha, nach si zajem.“ Táta sedl, zajídal si a přitom fígle vymýšlel. Náhle vstane a praví své dceři: „Diouka moja, poď len sem, ukážem ti, jakú som ja jamu vykopal!“

„Nuž, a načože vám tá jama?“ - ptá se dcera.

„Na to, diouka moja, keď pomrieme, dáme sa do něj pochovať, bo chudobný človek nič na tom svete nestojí, ani sa nik oňho něobozre, a eště keď zomrie, ani tak.“

Dcera poslechla a šla; když přišli k jedné veliké propasti, povídá otec: „Počuj, ztaděto ďalej něpuojděš, ja ťa do tejto jamy strčím.“ - Dívka se ulekla, prosila otce o život, ale vše darmo, otec ji chytil a do propasti hodil. - Vlkolak ale jak to udělal, šel zase dříví kálať, pokud se nezačalo smrákati. - Před večerem přinesla mu zase druhá jíst, ale stalo se jí jako první, otec jí začal povídat o té jámě, a když s ním šla, hodil ji do propasti. - Děvčata doma pozůstalá domnívala se, že sestry u otce v lese zůstaly, že mu jich tam třeba, a protož druhý den zase jedna po druhé jídlo tam nosily; ale žádná se nevrátila. -I došla řada na tu poslední, nejmladší. - Tato nejmladší byla velmi moudrá, i věděla dobře, že je otec její vlkolak, a to ji velmi mrzelo, že se ani jedna ze sester domů nevrátila. - Konečně ale navařila halušek, sebrala se a do lesa otci je nesla. - Jak lesem šla, slyšela buchot otcovy sekery a uzřela i dým ohně. - U ohně měl otec udělanou postel z čečiny a nedaleko kálal dříví. - „Pánboh daj šťastia, otec, či eště žijete, jakože sa mátě?“

„Ta len eště s trápením,“ odpověděl otec, „hľa, jako sa musím katuvať, aby som živnosť vyhľadal.“

„No, poďtěže si zajesť, doniesla som vám, čo radi jetě!“ Jak se vlkolak najedl, kázal dceři, aby nakládala dříví.

„A kdeže sú moje sestry?“ ptala se otce po chvíli.

„Hľa, tam pri tej jame drevo ukladajú, podže k nim,“ řekl otec, šel k té propasti a děvče za ním. Když přišli až na místo, povídá otec: „Ďalej nám netreba ísť. Zobleč sa, tu život svoj položíš. Do tejto jamy ťa strčím, k tvojím sestrám.“

Toto děvče se neleklo jako její sestry, ale svému otci takto pravilo: „Keďže je už tak a vy tomu chcete, i smrti sa podám, len vás, otče, o to prosím, aby stě sa preč obrátili, kým sa pozobliekam, bo som ja velmi hanblivá.“ - Otec obrátil se pryč a děvče, než se otec nadál, chytlo ho a do propasti hodilo. - Potom sebrala se a utíkala, jak nejlépe vládala“.

Vlkolak se nezabil a z propasti bylo se mu lehko nahoru vydrápati. - Jak se vydrápal, tu jako zběsnělý za ní se pustil, a jak ji honil, tak ručal, že se to po všech vrchách rozléhalo. - Dcera jen utíkala, a když se k ní již blížil, strhla šatku s hrdla, hodila ji na cestu, volajíc naň: „Nedohoníš ma, nedohoníš, kým túto šatku neroztrháš, něrozstrapeš, rozstrapanú něspradieš, neutkáš a znovu něušiješ!“ - Jak to vyřkla, utíkala, co jen nohy stačily, dále. - A vlkolak šatku roztrhal, rozstřapal, rozstřapanou utkal a znova ušil. A na všecko mu nebylo třeba jen chvíle. - Jak byl hotov, skočil, zařičel a za ní se zase hnal. - Skákal jako rozježený medvěd, až všecko pod ním drúzgalo. „Tu si mi!“ vykřikl, jsa jí zase v patách. A ona strhne se sebe kamžu a hodí ji na cestu volajíc: „Nedohoníš ma, nedohoníš ma, kým túto kamžu neroztrháš, něrozstrapkáš, rozstrapanú něspradieš a znovu něsošiješ.“ - Jak to vyřkla, zase utíkala dále a vlkolak trhal, strapkal, tkal a šil kamžu. -Ale měl to hned zase, a jak byl hotov, vyskočil, zařičel a za ní. - Když jí opět v patách byl, hodila oplecko, pak záponu, rub a naposled odvrhla i košili. Zůstala tak, jak ji Pánbůh na svět dal. Neměla již čeho odmetať, a již zase vlkolak za ní se hnal. Tu octnula se na louce, kde bylo seno v kopkách nakladeno. Nerozmýšlela se dlouho a šuch - vryla se do nejmenší kopky.

Tu přiběhne na louku vyjachtaný vlkolak; - začal kopky na louce rozhazovat a lál, až se ozývalo. - Všecky ty kopy měl již přeházeny, jen té nejmenší se nedotknul. - „Už je darmo, preca ma len oklamala,“ zvolal vztekle, „bo v tej malej kopke len něbudě, kdeže by sa tam skryla!“ - Dívka strachem mřela, ale čušala. Vlkolak ještě jednou strašně zalál a rozjedován odešel pryč. - Dívka, v kopce ukrčená, ani netroufala se pohnout, i když vše utichlo; i druhý den bála se ještě vylézti, ač ji smed i hlad trápil. Třetí den přišel jeden král se svými kopovmi na polovačku do skalního lesa a tam na té louce posadil se k obědu. - Jeden ze psů odešel od tani, a čuchaje po zemi, obcházel louku. Tu vystrčila ona dívka z kopky bílou svou ručku. Pes se na ruku podíval, běžel zpátky na tanu, odnesl kostku a kůrčičku z chleba, položil do té bílé ruky a zase běžel zpět. Pán pozoroval psa, a vida, že kostku a kůrku odnesl, myslel, že to zahrabal, že mu snad nechutná, dal mu kus pečenky; ale pes vzal pečenku, odnesl ke kopce, opět do bílé ruky položil a nazpět přiběhl. Pán se divil a dal mu postruhník; i s tím odběhl ke kopce. Tu šel pán za ním a viděl, jak klade pes postruhník do bílé ruky. –

„Kdo tu v tej kope?“ - ptal se král.

„Ja som mladá diouka, ktorú jedon vlkolak rozdrapiť chcel,“ ozval se hlas z kopky.

„Poď von“ - řekl král.

„Němuožem, ja šiat nemám“ - ozvala se dívka.

Král spustil plášť u kopky a kázal jí, aby si ho na sebe vzala. Když se do pláště zabalila a před krále vstoupila, viděl, že je velmi utěšená, nemohl se její tváři a krásné postavě ani dosti nadiviti.

„Tu nič něnabuděš,“ řekl jí, „ale so mnou poď.“

Ona pristala a …