Slovenské pohádky a pověsti I

PAMODAJ ŠŤASTIA, LAVIČKA*

Vdovec jeden měl dceru a ta dcera dle zvyku venkovských děvčat chodívala často k sousedově dceři bud na přástvy, bud s jinou prací. Sousedka byla vdova a lidé si o ní povídali, že je ježibaba. Navzdor tomu se ona ale vždy k sousedovu děvčeti velmi vlídně chovala; když přišla, pěkně s ní mluvila, a napekouc postruhníků a jiných dobrých věcí, vždy ji uhostila. Za to ji děvče velmi rádo vidělo. Jednou, když zase na přástvu přišla, sedly obě děvčata pod preslice a předly. Ježibaba, hamižně se na ně dívajíc, pravila: „Ej, čiže by vám, děti moje, v jednom dome bývať pristalo! Veď by si ty, diouka moja,“ obrátila se k sousedově dceři, „tvojmu otcovi mohla povedať, žeby si ma vzal za ženu, aj jemu sa pomoc zídě, aj mně, a vám by vedno tak dobre bolo, že len no!“ Mladá sousedka nic na to neříkala, než byla by též ráda své družky matku za macechu dostala.

Když přišla domů, pravila chytře k otci: „Otče, veď by stě sa vy mohli oženiť, veru by sa vám pomoc a mně dobrá macocha tá zišla; mohli by stě si vziať našu súsedu? To by mi bola dobrá macocha.“ - „Ach diouka moja,“ odpověděl otec, „o našej súsedě ludie hovoria, že je striga; nuž akáže by ti to bola macocha?“

„Eh lenže si ju vy, otče, vezmite, veru mi tá dobrá budě, veď to ľudie všeličoho natárajú, aj čo nie prauda.“

Takto děvče otce namlouvalo, až ho i domluvilo. Vzal si sousedku. - Ale co se stalo? - Ještě svatba ani hrubě se nedokončila, už macecha k své pastorkyni jinak se chovala, a tak nehodně, že by se toho do ní nebyla nikdy nadálá. Ani jíst, jak se svědčí, jí nedala, jen na misku s psíkem a posušky z popele jí pekávala k jídlu. Šaty pěkné jí pobrala a jen obnošené vetché šaty od své vlastní dcery jí dávala. Než vlastní dceři křivdu nedělala, ta chodila jako pávice, každý den měla mastné postruhníky a lakotek plné kapsy. Jako se matka zcela přeměnila, tak se i dcera její stala k své dobré družce nehodnou. Pěkně přistrojená chodila za ní a vysmívala se jí řkouc: „Či vidíš, aké ja mám pekné šaty, a ty nič, hiba handry, či vidíš, aké ja mám postruhníky? - Ale ti nedám - čuč tebe!“ - Ubožátko děvče se vždy rozplakalo, že jí div srdce nepuklo lítostí.

Jednou stála při studnici a přebolestně plakala; i viděl ji otec a přijda k ní pravil: „Vidíš, vidíš, diouka moja, dobre som ti ja povedal, že ti to něbudě dobrá macocha. Ale je už raz tak - už teraz len trpezlivé znášaj, čo ti Pán Boh prisúdil!“ - „Ej veru dobre! No ale nič to, veď si ja dáko spomuožem. Puojdém si hľadať službičku a tak sa zaopatrím“ - odpověděla rozplakaná dcera, potěšujíc sebe i otce. - Zanedlouho se také vskutku do služby vybrala. Prosila sice matku, aby ji vypravila do služby, jak se sluší a patří, ale ta se na ni zle osopila, že jak ji má vypraviti, nemá-li dobré šaty a nemá-li ruce, aby si vydělala. - Nedala jí nic, mimo co na sobě měla, a jen jí několik v popeli vyválených hnětanek dala na cestu. Takto odešla z domu a šla, kam ji oči vedly. - Když tak chodila, přišla k jedné lavičce. „Pamodaj šťastia, lavička!“ poklonila se jí přívětivě. „Pamodaj aj tebe, dioučička,“ poděkovala lavička, „kdeže iděš, kdě?“

„Idem si hľadať službičku.“

„Ach preložže ma, prelož na druhý bok,“ prosila lávka, „už mi od toľko rokou ľudie po tom jednom boku chodia, a nikto ma nevie preložiť. - Nože ma prelož, veru ti budem na dobrej pomoci.“

Děvčátko lavičku přeložilo a šlo dále. I přišlo zase na cestě k jednomu psíčkovi, který měl chrástu. - „Pamodaj šťastia, psíčku!“ poklonila se mu.

„Pamodaj aj tebe, dioučička,“ poděkoval psíček, „kdeže iděš, kdě?“

„Iděm si hľadať službičku.“

„Ach nože ma občisť, už veľa ľudí prešlo ztaděto, a žiaden sa nězmiloval nado mnou. Budem ti na dobrej pomoci,“ prosil psíček, a děvčátko ho pěkně očistilo. Když ho očistila, šla zase dále. I přišla k staré hrušce. - „Pamodaj šťastia, hruštička!“

„Pamodaj i tebe, dioučička; kdeže iděš?“

„Iděm si hľadať službičku.“

„Ach, strasže so mňa tie hrušky, straš, už ich zdržať němuožem, nikto mi nespornúože; veru ti budem na dobrej pomoci!“ - prosila ji hruška, a děvčátko střáslo všechny hrušky, že se hrušce hodně odlehčilo. - A zase šla dále. Co chvíle přišla k jednomu bujáčkovi (bejčkovi), který se na louce pásl. - „Pamodaj šťastia, bujáčku!“ pozdravila ho pocestná. - „Pamodaj aj tebe, dioučička, kdeže iděš, kdě?“

„Iděm si hľadať službičku.“

„Nože ma z tej lúky vyžeň, už sa od toľko rokou tu pasiem, a nikto ma nevyháňa. Veru ti budem na dobrej pomoci.“ I vyhnalo děvčátko bujáčka z louky a šlo dále. - Přišlo k jedné peci, v které hořelo. - „Pamodaj šťastia, piecka!“

„Pamodaj aj tebe, dioučička, kdeže iděš, kdě?“

„Iděm si hľadať službičku.“

„Ach nože, vyhrab zo mňa ten oheň, už od toľko rokou naveky vo mně horí, a nikto ho něvyhrabe, buděm ti na dobrej pomoci.“ - Při samé peci stálo ohrablo, pocestná je vzala, pec vyhrabala a zase dále se ubírala. Šla dolinami, horami, až přišla jednoho dne do osamotnělého domečku v lese. - Nebylo v domečku nikoho jiného mimo staré babičky; a to byla ježibaba. „Pamodaj šťastia, gazdina“ - pozdravilo děvče.

„Pamodaj i tebe, dioučička, kdeže si sa tu vybehala, kdě?“

„Iděm si hľadať službičku, nuž som sa k vám prišla ohlásiť, či by stě ma do služby neprijali?“

„Ej veru ťa primem. Či vidíš, nič inšiho robiť nebudeš, hiba týchto jedenásť izieb každý deň vymetať; veď ti tu dobre budě. A tamto je, či vidíš, dvanásta; aleže mi do tej nechoď, ani sa podívať neskúšaj!“

„Ako mi rozkážete, nuž vám tak budem robiť,“ odpovědělo děvče stařeně, a jak si trochu od cesty odpočinula, hned se do práce pustila. Vymetala těch jedenácte jizeb, vymetala je každý den, ale do dvanácté se podívati jí ani nenapadlo.

Jednou odešla ježibaba kamsi přes pole. Děvče vymetalo jizby, a když vymetlo jedenáctou, přišlo mu na mysl, proč asi nesmí do té dvanácté? Myslela dále, že by snad nebylo tak zle, kdyby tam jen malounko nahlédla, domnívala se, že by to nikdo ani nepoznal. - S tou myšlénkou postavila chvostě do kouta, pomalinku popocházela ke dveřím dvanácté jizby, až je kon…