Ukázky

Až bude navždy v míru žít, / v tom míru, který zajistil mu / Sovětský svaz a jeho lid, / až pozná jeho heroismus z filmů, / až pozná jeho heroismus z knih, / až pozná, čím byl všemu lidstvu Slovan, / až bude opěvovat zas jen sníh, / poněvadž zápas bude vybojován, / až všecko nepřátelství pomine, / pak naše v slunci narozené děti / budou Vám žehnat, Staline, / a všem nám trochu záviděti, / že směli jsme Vás zblízka znát, / že narodili jsme se časně, / že, maličtí, jsme směli psát / na Vás a …

Jsme jak dva delfíni, když spolu zápasí / na kyprém pobřeží, kam vyvrhla je bouře. / Jak chtěl bych vyčísti z tvé slastné grimasy, / kdy, kdy mě odvrhneš v své gigantické vzpouře! / Jak bědný trosečník držím tě za vlasy, / za tuto vzdušnou věc ze světla hvězd a z kouře. / Jsme vymršťováni ve fantastické souhře… / Tvé bělmo prosvítá opojně přes řasy. / Ještě jen okamžik a budem rozpolceni / jako strom za blesku, strom s obnaženou dření. / Kéž zastaví se čas – až do nekonečna…

Máš po sněžence bledou pleť, / však ústa po růži ti voní. / Jsou slova lásky monotónní, / co počít si mám s nimi teď. / když čekám na tvou odpověď / a zmaten pospíchám si pro ni? / Máš po sněžence bledou pleť, / však ústa po růži ti voní. / Jen nakonec mě nepodveď, / a strach, který ti oči cloní, / ať zmizí rychle, prosím, hleď, / jako ten sníh, co padal loni. / Máš po sněžence bledou pleť, / však ústa po růži ti voní. / Měl jsem ji na památku, / kdos drahý mi ji dal; / pak hrst růžových plátk…

Tak už se opět našla. / Co? Věčnost. / Jsou to moře, zašlá / se sluncem. / Ó, má strážná duše, / Šeptejme svůj slib, / Noci, jež zní hluše, / dne, jež nezní líp. / Tak se zbavíš zlosti, / souhlasů a tíh, / lidské poslušnosti, / poletíš jak víh … / Z atlasových pecí / dýchá povinnost, / aniž možno říci: / Už je toho dost. / Není východiska, / není naděje, / člověku se stýská … / jen klid prospěje. / Už se opět našla. / Co? Věčnost. / Jsou to moře, zašla / se sluncem.

Nemýlím-li se, býval svého času můj život hostinou, při které se otvíralo kdejaké srdce, při které tekla vína všeho druhu. / Jednou večer jsem si posadil na klín Krásu. – A shledal jsem, že je hořká. – A urážel jsem ji. / Obrnil jsem se proti spravedlnosti. / Utekl jsem. Vám, ó čarodějnice, ó trampoty, ó nenávisti, byl svěřen můj poklad! / Dospěl jsem až tam, že v mé mysli pohynula veškerá lidská naděje. Vrhl jsem se tlumeným skokem dravce na každou radost, …

Za sto let možná děti našich dětí / svým dětem budou teskně vyprávěti / o šedém ránu čtrnáctého září, / navěky označeném v kalendáři. / To kalné ráno, to si pamatuj, / mé dítě. / Až ze všech nás budou jenom stíny / či prach, jejž čas bude klást na hodiny / života příštích, v ranním šeru / chvíle se ozve bez úderu. / To kalné ráno, to si pamatuj, / mé dítě. / Tu chvíli před půl čtvrtou ranní, / ten okamžik a konec umírání, / když smrt se dotkla vrásek čela / a ranní mlhou odcházela. / To kalné …

Dejte mi, chlapci, trochu hlíny, / chtěl bych si s vámi stavět hráz / a nedívat se na hodiny / a neslyšet, jak míjí čas. / A brouzdati se chladnou strouhou, / vždyť ruce, nohy nezebou. / A život, cestu krásnou, dlouhou, / teprve míti před sebou.

Noc, věčné mraveniště hvězd, / a co ještě? / V nazelenalém přítmí altánku / líbali se šťastní milenci. / Rty stokrát zulíbané / šeptaly stokrát zulíbaným rtům / hořící slova / a ta svítila na cestu krvi / spěchající do končin vášně. / Jako dvěma dýkami / probodávali si jazyky navzájem / pootevřená ústa. / A večernicí byla tehdy Venuše. / Když korálový hrot / jednoho ze dvou oblých vrcholků / spanilé umíněnosti / napsal mi při tanci na kabát / pár znaků Morseovy abecedy, / nemusilo to ještě nic zname…

Především hudbu! V poesii / dej přednost všemu lichému / bez tíhy, nestrojenému, / rozptylné, vzdušné melodii! / Vol slova nečekaná, až / matoucí smyslem: jak je milý / zpěv, kde se mlhy zasnoubily / s tím jádrem, o němž zpívat máš. / Toť krásné oko pod závojem, / polední slunce s chvěním duh, / podzimní nebe, chladný vzduch, / v němž blýská se to hvězdným rojem. / My chceme básnit odstínem, / nikoli barvou. V odstínu je, / co lesní rohy zasnubuje / jen flétnám a snu zas jen sen. / Pointa báse…

Především hudbu! V poezii / dej přednost všemu lichému, / bez tíhy, nestrojenému, / rozptylné, vzdušné melodii! / Vol slova nečekaná, až / matoucí smyslem: jak je milý / zpěv, kde se mlhy zasnoubily / s tím jádrem, o němž zpívat máš. / Toť krásné oko pod závojem, / polední slunce s chvěním duh, / podzimní nebe, chladný vzduch, / v němž blýská se to hvězdným rojem. / My chceme básnit odstínem, / nikoli barvou. V odstínu je, / co lesní rohy zasnubuje / jen flétnám a snu zas jen sen. / Pointa bás…

Tout enfant, j’allais ręvant Ko-Hinnor, / Somptuosité persane et papale, / Héliogabale et Sardanapale ! / Mon désir créait sous des toits en or, / Parmi les parfums, au son des musiques, / Des harems sans fin, paradis physiques ! / Aujourd’hui, plus calme et non moins ardent, / Mais sachant la vie et qu’il faut qu’on plie, / J’ai dű refréner ma belle folie, / Sans me résigner par trop cependant. / Soit ! le grandiose échappe ŕ ma dent, / Mais, fi de l’aimable et fi de la lie! / Et …

Sám sklon a ston, / svých viol tón / podzim roní, / a duši mou / rve touhou mdlou, / monotonní. / Skláním se níž / a blednu, když / chvíle zazní. / Vzpomenuv dnů, / propadlých snu, / pláču v bázni. / A odcházím / ve vichru zim, / který svistem / žene mne z chvil, / jako bych byl / suchým listem. / Ó podzime, / tak dlouze tvé / housle lkají, / mou duši tou / hrou unylou / utýrají. / Dýchaje tíž, / zesinám, když / orloj slyším, / vše je to tam, / ten žal, co mám, / neutiším. / I odcházím / povětřím zlým, / jehož svistem / jsem hnán sem tam / jak by…