Ukázky

Je na dně duší lidských skryta hudba, / jež zvoní tam a hovoří a zpívá, / nechť léta zmlklá, ozve se přec časem, / zvlášť za večerů tiché letní noci, / když rozdechne nám všecky struny srdce / ten mistr tónů, vesmíru bůh, láska? / Já často ptal se srdce: Co jest láska? / A všehomírem v odvet zněla hudba, / až zachvělo se tajným plesem srdce: / Jeť láska pták, jenž v kleci světa zpívá, / rád za dne tichý, rozpěje se v noci, / vždy jásá, nechť i zoufá sobě časem. / Je láska poklad ne…

Veselo dnes v bílém zámku, / zvučí cimbál, hučí dudy; / starý magnát mladé chase / vyvalit dal plné sudy. / Hlučno v síních, hlučno v chodbách, / tanec šumí po nádvoří, / v zlatých číších od Tokaje / rudé víno krví hoří. / Aj tu cigán! Vítej, brachu, / neboj se, že’s polonahý! / feny spí – pán důtky ztratil, / zahraj skočnou od podlahy! / Cigán hraje – z první struny / ostrých tonů roj se valí, / každý ton jest žhavou jiskrou, / každá jiskra srdce pálí. / Zní to jako nářek divý, / praská to jak v…

Při táhlé písni včel tak sladce monotónní, / jíž zvučí bílé akácie v květné třísni / (ó květy voní a v nich včely zvoní!), / jdu v poledne, jdu zabrán v těžké snění / a zdá se mi, že dolem v šumné tísni / se modlí zástupové nevidění / při táhlé písni včel tak sladce monotónní. / Kraj vyhřát do zlata, mha modravá jej cloní, / zvon z dálky cinká, ves je svahem lesa skryta / (ó květy voní a v nich včely zvoní!), / na polích ticho … v štěrku had se sluní / a velká modrá moucha kol…

Krajem jdeš jak ve pohádce, / polem, sadem, skrze louku. / Stříbro vzduchem svítí sladce, / jedno vlákno na klobouku. / Polem, sadem, skrze louku, / vše tak vlhké, snivé, nyvé. / Jedno vlákno na klobouku / chytá tě v hře dovádívé. / Vše tak vlhké, snivé, nyvé, / brilantem plá kapka rosy. / Chytá tě v hře dovádivé, / upomínka lká a prosí. / Brilantem plá kapka rosy, / jako slza na tvé řase. / Upomínka lká a prosí, / octněme se v dávném čase! / Jako slza na tvé řase, / tak se píseň v duši kmitá. / Oct…

Umývá dlažbu chladný liják zimní. / Jsi mdlá již, duše? — Co ti zbývá, zdřímni! / V bezlistých stromech ostrý vítr sténá, / i ty jej cítíš. Co tvůj úděl? — Změna! / Lampami třese, zní to ostrým hlasem / jak výsměch. Vzpomínáš si? — Ano, časem! / V kamnech to úpí, lomcuje to vraty. / Ty sníš a dumáš. — Počítáš? — Své ztráty! / Ta práce nevděčná se nevyplatí, / je lépe zhasnout. Vím již, co chceš. — Spáti!

Když dokola se všecko tříští / v té zoufalé o život hře, / mé dílo vstříc jde době příští / na osamělé, jedné kře; / já na ní stojím, já s ní pluji, / ať sporné větry, jak chtí, dují, / ať kol to praská, vře a mře. / Vím, o mne též proud otírá se, / tu nechuť, závist, všední dým, / ryk jízlivosti v hadím hlase, / poušť, kam jen oko pohroužím. / Jdu, vydrží kra rány tyto? / Mně námahy mé není líto, / já přec jen žil – víc netoužím!

Miloval jsem. Nech mne spát! / Všecku rozkoš možnou sál jsem / z rozpoutaných ženy vnad, / pil jsem znova a vždy rád, / miloval jsem! / Nechci bez viny tu stát, / tam, kde sladkou vinou vzplál jsem, / zloupil lásky vinohrad. / Jestliže své srdce dal jsem, / chtěl jsem ženy za to brát. / Kdo je oběť, kdo je kat? / Miloval jsem!

Ó nádhero tvých nahých, štíhlých oudů! / Ó nekonečno touhy ve tvém oku! / Ó sílo vášně v úbělu tvých boků! / Ó luzné sítě v tvojich vlasů proudu! / Zpěv Sirén, andělů hlas, trouba soudu, / sen sfingy spící tři tisíce roků, / vše na mne křičí z úbělu tvých boků, / a vše mne láká v ráj tvých štíhlých oudů. / Zavírám oči, tma se na mne řítí, / z tvé šíje hvězda touto nocí svítí, / mně zdá se, že jsem objal v tobě Krásu. / Ó mystérium! Ohni políbení! / Křte plamenných slz, bezdno zapom…

Je chvíle ta, kdy ve vod hlubině / zas všecky hvězdy svorně spějí, / kdy nahé ženy mužů na klíně / se jako lyry chvějí, / kdy v skalách stříbrem zvoní prameny / a slavíkům se z hrdel plameny / ve truchlých písních lejí. / Sám stojím v snění na pokraji vod, / hvězd záře kmitá hustým sítím, / vesmírem bez hrází, sám malý bod, / já nevím, kam se řítím, / jen vím, že v duši ptáků nápěvy, / dech květin, vody ruch, žen záchvěvy… / vše objímám a cítím! / V aleji, která stmělý park střeží, / co a…

Za trochu lásky šel bych světa kraj / šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý / šel v lednu, ale v duši věčný máj / šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy / šel pouští a měl v srdci perly rosy / za trochu lásky šel bych světa kraj. / Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. / Ne, bože, více štěstí! / Jen klid, jen klid, jen klid! / Železnou rozbils pěstí, / co mohlo plát a kvésti, / mou myšlenku i cit. / Já více nechci štěstí, / jen klid! jen klid! jen klid!

Hlas zvonů táhne nad závějí, / kdes v dálce tiše zaniká; / dnes všecky struny v srdci znějí, / neb mladost se jich dotýká. / Jak strom jen pohne haluzemi, / hned střásá ledné křišťály, / rampouchy ze střech visí k zemi / jak varhan velké píšťaly. / Zem jak by liliemi zkvětla, / kam sníh pad, tam se zachytil; / bůh úsměv v tvářích, v oknech světla, / a v nebi hvězdy rozsvítil. / A staré písně v duši znějí / a s nimi jdou sny jesliček / kol hlavy mé, jak ve závěji / hlas tratících se rolniček…

V tvém oku jindy zamlklém a snivém, / když šťastna spočíváš v mém objetí, / sta tisíc šotků tryskne v tanci divém / a na všecky se strany rozletí. / Ten ukazuje úběl mi tvé šíje, / ten vlnu ňader divě zvířených, / ten sladký bok, ten nožku, jež se kryje / jak víla cudná v sterých závojích. / Ten docela i moji ruku chytá / a vede po stopách mne štěstí blíž, / co jiný, polibky jenž naše sčítá, / mi šepce v sluch, že vše mi odpouštíš.