Zpívající voda

Heigh-day! Bylo to překvapení pro Joba Halerse, když před jeho ubohým srubem zarazil zcela neočekávaně koně jeho mladší bratr Ralph, westman, kterého neviděl již po dlouhou řadu let. A nepřijel sám – byla s ním krásná mladá lady!

Job vyrazil z chaty, aby padl svému bratrovi kolem krku, objali se a potom Ralph svého bratra upozornil:

„Dej také Amely hubičku, starý boy! Tady ti představuji svou ženu, jedinou dceru Benta Harrisona, majitele stříbrných dolů clear-riverských. Rozumíš?“ Job stratil na okamžik řeč, potom však zvolal tím hlasitěji:

„Dcera Benta Harrisona? Heavens! Jediná dcera majitele dolů, které loni vynesly dvakrát sto tisíc dolarů? Ta, že je tvou ženou, ty starý chudáku? Mylady sister-in-law, takové štěstí si Job ani nezasloužil! Vítam vás pěkně u nás!“

Vlepil ji hlasitý polibek na tvář a pln radosti zavedl hosty do srubu, kde byli hned obklopeni čtyřmi dětmi Joba Halerse a uvítáni jeho ženou. Malá rodinka si je podávala z ruky do ruky, dříve než jim bylo dovoleno usednout na starou, dřevěnou lavici. Pro samé novinky, překotně vyprávěné, nedošlo za celé odpoledne ke klidu. Ale pak nastal večer, v krbu zaplápolal mohutný oheň ze smolných dřev, na stole se ocitl veliký džbán zázvorového piva, a teprve pak se Job vytasil s otázkou, kterou měl už dlouho na jazyku, jak totiž jeho bratr, prostý, chudý scout mohl získat tak bohatou a krásnou ženu. Ralph se spokojeně posadil, pokynul láskyplně své Amely, a když přisvědčila, vyprávěl.

„Poznali jsme se tam na druhé straně v Bighornských horách, na místě, které Indiáni nazývají Kai-p´a, to jest „zpívající voda“. A stalo se to tak: Ty, Jobe, dobře víš, že Yellowstonský národní park není dnes už jen revírem odvážných lovců a trapperů, jak tomu bylo dříve. Nová doba vrhla v tyto divukrásné krajiny houfy cestujících, kteří navštěvují ten divoký kraj, aby se pokochali pohledem na jeho přírodní hrůzy i krásy. Potkal bys tam dnes celé výpravy turistů, mezi nimiž jsou i lady – ti všichni cestují Národním parkem, aniž mají pravé ponětí o nebezpečí, které je v něm dosud místy skryto.

Přes Boghole jsem přešel do Parku, procestoval jsem jej všemi směry a zkřížil jsem na té pouti mnoho stop jednotlivých Indiánů. Podle mého domnění náleželi všichni k jediné lovecké tlupě, která se z nějakého důvodu rozptýlila. Konečně jsem přišel k divukrásnému Yellowstonskému jezeru, které je proslulé neobyčejnou hojností ryb.

Jezero jsem znal již z dřívějších dob. Kanoe z jediného kusu kmene, které jsem tu za poslední své návštěvy zbudoval a při odchodu pečlivě ukryl, bylo na svém místě. Nalezl jsem je a zavesloval několik set yardů od břehu, kde jsem vhodil sítě. Sotva jsem tak učinil, vyrazila z jezera vlevo odo mne ohromná fontána horké vody. Vroucí proud vystupoval jistě po pět minut do výše dvaceti yardů a klesal potom opět pomalu pod hladinu. Jezero se urovnalo a jen celé mraky se válely ve vzduchu. Byl to Quater-hour-geysir.

Abyste tomu rozuměli, vězte, že gejzíry Národního parku nejsou jen na zemi, …