Poklad na Stříbrném jezeře

U STŘÍBRNÉHO JEZERA

Když se po několika dnech klopo tne jízdy přiblížili k cíli, rozevřel se jim před očima uchvacující pohled. Cesta je vedla poznenáhlu se zvedajícím kaňonem, lemovaným po stranách mohutnými skalními stěnami, které v paprscích slunce hrály všemi barvami tak, že to až oslepovalo zrak. Obrovské pískovcové útvary strměly vysoko k obloze jako za sebou seřazené velkolepé kulisy. Některé se podobaly obrovským pyramidám, jiné se vypínaly strmými stěnami a svými četnými výstupky, cimbuřími a věžemi připomínaly mohutné hrady. Slunce stálo vysoko na obloze a v jeho paprscích se celá ta nádhera barevně třpytila. Stěny skal se měňavě leskly jednou v nejjasnější modři, jindy jako by je pozlatil do žlutoruda, na jiných místech vystupovaly zbarvené do žlutá anebo do olivové zeleně a v rozsedlinách převládaly syté tmavomodré stíny. Ale všechna ta nádhera, nad kterou až přecházely oči, byla jakoby mrtvá, chyběl jí život, pohyb. Skály, skály, skály - ale nikde ani kapka vody, ani stébélko trávy, ani jediná zelenající se větévka keře či stromku, která by osvěžila zrak.

V čele jeli Old Firehand, Old Shatterhand a Winnetou. Old Firehand okolní krajinu očima jen hltal. A jako by neustále po něčem pátral, vyjížděl kupředu, vracel se, prohlížel si nejrůznější útvary - až ho nakonec jeden z nich zvlášť upoutal. Skály tu vytvářely jakési dva mocné pilíře pnoucí se vysoko nad rozsedlinu, asi tak tři metry širokou. Chvíli si je zkoumavě prohlížel a nakonec řekl:

„Určitě to muselo být tady. Tudy někudy jsem tenkrát

vyšel, když jsem objevil to ložisko. Ale uvidíme! Člověk se

může taky zmýlit.“

Chtěl sesednout, ale náčelník Apačů kupodivu pobídl koně a klidně vjel mezi pilíři dovnitř, do úžiny mezi skálami. „Moji bratři ať mne následují,“ pobídl je.

„Winnetou tu cestu zná?“ podivil se Old Firehand.

„Ano, chvíli bude ještě úzká, ale potom se rozšíří, projedeme mezi skálami a dostaneme se k obrovské volné plošině.“

„Ale to souhlasí,“ vykřikl Old Firehand. „Jsme určitě na správném místě!Ta plošina má asi sto metrů, vede vzhůru a...“

„...pak se dostaneme na její okraj. Spadá prudce dolů do hlubiny,“ řekl Winnetou. „Úzkou roklí sestoupíme až do kotliny Stříbrného jezera.“

„Přesně! Tys na těch místech už byl?“

„Ano.“

„A našels tam něco pozoruhodného?“

„Ne. Ta končina je pustá. Není tam ani voda, ani tráva, ani tam nežijí žádná zvířata. Ani obyčejného brouka nebo mravence nikdo neuvidí lézt po holém, vyschlém kamení.“

„Tentokrát tedy Winnetoua překvapím já! Je tam něco mnohem a mnohem vzácnějšího než pár trsů trávy nebo nějaké mraveniště!“

„Old Firehand má jistě na mysli ložisko stříbra, o kterém se hovořilo!“

„Tak, tak. Kvůli tomuhle kousku země mezi skálami jsem se vlastně tloukl celou tu dlouhou cestu. Pospěšme si -ať už tam jsme!“

Vjeli skalní skulinou mezi pilíře jeden za druhým, poněvadž pro dva jezdce vedle sebe v té úžině věru nebylo místa. A netrvalo tak dlouho a skalní stěny jako by se rozestoupily a před jezdci se vynořil svah v …