Poklad na Stříbrném jezeře

NOČNÍ BOJE

Na strmém břehu Black Bear Creeku plápolal vysoký oheň. Na nebi sice zářil měsíc, ale jeho sporé světlo se těžce prodíralo hustými korunami stromů, a kdyby tu nehořela hranice, bylo by všechno ponořeno do hluboké tmy. Plameny ozařovaly jakési stavení podobné srubu. Nebyl zbudován obvyklým způsobem z kmenů položených vodorovně přes sebe, nýbrž tak, že čtyřem statným stromům - stojícím v pravidelném čtyřúhelníku - odřízli koruny a položili na ně příčné břevna, na nichž spočívala střecha. Na střechu a také na všechny čtyři stěny stavení použili tzv. clapboards, prken naštípaných z cypřišových kmenů anebo z červeného dubu. V čelní budově byly ponechány tři otvory, větší sloužil místo dveří a dva menší, po straně, místo oken. Před touto čelní částí budovy se rozesadilo u hořícího ohně asi dvacet dost divoce vyhlížejících chlapů. Bylo na nich na první pohled znát, že do styku s civilizací nepřišli už hodně dlouho. Šaty na rozpadnutí, obličeje ošlehané od větru a sežehlé od slunce, za pasem jeden jako druhý nože. Jiné zbraně při sobě neměli - nejspíše je ovšem jen odložili uvnitř ve srubu.

Nad plameny byl zavěšen velký železný kotel, v němž se vařily kusy masa. Hned vedle ohně ležely dvě vydlabané obří tykve, naplněné vykvašenou medovou šťávou, medovinou. Kdo měl chuť, mohl si popřát doušek z tykve nebo si pořádně nabrat husté masové polévky z kotle.

Zábava byla v plném proudu. Zřejmě se cítili úplně v bezpečí, protože nikdo se ani v nejmenším nenamáhal, aby mluvil tiše. Ostatně, kdyby ti lidé měli sebemenší obavu, že by se někde nablízku mohl ukrývat nepřítel, určitě by nenechali svůj oheň tak plápolat a přidrželi by se indiánského způsobu: založili by ho tak, aby dával jen nízké, z větší dálky prakticky nepostřehnutelné plamínky. Protože o stěny stavení byly opřeny sekyry, pily, širočiny, teslice a podobné nástroje, dalo se lehko uhádnout, kdo muži u ohně jsou: nepochybně skupina rafterů - dřevorubců a vorařů.

Rafteři jsou docela zvláštní odrůdou zálesáků. Nepůsobí nikdy dlouho na jednom místě, žijí si volně a bez zábran, táhnou z jednoho státu do druhého, hned jsou v tom okrese, hned zas v onom. S osadníky se zrovna rádi nestýkají, vyhýbají se často jejich obydlím, už proto, že jejich činnost je přísně vzato nezákonná. Místa, kde porážejí stromy, nejsou samozřejmě jejich majetkem, ale je nikdy ani nenapadne, aby se ptali, komu vlastně náleží. Když takový rafter objeví bohatý lesní hvozd s přístupnou a splavnou vodou, dá se prostě do práce a čerta se stará, jestli ten kousek země je soukromníkův, nebo patří-li pod přímou správu Kongresu. Vybere si prostě nejlepší stromy, porazí je, zbaví větví a kmeny očistí, pak je sváže do vorů a s nimi se pustí někam po proudu za obchodem.

Jaký div, že rafteři nepatří zrovna k vítaným hostům. Pravda, noví osadníci těžce zápolí s neprostupnými hvozdy a byli by rádi, kdyby jim je někdo pomohl vymýtit. Ale to rafteři nedělají, ti si jen vyberou nejlepší stromy, porazí je, odřežou korunu a kmen …