Poklad na Stříbrném jezeře

BITVA S UTAHY

Když lovci dojeli k vedlejšímu kaňonu, neodbočili doleva ke kaňonu hlavnímu, ale dali se vpravo k postranní úžlabině. Vedl je Winnetou, který se v krajině dokonale vyznal. Za ním cválali lovci, pak rafteři, v jejich středu jeli zajatí utažští náčelníci a zadní voj tvořila jiná skupina rafterů, která chránila Ellen Butlerovou, jedoucí opět na nosítkách.

Cesta vedla strmou úžinou vzhůru až na otevřenou skalnatou planinu ohraničenou v dálce temným masívem Rocky Mountains, Skalnatých hor. Tady už mohli nasadit koním ostruhy.

Hory se přibližovaly takřka před očima, ale bylo to jen zdání, protože mezi jezdci a pohořím leželo ještě údolí Grand Riveru. Asi kolem poledne - lidi i zvířata už začal zmáhat ostrý sluneční žár - dorazili k nevelkému skalnatému svahu. „Tady začíná kaňon, který nás přivede k řece,“ oznámil Winnetou. Vypadalo to zde, jako by nějaký obr vysoustruhoval do skal sráznou soutěsku. Stěny vpravo i vlevo se s každým krokem vypínaly výš, napřed skoro neznatelné, pak vysoké jako urostlý muž, pak jako dům, až se nakonec při pohledu zdola zdálo, že se sbíhají někde u oblohy. V hloubce soutěsky bylo chladno a tma. Ze stěn se řinula voda v praméncích, které se dole při dně pospojovaly v potůček, takže tu unavení koně mohli dosyta uhasit žízeň. A divná věc - ten kaňon byl rovný, jako by ho nalinkoval podle pravítka, a jezdci viděli před sebou už z dálky jasný proužek, zvěstující, kde je asi východ ze soutěsky. Když k němu dorazili, naskytl se jim úchvatný pohled na údolí toku Grand Riveru. Bylo asi půl míle široké, středem se valil proud řeky, po obou březích se zelenala tráva a za tím travnatým pásem se kolmo zvedaly srázné stěny kaňonu. Údolí směřovalo od severu k jihu a zdálo se, že ve skalách, které je svíraly, není ani jediná trhlinka, ani jediný výstupek.

Ani jediná trhlinka? A přece! Právě proti místu, kudy jezdci přijeli, přitékal z malého zářezu ve skalách půvabný zurčící potok. Winnetou na něj ukázal:

„Tudy pojedeme! Malá bystrá voda nás přivede k Jelenímu údolí.“

Vehnal svého koně do proudu, ostatní ho vzápětí následovali. Blížil se už k druhému břehu, když najednou vykřikl zdušeným hlasem: „Uff!“

Old Firehand i Old Shatterhand viděli, že ukazuje na břeh, kde i oni teď zpozorovali několik stop. Zdupaná tráva se ještě nevzpamatovala.

„Bledé tváře,“ řekl Winnetou.

„Asi je to tak,“ přisvědčil Old Shatterhand. „Indiáni by jeli za sebou, nenechali by po sobě takovou širokou stopu. Kolik jich tu jelo? Dvacet?“

„To přinejmenším,“ řekl Old Firehand. „A já bych řekl, že je jasné, kdo to byl. Cornel se svou partou!“

„Možné to je. Hrálo by to s tím, co jsme se dozvěděli od Knoxe a Hiltona. Ale kudy se pustili? Že by podél potoka směrem k Jelenímu údolí? Pak tedy vběhnou Utahům přímo do náruče! No - to je osud, s tím se nedá nic dělat.“

„Jak to?“ vykřikl Old Firehand. „S tím se musí něco dělat! Přece běží o plánek, o ten náčrt, který Cornel ukradl. Bez něho se nedostaneme k tajemství Stříbrného jezera!“

„Ale je…