Poklad na Stříbrném jezeře

DRAMA NA PRÉRII

Po prérii kráčel pomalým a volným krokem chodec. Je to řídký úkaz tam, kde snad i ten největší chudák mívá aspoň jakous takous herku, a bylo i těžko určit, kam toho člověka zařadit. Měl na sobě městský oblek, ovšem už značně obnošený, což mu dodávalo mírumilovný vzhled, ale s tím zase nijak neladila stará, dlouhá puška, kterou si přehodil přes rameno. V tváři byl ten člověk bledý, přepadlý, bezpochyby následkem mnoha strádání z dlouhého pěšího putování.

Čas od času se na chvilku zastavil, jako by si chtěl odpočinout, ale naděje, že potká živého lidského tvora, vlévala znovu a znovu síly do jeho utrmácených nohou. Opět a opět upíral zrak k obzoru, marně někoho vyhlížel, až konečně se jeho tvář přece jen rozzářila radostným očekáváním - daleko vpředu se objevil nějaký člověk. Také se vlekl pěšky, přicházel z pravé strany a oba muži se zřejmě museli brzo potkat. Náš chodec jako by dostal křídla. Vykročil s novou chutí, rychleji, a brzy zpozoroval, že jeho protějšek si ho už zřejmě všiml, protože se najednou zastavil a vyčkával.

Tento druhý muž byl oblečen zcela neuvěřitelně. Měl na sobě modrý fracek s červeným stojatým límcem a žlutými knoflíky, nohavice z rudého sametu a vysoké žlutohnědé shrnovací holínky. Kolem krku mu povlával šátek modravé barvy a odkrýval chvílemi velikou, rozložitou vázanku pokrývající skoro celou hrud. Blahodárný stín mu poskytoval slamák s širokánskou střechou. Na řemínku přehozeném přes rameno se klinkala lakovaná dřevěná skříňka. Chlapík byl vysoké, vychrtlé postavy, ostře řezaná tvář byla hladce vyholena. Každý, kdo se zahleděl do jejích rysů, do chlapíkových malých, vychytralých očiček, si byl okamžitě jist, že před ním stojí Yankee jak zákon káže, jeden z těch, na něž padne jak ušité rčení: všemi mastmi mazaný.

Když se oba muži k sobě přiblížili do té vzdálenosti, že se spolu mohli dorozumět a nemuseli na sebe křičet, nadzvihl mužík se slamákem svou pokrývku hlavy:

„Good day, kamaráde,“ pozdravil. „Odkud se vlečeme?“

„Jdu z Kinsley, tam zdola,“ mávl dotázaný rukou za sebe. „A odkud vy?“

„Až z druhého konce světa. Naposled jsem byl na farmě, tam za sebou.“

„A kam máte namířeno?“

„Zas na druhý konec světa. Ale nejdřív na tu farmu, co mám před sebou.“

„Víte o nějaké?“

„Jistě! Půlhodinku odtud, dál není.“

„Chválabohu! Déle bych to ani nevydržel!“

Muž si zhluboka oddychl, byl zřejmě na pokraji sil. Udělal několik kroků, zůstal stát a zavrávoral.

„Že byste to nevydržel... Jak to?“

„Hlad!“

„Hlad vás trápí? Prosím vás! Tomu se dá odpomoct, příteli! Tady se posaďte a hned dostanete něco na zub.“

Chlapík v modrém fracku zajel pohotově rukou do náprsní kapsy a vytáhl dva obrovské krajíce chleba, potom sáhl do kapsy na boku a vylovil pořádný kus šunky: „A jez, kamaráde,“ podal oboje neznámému, „lahůdky to zrovna nejsou, ale hlad tím zaženeš!“

Muž napřáhl ruku. Užuž se chtěl zakousnout do chleba, ale nedonesl sousto k ústům.

„Jste hrozně hodný, sir,“ zarazil se, „ale vy jste to jídlo měl j…