Ardistan a Džinistan I

KAPITOLA ČTVRTÁ
DŽIRBANI

Když jsem se vrátil domů, již svítalo. Nepotřeboval jsem ani světlo. Bylo dobře vidět. Nebyl tu nikdo z obou sluhů. Čekali na nás až do rána a když ztratili trpělivost, odešli, když předtím hodili do krbů mohutné špalky dřeva, které ještě nyní hořely. V místnosti určené pro mne panovalo proto velmi příjemné, suché teplo. Podíval jsem se ještě ven, kde jsem tušil, že bude spát Halef. Nespatřil jsem ho. Hledal jsem ho v obou ostatních místnostech. Ani tam nebyl. Šel jsem tedy do konírny. Dveře nebyly zamčené, ale jen přivřené. Otevřel jsem je a mé oči spočinuly na dvou sice oddělených, ale velmi utěšených skupinách. Vlevo leželi oba koně těsně k sobě přimknuti. Pozdravili mne tichým zařehtáním, že se neprobudil Halef, který leže vpravo na měkkém listnatém stlaní tvořil s oběma psy druhou skupinu. Ženská polovina psího páru mu sloužila jako poduška, mužská jako přikrývka, kterou kromě toho Halef něžně objímal. Psi nespali a přivítali mne vrtěním ocasy, ale jinak se nehnuli, aby nebyl hádží v spánku vyrušován. Kolem leželo množství rozhlodaných a ohlodaných kostí. Halefův spánek nebyl však, jak se mi zdálo, příliš hluboký. Pocítil závan vzduchu, který proudil otevřenými dveřmi. Pohnul sebou, a řekl:

"Nech toho lízání, je to proti zákonům slušnosti!"

Ale právě tato známka života, kterou dal najevo, způsobila pravý opak toho, čemu chtěl zabránit. Pes ho začal důkladně olizovat.

"Zakazuji si takovou důvěrnost!" poručil Halef. "Já jsem šejk a ty jsi jenom pes!"

Tu se zvukem vlastního hlasu probudil a blýskaje očkama pravil:

"Pes smí šejka olizovat jen tehdy, když olizoval předtím šejk psa a tím ho vyzval, aby "

Přerušil se uprostřed věty, neboť i v ospalosti chápal, že vyslovuje něco nebezpečného. A ihned učinil moudrý závěr:

"Protože ale šejk nikdy svého psa olizovat nebude, musíš mu kromě lásky prokazovat také onu úctu "

Opět se přerušil. Mluvením se stával střízlivějším. Nejprve jen mhouřil oči, teď je už docela otevřel a spatřil mne stát před sebou. Tu se rychle posadil, ale hned se opět svalil na zem.

"Ty jsi zde, sidi?" zeptal se. "Jak přicházíš do - do - do --do..."

Pokoušel se znovu usednout, ale upadl ještě dvakrát nebo třikrát do suchého listí, až se mu konečně podařilo, že se posadil.

"Promiň, efendi!" prosil mne. "Poznáváš mne?"

"Vlastně ne docela!" odpověděl jsem.

"Nedivím se tomu!" posvědčoval mi a sahal si rukama na hlavu. "Neviděl jsi jistě ještě nikdy člověka s tolika hlavami! Mám pět nebo šest hlav! A všech pět nebo šest je naplněno po okraj simsemem! Jaká je to tíha! A jak se mi všechny třesou! Vidíš, že si je musím přidržovat rukama, aby mi jedna po druhé neupadly!"

"Bohužel - bohužel!"

"Prosím tě, nech si svoje bohužel! Ty sis to zařídil velice pohodlně. Věci, kterými si musí člověk lámat hlavu, jsi pěkně přenechal mně a sám, když jsi pozoroval, že to začíná být trochu divoké, jsi se pěkně po anglicku vypařil! Na mně potom zbylo všechno, k čemu je třeba chytrosti a vědomostí! A když j…