Ardistan a Džinistan I

KAPITOLA TŘETÍ
V USULE

Cesta nás nyní vedla k takzvanému paláci či k zámku, který stál ve středu města přímo u řeky. Tato cesta byla jednou z mála skutečných cest, které zde byly postaveny. Obyvatelé zámku stáli shromážděni k našemu uvítání a s nimi tu bylo i obyvatelstvo z těch částí města, kterými se náš průvod neubíral. A opět se chovali tiše a trpně jako ti, kteří nám vyjeli vstříc, takže jsem je v duchu porovnával s Haléřovými Haddády. Kolik ti by při takovéto příležitosti nadělali hluku a křiku! I Halef se zřejmě zabýval podobnými myšlenkami, neboť zvážněl, a pak ke mně promluvil:

"Sidi, jací jsou to ubozí lidé! Mají jen tak málo pušek a jak se zdá, střelný prach je u nich velice drahý. Ale myslím, že to není jediný důvod jejich zamlklosti. Ta spočívá v jejich duších, vidím to na nich. I v jejich nitrech je ticho. Nemají v sobě houkavé pušky a střelný prach je drahý také pro jejich vnitřní povahu! Co se má a co se vlastně může stát z takového národa?"

"Hm! Vždyť jsi mne právě ujistil, že mne budou rádi poslouchat a že udělají všechno, co od nich budu žádat!"

"To si také myslím a věřím! Ale teď se mi zdá, že se snad přece mýlím. Ti, s kterými jsem až dosud mluvil, byli náčelníci a nejchytřejší z nich, proto také nejživější z národa. Ty jsem dovedl probudit, třebaže jen na krátký čas, jak se zdá. Ale tihle, kteří zde stojí a otevírají na nás pusy, aniž by ze sebe vydali hlásku, se dají asi těžko přemluvit, aby s námi táhli ke Katarské šíji a aby tam potřeli svého nepřítele! Nemyslíš?"

"Zatím počkejme! Člověk nesmí, jak ty máš ve zvyku, tonout mezi pochybami a nadějemi. Naopak, je třeba počítat s objevenými silami. Nesmíš tyto dobré lidi posuzovat podle svého, ale podle jejich vlastního měřítka. Mají v povaze jistou těžkopádnost. Není lehké uvést je do pohybu, ale až se jednou rozběhnou, můžeš si být jistý, že je pak hned tak něco nezastaví."

Zatímco jsem takto rozmlouval s Halefem, Taldža, která jela s šejkem v čele, zastavila svého koně, počkala až jsme k ní dojeli, pak pokračovala v jízdě a řekla:

"Pojedeme nyní za chvíli kolem vězení a sice kolem jeho zadní části, kde se nachází trnovníková ohrada. Ostatní část hraničí přímo s řekou."

"Trnovníková ohrada?" zeptal jsem se. "Ta, v níž je vězněn džirbani?"

"Ano."

"A je tam možné nahlédnout?"

"Ohradu spatříš až pojedeme kolem, ale džirbaniho jen v tom případě, přistoupí-li k bráně aby vyhlédl, kdo jede kolem."

"Jestlipak zpozoruje, že se zde děje něco neobyčejného?"

"Zajisté. Zaslechne dusot koňských kopyt a šum, který je tu naprosto nezvyklý. Myslím, že se nemýlím, když tvrdím, že bude stát u mřížoví, aby se podíval, co je příčinou nebývalého hluku."

"Přeješ si, abychom jej osvobodili?" zeptal se hádží.

"Ano, přeji si to!" přiznala se Taldža.

"Dobře! Vyvedeme ho tedy hned nyní ven!" ujišťoval ji maličký dobrák svým dobrosrdečným, ale nerozvážným způsobem.

"Jen to ne, jen to ne!" varovala Taldža. "Psi by jeho i vás roztrhali! Chcete-li jej zachránit, musí se to stát z…