Blizzard

Zúčastnil jsem se s Vinnetouem, nádherným náčelníkem Apačů, kterého moji trpěliví čtenáři už dávno znají, na oné straně Rocky Mountains podzimních buvolích lovů u spřátelených Indiánů.

Ačkoli již bylo značně pozdní počasí, vraceli jsme se koňmo napříč Wyomingem až ke tvrzi Niobrara v Nebrasce, kde nás překvapila zima.

Protože se v této tvrzi často objevují Siouxové, kteří nás docela nezaslouženě považovali za své nepřátelé, střežili jsme se ovšem říci svá jména. Bylo lepší v každém případě, nezvěděl-li nikdo, že na tvrz přišli Vinnetou a Old Shatterhand.

Naše lovecké obleky byly tehdy úplně rozedrány, proto, směřujíce k civilisovanému východu, koupili jsme si v tvrzi slušné oděvy z teplé zimní látky a tlusté jízdecké pokrývky.

V novém tom odění nepřipomínal jsem nikterak savanního poběhlíka, a poněvadž jsem si přidal název mistra Beyera a Vinnetou se ode mne ani na okamžik neodchýlil, byl vbrzku obecně znám jako „Indián Mr. Beyera“.

V Niobrare jsme byli úplne zaváti sněhem. Všecka široširá krajina vůkol stala se neschůdnou, takže jsme byli nuceni celý prosinec a leden seděti v tvrzi jako poustevníci. Společníky byli nám jen důstojníci posádky, o nichž jsem zrovna nemohl tvrditi, že by mně byli zvlášť sympatickými.

S vojáky jsme nepřišli do styku skoro vůbec a pokud jde o občanstvo v tvrzi usedlé, nebo v ní přítomné, stýkali jsme se jen se dvěma z nich, a to jen občas.

Byli to bratři Burningové z Moberly v Missouri, kteří kdesi v Blackhills šťastně rýžovali zlato a vraceli se nyní s výtěžkem své dřiny do otčiny. Oba byli ženati a toužili po svých milých – oba nesli velmi bolestně, že byli spoustami sněhu na tak dlouho zadrženi.

Sešla se ještě všelijaká čeládka ve tvrzi, vesměs existence pochybné, s nimiž se Burningové nestýkali. Přihodili se i různé surovosti, mnoho prachu bylo vystříleno, mnoho peněz prokarbaněno a prosázeno a ještě více vypito a propito, při čemž převládala nálada, která se mi protivila tou měrou, že jsem do všeobecného barroomu vstupoval jen tehdy, když to jinak nešlo.

Nejdivočeji chovali se v tvrzi dva muži, kteří si říkali Grindler a Slack. Byli to podvodní hráči, notoričtí chlastouni a bezohlední rváči, aniž však měli vskutku pravou odvahu. Nebylo pitky, při níž by nebyli vyvolali nějakou hru s pistolemi.

Zvláštní zálibu jevili pro souboje, tak zvané americké, ale vždy to uměli zaříditi tak, aby za ně podobné záležitosti vyřídil někdo jiný. Boucharonovali zkrátka, ale na to se také omezili, protože jiného nedovedli nic.

Protivným byl jejích zvyk dokládati při každé příležitosti a velice okázale své přesvědčení úslovím, které snad opakovali stokrát denně jako přísahu, dušování, tvrzení. Grindler „chtěl hned na místě oslepnouti“, neukáže-li se pravdou, co on tvrdí, kdežto jeho druh si přál, „aby ho bůh ranil šílenstvím“, jestliže jedno jediné slovo z  jeho bohapustého povídání není nejčistší a nejryzejší pravdou.

Se zdařilou tou dvojicí srazil jsem se jen jedenkrát. Vrhli mne v tvář nejakou nadávku, když js…