Dobrodružství v jižní Africe

IV. KAPITOLA

Vstával jsem časně, ač jsme šli velmi pozdě spát. Když jsem vešel na nádvoří, spatřil jsem Mitjé, která již bděla. Měla na starosti mnoho hostí a vědomí hospodyňských povinností zkracovalo její odpočinek.

Pomyšlení, že nám náčelník Zulukafrů opět ušel, mě pohánělo ven z usedlosti. Levhart visel dosud na stěžejním kamení a lačně mžoural po svých obětech, ležících nedaleko něho.

Záhy jsem nalezl koňské šlépěje. Směřovaly údolím dolů, načež odbočovaly k východní straně. Rád bych poznal jejich další směr – proto jsem se vrátil do usedlosti a vzbudil Quimba, aby mi osedlal ryzáka.

Ačkoli mě rána pálila a bolela, sedl jsem na koně. Vyhledal jsem stopy uprchlíků, pustil jsem se po nich, až konečně jsem nabyl jasný a pevný úsudek o jejich dalším směru.

Zastavil jsem se ve vzdálenosti asi čtyř anglických mil od usedlosti na návrší. Uzřel jsem na východě temena Obrubových hor, právě ozářená sluncem, kdežto jejich úpatí a krajina směrem ke mně byla dosud zastřena mlhami.

Daleko za náhorní rovinou byl kerský průsmyk, směrující přes hory, a dále nahoře se rozevíral průsmyk klejský, jediná schůdná cesta do země za horami. Jiné přechody přes hory nebyly – aspoň tehdy nebyly známy.

Stopy uprchlíků směřovaly přímo k průsmyku klejskému, takže jsem nabyl přesvědčení, že již Sikukuniho nedohoníme. Jeho koně byli ovšem dlouhou jízdou od Klairfontainu unaveni, avšak měl jich dost na střídání a nabyl kromě toho před námi náskok, jenž bychom nemohli vyrovnat ani tehdy, kdybychom měli po ruce čerstvé koně.

Vraceje se, zpozoroval jsem nedaleko usedlosti tlupu jezdců, přijíždějící poboční cestou a směřující zároveň se mnou k témuž cíli. Zpozorovali mě rovněž. Zastavili a vyčkávali.

Napočítal jsem třicet statných boerů, jejichž osmahlé tváře byly zastíněny plstěnými širáky a mocné plece opatřeny těžkými ručnicemi v závěsu.

Pozdravil jsem. Jezdci mi vlídně poděkovali.

„Kam, cizinče?“ tázal se mne jejich náčelník.

„Z projížďky domů,“ odpověděl jsem.

„Z projížďky? Podle toho bydlíte někde poblíž.“

„Jsem hostem Jana van Helmersa.“

„Boera van het roer? Jste nám vítán.“

Podal mi ruku, potřásl mi srdečně pravicí a tázal se, jsem-li Holanďan.

„Nikoli. Přízvuk mé řeči vás o tom může přesvědčit. Přesto však prosím, abyste mne pokládali za řádného Nizozemce.“

„To chceme, přejete-li si to, mynheer! Uděláme to dokonce velmi rádi. Synovec Jan je doma?“

„Ano. Má mnoho hostí.“

„Kohopak?“

„Především souseda Zelmsta, dva mladé Hoblyny a strýce Jeremiáše. Ještě dnes přijdou van Zingen, Velmar, van Raal, van Hoorst, Kees Uys a jiní.“

„Skutečně? Budou tedy všichni naši čelnější přátelé pěkně pohromadě. A to se zrovna hodí! Byl vám sdělen účel té schůzky přesto, že jste cizinec?“

„Ano.“

„Pak jste zajisté spolehlivým přítelem a můžete nám snad říci, dostavil-li se už Somi –“

„K Jasnému pramenu? Ano.“

„Docela jistě?“

„Mluvil jsem tam s ním.“

„Co pravíte? Směl jste s nimi do raafského pohoří?“ tázal se udiveně.

Pozoroval jsem, že tato okolnost mi u …