Dobrodružství v jižní Africe

II. KAPITOLA

Po další jízdě, trvající asi deset minut, jsme dospěli do údolí, táhnoucího se v šířce asi jeden a půl anglické míle mezi dvojím horským hřebenem – byly to patrně západní výběžky Obrubových hor.

Údolím se vinul po celé délce široký potok, jenž byl příčinou a podporou bujné vegetace, kterou se tento odlehlý a skrytý kus světa odlišoval velmi nápadně od krajiny, jíž jsem projel v posledních dnech.

Zde všude jsem viděl pasoucí skot a brav. Rozsáhlý dvůr, obklopený štěpnou zahradou, k níž přiléhala obilná pole s hojnou úrodou, ležel téměř ve středu údolí.

„Tak! A jsme doma!“ pravil Kees Uys. „Jak se vám zamlouvá toto hnízdo, mynheer?“

„Lépe než mnohé jiné, jež jsem dosud viděl. Jak se jmenuje zdejší hospodář?“

„Je to synovec Jan, docela řádný hoch. Dlouho byste mohl hledat statečnějšího Afrikána, ačkoli čítá teprve dvacet dva roky. Škoda, že se právě vypravil na lov pardála, což ho může zdržet několik dní mimo dům. Jinak byste se s ním seznámil a dobře shodl.“

Jmenoval ho jen synovcem Janem, aniž řekl jeho rodné jméno. Holandský zvyk, podle něhož všichni starší jsou navzájem strýci a tetami mladším, kteří jsou jejich synovci a neteřemi, i když vůbec nejsou pokrevně příbuznými, přešel i do jižní Afriky.

Afrikandry v širším smyslu se nazývají osadníci vesměs holandského původu, v užším smyslu je třeba rozumět pod tím názvem jen takové boery, kteří umějí obratně zacházet s ručnicí, přidržují se věrně starých rodinných tradic a přitom, rozumí se, jsou nesmiřitelnými nepřáteli Angličanů. Pravý Afrikandr se neleká nebezpečí.

Nazve-li holandský osadník svého souseda Afrikandrem, je to z jeho úst velká pochvala a pocta, snad největší, jaká je vůbec možná v Transvalu. Tím slovem se rozumí vlastně hrdina. Dvaadvacetiletý synovec Uysův Jan složil tedy již velmi přísné zkoušky z osobní statečnosti, mohl-li ho náčelník bez nadsázky nazvat Afrikandrem.

„Mynheer Jan má zajisté ještě jiné jméno,“ podotkl jsem.

„Ovšem!“ potvrzoval boer, usmívaje se chytrácky. „Vám, jak se zdá, je těžké odporovat. Chtěl jsem vám říci rodné jméno teprve při vzájemném představení, protože však na mne naléháte a můj synovec není doma, tedy vězte, že se jmenuje Jan van Helmers!“

„Van Helmers!“ zvolal jsem. „Chcete snad říci, že je členem rodiny, kterou hledám?“

„Jestliže se příliš nemýlím, tedy je vnukem prastrýce, o němž jste mi vyprávěl. Jeho prastrýc statečně padl v bitvě u Pieter-Maritzburku, v níž také bojoval jeho syn, a ten byl, jak vás mohu ubezpečit, střelcem a bojovníkem bez soutěže. A synek se zvrhl po něm navlas. Jeho puška se dosud nechybila terče ani ve dne, ani v noci. Proto mu říkají boer van her roer (čti: búr vá-net rúr), a jeho pěsti jsou tak silné jako tlapy lva. Běda tomu, kdo se dostane mezi ně!“

Mitje nás o něco předjela a nyní nám zmizela z očí za plotem dvora.

„Ta dívka je Kaferka?“ tázal jsem se.

„Je adoptovanou sestrou a nevěstou Janovou.“

„Ah!“

„Jak říkám. Otec zapadl severně od Grikva při lovecké výpravě až do Kalahari, k…