Vinnetou III – Na válečné stezce

4. Supové pouště

„Tak tady máme šerifa,“ řekl ráno Sans-ear, když jsme se po klidně strávené noci nasnídali a nakrmili kukuřicí koně. „Soud může začít. Ale soudcovský talár vám asi neseženu.“

Pochechtával se a hned se zas tvářil vážně, pošilhávaje po zajatcích, kteří od té chvíle, co jsme se jich zmocnili, mezi sebou nepromluvili ani slova.

„To si budete muset vybrat někoho jiného! Myslel jsem právě na vás! Co říkáte?“

„Heig-ho!“ zapískl Sans-ear a pochichtl se docela jako Sam Hawkens, kterého mi tak často připomínal. „To je nápad! Mark Jorrocks a šerif! Zbláznil jste se přes noc? Vážně! Vy píšete knihy, jedině pro vás se to hodí!“

Zavrtěl jsem rozhodně hlavou, protože jsem se domýšlel, že mě bude třeba k jiným věcem, než abych dělal předsedu polního tribunálu.

„Vždyť já ani nejsem občanem Spojených států!“ namítl jsem. „Konečně když nechcete, můžete uvažovat dál! Proč ne? Co říkáte Césarovi?“

„Vy máte dnes ráno opravdu o kolečko víc!“ Sans-ear rozhodil rukama. Zlobil se. „Tím byste přece zrušil právoplatnost soudu, jak to tady chodí! Copak vám tu kupříkladu někdo uzná chlapíka s tmavou kůží jako právoplatného soudce?“

Nasadil hrozně ustaranou tvář, přitáhl si na hlavu svou hučku a vztyčil se s důstojností hodnou nejvyššího soudce:

„Zaujměte místa v kruhu, meššúrs, bude zahájeno soudní přelíčení. Vy všichni, členové téhle společnosti, jste taky členy porotního sboru, kterému mám tu čest předsedat. César zůstane stát – jmenuju ho soudním dozorcem!“

Na obchodníky Markova slova zapůsobila. Naladili přísnou tvář a César, neobyčejně poctěn svou funkcí, ihned vytasil šavli. Postavil se do pozoru a upřel oči na pana předsedu soudního sboru, připraven zřejmě vykonat okamžitě každý rozkaz.

„César být připraven dělat dozorce!“ oznámil.

„Výborně,“ pochvaloval si Sans-ear. „Konstáble, tedy pane soudní dozorce, sundejte kupříkladu všem zajatcům pouta. Jsme tady ve svobodné zemi a i ten nejhorší darebák má právo stát před soudcem bez pout!“

První příkaz – a Césarovi nešel pod vousy. Zakoulel očima, až mu zasvítilo bělmo.

„Jenže až být těch pět darebů bez pout, oni se sebrat a běžet!“

„Slyšel jste rozkaz, dozorce?!“ okřikl ho Sans-ear. Bral svůj úřad smrtelně vážně. „Žádný se nesebrat, žádný neběžet! Kdyby se o to kupříkladu někdo pokusit, dostat od nás kuličku do těla, než by uběhnout deset metrů!“

„Udělat, co chtít pan šerif!“ zamručel César, i když velké nadšení při tom neprojevoval. Obešel postupně všechny zajaté a jednomu po druhém uvolnil řemeny, které je poutaly. My ostatní jsme vzali každý pušku do ruky, aby bylo jasno, že na útěk opravdu není ani pomyšlení.

„Zahajuju výslech!“ ohlásil obřadně Mark Jorrocks a obrátil se k muži, který se nám představil jako Williams. „Jaké je vaše pravé jméno?“

Williams sebou vzdorně trhl:

„Neodpovídám. Co je vám do toho? Co si tu hrajete na soud? Zákeřně jste nás přepadli a svázali – a teď nás budete ještě bůhvíproč soudit? Sami byste měli stát před soudem savany! Neodpovídám na vaše otázky, nedostanete ze mne ani slovo!“

„Jak chceš, kamarádíčku,“ řekl mírně Mark Jorrocks. „Jsi svobodný člověk, můžeš se rozhodnout docela podle svého. Jenom nesmíš zapomínat, že ten, kdo mlčí, se přiznává. Já se budu kupříkladu jen ptát, nic víc. Patříte k Mountainské kožešnické společnosti? Jste její nákupčí?“

„Ano,“ zabručel s nezakrývanou nechutí Williams.

„Máte na to papíry?“

„Ne.“

„To mi stačí, abych věděl, co si o tom mám myslet. Můžeš nám povědět, o čem jste mluvili při hlídce, ty a tvůj přítel Mercroft?“

„Nemluvili jsme vůbec o ničem!“

„Mám tady svědka, který všechno vyslechl. Tento důvěryhodný muž – – –“

„Vlezte mi na hrb s tím důvěryhodným mužem,“ vybuchl vyslýchaný. „Hang it all! Už jsem vám řekl, co jste – darebáci, co přepadají lidi ve spánku, protože je chtějí připravit o majetek a o život!“

„Synáčku, zbytečně se rozčiluješ…“ Oceňoval jsem Sans-eara, že zachovává přímo ledový klid. „Hned ti řeknu, kdo jsou ti darebáci, na které si otvíráš hubu! Tenhle pán je totiž tady na Západě dost znám, ovšem pod trochu jiným jménem, než jak ho pokřtili doma. Kdybys měl v hlavě aspoň špetičku něčeho, co se podobá mozku, bylo by ti nápadné, že vás jednou ranou do spánku poslal do říše snů – nebo snad ne? Doufám, že jste už všichni slyšeli jméno Old Shatterhand? Tak tady ho máte před sebou. Tak! A moje maličkost není taky tak docela zelená. Existuje jeden lovec, který přišel kdysi o uši mezi Navaji, říkají mu od těch dob Sans-ear, a představte si, ten dělá všechno jiné, jen ne to, aby přepadal nevinné lidi ve spánku a kradl jim majetek. To vám potvrdí kdekdo a u každého táborového ohně – takže jste doufám dostali odpověď na to, nač jste se ptali! Teď už se nebudete divit, že jsme se odvážili sami na Llano Estacado, že ne? A že jsme si dovedli kupříkladu poradit i s deštěm, že?“

Těch pět, zdálo se, bylo najednou nějak zaraženo. Dívali se jeden na druhého a nakonec se ujal slova zase Williams:

„Dobrá – jestli jste skutečně ti, za které se vydáváte, tak se brzo domluvíme. Poněvadž Old Shatterhand a Sans-ear mají smysl pro spravedlnost! Naleju vám čistého vína – nejmenoval jsem se dřív Williams, ale doufám, že to není důkaz nějakého zločinu. Vy sami se taky nejmenujete tak, jak vám říkají.“

„Well, well – o jména nejde, to určitě ne, kvůli tomu tady nikdo nikomu hlavu neutrhne!“

„Vy nás obviňujete, že jsme se připravovali ke zločinu. Dobře, přiznám, že jsme měli malý rozhovor tady s Mercroftem. Snad i padlo nějaké to slovo o tom, že je třeba se zbavit jistých lidí. Ale kde máte důkaz, že šlo o vás? Vaše jména jsme přece vůbec nevyslovili – pochopitelně šlo totiž o jinou záležitost!“

„Jména jste nevyslovili – ale z toho, co můj přítel zaslechl, vyznívalo docela jasně, na koho máte spadeno!“

„To se vám právě zdá!“ řekl Williams. „Kdyby poslouchal někdo jiný, zas by to vyznělo jinak – a žádný soud přece nemůže nikoho odsoudit na základě pouhých domněnek! Rozhoduje jen důkaz. Podle mne jsme přijali Old Shatterhanda a Sans-eara přátelsky, jak se tady…