Vinnetou III – Na válečné stezce

2. Na Velké západní

Bylo tma jako v pytli.

Přeběhli jsme železniční násep, sklouzli po svahu dolů a běželi podél trati, nože připraveny v rukách. Oči, uvyklé už na tmu, rozeznávaly předměty na několik kroků. Ale nikde nebylo nic podezřelého.

Dostali jsme se bezpečně, ničím a nikým nerušeni, až ke koním. Ještě tu stáli, indiáni je zatím nepotřebovali.

„Vy vpravo, já vlevo,“ zašeptal starý lovec a přitiskl se k zemi.

Obešel jsem obloukem stanoviště koní, a ukrývaje se za skupinou křovin, doplížil jsem se zanedlouho až k volnému prostranství, kde jsem z dálky rozeznával ve tmě nějaké postavy. Byli to indiáni. Polehávali po zemi ve skupinkách i jednotlivě, všichni tiší, nehybní, jako by zkameněli. Nezapálili ani oheň, příprava na přepad byla dokonalá.

Objevil jsem poblíž svého místa skupinku, která jediná, jak se mi zdálo, jevila známky života; polohlasem se tam o něčem bavili. Možná že právě tady se něco dozvím! Když jsem se velmi opatrně přiblížil, měl jsem co dělat, abych se neprozradil výkřikem. Soudě podle per a odznaků, seděli tady samotní náčelníci! A přitom z té trojice jen dva byli indiáni – třetí muž byl běloch! Uvažoval jsem, kdo by to mohl být. Snad prérijní tulák, jeden z těch, co drží hned s nějakou bandou rudochů, hned zase s bílými kumpány, podle toho, kde kyne bohatší kořist? Anebo lovec, který si, jak to bývá, zachránil život tím, že přijal za ženu indiánskou squaw a stal se od toho okamžiku rovnoprávným příslušníkem kmene? Jenže na takového zrovna nevypadal: byl by se v tom případě ještě daleko víc podobal oděvem a výstrojí ostatním.

Rozesadili se u křoví a to mi poskytovalo nemalou výhodu. Při dostatečné opatrnosti jsem se jim mohl dostat až skoro za záda – a já jsem té příležitosti taky využil. Mluvili s přestávkami, tou podivuhodnou hatmatilkou, která míchá indiánská a anglická slova, ale které v těchhle krajinách rozumí každý.

„Můj bratr to ví určitě?“ zaslechl jsem hlas jednoho z indiánů.

„Ano. Řekl mi to jeden z mužů, kteří bydlí u stáje ohnivého oře,“ odpověděl běloch.

„A odkud pochází?“

„Ze země Vajkur, z Kalifornie. Má se dopravit k Velkému otci bledých tváří, protože on z něho bude razit dolary.“

„Velký otec neuvidí z toho zlata ani tolik, aby si mohl udělat jediný dolar! Kolik mužů doprovází ohnivého oře?“

„Nevím. Ale moji rudí bratři jsou stateční bojovníci. Přemohou je všecky.“

„Bojovníci Ogallalů ukořistí dnes mnoho skalpů. Jejich ženy a děti budou tančit radostí, až se k nim vrátí. Budou mít jezdci na ohnivém oři hodně věcí, které potřebují rudí muži? Šatů, zbraní, přikrývek a jiných?“

„Víc, než si dovedeš představit!“ řekl běloch teď velmi důrazně. Odmlčel se: „Doufám, že rudí muži mně dají, oč jsem je žádal?“

„Můj bratr obdrží všechno zlato a stříbro, které přiveze železný oř. Ogallalové je nepotřebují, poněvadž znají místa, kde leží nuggety, a nestojí o ně. Bledých tváří se však zmocňuje horečka, když slyší o zlatě. Náčelník Ogallalů Ka-vo-mien znal jen jednu bledou tvář, která říkala, že zlato je deadly dust, smrtící prach, stvořený Zlým duchem k tomu, aby se z lidí stávali zloději a vrazi.“

„To tedy byl blázen!“ zahučel běloch. „A hlupák!“

„Můj bratr se mýlí. Ogallalové poznali při vodách Missouri, když se chystali ulovit skalpy trapperů, že v jeho hlavě sídlí moudrost, ačkoliv se mu bílí lovci smáli, že přijel do savany přes Velkou vodu jen proto, aby poznal život rudých kmenů. Kdyby však byli poslechli jeho rad, nezdobily by jejich skalpy vigvamy Ogallalů. On bojoval statečně s tisícem našich bojovníků, a když byl zajat, veliký náčelník Ma-ti-ru mu nabídl svou dceru, aby nemusil zemřít u mučednického kůlu. On však se odvrátil od květiny prérie, uloupil náčelníkovi koně, zmocnil se svých zbraní a uprchl.“

„Kdy se to stalo?“

„Slunce přemohlo zimu od té doby už osmkráte.“

„Znám jeho jméno?“

„Jeho pěst je mocná jak medvědí tlapa. Dovede bojovníka udeřit tak, že nakrátko umře. Proto mu dali lovci jméno Old Shatterhand.“

Sioux mluvil pravdu, i když – pokud jde o těch tisíc bojovníků, jimž jsem vzdoroval – dost nemírně přeháněl. Teď jsem si oba také připamatoval, Ka-vo-miena i Ma-ti-rua, který tu rovněž seděl, až do této chvíle však mlčky. Moje jméno ho zřejmě popudilo. Zvedl ruku a zahuhlal:

„Běda mu, jestli ještě někdy padne do rukou rudých mužů! Přivážeme ho ke kůlu a Ma-ti-ru mu sám bude rvát z těla sval po svalu!“

Kdybyste tak věděli, že ten, o kterém mluvíte, leží pár kroků za vašimi zády, napadlo mě, a mimoděk jsem se přitiskl k zemi.

„Rudí muži Old Shatterhanda už nikdy neuvidí,“ pospíšil si s odpovědí běloch. „Odjel za moře, do země, kde slunce pálí jako oheň a kde je země místo travnatých savan pokryta samým pískem.“

Hleďme, pokračoval jsem v duchu v rozhovoru s těmi třemi, tak dokonce až k vám se dostala zpráva o mých cestách po Sahaře! Patrně jsem se o tom kdysi zmínil někde při táborovém ohni – a jak vidno, letělo to prérií jak tichá pošta!

„On se vrátí!“ rozhodl zjevně se skálopevným přesvědčením Ma-ti-ru. „Kdo jednou pil vzduch prérie, bude po něm toužit, dokud mu Velký duch ponechá život.“

To tedy máš pravdu, přisvědčil jsem v duchu, nakonec na tom není nic nepřirozeného. Pošlete horala do roviny, a bude k smrti nešťasten; pošlete toho, komu učarovalo moře, nahoru do hor, a usouží se tesknotou po kapce slané vody.

Ka-vo-mien ukázal k obloze:

„Můj bratr ať se podívá na hvězdy! Přišel náš čas! Ví můj bílý bratr, jak použít železné ruce, které jsme vzali bílému muži?“

„Buď bez starosti! Jen ať mě rudí bojovníci následují! Ale počkej! Ještě mi pověz: dáš mi mezky, kterés mi slíbil, aby odvezli zlato? A poskytneš mi bojovníky, aby mě doprovodili k řece Canadian?“

„Ma-ti-ru nelže. Dostaneš mezky a bojovníci Ogallalů s tebou pojedou až k hranicím země Aztlanu. A jestli přinese ohnivý oř hodně věcí, které se zalíbí Ma-ti-ruovi a Ka-vo-mienovi, doprovodí tě až k tvému synu, až do města Aztlan, kterému říkáš Mexiko.“

Ma-ti-ru ze sebe vyrazil zdušený výkřik. Byl to povel: ve chvíli se začali Ogallalové tiše zved…