Vinnetou III – Na válečné stezce

17. Znova u Tanguy

Kiowové sídlili v ústí Salt Forku ještě stále v těch místech, kde jsme kdysi podnikali s Vinnetouem výpravu za záchranu našeho malého, dobrého Sama Hawkense. Když jsme překročili u nízkého, polopísečného brodu severní rameno řeky Red River, tak asi dvě hodiny cesty od kiowské vesnice, vyslal Pida dva jezdce se zprávou, s jakým vzácným, neočekávaným úlovkem se vrací. Ten poprask mezi Kiowy jsem si dovedl docela dobře představit!

Jeli jsme ještě otevřenou prérií, když se začaly vynořovat první skupiny jezdců vyjíždějících nám vstříc. Objevili se vždycky dva, tři, zřejmě jak je zastihla zrovna zpráva o Shatterhandově zajetí, dohnali koně tryskem až k nám, pozdravili nás divokým výkřikem, jakoby mimochodem po mně vrhli lhostejný pohled a pak se připojili k zadnímu voji našeho oddílu. Nedávali najevo nejmenší vzrušení. Žádné zevlování, žádné prohlížení zajatce, to bylo pod jejich důstojnost. Dělali prostě, jako by mě ani pořádně nevnímali, jako by bylo tou nejsamozřejmější událostí na světě, že Old Shatterhand přijíždí do jejich osady s pouty na rukou i na nohou.

Každou minutou se náš doprovod množil o nové a nové kiowské jezdce. Když jsme přijížděli k lesu, který tvoří kolem Salt Forku úzký pruh, jelo s námi už dobrých čtyři sta indiánských bojovníků. Překvapilo mě to: zřejmě se Kiowům dobře vedlo, kmen se rozrostl.

Všechno, co mělo zdravé nohy, vybíhalo před stany. Ženské, starci, děti, dorostlejší mládež – kdekdo chtěl vidět Old Shatterhanda v poutech, kdekdo chtěl přivítat hrdiny, kterým se povedlo zmocnit se starého obávaného odpůrce. Teď už nemuseli dělat; že mě nevidí, měli báječnou výmluvu, že vítají své kmenové bratry. A tak hvízdali, vyli, ječeli, halekali, vřeštěli, pískali, povykovali – až zaléhaly uši. A vlastně mi tak dávali nechtíc najevo, jaká jsem tady vážená osobnost.

Hned při příjezdu utvořili jezdci kolem mne široký půlkruh. V jeho čele jel Pida a dva svalnatí muži, takto má osobní stráž, která se ode mne nehýbala ani na krok. Jeli jsme k největšímu stanu, ozdobenému nad vchodem náčelnickými odznaky. Už z dálky jsem viděl, kdo tam sedí před závěsem, s pohledem nehybně upřeným před sebe. Tangua… můj starý známý Tangua. Zestárl, řekl jsem si, zestárl víc, než jsem čekal, byl vyhublý, kost a kůže, vpadlé oči, váčky pod očima, těžký nepřítomný pohled, vlasy bílé jako sníh.

Pida seskočil z koně.

Kruh kolem mne se zúžil, přihnali se další jezdci, seskakovali z koní, všichni se prodírali kupředu. Kdekdo byl zvědav, jak mě Tangua asi přivítá. Osobní stráž mi uvolnila pouta na nohou, abych se mohl před kiowského pohlavára postavit a vyslechnout ho.

Mlčel dlouho, velmi dlouho…

Znova a znova si mě jen prohlížel od hlavy k patě, jako by se nemohl nasytit toho, že mě má před sebou, že tu stojím spoután, bezmocný, že se mnou může dělat, co chce. Byl to krutý, škodolibý pohled, šel z něho opravdu strach. Potom přivřel víčka a sklonil hlavu. Nikdo kolem nepromluvil. Bylo ticho, jen tu a tam zahrábla do země kopyta koně nebo zafrkalo některé ze zvířat. Měl jsem čivy napjaté k prasknutí. Něco se musí stát, promluvím sám, vydráždím ho, aby se vyjádřil, musím se dozvědět, jak se mnou chce naložit. A tu najednou Tangua pozvedl vrásčitý, sešlý obličej, pootevřel zas víčka a začal slavnostně:

„Květina doufá v rosu, ale rosa nepřichází; květina uvadá, kloní se k zemi, je už na umření; a potom najednou rosa padne.“

Na okamžik se odmlčel, než zase pokračoval:

„Bizon hrabe ve sněhu, nenachází však pod ním ani stéblo trávy; řve hlady, aby přivolal jaro, ale jaro nepřichází; bizon chřadne, jeho hrb mizí, obr prérie není už silný a bojovný, blíží se jeho poslední hodinka. Avšak tu se zvedne teplý vítr a on ještě naposled zvedne nozdry a radostně zařičí, poněvadž ví, že ještě jednou uvidí přicházet jaro.“

Zase pomlka, zas to sklonění hlavy, přivření unavených víček…

Jak divný tvor je člověk! Tohle je tedy Tangua, můj smrtelný nepřítel, člověk, který mě nenáviděl snad nejvíc ze všech, který mi nikdy nezapomněl výstřel, jímž jsem rozdrtil jeho kolena. Tahle lidská troska, kostlivý stařec, který se namáhá, aby ještě pevně a důstojně seděl, jehož hlas však zní, jako by vycházel z hrobu! Co jsem mu vlastně udělal? Vždyť jsem ho šetřil, přestože se ke mně zachoval tak hanebně! Vždyť jsem ho nechal naživu, ačkoliv jsem měl podle zákonů Západu právo vzít mu život! Jak divný tvor je člověk… Stál jsem tu, v hlavě se mi míchaly vzpomínky na ty minulé dny a já jsem přitom pocítil cosi jako lítost nad tím, že jsem vůbec někdy vzal pušku a vystřelil na něj…

„Tangua se podobal květině, která doufá v rosu, a starému bizonu, který chřadne a očekává příchod jara. On prahl po pomstě a řval po ní bolestí, ona však nechtěla přijít. Náčelník Kiowů slábl, blížil se k prahu smrtí, a ona stále nepřicházela.“

Až dosud mluvil pomalým hlasem, těžce ze sebe soukal větu za větou, zahleděný do prázdna před sebe, unavený, s přivřenými víčky. Ale teď najednou rozevřel doširoka oči, vztyčil se, zašmátral proti mně kostlivou rukou a vyrazil ze sebe výkřik znějící jako zaskřehotání podrážděného ptačího dravce:

„Teď přišel ten okamžik! Je tady, je tady. Tangua ho vidí před sebou! Tangua se ho konečně dočkal! Pse, ty zemřeš!“

Krev se mu navalila do obličeje, rozchrchlal se, zvrátil hlavu nazad a jeho stařecké tělo kleslo nazpět.

Nikdo se neodvažoval přerušit ticho, ani Pida. Trvalo jistě pět minut, než se ozval náčelníkův hlas znovu:

„Jak se ta smradlavá krysa dostala do rukou Kiowů? Chci to slyšet!“

V tom okamžiku Santer vytušil, že přišla jeho chvíle. Rozrazil kruh mužů kolem sebe a skočil rovnou před Tanguu:

„Já ti to povím, velký náčelníků! Já, tvůj přítel! Dokázal jsem znova, že jsem dokonce tvým nejlepším přítelem! Nebýt totiž mne – nestál by tenhle tvůj smrtelný nepřítel tady před tebou.“

Tangua zvedl unavené oči.

„Vypravuj!“ vyštěkl ostře.

Ano, vypravoval – a každý si může představit, jak asi vypravoval… Kdybych byl mohl, byl bych po něm skočil a srazil ho k zemi. Ale možná, že tak…