Vinnetou III – Na válečné stezce

8. Ranč dona Fernanda

Že jsme se seznámili s donem Fernandem de Venango y Colonna de Molynares de Gajalpa y Rostredo, což bylo seznámení velmi šťastné a milé, to vlastně zavinil docela obyčejný bizon, a nebýt onoho býčka, kterého jsme se rozhodli ulovit, abychom utišili své vyhládlé žaludky, nebyli bychom asi udělali ani všechny další důležité objevy, které nás přivedly na stopy málem už ztracené.

Bylo to u Sierry Nevady, u východních výběžků tohoto pohoří, poblíž jezera Mono, kde končí území Komančů a kde mají sídla Navajové, dobří přátelé apačských kmenů. Komančům jsme šťastně unikli, jistě taky dík tomu, že jsme měli od Ma-rama čerstvé a výborné koně a dostatek jídla, kterým nás štědře vybavila To-kej-chunova dcera Hi-lah-dih; však nám už docházelo a museli jsme se začít poohlížet po nových zásobách, po nějakém čerstvém úlovku. A tak tedy bizoní stopy, na něž jsme narazili, nás přivedly na myšlenku ulovit si statného býčka.

Od myšlenky k činu nebylo daleko. Zatímco se Vinnetou se Sans-earem a Césarem utábořili, rozjeli jsme se s Bernardem po stopách. Vedly nás k rozlehlé vrbině a za ní jsme objevili – ne sice divokého, ale pořádného, chlapáckého býka se třemi kravami; popásaly se tu v klidu a míru, a nám se zdálo, že prostě byly stvořeny k tomu, abychom si některou z nich chytili.

Můj kůň se osvědčil zase skvěle, tak jako během celé cesty. Nadehnal jsem si vyhlédnutý kus (vybral jsem si ho podle lesklé srsti, ta slibuje vždycky nejjemnější maso), oddělil oběť od ostatních a potom roztočil laso a vrhl po prchající krávě smyčku. Koně jsem ani nemusel řídit. Jakmile uslyšel, že laso sviští vzduchem, otočil se a vzepřel se rozkročmo všema čtyřma do země a s hlavou nakloněnou k zemi očekával mocné trhnutí. Smyčka se ovinula kolem tučného krku, napjala se, strhla koně skoro na kolena, ale k zemi nešel, držel se statečně. Přemohl ten prudký náraz – zato kráva se válela v trávě. Seskočil jsem ze sedla a hnal se k ní. Přesná rána do vazu ji zbavila života. Hřebec mě z dálky pozorně sledoval a sám laso v pravou chvíli povolil. Měl cit, a k tomu byl i výborně vycvičen, zasloužil si pochvalu. Polaskal jsem ho po hřívě, otočil po mně vděčně hlavu a třel si ji vytrvale o má ramena.

Klečel jsem už u kravky a připravoval se ji vyvrhnout, když mě dostihl Bernard Marshall.

„To jsem se za vámi zpozdil,“ řekl mrzutě. „Mohu nadhánět další kus?“

„Ale ne,“ řekl jsem. „Tohle nám stačí – radši mi tu pomozte!“

Převalili jsme krávu na druhý bok a tu se ukázalo, že má vypálenou značku do kůže.

„To jsem si mohl myslet – patří ke stádu z nějakého blízkého ranče nebo estancie,“ poznamenal jsem.

„A my jsme ji zabili!“

Bernard se polekal, měl to za obrovský přestupek.

„To není žádné neštěstí,“ řekl jsem. „Tady v těch krajinách má dobytek vlastně jen takovou cenu, jakou cenu má jeho kůže. Lidé na cestě si mohou pro svou potřebu jeden kus vždycky složit – jenom kůže se musí odevzdat majiteli. To je zvyk!“

„Tak ji musíme vydělat a zavézt mu ji, že?“

Zavrtěl jsem hlavou:

„Stačí jen oznámit, kde je; třeba až pojedem kolem ranče.“

Sklonil jsem se nad úlovkem a chystal se k práci, když nad vrbinou najednou něco zasvištělo. Uslyšel jsem, jak Bernard ze sebe vyrazil výkřik, rychle jsem se otočil, ale uviděl jsem už jenom napjaté laso mezi křovím. Chytil jsem pušku, prodral se mezi větvemi a zahlédl jezdce, podle šatů určitě Mexičana, který uháněl pryč a Bernarda vlekl za sebou.

Každá vteřina teď byla drahá. Bez dlouhého rozmýšlení jsem klekl, zamířil a poslal kouli po jezdcově koni. Poskočil kupředu, pak udělal přemet a klesl k zemi. Rozběhl jsem se k němu, jezdec se však vzpamatoval, vyskočil, a když mě uviděl s puškou v ruce, vzal jednoduše nohy na ramena.

Nechal jsem ho běžet, teď mě nezajímal, měl jsem větší starost o to, co je s Bernardem. Svíjel se na zemi a bezmocně sebou mrskal. Smyčka mu dosud stahovala ruce těsně k tělu, tak ztuha, že jsem měl co dělat, abych ji uvolnil. Úlek a překvapení z nenadálého útoku byly však větší než zranění. Nějaká ta odřenina a škrábance, to rozhodně nebylo k smrti. Však taky zas hned vyskočil jako rybička.

„Sakra, ten se mnou zametl!“ ulevil si. „Co se mu stalo?“

„Nemám tušení,“ zabručel jsem, potrhávaje v rozpacích rameny.

„Měl jste mu rovnou poslat kouli do kožichu!“

„No, no! Snad je to člověk – ne? A vám by to stejně nepomohlo, spíš naopak: kůň by vás táhl dál.“

Bernard si ohmatával údy a bručel cosi, jako že to je vlastně pravda.

„A pojďte mi pomoct, ať jsme s tím úlovkem brzy hotovi. Tak se mi zdá, že tady není právě bezpečný kousek země.“

„Komanče máme za zády, ale zato tu často řádí yankeeští gauneři anebo ta zlodějská cháska z Mexika. Nepřál bych vám, abyste se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Bývají horší než celí Komančové!“

Odřezali jsme rychle z dobytčete nejlepší části a rychle je uložili do sedel. Byl bych se už radši viděl u ostatních. Upřímně řečeno, oddechl jsem si, když jsme dojeli k tábořišti a když jsem viděl, že je všechno při starém – totiž v pořádku. César nás ovšem obskakoval jako u vytržení.

„Massa přinést biftek,“ jásal a poskakoval jako kůzle. „César hned přinést dřevo, udělat oheň a upéct kýtu, moc dobrou kýtu!“ Nechal jsem ho při jeho nadšení a za chvíli hořel táborák, na kterém se krásně do hněda opékalo čerstvé maso. Vonělo nám pod nos tak lákavě, že bychom byli málem zapomněli na to, že musíme taky trochu dávat pozor po okolí. Nebýt ovšem bystrozraku Vinnetouova! Náčelník nás najednou vytrhl z blažené bezstarostnosti tlumeným výkřikem:

„Uff! Blíží se jezdci!“

Vyskočil jsem a vytáhl dalekohled.

Ano, bylo jich šest nebo sedm, všichni oblečeni po mexicku, a klusali zřejmě přímo k nám.

„Uviděli kouř našeho ohně,“ poznamenal Vinnetou.

„Jsou to Mexičané,“ zahučel jsem.

„Pak bych kupříkladu srdečně doporučoval vaší pozornosti puštičky. Co kdyby ti páni patřili k tomu vrhači lasa, co jste se mu tak krutě nelíbili?“ ozval se Sans-ear. Vypravoval jsem samozřejmě o Bernardově dobrodružství.

Skupina jezdců se zatím zastavila…