Vinnetou III – Na válečné stezce

13. Spravedlnost!

Dráha vedla kaňonem Echo, ale koleje byly položeny jen prozatímně, na spodku náspu, a tak zbývalo ještě dost a dost práce ke skutečnému dokončení trasy. Snad proto se tu hemžilo tolika dělníky. Bylo jich mnohem víc, než jsme čekali a než jsem i já obvykle vídal při budování železnic na Západě.

První, které jsme uviděli, se právě připravovali vyhodit do vzduchu výběžek překážející trati v ohybu. Když si nás všimli, nechali nástroje nástroji, sebrali pušky a rozprchli se, aby nás měli ze všech stran na mušce. Pohled na dva po zuby ozbrojené bělochy, a k tomu ještě navíc na jednoho indiána pro ně zřejmě nebyl nijak povzbuzující.

Měli patrně své zkušenosti.

„Good day!“ křičel jsem už z dálky.

Chtěl jsem je uklidnit, mával jsem tedy přátelsky oběma rukama a roztáhl ústa k srdečnému úsměvu.

„Ty pušky můžete nechat na místě, přišli jsme jako přátelé!“ hlaholil jsem.

„Jména… nejdřív jména!“ odpověděl jeden z mužů. „Co jste zač!“

„Všechno se dozvíte. Ale potřebujeme nejdřív mluvit hrozně naléhavě s vedoucím stavby nebo s velitelem nebo kdo to tady vede. Nesem ohromně důležité zprávy.“

„To musíte za Mr Farrellem, co nás vyplácí. Tam k tomu velkému baráku. Inženýr Rudge, teda plukovník, tady není. Jinak to vede on,“ odpověděl ten člověk, ale moc jsem ho asi neuklidnil; pořád si nás zkoumavě prohlížel.

„A kde je plukovník Rudge?“

„Něco se tu stalo!“ Muž mávl rukou směrem k východu, „Railtroubleři přepadli vlak.“

„Tak přece!“ uklouzlo mi. Poděkoval jsem, kývl na Sharp-eye a Vinnetoua a pobídl koně. Jeli jsme podél trati necelých pět minut, až jsme dorazili ke skupině nouzově vybudovaných baráčků. Většinou byly dřevěné, jen dva větší měly silnou kamennou podezdívku. Kolem dokola bylo to prozatímní sídliště obehnáno zdí, asi půldruhého metru vysokou. Byla vybudována taky zřejmě dost narychlo a bez velkého umu, ale zdála se být pevná. Vchod se silnými, dobře přitesanými vraty byl dokořán.

Mnoho lidí tady kolem nebylo, většinou kladli kolejnice, a nás, nových příchozích, si nevšímali. Zavolal jsem na jednoho dělníka, který právě něco kutil při zdi, kde najdeme pokladníka, a on mi ukázal na jeden z těch dvou kamenných domků.

Když jsme vešli dovnitř, zdálo se mi, že jsem se octl ve skladišti. Ukázalo se, že celé to stavení byla vlastně jediná místnost.

Byla tady naskládána spousta beden, krabic, pytlů, sudů, balíků. Na jedné bedně sedel malý suchý mužík s brejličkami na nose. Když nás uviděl, poděšeně zamrkal, pak se nafoukl, snad aby si dodal trochu odvahy, sjel z bedny a zapištěl na nás tenkým hláskem:

„Copak tu hledáte?“

Najednou si všiml Vinnetoua a obrátil proti nám vyplašeně dlaně. Zadrmolil:

„A indsman? Pánbusnámiazlépryč!“

„Nemusíte mít strach,“ smál jsem se. „Nic zlého nechceme; nikdo z nás! Hledáme jen pana Farrella.“

„To jsem já,“ vypískl zase tak ustrašeně, trhl rameny a upevnil si na nose brejličky.

„Hledali jsme plukovníka, ale poněvadž tu není, obracíme se na vás.“

„No prosím, prosím…“

Už jsem dlouho nikoho neviděl dívat se na dveře tak zbožně a toužebně jako toho pana Farrella.

„Plukovník se vypravil za railtroublery, to jsme se dozvěděli. Jenom bychom rádi věděli, kolik si vzal s sebou mužů.“

„To musíte vědět?“

„Tak nezbytné to zas není,“ pokrčil jsem rameny. „Důležité je vědět, kolik lidí vám zbylo tady.“

„To taky musíte vědět?“ Hlas se mu třásl při té otázce.

„Aha!“ zasmál jsem se. „Máte obavy! Tak počkejte, já vám vysvětlím proč…“

Jenže to nebylo komu vysvětlovat. Maličký pan Farrell se totiž najednou vznesl třemi obrovskými skoky do vzduchu, proletěl kolem nás, kteří jsme doslova zkoprněli, a než bys řekl švec, zmizel za dveřmi. Vteřinu nato se ozvalo rázné bouchnutí, pak zarachotil klíč, zaskřípěly zvenčí železné závory – a my jsme byli lapeni jako jezevec v doupěti.

Podíval jsem se na své přátele: jindy vážný Vinnetou ukazoval v úsměvu své nádherné bílé zuby, zato Sharp-eye se tvářil, jako by právě spolkl citrón. A mně to nedalo – a jednoduše jsem se rozesmál na celé kolo.

„Tak, a jsme v loji!“ mínil Sharp-eye. „Ten pidimuž si myslí, že jsme nějaká darebácká sebranka.“

Venku se zatím rozječely píšťalky a rozezněly zvonce, a když jsem vyhlédl úzkým okénkem, podobným spíš střílně, zjistil jsem, že se to před domkem jen hemží dělníky. Od oka jich bylo nejmíň tak patnáct, všichni se zbraněmi, totiž s puškami, které si přinášeli z okolních domků. Pan pokladník se činil. Mával rukama, poletoval od muže k muži a udílel pilně rozkazy.

„Za chvíli to začne,“ ozval jsem se od okna. „Co budem zatím dělat?“

„Já si zapálím doutník! Mám chuť,“ prohlásil Sharp-eye, hmátl do otevřené krabice, která stála na jednom z pytlů, a rozkošnicky si zapálil. Vzal jsem si taky jeden a hádal v duchu, jak to asi ten suchý mužík s brejličkami navlékne.

Za okamžik vrzly dveře, pootevřely se a známý hlas zapištěl: „Nestřílet! Lotři! Nebo vás do jednoho provrtáme jak řešeta! Bez milosti!“

Několik okamžiků vyčkával, potom se dveře pootevřely víc, pak docela, objevilo se několik hlavní a nakonec se do místnosti vhrnulo spolu s pokladníkem asi šest nebo sedm ozbrojených mužů. Mr Farrell měl taky flintičku, takové lehounké pírko, ale mával jí proti nám výhružně. Pro jistotu ovšem skočil za nejbližší sud, aby byl v úplném a dokonalém bezpečí.

„Kdo jste?“ vypískl zase.

Sharp-eye se rozesmál:

„Vy jste dobrý – nejdřív nám vynadáte lotrů, a potom se nás ptáte, kdo jsme. Víte co? Vylezte ven, neschovávejte se za tím sudem, a rozumně si promluvíme.“

„Ani nápad! Zůstanu, kde jsem! A odpovězte na otázku!“

„Lovci jsme,“ řekl Štěpán. Ujal se slova, nechal jsem ho tedy a bavil se jejich rozhovorem.

„Jak se jmenujete?“

„To nemá s věcí nic společného.“

„Já vám dám, že to nemá s věcí nic společného!“ zlobil se mužík. „Počkejte, já vám rozvážu jazyk! Proč jste přijeli do Echa?“

„Varovat vás!“

„Varovat! Dobrá – a před kým?“

„Před indiány a před railtroublery!“ řekl Sharp-eye. „Chystají se na vás.“

„Pshaw!“ Mužík zas zamával bojovně svou flintičkou. „Na ten lep vám …