Vinnetou III – Na válečné stezce

9. Smrtící prach

Do San Franciska, do proslulé metropole zlaté země ležící snad při nejkrásnějším zálivu světa, do toho babylónu ras i národů, kde se potkáš stejně s Číňanem jako s Irem, s výřečným kudrnatým Italem jako se zamlklým plavovlasým Švédem, jsme dorazili po klidné jízdě bez zvláštních vzrušujících příhod. Našli jsme Sutterstreet a hotel Valladolid, nevelkou jednopatrovou budovu stavěnou v kalifornském stavebním slohu, a seznámili jsme se s majitelem, seňorem Enriquem Gonzalesem, jehož vztah k seňoře, spolumajitelce hotelu, byl – jak jsme během pěti minut zjistili – asi stejný jako vztah ctihodného seňora Fernanda k doně Eulálii. – Doňa Elvíra dělala okolky, než mě vůbec ráčila vzít na vědomí, a ještě i potom si mě proťukávala, jestli dost vyhovuji jejímu vysoce vzdělanému duchu. Zkoprněl jsem údivem, na co všechno se mě vyptávala, než jsem se dostal k naší záležitosti – ale nakonec jsem šťastně zodpověděl, i jaká je vzdálenost mezi Měsícem a zeměkoulí, i co je to poil de chèvre, přesněji řečeno: odpověděl jsem k její spokojenosti, a to stačilo, to rozhodlo. Přijala nás blahosklonně jako hosty, a když jsem dodatečně prohlásil, že nás posílá její sestra, doňa Eulálie, proměnili jsme se dokonce v její osobní hosty. Bohužel, to byla jediná příjemná stránka té věci, protože jinak její zprávy nebyly ani v nejmenším povzbuzující. Allan Marshall tu sice bydlel, ale před třemi měsíci odjel někam k Sacramentu, k zlatým nalezištím. Od té doby o sobě vůbec nedal vědět, ačkoliv si vyžádal, aby mu doňa posílala dopisy, a to na adresu jistého Mr Holfeyho v Yellow Water Groundu. Ten pán, jak nás doňa ujistila, byl výtečný člověk, její dávný přítel a povoláním obchodník; nakupovala u něho většina zlatokopů. A pak jsme se dozvěděli, že nějaké dopisy pro Allana došly, jistěže došly, a že je poslala po dvou mužích, Allanových dobrých známých a jeho spolehlivých obchodních přátelích. Když prozradila, že to byl otec a syn, že oba byli hosty na ranči dona Fernanda de Venango v Colonna de Molynares de Gajalapa y Rostredo, a když nám je i popsala, byli jsme úplně doma: oba Morganové!

Víc doňa Elvíra nevěděla. Ale štěstí nám přálo. Když jsme toho odpoledne zabrousili do storu, kde se nabízela skutečně dokonalá oděvní služba (mohlo se tu koupit všechno, pravý mexický oděv i nefalšovaná indiánská výstroj), dali jsme se do hovoru s chlapíkem, který si tu, tak jako my, kupoval šaty. A měl toho zapotřebí právě tak jako my – vypadali jsme všichni příšerně ošuntěle, kalhoty i košile se na nás doslova rozpadaly. Chlapík byl z Ohia, pravý Ohioman, jak o sobě hrdě prohlašoval, a v životě prý už něco prožil. To, že se bil s mississippskými piráty, nás ovšem ani tak nezajímalo jako to, že se přednedávnem toulal v krajině kolem Yellow Water Groundu. Měl tam placer, naleziště zlatého prášku a nuggetů, které dalo jemu i jeho přátelům dost slušný výtěžek. A náhoda tomu chtěla, že ten, kdo od něho nuggety odkoupil (za velmi slušnou cenu, jak prohlásil), nebyl nikdo jiný než – Allan Marshall. Samozřejmě že jsme se vyptávali, jestli o něm neví něco víc, jestli zůstal na Yellow Water Groundu, ale bývalý zlatokop na to nedovedl odpovědět. Víc než Allan Marshall ho zajímala skupina chlapíků, která na zpáteční cestě přepadla jeho a skupinu přátel a pokusila se je o všechno obrat. Ostatně několik jeho přátel přitom přišlo o život a on sám se zachránil víceméně shodou šťastných okolností.

Nějak mimořádně dobré vodítko tohle kusé vyprávění, vyslechnuté ve storu mezi stokrát přerušovaným dohadováním s obchodníkem, jistě nebylo. Ale ještě něco užitečného jsme z chlapíka přece jen dostali, to když Bernard prozradil, že je Allanův bratr a že ho už dlouho hledá.

Poradil nám totiž, jak se nejlíp dostat k Yellow Water Groundu: prý přes sanfranciský záliv do Svatojánských hor, pak na východ až do Sacramenta, odkud je k předpokládanému cíli naší cesty docela blízko. A prý je zcela možné, že se tam někde potkáme s mulatem, který má přes celou tvář hlubokou, zřetelnou jizvu – bez váhání mu máme poslat kulku pod kůži nebo ho polechtat pod žebry nožem, to prý uděláme bohulibý skutek. To byla poslední slova, která jsme od něho slyšeli, pak se s námi rozloučil, to jest cvrnkl prstem do klobouku a zmizel v ruchu sanfranciské ulice.

Muž nám poradil opravdu dobře. Jeli jsme podle jeho pokynů a čtvrtého dne k polednímu jsme se dostali do údolí Sacramenta a pozdě odpoledne jsme už stáli u břehu jejího nevelkého přítoku, prodírajícího se k Sacramentu soutěskou zvanou Yellow Water Ground. Připadalo mi, jako by to místo rozryli krtci. Všude, kam ses jen podíval, byly claims a claims, samá místa, kde se zlatokopové pokoušeli vyrvat zemi její bohatství. – Všelijakých chatrčí, bud i stanů tu bylo víc než dost – a přesto bylo na první pohled znát, že doba největší slávy těchto končin už je dávno tatam.

Asi uprostřed údolí stála nízké, ale dost široká a rozložitá dřevěná chajda. Nad vchodem bylo křídou napsáno STORE AND BOARDING-HOUSE OF YELLOW WATER GROUND – tady tedy bylo středisko místního „společenského“ života, tady bylo cosi jako kavárna, hotel, penzión a obchodní dům v jednom. Jestli jsme se mohli někde dozvědět něco, co by pomohlo naší věci, pak to mohlo být právě jen tady. Řekli jsme Césarovi, aby na nás počkal, a my čtyři ostatní jsme zapadli dovnitř.

Žádný přepych ani eleganci jsme nenašli, to se rozumí. Pár nahrubo opracovaných stolů a lavic, několik opotřebovaných židlí a staré popraskané zrcadlo – to bylo všechno, čím se honosil místní salón. Pár chlapíků tu posedávalo a popíjelo, nevypadali zrovna vábně, když si nás zvědavě a drze prohlíželi.

„Hele, noví kopáči,“ vyprskl jeden z nich se smíchem, „jestli toho najdou tolik co my… Pocem, ty rudá kůže, dej si s náma taky jednu do nosu!“

Zvedal skleničku, Vinnetou se však tvářil, jako by nezaslechl ani slůvko, ačkoliv chlap si dával záležet, aby ho bylo slyšet po celé místnosti. Když viděl, že Apač neodpovídá, sebral skleničku, zvedl se od stolu a přeškobrtal přes celou místnost…