Vinnetou III – Na válečné stezce

16. Vinnetouův odkaz

Když jsem se vrátil se dvěma tučnými krůtami, které se mi podařilo ulovit, bylo tábořiště opuštěné.

Schovali se snad někde, chtějí se mi vysmát, že se vracím taky jen s hubenou kořistí? Nebo šli na lov, aby mi dokázali, že když se do toho dají všichni tří, přinesou víc než já? Zavolal jsem dvakrát třikrát, ale nikdo se mi neozýval; v okolí tábořiště jsem také nenašel živou duši, že bych se tedy pokusil…

Ano, využiju jejich nepřítomnosti, dokud je čas.

Ještě jednou jsem prohlédl v rychlosti kus lesa kolem tábořiště a potom jsem se rychle pustil do díla.

Místo, o němž mluvil Vinnetou, mělo být pří západní straně Inču-čunova hrobu. Vrhl jsem se k zemi, rozprostřel kolem sebe pokrývku, odložil zbraně, aby mi nepřekážely, a pečlivě vyřízl nožem v trávě pod mohylou veliký čtverec. Opatrně jsem jej vyprostil z půdy a přenesl na pokrývku; až skončím, musí vyříznutý čtverec zaplnit zase přesně původní místo. Nikdo se nesmí dozvědět, kde jsem hledal.

Najednou jako by se mě zmocnila horečka. Rval jsem kusy země, vyhazoval je ven, dostával jsem se rychle hloub a hloub – a přitom jsem se každých pět vteřin zastavoval, zaposlouchával se, pln neklidu a podezření, při každém zaševelení větru ve větvích keře. Vždyť se mohou vrátit, vždyť mě tu mohou najít!

Jáma se prohlubovala, měla už aspoň jeden metr… Pojednou narazil nůž na něco tvrdého. Kámen! Vydlabal jsem hlínu kolem něho a vyndal ho ven. Nahmatal jsem pod ním ještě jeden, i ten jsem vyrval, pak se mi objevila před očima malá čtyřhranná dutina chráněná ze všech stran stěnami kamenů. Na dně něco leželo. Zalovil jsem v té dutince rukou a vytáhl svitek silné složené kůže. Zastrčil jsem ji rychle do kapsy a začal zahrabávat jámu.

Rychle, rychle, rychle!

Ještě udupat ten kousek půdy!

Ještě zasadit na místo vyříznutý trávník!

Konečně – konečně je všechno v pořádku!

Oddychl jsem si a otřel si rukou čelo. Pot se mi řinul po celém obličeji a stékal mi v potůčcích po tvářích. Neměl bych si na chvíli odpočinout? Hned jsem tu myšlenku odvrhl: ne, ne – nejdřív se musím podívat, co je ve svitku kůže! Vypadalo to jako obyčejná, velká, důkladně sešitá obálka na dopisy. Nebo jako malý balíček. Když jsem jej rozdělával, třásly se mi rozčilením ruce.

Uvnitř jsem objevil další obálku, jenže menší, pevně sešitou jeleními šlachami. Přeřízl jsem je nožem, balíček obsahoval několik hustě popsaných listů papíru.

Schovat je? Přečíst si je hned? Rozmýšlel jsem se vteřinu, ale pak jsem se hned pustil do čtení. Nevím, co mě dovedlo k tomu rozhodnutí. Jistě nedočkavost: užuž jsem chtěl znát poslední přání, jež Vinnetou vyslovil. Ani mi nepřipadlo na mysl, že bych snad měl ten dopis schovat před Paynem, Clayem a Summerem. Proč taky? Co by jim na tom mohlo být divného, i kdyby teď přišli a uviděli, že něco čtu. Ne, v tom nebezpečí nebylo!

Vinnetouův rukopis jsem poznal na první pohled; bylo to jeho úhledné, pečlivé písmo, podobající se písmu inteligentního mladého chlapce s málo vypsanou rukou. Písmenka vypadala, jako by je kreslil malíř, jedno jako druhé, jistě psal ty řádky ještě pečlivěji a pozorněji, než jsem ho viděl psávat poznámky, když jsem mu něco vysvětloval nebo když jsem ho učil něčemu z věd bledých tváří. Oči se mi zalily slzami, hned když jsem si přečetl první věty.

Můj milý, milý bratře!

Ty žiješ, a Vinnetou, který Tě miloval, je mrtev. Ale jeho srdce je stále s tebou. Držíš je teď v ruce, protože k Tobě mluví právě z těchto řádků. Naslouchej mu!

Dozvíš se poslední přání svého bratra a uslyšíš slova, která bys nikdy neměl zapomenout. Nebojím se, že bys je zapomněl, znám Tě.

Můj bratře, uvidíš mnoho, mnoho zlata a naložíš s ním podle toho, jak si přeje Vinnetou. Leželo na Nugget tsilu v bezpečném úkrytu, ale po smrti Inču-čunově je Vinnetou odnesl jinam, k místům zvaným Deklil-to, Tmavá voda. Znáš to místo, byl jsi tam jednou s Vinnetouem.

Poslyš tedy, co teď uděláš! Pojedeš vzhůru přes Indelče-čil, přes Smrkový les, až přijedeš k Tse-šošu, k Medvědí skále, jež je blízko vodopádů, přes které kůň nemůže přejít. Sestoupíš ze sedla, a až vyšplháš nahoru – – –

„Good day, Mr Shatterhand! Copak si to slabikujete? Snad nechcete opakovat první třídu?“

Ten hlas – známý, až příliš známý hlas – se mi ozval přímo za zády. Trhl jsem sebou, otočil se – a rázem jsem si uvědomil, že jsem provedl největší hloupost svého života. Deset kroků ode mne ležel párek krůt a vedle něho – moje zbraně. Panebože, jak jsem mohl něco takového udělat! Sednout si za náčelníkovu hrobku a nechat si přímo za zády ústí cesty vedoucí sem z údolí! Ruka mi sjela bleskurychle k opasku, chtěl jsem hmátnout aspoň po – – po čem? Vždyť i ten svůj pás s revolvery jsem před chvílí odhodil, aby mi nepřekážel v práci. Teď ležel taky vedle mne, na pokrývce, a já jsem tu stál s prázdnýma rukama, docela beze zbraně, a díval jsem se do ústí pistole, kterou na mne mířil – Santer!

„Ani hnout! Jeden krok – a zmáčknu kohoutek! Myslím to vážně!“

Jeho oči žhnuly nenávistí, byl připraven splnit svou hrozbu, kdybych se byl jen náznakem o něco pokusil.

„Tak konečně! Konečně tě mám!“ pokračoval a ústa mu křivil úšklebek. „Hneš se, a máš kulku v těle…,“ opakoval a pak vybafl: „To jsi nečekal, že mě tu najdeš, viď?“

„Ne,“ odpověděl jsem, nutě se ke klidu. Tolik jsem si ještě stačil uvědomit, i při všem ohromení, že mi pro tuto chvíli zbyla jediná zbraň: zachovat klid, klid, klid. Za všech okolností. „Ne. Teď ještě ne,“ opakoval jsem zas já.

„Maličká chyba v propočtu, že?“ ušklíbl se. „Říkal sis, že dřív než zítra tu nebudu. Ale chyba lávky! To víš, i mistr Shatterhand se utne!“

Snažil jsem se uvažovat chladně: tahle slova prozrazovala, že mluvil s Paynem a s jeho dvěma druhy; to znamenalo, že s jejich pomocí počítá aspoň pro nejbližší dobu; že s nimi tedy bude hrát stejnou komedii jako dosud. To mi dávalo jiskřičku naděje: dokud tu budou, mohu si být aspoň jist životem – ledaže bych Santera něčím rozdráždil k nepříčetnosti. A tak těch tisíc chutí povědět mu od plic, co si o…