Hamaíl

Druhá karavana, která směřovala ze západu na jih byla gum, loupežná karavana. Tvořilo ji čtrnáct dobře ozbrojených a opálených mužů, kteří seděli na výborných velbloudech. Jedno ze zvířat bylo dokonce z rodu proslulých bišarínhedžínů. Jelo na čele a jeho jezdec byl patrně vůdcem gumu. Kapuce jeho bílého háiku mu splývala na zádech. Byl to, stejně jako jeho společníci, Tedetu z kmene Tibbů-Kranů. Jeho krátké, vlnité vlasy dokazovaly, že v jeho žilách koluje i černošská krev. Byla to okolnost, za niž se mezi Tibby nikdo nestydí.

I on uslyšel výkřik sokola.

„Ikh, ikh!“ zvolal a jeho bišarínhedžín se na tento povel zastavil. Jeho společníci se seskupili kolem něho.

„Hamdulilláh, díky bohu!“ řekl vůdce. „El Asvad nám je vede do rukou. Podařilo se mu je oklamat. Obrátíme se na východ a najdeme jejich stopy. Zavolám sokola.

Vsunul prsty do úst a vyloudil pronikavý hvizd. Sokol ho uslyšel a přiletěl okamžitě nad jezdce.

„Ta‘ahl, pojď jsem!“ poručil jezdec.

Pták se poslušně spustil na vysoký předek sedla a nechal se připevnit k řetězu. Jezdec mu pak natáhl přes hlavu koženou čepičku.

Jezdci nyní odbočili v pravém úhlu od dosavadního směru a jeli pomalu na východ.

Netrvalo to ani půl hodiny, když první jezdec zarazil svého velblouda, ukázal do dálky a řekl jediné slovo:

„Hunahk, tam!“

Směrem, kterým ukazoval, bylo vidět blýskající se lesklé špice kopí. Čtrnáct jezdců opatrně zabočilo mezi písečné duny, mezi nimiž se ukryli a teprve po chvíli pokračovali v jízdě. Brzy narazili na stopy káfily. Vůdce gumu přinutil svého bišarínhedžína k pokleknutí a sestoupil, aby prozkoumal stopy.

„Třicet havavinhů, velbloudů,“ pravil. „Jsou to ti, které pronásledujeme. U Bir Fetna je Alláh vydá je do našich rukou. Pak se rozdělíme o jejich majetek, jenž nás učiní mnohem bohatšími, než jsme byli dosud. Budeme je pomalu následovat. El Asvad nás jistě nenechá dlouho čekat.“

Bylo to jasné: El Asvad, chabír obchod…