Vinnetou V – Vinnetouův odkaz

KAPITOLA TŘETÍ
Ašta

Když zmizel poslední zloděj koní, uložil jsem opět náčelnické odznaky a revolvery do kufru. Pak jsme konečně mohli jíst.

Mladý Orel nabyl opět zdravé barvy. Bylo mu asi nepříjemné, že jsme byli svědky jeho slabosti; viděl jsem to na něm dobře. Záleželo mu asi na tom, abychom si ho vážili, proto nám řekl, že mu byl před čtyřmi dny u řeky Carriso ukraden kůň s celým obsahem sedlové brašny. Cestou se živil jen jedlými kořínky a jahodami. Svůj těžký balík musel nést sám, a proto nebylo divu, že sem přišel tak vysílen.

Mou myslí táhly různé domněnky, ale neřekl jsem je nikomu. I Hammerdull a Holbers by se rádi o rudochovi něco bližšího dozvěděli. Ale Indián, přes své mládí, se choval jako muž, kterého se proti jeho vůli nikdo neodváží vyptávat.

A tak bychom se byli vlastně o něm nic nedozvěděli, kdyby se byl při jídle sám nerozhovořil. Vyprávěl nám, jak mu byly s koněm ukradeny i zbraně, které visely na sedle, a peníze, které měl v sedlové brašně. Byl potom úplně bez prostředků.

Má žena na mně vrhla pohled, kterému jsem porozuměl. Chtěla, abych ho pozval, aby cestoval s námi. Stejný úmysl jsem měl také já. A ten právě byl příčinou, proč jsem vzal tři koně, a ne jen dva. Otázal jsem se Indiána, nechtěl-li by jet s námi. Jeho tvář radostně zazářila. Vyskočil, ale opět usedl. Indiáni nesmí prozradit otevřeně ani radost, ani bolest. Z jeho obličeje však vyzařovala radost. Ačkoliv mne nikdy dříve nespatřil, přece asi tušil, kdo jsem.

Tázal jsem se ho ještě, ke kterému kmeni náleží a kam cestuje. Mladý muž se chvíli rozmýšlel.

„Jsem Apač,“ odpověděl. „Jedu na jih.“

Když to říkal, nepohlédl na mne, nýbrž pohlížel před sebe. Cítil jsem, s jakým napětím čeká, co odpovím.

„My také,“ odpověděl jsem tak nenucené, jako bych ho ani nezamýšlel pozorovat. „Ale jsme nuceni nejdříve učinit ještě několik zajížděk.“

Obrátil jsem se k Hammerdullovi, a tázal jsem se:

„Znáte ‚Devils pulpit‘ někde tady v okolí?“

„Znám-li či ne, to je celkem jedno, ale Pitt Holbers i já jsme tam několikrát byli. Mladý Orel ji zná také, neboť mi tehdy před čtyřmi lety řekl, že přišel odtamtud dolů. Chcete tam jet?“

„Ano, rád bych tam jel, ačkoliv náš cíl je vlastně jihovýchodně od Trinidadu. Je to nezbytná oklika, doufám však, že nebude velká.“

„Velká nebo ne, to je celkem jedno, hlavní věc, že tam nepojedete ani týden. Chcete, abych vás vedl?“

„Opravdu byste mohl?“

„Jaká je to otázka! Zda mohu! Mám však jednu podmínku.“

„Jakou?“

„Zavedu vás k Ďáblově kazatelně, dovolíte-li mně cestovat pak s vámi ještě dál.“

Tu mu vpadla má žena rychle do řeči:

„Dovolíme, dovolíme, Mr Hammerdulle! Muž vás má rád a já také. A máme tři koně a tři mezky, tedy víc než potřebujeme.“

Usmál jsem se tomu a přednesl jen jedinou námitku.

„Co však bude s hotelem, Dicku?“

„Po tom mně nic není. Pitt nějak udrží ten krám pohromadě, než se vrátím. Nemyslíš, Pitte, starý coone?“

Dlouhán zhluboka nabral dech, jako by se chystal k veliké řeči, ale vyslovil jen jedinou slabiku:…