Vinnetou V – Vinnetouův odkaz

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Modla padá

Odjížděli jsme tak, jak jsme přijeli. Naši přátelé ze všech stran na nás jásavě volali. Když jsme však jeli vedle skupiny stavitelů sochy, zaslechl jsem slova, která vzbudila mou pozornost:

„Old Shatterhand! Vetřelec! Kojot! Chce nás zničit!“ – taková slova se tu ozývala.

Podivil jsem se, neboť jsem nechápal tu nenávist. Nebylo k ní důvodu. Dick Hammerdull mi řekl na mou otázku:

„Dělníci vás nemají rádi, Mr Shatterhande, a nijak se tím netají. Vědí, že jste proti stavbě pomníku a tvrdí, že je chcete připravit o práci a živobytí. Před několika dny se radili, jak by se vás zbavili. Byli u toho i členové výboru.“

„Tak? To je pro mne ovšem velice důležité!“ řekl jsem. „Kdo vám to řekl?“

„Zebulon Enters.“

„Ne Hariman?“

„Ne. Vím, že mu důvěřujete méně než tomu druhému, řekl mi to však přece Zebulon. Myslím, že od té doby, co jste jim prozradil záměr Indiánů, je vám Zebulon věrnější než kdo jiný. Bratři k nám někdy večer přicházejí, a mluvíme s nimi, Pitt a já.“

„Aniž jsem o tom věděl?“ přerušil jsem ho.

„Věděl nebo ne, to je celkem jedno, jisté však je, že nemusíte mít strach. Jde jen o to, abych s nimi udržel styky. Až se dozvím něco určitého nebo důležitého, přijdu vám to říci. Nejčastěji se o vás mluví v jídelně u lomů, kde se dělníci stravují.“

„Znáte tu místnost?“

„Ano.“

„Já ne. Jeďme tam spolu!“

„Teď hned?“

„Ano. Nemám kdy se převlékat. Jen pérovou ozdobu odevzdám ženě, aby ji odnesla domů.“

„Pojedu s tebou,“ řekla žena, když jsem jí oznámil svůj úmysl.

„To není možné. Ostatně je to jen krátká a rychlá výzvědná jízda.“

Odevzdal jsem jí náčelnickou ozdobu, Mladý Orel odnesl mou pušku. Rozloučil jsem se s Tatellah satahem, a odbočil jsem s Dickem a Pittem k vodopádu, kudy vedla pustá cesta do lomů.

Slunce již zmizelo za Vinnetouovou horou, bylo však dosud světlo. Jeli jsme tryskem vedlejším údolíčkem z hlavního kaňonu po severním svahu Mount Vinnetou k lomům, které vypadaly jako nezhojitelné rány, bezohledně zasazené nádherné, neporušené přírodě. Ošklivé lešení, zdi, dráty, lana a trámy, jimiž spoutali panenskou krásu vodopádu, aby jeho sílu proměnili v elektřinu, vzbuzovaly soustrast. U lomů byly koňské stáje a před nimi řady těžkých vozů; kdesi bzučela pila.

Tu a tam se krčily nízké stany. Opodál postavili nízké baráky. Hammerdull mi ukázal dlouhý srub.

„To je krčma,“ řekl. „Hostinský je chlap jako hora, říkají mu ‚nigger‘.“

„To je přece pro Indiána krutá urážka!“ poznamenal jsem.

„Urážka nebo ne, to je celkem jedno, ale zvykl si na to. Nemá to nikomu za zlé, jinak je to však drsný hoch. Není čistokrevný Indián: jeho matka asi byla černoška. Bratři Entersové k němu chodí velmi často.“

„Běda! Proč?“

„Aby ho vyslechli. Je důvěrníkem zdejšího dělnictva. I někteří náčelníci mu důvěřují. Evening a Paper u něho celé noci pijí a hrají. Chcete ho vidět?“

„Je-li to možné, ano. Ale chtěl bych, aby on mne neviděl!“

„Počkejme tedy několik minut. Až se setmí, zavedu vás k oknu zvláštní místnosti, …