Vinnetou V – Vinnetouův odkaz

Karl May

79 

Elektronická kniha: Karl May – Vinnetou V – Vinnetouův odkaz (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: may58 Kategorie: Štítek:

Popis

Karl May: Vinnetou V – Vinnetouův odkaz

Anotace

Karl May – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

5

Jazyk

Žánr

, ,

Název originálu
Originál vydán

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Vinnetou V – Vinnetouův odkaz“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA OSMÁ
Tmavý Vlas

Chtěl jsem nazítří prohlédnout nalezené rukopisy, avšak nové události zkřížily mé úmysly. Seděli jsme ještě u snídaně, když se na jižním kraji mýtiny ozval hlasitý hovor a kroky mnoha lidí. Mladý Orel tam rychle běžel. Vrátil se, a oznámil nám:

„Blíží se skupina lidí. Jsou to asi ony siouxské ženy, které chtějí na Mount Vinnetou. Ale je s nimi i několik mužů.“

Když to uslyšel náš starý Pitt Holbers, projevil nápadné vzrušení, ačkoliv se snažil navenek zachovat klid. Bratři Entersové se tvářili velmi rozpačitě. Ptali se, zda by nebylo lépe, kdybychom se skryli.

„Nemyslím, že by k tomu byl důvod,“ řekl jsem. „Patříte k nám a zůstanete u nás. O tom, kdo jsem, však mlčte.“

Tím byla zatím věc vyřízena. Pak jsme čekali se značným zájmem na přijíždějící zástup a já při tom v duchu litoval, že si nemohu prohlédnout Vinnetouovy rukopisy. Minulo několik minut a nikdo se neukazoval. Konečně jsme uslyšeli žvatlající hlasy a různé výkřiky.

Přicházeli pěšky. Koně nechali pod úpatím, aby je nemuseli vléct příkrou stezkou. Spatřili nás ještě dříve, než vyšli na mýtinu; usoudili jsme tak z toho, že rázem přestali hlučet. Pak jsme uviděli velmi dlouhého a velmi vyzáblého muže, který se hned oddělil od ostatních a kráčel k nám na svých vysokých nohou podivným plouživým krokem. Nebyl oděn po indiánsku, nýbrž jako cestující Američan. Měl dokonce bílý a velice vysoký límec a právě takové manžety, na hrudi mu seděla jehlice a drahokamy. Ale ruce měl veliké, strašně veliké, i nohy, a ten nos! Jen nosatá Indiánka s Arménem ještě nosatějším mohli být jeho rodiči, ale ani to ještě nestačí, abych vyjádřil dojem nosu, který byl z obou stran tak zploštělý, jako by z něho na konci zbývala už jen tenká chrupavka. Vedle toho nosu vesele mžourala na svět bezřasá, dotěrná očička. Obličej toho muže byl neobyčejně úzký. Jeho hlava se podobala hlavě ptáka, nebyla to však hlava smělého orla, nýbrž nosatého kondora.

Muž se k nám dokýval, stanul a civěl na nás jako na neživé věci, kterých si není třeba vážit a které si musí dát líbit jakékoliv jednání. Pak se tázal:

„Kdo jste?“

Jeho hlas nepříjemně skřípěl. Jen naprosto necitelní a bezohlední lidé mívají takový hlas. Poněvadž jsme mu hned neodpověděli, ptal se podruhé:

„Kdo jste? Musím to vědět!“

Ovšemže mne ani nenapadlo promluvit, a Mladému Orlovi teprve ne. Entersové měli důvod na sebe neupozorňovat, a tak se řeči konečně ujal Dick:

„Co myslíš, Pitte, mám?“

„Myslíš-li, že se ho jinak nezbavíme, máš pravdu.“

„Zbavíme nebo ne, to je celkem jedno. Naleji mu však hned čistého vína.“

Vstal, přistoupil k muži a začal:

„Musíte to opravdu vědět? Kdo vás k tomu nutí?“

„Nutí?“ ptal se muž udiveně. „Kdo by mne nutil? Já chci! A budete-li mi povídat takové nesmysly, donutíme vás mluvit rozumně.“

Dick pomalu přistoupil až k cizinci, rozkročil se a řekl:

„Tak vy nás donutíte? To je zajímavé. Na člověka, který mi tohle řekne, se musím pořádně podívat!“

A chytiv ho za rameno, otočil jím vpravo, vle…