Cizinec přichází

22. "ŽALUJI!"

"Cože, to už je sedm?" řekl večer téhož dne ministr vnitra nevěřícně při pohledu, na velké nástěnné hodiny. "Posaďte se, prosím, milý Wrede! Vidíte, stále je co dělat. Ale netušil jsem, že přijedete tak brzy, abyste mne odvezl ke knížeti van Zoomovi. Ještě okamžik, prosím, ještě pár podpisů."

V rychlosti otevřel ministr desky s připravenými dopisy, přelétl je očima a připojil podpis.

Policejní prezident Wrede se tvářil zadumaně, když uhasínal doutník o dno popelníčku.

"Jo, jo, doopravdy jsem tu až příliš brzy, ale jsem celý napjatý, co nám sdělí van Zoom, a nemohu se smířit s tím, že on sám najednou vyřešil záležitost, s níž si lámalo zuby celé naše prezidium."

"A vy přece máte dobré zuby, viďte, to jste chtěl dodat," zasmál se ministr. Dokončil podepisování, sklapl desky a měl se k odchodu. "Ostatně, my o vašich zubech tady nahoře nepochybujeme. Ale byla to asi dobrá myšlenka pověřit vzdor dosavadním zvyklostem tohoto outsidera celou záležitostí. Ještě si pamatuji, jak jste se tomu bránil."

"Excelence, vám je to k smíchu. Rád bych si vás poslechl, co byste říkal tomu, kdyby nějaký cizinec najednou strkal prsty do tohoto posvátného prostoru," namítl Wrede a rozhlédl se kolem sebe.

"To by také bylo něco jiného, tady je to samá tradice, zvyklost, schéma číslo jedenáct, každý tu trpí vybledlostí myšlenek, ale u vás dole vane trochu jiný vítr. Muž má ještě nějakou cenu, dochází u vás k soubojům, z nichž každý je docela odlišný. Ve vašich předměstských prériích a zločineckých uličkách ještě stále vítězí přirozený důvtip, osobní statečnost a odvaha."

"S dovolením, excelence, ale i naše oblast zájmů je vlastně pralesem paragrafů a zákonných ustanovení. A především, je třeba dbát toho, aby se žádnému z pánů zločinců nezkřivil vlásek na hlavě. Jak jsem teď zaslechl, připravuje se prý novela zákona, podle které smí policista sáhnout ke zbrani jenom v krajním případě, jenom v sebeobraně."

"Jste nespravedlivý, milý Wrede. Docela bych vám přál, abyste někdy seděl na téhle krásné židli."

"Bůh mě chraň od takového neštěstí!"

"No vida! Oblast vaší činnosti má ještě v sobě zbytky romantiky. Už jako kluk jsem snil o tom, že ze mne bude bud stopař na Divokém západě, nebo detektiv. Osud mi to nedovolil..."

Vstoupil sluha a ohlásil, že vůz je připravený.

"Tak pojďme, milý Wrede," usmál se ministr, "zažijeme jistě roztomilý večer u knížete a jsem zvědav, s čím přijde."

"Vaše excelence neví nic bližšího?"

"O nic víc než vy, milý Wrede. Van Zoom se zaručil, že odhalí s definitivní platností osobu tajemného hejtmana, poté, co jsme mu dali plnou moc, aby převezl nemocnou z Rollenburgu do svého bytu."

"Jojo," přikývl Wrede, "byl to vlastně únos za policejní asistence. Něco neuvěřitelného!"

"No a pak," řekl ministr "ještě vím, že o dnešním večeru uvidíme pohromadě celý soudní dvůr, který kdysi vynesl rozsudek ve slavném procesu Helfenstein - Burg."

"Ale, ale," podivil se Wrede, "to snad u toho bude i tajný rada Stiewe."

"Ano, byl tehdy předsedou soudu."

"Je už dlouho v penzi, nevěděl jsem, že je ještě naživu. Musí mu být hodně přes sedmdesát."

"No víte, dnešní záležitost mu asi moc radosti neudělá, ale je dobře, že tehdy ten rozsudek... Á, tady je vůz, Wrede, nastupte si, prosím."

Byla to skutečně zvláštní společnost, která se sešla v sálech u van Zooma. Vedle ministra vnitra a policejního prezidenta, byl tu i plukovník z Tiefenbachu, Ulrika z Helfensteinu, profesor Hoffmann a doktor Zander a spousta právníků. Nechyběli tu všichni pánové, kteří kdysi hráli nikoli podružnou roli v soudním procesu ve věci dvojité vraždy v Helfensteinu. Asesor Schubert byl nejmladším z celé společnosti.

Večírek u van Zooma byl něčím docela výjimečným, a vědělo se, že kníže měl nadevšechno rád nejrůznější lahůdky a že jeho dům byl klenotnicí nejrůznějších překvapení. V obuvi s měkkými podrážkami se zde pohybovali vzorně vycvičení sluhové, uváděli hosty do společnosti, vysvětlovali, co bylo třeba.

Nenucená večeře u jednotlivých stolků skončila, společnost se rozdělila do skupinek, policejní prezident Wrede s tajným radou Stiewem si vyprávěli o nejrůznějších odborných záležitostech.

"Oho," hřměl holohlavý soudce, "to není dobré, jestliže novinoví pisálkové docela veřejně probírají justiční omyly. Zbavují tím spravedlnost nezbytné úcty, a mělo by se to zakázat."

"Vyvolala by se tak bouře v oblasti sedmé velmoci, pane tajný rado," namítal Wrede.

"Ano, ale co se děje," vyjadřoval nespokojenost tajný rada, "podrývá víru ve spravedlnost a ubírá na vznešenosti našemu stavu. Mělo by to být jako u lékařů. Copak jste četl v novinách o nezdařené operaci?"

"Těžko srovnávat," bránil svůj názor policejní prezident, "nemocný se svěřil lékaři a lékař pak dělá všechno pro jeho dobro podle svých sil a podle boží pomoci. Soudce však má prokazovat zločincům jejich vinu a má také společnost zločinců zbavovat. To pak do hry vstupují neuvěřitelné okolnosti, nečekané zvraty, náhody, a navíc, mýlit se je lidské."

Wrede se rozhorlil tak, že jeho hlas hřměl a za chvíli se kolem jeho stolu začalo kupit spoustu zvědavců.

"Máte pravdu," souhlasil Stiewe, "ale tvrdím, že nezdařená operace je daleko častější než justiční omyl. To vám snadno dokáži. Při lékařském zásahu záleží všechno na šikovnosti a znalostech jednoho jediného operatéra, když se rozhoduje o cti člověka, kolem dokola sedí klidní, nezaujatí lidé, které nic nepopohání, jsou zkušení a znají svou zodpovědnost. Souhrn veškeré moudrosti těchto lidí vede - leckdy po mnohatýdenním šetření - k rozsudku. Pane prezidente, u soudu vlastně k chybnému rozsudku ani dojít nemůže."

"Á, přicházím právě včas, pane tajný rado," ozval se hostitel, "padl mi do rukou starý výstřižek z novin, na kterém je zpráva o soudním projednávání, které by bylo třeba hodnotit z hlediska vašich dnešních vývodů. Šlo tehdy o dvojnásobnou vraždu. Vrah byl odsouzen k smrti a ať už to je náhoda nebo jiná okolnost, zjistil jsem, že rodiče tohoto odsouzence jsou v mých službách."

"Ale to je n…