Cizinec přichází

Karl May

3,04 

Elektronická kniha: Karl May – Cizinec přichází (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: may23 Kategorie:

Popis

E-kniha Karl May: Cizinec přichází

Anotace

O autorovi

Karl May

[25.2.1842-30.3.1912] Karel May se narodil v saském Ernstthalu v rodině chudého tkalce a dětství prožil v neuvěřitelné bídě. Ve škole se projevil jako nadaný chlapec. Roku 1861 začal pracovat jako pomocný učitel v chudinské škole, ale brzy byl obviněn z krádeže, odsouzen do vězení a do konce života nesměl vykonávat učitelské povolání. Ocitl se na dně, bez přátel, bez budoucnosti....

Karl May: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, ,

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Cizinec přichází“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

17. MEZI LÁSKOU A NENÁVISTÍ

Leně Rosenbaumové ve Vodní uličce Štědrý večer tolik pohody nepřinesl.

Pokoušela se několikrát proniknout k lůžku nemocného, jednou se jí to podařilo, ale když lékař zjistil, že její návštěva panu Bertramovi neprospěla, víckrát ji dovnitř nepustil. Přesto dál sedávala v čekárně a doufala, že pacienta aspoň zahlédne, ale marně.

Postupně nabývala přesvědčení, že si snad Bertram její návštěvy nepřeje a žárlila, když zjistila, že k lůžku nemocného má přístup kníže van Zoom s Hedvikou.

V pozdním odpoledni Štědrého dne znovu vstoupila do čekárny a v kabelce měla připravený malý dárek.

"Slečno Rosenbaumová, přicházíte zbytečně, pana Bertrama jsme propustili do domácího ošetřování," řekla sestřička.

Lena se poté dozvěděla, že ho odvezl kníže van Zoom...

Zase v tom tedy bude mít prsty Hedvika, a na ni všichni zapomněli, uvažovala Lena. Nenávidím tu cukrkandlovou panenku. K smrti ji nenávidím. Richard Bertram je určitě šlechtického původu, ostatně zlatý řetízek s přívěskem tomu nasvědčoval. Právě v tom přívěsku je klíč, který může jednou: prokázat, že Richard Bertram pochází z nějakého starého šlechtického rodu. Pak by se mu otevřela cesta k Hedvice a ona by měla po celý život vedle sebe slavného básníka Almansora! Zatímco já - Lena ve Vodní uličce...

Dívka se celá rozechvěla, když si to uvědomila a začala přemýšlet, jak tomu zabránit. A tak se v její hlavě zrodil plán, který na pohled neměl chybu.

Vpadla do domku, kde bydlela, a spustila ihned pokřik:

"Tati, musím s tebou mluvit o něčem moc důležitém!"

Starý žid vždycky rád své dceři vyhověl a právě o Štědrém dni ti dva zesnovali něco jako spiknutí.

První den po Vánocích se dostavil k Rosenbaumovým Bertram, aby vykoupil svou zástavu.

"Tak vida, vida," mumlal zastavář, když spatřil pěkně oblečeného básníka, "pán náhle zbohatl? Já vás nenutil, abyste se tak brzy vykoupil! Ale kdy už chcete... Jenom musím zavolat dceru, půjčila vám přece prachy, že uschovala ten papírek, kvitanci. Jo, jo, mladej pane, u Salomona Rosenbauma musí být pořádek. Zvlášť když jde o peníze."

Lena vstoupila. Byla velmi bledá a pozdravila, s okázalou srdečností Richard vyňal z kapsy peníze a zástavní lístek a podal je Leně.

"Milý pane, copak to tak spěchá? Já ty peníze zatím nepotřebuju," řekla Lena.

"Nemám rád dluhy," namítl Richard s úsměvem.

"Myslela jsem si, že byste mohl být naším hostem častěji..."

"Bohužel jsem na tom s časem hodně špatně." Poté ukázal na zástavní lístek, který držela Lena v ruce. "Buďte tak laskavá a vydejte mi můj řetízek."

"No tak, Leno, ty jsi jistě ten řetízek dobře ukryla," řekl Rosenbaum.

"Je pořád tam, kde byl od prvního dne," řekla Lena a podala Richardovi řetízek, který mu věnoval jen letmý pohled.

"Ano, děkuji vám," řekl a rychle se rozloučil.

Richard pospíchal na hřbitov k hrobu svého otčíma, přitom se vůbec nedokázal upamatovat na události kolem pohřbu. Znovu si připomínal péči toho člověka, který - ač vlastně cizí - mu dokázal být otcem, znovu uvažoval, kdo jsou vlastně jeho praví rodiče. Řetízek s monogramem napovídal, že pochází z velmi dobrých poměrů. Proč ho rodiče kdysi odložili anebo se někde ztratil? Ale že by ho nenašli? Nebo snad někomu prospělo, aby najednou zmizel? Komu a proč? Otázek mnoho, ale odpověď žádná.

Vrátil se domů do Vítězné ulice. Čekal na něho van Zoom, který ho přiměl, aby zašel co nejdříve za zastavářem a proplatil rodinný šperk.

"Tak tady je," řekl Richard a položil před knížete řetízek.

Cizinec z Indie si klenot prohlédl.

"Je to opravdu váš majetek?" zeptal se pak.

"Samozřejmě," kývl Richard, "řetízek u mě tehdy našli..."

"Ne ne," řekl van Zoom, "to já přece už vím ale tak to nemyslím. Je to ten řetízek, který jste u starého Rosenbauma zastavil?"

Bertram se zarazil. Vzal řetízek do ruky a pak rozpačitě pravil: "Ne, to není můj řetízek!" Svůj skutečný řetízek důvěrně znal, věděl o každé maličkosti. Tady leccos nesouhlasilo: rytí na úponku, písmenka R a H, ozdobné kudrlinky...

Všechny rozdíly Bertram knížeti vylíčil.

"To co mi teď říkáte," zeptal se van Zoom, "můžete odpřísáhnout?"

"Ale ovšem!" ujistil ho Richard.

"Pak vás prosím, abyste mi řetízek na krátkou dobu půjčil."

"Ale jistě. Vy snad chcete jít na policii?"

"Kdepak, jenom k Rosenbaumovi."

"Všechno popře. Je mi to trapné, Rosenbaumovi se ke mně zachovali tak pěkně... Půjčili mi peníze..."

"Za pěknou zástavu!"

"Lena mě pozvala na večeři..."

"Věděla jistě proč. Ale budiž, vezmu na to ohled. Uvidíme, jak se budou chovat. Jde totiž o mnohem víc, než tušíte."

Van Zoom odešel, ale nemířil rovnou k starožitníkovi, nýbrž nejprve k Ulrice z Helfensteinu, která byla jeho spojenkyní. Měl s ní dlouhý rozhovor, při kterém řetízek hrál roli nikoli zanedbatelnou. Pak se van Zoom zastavil doma a převlékl se, když kráčel k Rosenbaumovi, nikdo by ho nepoznal.

"Co chcete?" zeptala se vetešníkova žena.

"Jdu za panem Rosenbaumem," řekl van Zoom.

"A co mu pán chce?"

"Jsem sběratel starožitností a rád nakupuji mince, klenoty, šperky."

"Jen račte!"

Van Zoom se trochu pohrabal v maličkostech, něco i koupil.

"Pán asi není z města, že ano, je tady cizí, nevyzná se," prohlásil vetešník.

"Jsem ze Švédska," připustil van Zoom.

"Pán je znalec," uznale kývl Rosenbaum.

"Spravuji panství velkého boháče ve Švédsku, starožitnosti jsou můj koníček. Škoda, že takové bohatství jednou pohltí stát."

"Proboha živýho! Stát? A jak to?" vykřikl Rosenbaum.

"Nu ano, stát, rodina vymírá. Pan baron měl jednoho syna, byl to jedináček, ale je nezvěstný."

"Nezvěstný?" podivil se Rosenbaum a neuvědomil si ani v nejmenším, že se právě zakousl do návnady.

"Bohužel. Syna někdo unesl."

"Unesl? Bože na nebesích! Tak ho mají hledat a najít. To přece není, jako když se ztratí pes nebo kočka."

"Už dvacet let je všechno marné," řekl kníže.

"Ale prosím vás! Jak je to možný? Cožpak se nepátralo po celém Švédsku?"

"Ve Švédsku? To by k ničemu nebylo. Unesli ho při baronově cestě v Německu. Poblíž tohoto města se mladý pán ztrat…