Cizinec přichází

20. STARÁ VINA OŽÍVÁ

Oba Wolfové neprchali směrem k vesnici, ale k lesu, který je v této chvíli nejlépe kryl. Pod prvními stromy se zastavili a ohlíželi se. Nikdo je nesledoval.

"Kam teď?" řekl syn.

"Domů ne," zasípal otec, který po vysilujícím běhu těžko popadal dech, "kovárnu budou hlídat. Musíme k bankéři do města, a ten musí klopit prachy."

"A jak se tam dostaneme? Nemám u sebe ani groš."

"Já taky ne. Ale to je to nejmenší. Zajdeme za hostinským na kopci, podnikal s náma už leccos. Pomůže nám."

"K němu do lokálu se nedostanem."

"To jistě ne. Proplížíme se lesem a až budeme blízko výčepu, vylákáme ho pašeráckým signálem ven."

"To by šlo," souhlasil syn, "ale nepůjdou nám po stopě?"

"Ale kdepak, pod jedlemi v lese není skoro žádný sníh. A nahoře co je výčep, tam sníh stopy rychle zavěje, žádný strach."

Proběhli lesem a ocitli se u horské šenkovny. Starý Wolf zapískal a za okamžik vyšel na zápraží hostinský. Wolf pískl ještě jednou tišeji.

"Á, to jste vy!" řekl hostinský, když přešel přes silnici a zapadl také do lesa, "máte zboží?"

"Ne, dnes jsme něco jako zboží my, jdou po nás," vysvětloval starý Wolf.

"Nerozumím vám."

"Není třeba rozumět, prostě jdou po nás, a ty nám musíš pomoct!"

Hostinský se vylekal. "Nachytali vás? Co se stalo?"

"Nejde o pašování."

"O co tedy jde? Mluv přece!"

"Všechno se dozvíš, teď nemáme čas. Musíme do města."

"A jak já vám můžu pomoct?"

"Máš tu koně? Jo, tak zapřahej a dej na vůz hodně slámy, ať se mužem schovat. A taky trochu peněz a čepice potřebujeme, a nějaké zásoby. Ve městě zaplatíme."

"Nu dobrá," zamručel hostinský.

"Ale čekat tu nemůžeme. Sejdeme se za nejbližší vesnicí v lese za větrným mlýnem."

Hostinský z kopce se otočil a pomalu kráčel k šenku. Tam na něho čekal jeho devatenáctiletý syn, protřelý až hrůza.

"Pašeráci?" zeptal se.

"Jo, vzkaz z druhé strany."

"Konečně, to jsme se načekali."

"Musím něco odvézt, ale hned. Připrav mi koně."

Zatímco syn plnil otcovy příkazy, starý vytáhl ze stodoly povoz, hodil do valníku slámu a deky, sebral v kuchyni něco k jídlu, cigarety a trochu peněz, přihodil dvě čepice a navlékl si kožich, a byl nachystaný k odchodu.

"Kam se jede?" ptal se syn.

"Do Paďous, tam co lišky dávají dobrou noc."

"No, snad se můžu zeptat," zamručel mladý.

"Drž hubu, chlapče, v takových případech bývá lepší nevědět."

"A co máma, když se bude ptát?"

"Řekni jí, že jsem jel přímo do nebe. Když dnes večer vykoukne z okna, uvidí mou beranici vedle měsíčku."

Když hostinský nastupoval do povozu, ještě se smál svému vtipu.

Jakmile projel další vesnicí a minul větrný mlýn, vyskočili oba Wolfové z lesa a naskákali do vozu.

"Nikdo tě nesleduje?" zeptal se starý Wolf.

"Kdepak, ani myš jsem neviděl."

"To se jenom zdá. Myslím, že už je policie na nohou."

"Ve městě budeme až zvečera."

"Právě to nám vyhovuje," kývl starý kovář.

Van Zoom čekal v hrobníkově domku trpělivě na oblastního starostu a na dotazy odpovídal vyhýbavě.

"Kovárna i hospoda jsou hlídány," oznámil po návratu starosta, "neproklouzne ani myš!"

Poté nadiktoval znění protokolu a svědkové se podepsali.

Kníže odjel se sluhou na nádraží, aby se dostali do města co nejdřív. Nejbližší vlak jel až odpoledne, ale van Zoom počítal, že bude ve městě dříve než prchající Wolfové, pokud tam ovšem směřují. Pro jistotu poslal kníže Antonínovi do města depeši, které zasvěcený musel porozumět, uvědomíme-li si, že slovu "vlk" odpovídá v němčině slovo "Wolf. Depeše zněla:

"Dva vlci na útěku. Přísně hlídat lví doupě!"

Hodiny ubíhaly, vlak směřoval k městu.

"Najdeš Antonína," nařídil pak kníže sluhovi, "já se převléknu, vezmu si masku číslo sedm. Řekni to Antonínovi, aby mě poznal, a ať se obrátí na komornou, třeba mu svěří klíč od zadní branky, jak mu kdysi slíbila. To by nám pomohlo."

"Jestliže Wolfové jedou opravdu do města, budou chtít zastihnout bankéře, a aby si zajistili jeho přítomnost, podají mu zprávu, nejspíš pošlou telegram," rozváděl své myšlenky Bedřich. "Na poště budou vědět, zda tam nějaká zpráva od Wolfů došla, a vám to snad prozradí."

Vedoucí pošty vyšel knížeti všemožně vstříc poté, co nahlédl do jeho pověřovacích listin.

Wolfové skutečně panu bankéři telegrafovali: "Prosíme, večer o desáté buďte doma!" Bez podpisu.

Podací úřad ležel někde mezi Helfensteinem a městem. "Zatknete je hned?" zeptal se Bedřich, když ho kníže informoval.

"Těžko říct. Nejprve by měli Wolfové mluvit s bankéřem, rád bych je při tom poslouchal a pak už bych věděl, co mám dělat."

Van Zoom a Bedřich jeli domů. Sluha hned zmizel, jak se dohodli, a kníže se převlékal. Namaskoval se stejně jako v den, kdy vešel k Helfensteinovým v noci po krádeži drahokamů coby detektiv. Do deseti hodin měl ještě dost času a zajel tedy k Ulrice, aby jí vyprávěl, co se udalo. Ve čtvrt na deset už byl u zadní branky bankéřova domu, kde čekal Bedřich. Proti přední straně domu hlídal Antonín.

"Je bankéř doma?" vyptával se van Zoom Antonína.

"Ano, je. Trochu jsem si povídal s mou milou komornou a dozvěděl jsem se, že pán večeří. Jen tak mimochodem mi vtiskla do ruky klíč od zadní branky. Tady je."

"Výborně. Za chvilku ho vyzkouším a trochu se tam poohlédnu. Ty jsi už byl jednou uvnitř, když jsi stopoval paní Noru, a tak mě povedeš."

Šli za Bedřichem a kníže mu řekl, že hlídání teď bude jenom na něm.

"Klíč k brance mám, pokusím se vplížit do domu," dodal van Zoom, "Antonín se tam vyzná, půjde se mnou."

Klíčem otočil bez nejmenšího hluku. Když kníže a Antonín za sebou zavřeli, octli se pod dřevěnými schody na úzké chodbičce. Tichounce stoupali po schodech, až se nahoře dostali do krátké chodby, která končila vchodem do bankéřovy pracovny, jak si to zapamatoval Antonín. Po levé straně byly další dveře, které vedly do ložnice.

Van Zoom ustoupil na poslední stupeň dřevěných schodů a jeho levá ruka hladila podivuhodně vyřezávané tvary na zábradlí. Tu se náhodou dotkl malého výstupku v řezbě. Náhle bod povolil. Kníže překvapeně pozvedl hlavu a spolu s Antonínem ke svému překvapení uv…