Cizinec přichází

9. ZA MŘÍŽEMI

Zpráva o loupeži u plukovníka z Tiefenbachu ovládla město. Polední noviny přinesly tuto zprávu:

"Během dnešního dopoledne se policii podařilo identifikovat Bormannova kumpána. Je jím písař Richard Bertram, adoptivní syn počestného vojenského krejčího z Vodní uličky číslo 10."

Lidé si tuto zprávu přečetli se zájmem, pak však šli po svých.

Jen na dvou místech vzbudila velký rozruch. Nejprve v domě starožitníka Rosenbauma, jehož dcera se ve svém pokojíku právě oddávala snění. Do její místnosti vtrhl otec, noviny držel v ruce.

"Co se děje?" lekla se Lena.

"Ty se ptáš, co se stalo?" ozval se Rosenbaum, "veliké neštěstí se stalo, že nemůže být na světě větší."

"Tak co je, mluv!" vykřikla Lena.

"Veliká ztráta postihla dům Salomona Rosenbauma. Mé dítě má příliš měkké srdce, a proto utrácí peníze, a nestará se, jestli se vrátí."

"Jo tak, ono jde jen o peníze. Myslela jsem, kdovíco."

"Tak? Jenom peníze?" opakoval žid rozezleně a šermoval dceři novinami před očima, "jen se neošklíbej nad penězi, je v nich bohatství, velikost, štěstí, blaženost. Jen ten, kdo má peníze, může být člověk. Lehkomyslně se peníze vydávat nesmějí, ale ty jsi to udělala, a tak o všechny peníze přijdeš."

"Já nikomu nedala peníze, o které bych mohla přijít."

"Ne? Copak jsi mě nenutila, abych vydal takovou sumu peněz za řetízek ze zlata, nedala jsi je Bertramovi?"

"To sice ano, ale o ty peníze nemohu přijít."

"A co když ten řetízek někde šlohnul?"

Lena se dívala překvapeně.

"Co si o něm myslíš? Básník přece nekrade."

"Nekrade? A co když to není jenom zloděj, ale dokonce lupič?"

"Táto, ty blouzníš. Richard Bertram že je lupič?"

"Jo, a dokážu ti to. Sama říkáš, že se jmenuje Richard Bertram."

"No to ano."

"A řekl ti, že bydlí ve Vodní uličce?"

"Ano, v čísle deset."

"Že je písař a opisuje pro lidi za peníze."

"To mi řekl, ale to snad není žádná hanba?"

"Ne, ale hanba je, když se teď z novin dovídáme, že písař Richard Bertram je kumpán obra Bormanna."

Lena byla bílá jako stěna.

"Proboha!" vykřikla, "tohle že tam stojí? To není možné, to není on, museli se splést!"

Otec jí podal noviny. Četla, ale písmenka se jí míhala před očima. Náhle vstala a řekla už klidným hlasem: "Prokážu jeho nevinu."

"Kampak?" popadl ji starý Rosenbaum za ruku.

"K Richardovi Bertramovi!"

"K němu? Copak sis nepřečetla, že sedí v arestu společně s lotry?"

"Půjdu za ním tam."

"Bože jediný, ty jsi se zbláznila. A navíc tě tam nepustí!"

"Já si to už zařídím."

Lena vykročila. Matka, která po celou dobu tiše naslouchala, jen lomila rukama.

"Nejdřív mi řekni, co v tý věznici chceš," řekl přísně Rosenbaum.

"Zachránit Richarda."

"Máš tvrdou hlavu a my jsme s matkou vždycky chtěli, abys mohla jednat podle svýho. Jsi moudrý děvče a nevydáš se tedy jen tak do řečí. Řekni, jak ho chceš zachránit."

"Dokážu, že je nevinný, protože byl až do půlnoci u mě. Nemohl se vloupat, kdy by se na to připravil?"

"To nachystal Bormann... nebo..."

Žid zmlkl. Byl rozčilený na nejvyšší míru.

"Copak, Salomone?" zeptala se jeho žena.

"Napadá mě, víš, na toho jsme nepomysleli, že v tom má prsty hejtman."

"Proboha!"

"Ten to všechno narafičil, aby tak zachránil Bormanna."

"Co je mi do toho?" vykřikla Lena, "kvůli tomu nebude přece Bertram nevinně trpět!"

"Jak můžeš vědět, že trpí? Dceruško, tatínek je moudrej, on ti už řekne, co a jak. Buď je Bertram u hejtmana, pak je to zloděj, nebo není, a je asi bez viny. Ale i tak s ním bude mít hejtman nějakej úmysl. Musíme počkat."

"A jeho zničit? To nikdy!"

"Ale Leno! Copak my ho chceme zničit? Je to velkej spisovatel, a když je nevinnej, tak ho přece nepoženeme do zkázy. Ale my sami se nesmíme dostat do neštěstí. Počkáme jen krátce, až kdyby ho nepustili z lochu, dokážeme, že byl u nás ten večer na návštěvě. Nejdřív musíme počkat, jestli nepřijde hejtman a nedovolí nám zachránit toho básníka."

"A až do té doby má úpět v žaláři?"

"Jen pár dnů. Nevím, proč bys měla mít spory se soudem, když ho třeba sami pustěj. Jen klid, klid, Leničko, chce to trpělivost."

Druhé místo, kde vzbudila zpráva o Richardu Bertramovi velký rozruch, byl dům knížete van Zooma.

Cizinec z Indie seděl za psacím stolem a znovu četl noviny. Richard Bertrám z Vodní uličky deset nemohl být nikdo jiný než mladý spisovatel. Od té doby, co ho poznal v Strickrodově knihkupectví, na něho párkrát myslel, a teď tohle.

Van Zoom přemýšlel dál.

Na místě činu zatkli obra Bormanna, který patřil k hejtmanovi. Však se van Zoom o to i trochu přičinil. Bylo jasné, že to celé zorganizoval hejtman a slušný člověk jako Bertram se do toho mohl zaplést docela náhodně, s tou loupeží nemůže mít nic společného.

Kníže si položil hlavu do dlaní, pak sáhl po zvonku a zazvonil. Přišel jeden ze sluhů, nenápadný Antonín, spolupracovník tajné policie.

"Pamatuješ, co jsem ti převčírem přikázal?" řekl van Zoom.

"Samozřejmě, pane."

"No a? Zařídil jsi to?"

"Šlo to snadno. Co člověk dělá rád, to mu není zatěžko. Komorná je docela pěkná holka."

"Takže sblížení proběhlo snadno. Nu, dobrá a kdy ses sešel s komornou?"

"Čekal jsem v sousední hospodě, jakmile vyšla, zahájil jsem akci a můžu říct že s úspěchem. Večer jsme se sešli znovu, zítra s ní mám schůzku taky."

"Výborně. Musíš se pokusit doprovodit komornou až domů. Potřebuji, aby v nejbližších dnech někdo nahlédl do pokojů jejího panstva. Mám totiž zato, že mám být oloupen."

"Vy?" neudržel se Antonín. "To by tak hrálo, kdo sem bez svolení strčí nos, toho prošpikuju olovem!"

"Věřím, že bys to dokázal, příteli, ale to nemám v úmyslu."

"A co tedy? Snad se nechcete nechat oloupit?"

"Přesně to mám na mysli. Antoníne, ty víš, za jakých podmínek jsem tě zaměstnal, a víš také, že ti plně důvěřuji."

"Za vaši Jasnost půjdu rád do ohně!"

"No, no, tak zlé to jistě nebude. Potřebuji zjistit, kdo tu kořist sebere, ona nebo on."

Sluha vykulil oči.

"A hrome! Rozumím vám dobře? To vás chtějí oloupit pánové mé komorné?"

"Předpokládám, že ano. Nevím, jestli to budou oni sami, anebo někdo třetí n…