Cizinec přichází

10. ALMANSOR

V téže době byl van Zoom, oblečený jako cizinec z Indie, připraven k odjezdu.

"Tak Bedřichu, dávej dobrý pozor, víš, že dřív nebo později čekám návštěvu. S hostem si budu povídat v pracovně, ty počkáš v předsíni, a když zazvoním a požádám o sklenku vody, znamená to, že máš zaujmout své postavení."

"Kde?"

"Přineseš mi sklenku vody a řekneš, že správce domu mi chce předložit požadovaný účet, pak se vrátíš do předsíně, odkud odejdeš do mé šatny. Tam se ukryješ pod stůl, dlouhý ubrus tě bude dostatečně krýt, ale přitom nespustíš oči ze šperkovnice a budeš vyčkávat. Znáš přece každý kousek, který je tam uložený."

"Ano."

"Ať se děje cokoli, ať přijde kdokoli, budeš zticha. Až bude po všem, podíváš se, co chybí, zapíšeš si to a cedulku zastrčíš do nějaké obálky, kterou mi předáš jako dopis. Když bude třeba, napíšu odpověď, a ty si ji venku přečteš a pak se podle ní zařídíš. Jasné?"

"Ano, jen jsem to ale ještě všechno nestrávil."

"Můj host asi půjde za mé nepřítomnosti do oblékárny. Bude ho zajímat šperkovnice. Jak se to přesně odehraje, to ještě samozřejmě nevím."

"Ta návštěva, to bude zloděj?"

"Zřejmě, ale teď už zapřáhej, Antonín jede se mnou."

Zakrátko seděl van Zoom v sáních pohroužený do úvah, až do chvíle, kdy sáně zastavily před domem Ulriky z Helfensteinu. Když ho přijala, postěžoval si na neúspěch při výpravě za oběma Wolfy, pak ji ujistil, že má další plány, které musí vyjít. "Nepřítel mi neuteče," řekl "jen mi dejte čas k jednání."

Ulrika se na něho dívala udiveně a s obdivem. To, co jí van Zoom předkládal, se zdálo fantastické.

Jakmile se van Zoom rozloučil s urozenou slečnou, zastavil se u bankéře z Helfensteinu, což byla jen zdvořilostní návštěva. Nora z Helfensteinu ho přijala mile, její manžel měl však obchodní jednání.

"Smím vás a vašeho pana chotě pozvat na dnešní večer?" zeptal se van Zoom.

"Děkuji, přijdeme rádi," odpověděla mu Nora rozzářeně.

Další Zoomova návštěva patřila plukovníkovi z Tiefenbachu. Van Zoom se přeptal na Hedviččino zdraví, ale hlavním tématem rozhovoru byla samozřejmě loupež. Plukovník chválil pohotovost policie i její taktnost, když dceru nepředvolali do budovy policejního prezidia, ale vyslechli ji v bytě.

Během rozhovoru ohlásil sluha návštěvu asesora Schuberta. Když ho přivítali a představili mu knížete van Zooma, plukovník se zeptal, zda by s ním příchozí chtěl mluvit mezi čtyřma očima.

"Ale kdepak," namítl asesor, "není v tom nic tajného, jde jen o obviněného Richarda Bertrama."

"Prosím vás," řekl van Zoom, "nikdo přece nevěří, že by mohl být kumpánem obra Bormanna."

"To je pro mne taky záhada."

"Pan Bertram to doznal?"

"Není schopný řádného výslechu, buď je apatický anebo fantazíruje."

"Třeba simuluje," poznamenal plukovník.

"Taky jsem si to myslel, ale teď už tomu nevěřím."

"Copak to, co říká, dává nějaký smysl?"

"Ne, jenom stále volá něco o noci, nebo přednáší verše o mořské víle. Jedna z básní byla ze sbírky jakéhosi Almansora, ale trpí i tělesně, protože rozerval své slaměné lůžko, a není vyloučeno, že z bolesti. Dnes jsme ho přivedli k jeho mrtvému otci, ale ani brvou nehnul, ale chci se ještě zeptat, pane plukovníku, zda je to pravda, že Bertramův nevlastní otec zemřel rozčilením."

"Jistě!" zvolala Hedvika místo otce, "musí to být hrůza, syn lupič, otec mrtvý, z dětí jsou sirotci. Ta rodina prý bydlí někde blízko, snad ve Vodní uličce. Je prý k nim vidět z našeho okna."

"Mám jisté pochybnosti, pokud jde o mladého Bertrama," pokýval hlavou asesor, "chybí mi totiž důležitá věc, kde přišel obr Bormann k tomuhle písaři a jak se dostal Bormann z vězení?"

"Pro to mám dvě vysvětlení," vpadl do debaty van Zoom, "pokud je Bertram opravdu vinen, pak se na té loupeži přece nemohl domluvit s obrem těsně před činem."

"Svatá pravda."

"Ten plán musel zosnovat někdo třetí. Uvažoval jste, pane asesore, v této souvislosti o hejtmanovi?"

"Ano, Bormann udal, že ven ho pustil klíčník Arnold, ale Arnold tvrdí, že za vším stojí hejtman."

"To vypadá věrohodně," souhlasil van Zoom.

"Ale jděte, Jasnosti," usmál se Schubert, "kam by došla policie, kdyby každý nevyjasněný případ házela na krk hejtmanovi?"

"Pokud je Bertram vinen, pak je jisté, že i on je hejtmanovým poddaným."

"Dobře, Jasnosti, připusťme to. Ale považujete za pravděpodobné, že by proslavený hejtman spoléhal na takovéhle lidi?"

"Ne, to máte pravdu. A tak to vypadá, že je Bertram nevinný. Slečna před chvílí poznamenala, že z tohoto pokoje jsou vidět okna Bertramova bytu, takže odtamtud je vidět i sem. Slečno, prosím vás, měla jste snad tehdy při přepadení rozsvíceno?"

"Ano, měla."

"Pak si tedy laskavě představte romantického písaře Richarda Bertrama, který neustále recituje verše, básník stojí v osudné chvíli u okna a dívá se sem k vám. Je plný touhy. Najednou si všimne postavy nebo jenom jejího stínu a začne tušit něco zlého. Jeho fantazie, tentokrát shodná s realitou, mu vyčaruje nebezpečí loupeže či vraždy, a on se pustí sem k vám, aby zabránil nejhoršímu."

Asesor se shovívavě usmál. "Poslouchá se to moc hezky, ale zapomínáte, Jasnosti, že to neviňátko bylo ozbrojeno a ve chvíli, kdy ho policie zatkla, drželo v ruce zlatý řetízek."

"I to by se dalo vysvětlit. Jak se vlastně dostal Bormann přes zeď?"

"Měl ocelový žebřík, s jeho pomocí se dostal do okna. Přišel z Vodní uličky, klíč k domu deset našla policie v jeho kapse."

"Výborně. A Bertram? Identifikovala policie ten nůž, co držel v ruce?"

"Jistě. Nůž patřil k vybavení domácnosti Bertramových."

"A kde byl obžalovaný před činem?"

"Děti k tomu nedokázaly nic říct, možná něco ví jejich sestra, je starší, ale byla tím, co se seběhlo, tak rozčilená, že si jenom vzpomněla, že její nevlastní bratr při večeři doma nebyl, přišel až později. Pak šel rovnou do svého pokoje, kde se nezdržel a zase brzy někam odběhl."

"No vida," poznamenal kníže, "dovolte mi ještě moment kombinovat. Bertram tedy zdálky zpozoruje zločince, rozhodne se, že zlu zabrání. Členové rodiny by mu jen překáželi, proto o tom mlčí, popadne nůž, seběhne se schodů do dvora a přeleze zeď. U domovní stěny spatří Bormannův žebřík, použije ho, najde otevřené okno, vleze do bytu a přistihne lupiče. Vrhne se na něho, vytrhne mu přitom řetízek z ruky a pozvedne nůž, ať už k útoku nebo k obraně. V té chvíli se vřítí do pokoje policie. Všimnou si ho, jak stojí s nožem a řetízkem v ruce a jdou samozřejmě po něm."

Asesor naslouchal, a když se kníže odmlčel, přikývl.

"Ano, Jasnosti, dva policisté, kteří hlídali u vrat do dvora, vypověděli, že viděli nějakého člověka, jak přelézá zeď a šplhá po žebříku. Zaslechli také výkřik: Zpátky, ty ničemo!"

"Ano, ano," zvolala Hedvika, "to jsou slova, která jsem slyšela."

"A stejná slova opakuje i teď Bertram, když má záchvat," připojil asesor Schubert.

"Dá se tedy předpokládat, že se nemýlím," prohlásil kníže. "Říkáte, že Bertram recituje básně. A jestlipak víte, v kterém nakladatelství verše od Almansora vycházejí?"

"U Strickroda tady na tržišti."

"Dám za to hlavu, že Bertram je nevinný," dodal van Zoom.

"My, střízliví právníci, jsme tvrdohlaví lidé," usmál se asesor, "požadujeme vždy důkazy."

"Důkaz vám dodám, pane asesore, jen trpělivost."

"Byl bych vám zavázán, Jasnosti. I nám je proti mysli stíhat někoho, kdo si to nezaslouží. Rozhodně jste mi dal řadu podnětů a věřím, že zítra budeme dále. Obviněný je zatím duševně nemocný, ale soud se domnívá, že pohřeb jeho otce by ho mohl vrátit do reality."

"Snad by to šlo jednodušeji," připustil van Zoom, "ale nechme to na zítřek, já se vás pokusím zítra odpoledne vyhledat."

Asesor přikývl a obrátil se na plukovníka.

"Kdybych směl očekávat, že i vás ten případ zaujme."

"Ale samozřejmě," odpověděl plukovník, "začínám si ostatně také myslet, že Bertram k tomu všemu přišel jen náhodou."

"To mi dodává odvahu, pane plukovníku," řekl asesor, "abych vás poprosil o spolupráci. Potřeboval bych, abyste se s vaší paní a s dcerou účastnili pohřbu starého Bertrama."

Tiefenbach zakroutil hlavou. "Nemějte mi to za zlé, pane asesore, ale na pohřby zásadně nechodím."

"To mě mrzí, pane plukovníku. Kdyby se tam aspoň objevila slečna dcera, třeba by..."

"Nesmysl!" odsekl plukovník.

"Trváte na svém stanovisku," vmísil se do hovoru van Zoom, "i když se tu sám zastavím a slečnu dceru k pohřbu doprovodím?"

"Vy? Co byste tam hledal?"

"Nu, cítím potřebu svěřit se už teď s něčím, co jsem chtěl panu asesorovi vyložit zítra. Nedávno jsem se sešel v krámě u Strickroda s mladým mužem, kterému se zřejmě nevedlo finančně moc valně. Zaslechl jsem, že napsal pro Strickrodovo vydavatelství sbírku básní, chtěl peníze jako zálohu. Mladý básník se jmenuje Bertram a bydlí ve Vodní uličce. Podle mého dohadu tam naproti v chudém bytě stál Richard Bertram den co den u okna a díval se k jinému oknu, za nímž se čas od času objevovala půvabná dívčí tvář. Ve svých snech se přenesl do domu štěstí, k mořské víle." "Vidím, že i vy už básníte, Jasnosti," zasmál se Schubert, ale Hedvika se na něho podívala vyčítavě.

"Shledávám," řekl van Zoom, že život se svými protiklady a paradoxy je tím největším básníkem. Pochmurná ulička tam a pyšná městská třída zde, a někde uprostřed hladovějící poeta, vpředený do snů a představ srdce, bezmocně vydaný na pospas tvrdému zásahu hrozného osudu. Hned tehdy, když jsem v knihkupectví zahlédl zpola vyhladovělého Bertrama, zajímal jsem se o něho. Vždycky jsem měl zájem o ty, kteří vybočují z řady, protože jsem sám zažil leccos podivného. Netrvalo dlouho a o Bertramovi jsem byl informován a držel jsem svazek jeho skvělých básní v ruce. V těch verších se odráží autorova osobnost, jak ho svět zanedbával a lidé ho přehlíželi, ale on se směle rozhodl trhat hvězdy."

Van Zoom se rozhlédl. Nikdo nic nenamítal. Plukovník a asesor se dívali před sebe, Hedvika si hrála s náramkovými hodinkami a pohlížela k oknu. Tu se ozval cizinec z Indie ještě jednou.

"Autor těchto veršů nemůže být Hermannovým kumpánem. Třeba se to všechno nestalo tak, jak jsem vám řekl předtím, ale rozhodně nepopřete, že to tak být mohlo."

"Já znám jeho verše," řekla Hedvika, "ukazovala jsem vám, Jasnosti, při vaší první návštěvě u nás sbírku od Almansora. Znamená to, že to je Richard Bertram?"

"Ano, samozřejmě!"

"Panebože!"

"Je to zvláštní," poznamenal asesor, "jediné, co jsme u vězně našli, byl svazek básní od Almansora, a to s poznámkou na okraji, že myšlenkové bohatství těch veršů pisatele vzrušuje. A teď tvrdíte, že on sám je autorem?"

"Není problém to dokázat. Zeptejte se Strickroda..."

Hedvika vyskočila. "Propusťte ho přece, pane asesore!"

"Tak rychle to přece jen nejde, dítě," mírnil ji otec.

"Uvidíme, co se stane při pohřbu," připojil se asesor.

"Půjdu tam také," vykřikla Hedvika, "Jasnosti, beru vás za slovo, doprovodíte mne?"

"Pokud to rodiče dovolí."

"Já svůj souhlas odepřít nemohu," pokýval hlavou plukovník, "rád bych věděl, zdali Bertram je skutečně Almansor."

"Zavedeme knihkupce Strickroda do cely," rozhodl asesor Schubert.

Když Hedvika osaměla ve svém pokoji, bloudil její pohled stále častěji k zadnímu domu Vodní uličky. Je možné, že verše, které ji tak okouzlily, vznikaly právě tam?