Karavana otroků

8. KAPITOLA
NOVÝ SPOLEČNÍK

Oba běloši seděli vedle sebe na přídi člunu. Jejich rozděleni sice nemuselo mít dlouhé trvání, ale taky mohlo být věčné. Otec čápa hloubavě přemýšlel. Dalo se to vyčíst z jeho tváře, na které stále naskakovaly nové vrásky. Jeho nos byl neuvěřitelně čilý. Zmítal sebou vpravo, vlevo, nahoru i dolů. Bavor mu občas pomáhal i rukou a kýval s ním sem a tam, odkašlával, polykal sliny, bručel cosi do vousů a konečně ze sebe vyrazil:

"Když je člověku u srdce jako mně, to se může jít ďábel klouzat. Musíme se rozloučit a nevíme, uvidíme-li se ještě někdy. Co se však dá dělat? Považoval bych se za zločince, kdybych dopustil, aby byli zabíjení bezbranní černoši, bez toho, že bych neučinil ani nejmenší pokus o jejich záchranu."

"Mám stejné pocity," připojil se Schwarz, "ale nemusíme si namlouvat, že je to tak nebezpečné. Jeden z nás pojede na jihozápad a bude se snažit vyhnout se všem nepřátelům. To přece není tak těžké."

"Je a není. Když se přes veškerou opatrnost setkáš s nepřítelem a není-li pomoc nablízku, zhasneš a ani kohout po tobě nezakokrhá. Přál bych si, aby osud rozhodl v můj prospěch."

"Nepoddávej se příliš obavám..."

"Mlč! Jestli mám někoho rád, nerad vidím, když jde vstříc nebezpečnému dobrodružství, při kterém mu nemohu pomoci. Raději bych - stůj! Vidíš je? Tamhle letí."

Ornitolog vyskočil a ukazoval na pravý břeh, odkud se zvedlo hejno křičících ptáků a přelétalo řeku. Jeho vztyčená ruka sledovala směr jejich letu.

"Znáš je?"

"Ano. Čejky trusné, Hoplopterus spinosus."

"Celkem správně. Když se po ránu ozývá jejich siksak, siksak, zní to právě tak, jako by lišky světily narozeniny starého lišáka. Nyní zmizely v rákosí, kde budou lovit hlemýždě," řekl ornitolog a opět se posadil.

"Doufám, že v osadě Džurů dostaneme dobrého hedžína, jízdního velblouda. Ten, kdo pojede do Ombuly, se musí zásobit potravou na šest dní. Druhý zase bude muset čekat na příchod tvého bratra. Ale kde? U zeríby je to nebezpečné."

"Nejlepší bude, když pojedeš dál po proudu až k zeribě Madunga. Náš kormidelník tam má známé. Říkal mi, že bychom tam byli vřele uvítáni. Můj bratr musí připlout k této zeríbě, takže se nemůžete minout." "Já se mám plavit do Madungy? A proč?"

"Vždyť jsi to navrhl sám."

"Já? Nikdy by mě to nenapadlo."

"Vidím, že máš krátkou paměť. Kdo navrhl, že rozhodne let ptáků?"

"Přece já."

"Tedy je rozhodnuto."

"O tom nic nevím. Co se mi tady snažíš namluvit? Myslíš, že jsem hňup nebo..."

Bavor nedomluvil. S otevřenými ústy a se strnulým zrakem zíral na svého přítele. Hrot jeho hlasu se zvedl do závratné výše a Otec čápa náhle ze sebe vyhrkl:

"Na mou duši! Tohle mě ani nenapadlo! Čejky..."

"Ano. Čejky. A víš kterým směrem?"

"Odtamtud sem."

"No vidíš. Kdo tedy pojede do Ombuly?"

"Hm - ty? Ta ničemná havěť nemohla udělat nic moudřejšího, než přeletět odtamtud sem? Kdybych měl po ruce pušku, naučil bych je dobrému chování! Budeme losovat znovu."

"Nebudeme. Čejka rozhodla. Jedu do Ombuly."

"Od této chvíle nechci vidět jedinou čejku! Kdo by si pomyslel, že los padne na tebe?"

"A proč ne?"

"Protože jsem to chtěl chytře navléknout."

"Jak to?"

"Myslel jsem si, že u tohohle břehu spíš vyplašíme ptáky hlukem vesel a nějaká pitomá čejka mi překazila plány."

"Pak ses pořádně přepočítal. Vyplašený pták by stejně neletěl přes člun ke druhému břehu, spíše by se držel vlevo od nás."

"Tím však můj návrh pozbývá platnosti. Pouze má hloupost rozhodovala při losování."

"Nikoliv, příteli, rozhodnutí čejky platí."

"Tak dobře. Dej mi tedy pohlavek, ale pořádný. Zasloužil jsem si ho. Když se ti něco přihodí, budu si to vyčítat celý život. Tak to dopadá, když si člověk o sobě myslí, zeje bůhvíjak chytrý a že drží pytel s moudrostí za všechny čtyři konce. Přitom se však dopouští pitomostí, za které by se styděl i venkovský kluk na první hodině latiny."

Ornitolog sklonil hlavu a šediny mu zakryly tvář tak důkladně, že mu bylo vidět z tváře jeho dlouhý nos, z jehož ustavičného pohybu se dalo soudit, že jeho majitel je ustaraný.

Čas utíkal a svalnaté paže černochů veslovaly tak rychle, že se zdálo, jako by břehy na obou stranách řeky přímo letěly. Scenérie se však vůbec neměnila. Přes řeku, při pravém břehu, bylo vidět třtinu a rákosí, kdežto po levém břehu se táhl hustý les.

Slunce již dávno překročilo zenit a vrhalo na řeku stíny stromů. Najednou Syn tajemství začal kormidlovat člun k pravému břehu. Schwarz to zpozoroval a zajímala ho příčina.

"Omm et Tamásíh je blízko," odpovídal, mladík. "Když nechceme, aby nás zpozorovali, musíme se držet pravého břehu."

Až teď pozvedl ornitolog hlavu, aby se rozhlédl po nebezpečné krajině a zároveň se jeho dlouhý nos začal čile pohybovat a nasávat vzduch.

"Cítíš něco?" ptal se Schwarz.

"Cítím kouř."

"Nemýlíš se? Já nic necítím."

"Co bys taky mohl cítit tím nosíčkem, který je viditelný jen dalekohledem?"

"Snad někdo rozložil na břehu oheň, aby upekl potravu."

"Ne. To není pečeně. Smrdí to spáleninou. Čpí to po dříví, slámě a hlíně, jako když hoří stavení. Dám na to krk, že někde na levém břehu hoří nějaký africký "palác"."

Teď už i Schwarz ucítil kouř a Ňam-ňamové také zvýšili pozornost. Kormidelník se zvedl, obrátil se k levému břehu a chvíli ho pozoroval.

"Hoří," pravil, "zeríba Omm et Tamásíh je v plamenech. Je to veliký požár, neboť kouř stoupá vysoko, že je ho už vidět i mezi stromy."

Rukou ukazoval vlevo, kde se objevil kouř. Černoši přestali veslovat a čekali na další pokyny Syna tajemství.

Kormidelník tiše naslouchal a pak pravil:

"Celá zeríba hoří. Je tu jen jedna možnost - úmyslné pálení. Kdyby vypukl požár v nějakém tokulu, rychle by byl uhašený, neboť řeka je blízko. Spíše ji Arabové opustili a odtáhli k jihu. Zeptáme se Loba."

Probudil Loba a zeptal se ho, co si myslí o požáru. Ten se velice divil a prohlásil, že ani on, ani Tolo nevědí nic o úmyslu otrokářů opustit a spálit zeríbu. Kormidelník nabádal ke zvýšení opatrnosti.

Člun byl zatažen do rákosí a zakotven. Veslaři se pustili do řezání r…