Karavana otroků

9. KAPITOLA
PŘÍBĚHY LOVCE SLONŮ

Sajjádafjál se posadil u kmene hegeliku a Schwarz, jakmile mu zmizel ornitolog s oči, usedl k němu. Rozmlouvali o svém záměru, i když se o tom moc mluvit nedalo. Chtěli se jednoduše vydat po stopě otrokářů a až by se dostali do jejich blízkosti, vyhnout se jim obloukem, předstihnout je a ještě před nimi dorazit do Ombuly.

Oba muži seděli vedle sebe. O čem by také hovořili? Rádi by se něco jeden o druhém dozvěděli, ale zdvořilost jim nedovolila začít se ihned vyptávat.

Noc zvolna končila a na oba začínala jít dřímota. Procitli, až když bahenní jeřáb ohlásil příchod nového dne.

Přes stromy přeletělo několik volavek a pak se ozvala čejka svým pronikavým "sik-sak, sik-sak", což probudilo i kachny, které se za strašného křiku vznesly do vzduchu.

Hvězdy na východě bledly a ustupovaly rostoucímu úsvitu. Sotva vyšlehl na obzoru první plamínek sluneční záře, poklekl sajjád afjál na rozestřenou přikrývku a zahájil el fadžr, ranní modlitbu.

Po modlitbě, aniž promluvil slovo, vysedl Arab na svého velblouda a Schwarz ho následoval. Velbloudi se vymrštili a zamířili na jih. Jízda začala. Kdo však mohl říct, jak skončí?

Rozbřesk netrval ani deset minut a změnil se v bílý den. Celá rovina se dala přehlédnout. Kolem džurské osady nebylo vidět ani živáčka. Jejich odjezd tedy nebyl zpozorován.

Schwarz si až teď všiml, že jeho nový druh zajistil bohatou zásobu potravin. Ze sedla mu viselo několik kuřat a dva kožené měchy naplněné moukou. Hlad tedy nehrozil.

Zjev obou velbloudů však Schwarze příliš neuspokojoval. Obě zvířata byla hubená a jejich kůže byla poseta vředy. Jestliže nepodlehla nemocem a strádáním posledního dešťového období, těžko se dalo předpokládat, že přežijí i další. Tlustý šejk prodal lovci slonů asi svá nejhorší zvířata v posledním tažení. K rychlejšímu kroku se nedali přimět ani domluvami, ani bitím. Jejich rychlost se "vyrovnala" rychlosti zdatnějšího chodce.

Až k poledni dorazili k místu, kde byli včera zachráněni Lobo a Tolo. Stopy honičky byly stále zřetelné a směřovaly k jihozápádu, kdežto řeka Bahr el Abjad se velkým obloukem obracela na východ, stejně jako les na jejím břehu.

Dříve než se odchýlili od řeky, napojili jezdci důkladně oba velbloudy a nasekali noži zásobu listnatých větví a pobřežních travin - potravu pro velbloudy. Pak vyrazili po stopách otrokářů.

Polední vedro bylo tak nesnesitelné, že velbloudi kráčeli stále volněji a volněji, až se jim začaly plést nohy, což vzbudilo Schwarzovy obavy. Dosud mlčel, protože se nechtěl dotknout lovce slonů, nyní se však již nezdržel poznámky:

"Džurové nemají lepší velbloudy? Možná by bylo lepší, kdybys koupil koně."

"Koně už nemají, Abd el Mot si je najmul," odpověděl sajjádfajál, "a z velbloudů jsem musel koupit ty, které mi nabídli."

"A co jízdní voly?"

"Nemají ani jednoho, vzala si je ghazva. Alláh ví, co se má stát."

"Já zase vím, co se stane. Do Ombuly dorazíme pozdě. Jsme stejně pomalí, jako pěchota Abd el Mota, která však má před námi výhodu celodenního pochodu. Vypadá to, že se naši velbloudi každou chvíli složí. Těžko je donutíme k rychlejšímu pochodu."

"Já znám prostředek, který nám pomůže. Nařezali jsme větve suffarahu a ty nám pomohou."

Vytáhl nůž a ze zduřeniny u spodní části trnu vyrobil píšťalku. Vložil si ji do úst a foukl do ní. Píšťalka vydala táhlý zvuk, při němž velbloudi stříhali ušima. Arab pískal dál a zvířata zrychlila své kroky tak vydatně, že tomu Schwarz nechtěl věřit.

"Vidíš?" usmíval se Arab. "Udělám i tobě píšťalku a budeme se v pískání střídat, aby velbloudi neztratili chuť k pochodu."

"Dobrá," odvětil Schwarz vesele. "Musíme doufat, že nám ty píšťalky pomohou dohnat velbloudy až do Ombuly. Budu pískat, dokud budu stačit s dechem."

Brzy byla i druhá píšťalka hotová a pak se oba jezdci střídali ve vyluzování tónů. Sotva však píšťalky umlkly, velbloudi se vrátili ke svému pomalému kroku, který vzbuzuje pocit velice podobný mořské nemoci. Když však použili píšťaly, znovu se změnil kolísavý krok "korábů pouště" ve svižnou chůzi, při níž se jezdcům dobře sedělo.

Celé horké odpoledne se jezdci pravidelně střídali v "koncertování". Projížděli přes rozsáhlou, vyprahlou rovinu bez vegetace a až k večeru dorazili k menšímu bahništi, které bylo teď - v období sucha - skoro vyschlé.

Kolem louže byl dostatek suchého rákosí na rozdělání ohně, ale žádná zvířata, kromě polovyhladovělých krokodýlů, kteří se v období sucha vzájemně požírali.

Blížil se čas el maghrebu, večerní modlitby. Sajjád afjál se rozhodl, že se utáboří u bahniště.

Schwarz se bez odporu podrobil této nevyhnutelnosti. Byl spokojený s výsledkem denního pochodu. Píšťaly účinkovaly tak znamenitě, že se značně přiblížili k otrokářské výpravě.

Jakmile se snesl soumrak, zažehli poutníci oheň, aby si upekli kuře a zároveň aby zastrašili divou zvěř. Velbloudy, vzhledem ke krokodýlům, museli odvést z blízkosti bahniště a připoutat, aby se nezatoulali. Předhodili jim k jídlu nařezané větve. Voda v tomto tábořišti nebyla, proto museli použít vodu z měchů.

Poněvadž museli oheň udržovat celou noc, nemohli současně spát oba a byli nucení se střídat na stráži.

Kuře, které Schwarzovi nechutnalo, neboť už bylo nahnilé, zmizelo v útrobách lovce slonů. Schwarz si pak ulehl a jeho společník zůstal na stráži.

Kolem půlnoci Schwarze probudil výstřel. Ihned vyskočil a chopil se pušky.

"Má fis hága, bas timsáh, to nic není, jen krokodýl," chlácholil ho Arab, který klidně seděl u ohně s kouřící puškou na kolenou.

Ukázal na temný předmět, který se opodál převaloval. Ležel tam obrovský krokodýl, kterého vyhnal z bažin hlad a Arabova kulka ho zasáhla do oka.

"Hm, je to vskutku lákavé tábořiště," pravil Schwarz, "neposuneme se kousek dál od louže?"

"Není to potřebné. Výstřel zastrašil i ostatní potvory, takže na několik hodin bude klid. Jen si klidně lehni, máš ještě půl hodiny do vystřídání."

"Za takovýchto okolností tě raději vystřídám hned. Nenechám se sežrat krokodýly."

"Jak chceš. Aspoň ses mohl pře…