Karavana otroků

17. KAPITOLA
BOJ S TLUSTOKOŽCI

Skolený hroch poskytl dostatek masa a sádla, takže se na každého z několika set přítomných dostalo.

Schwarz a Bavor s Otcem kyje a Hasanem Muratem usedli k hostině. Pojídali s chutí pečené maso a špek.

"To je lahůdka, že?" tázal se Bavor. "Žádný evropský řezník ani uzenář by nemohl svým odběratelům "předložit lepší výrobek a znám jen jedno jídlo, které se může hrošímu masu vyrovnat, nebo je možná ještě chutnější."

"Co to je?" tázal se Schwarz.

"Pečeně ze slona, ale člověk musí dostat tu nejlihovější část. Víte kterou?"

"Již jsem jedl pečeného slona, ale nevím, která část tohoto tlustokožce je nejchutnější."

"Řeknu vám to tedy já. V těchto krajích není vyloučené, že se setkáme s takovým tlustokožcem nebo dokonce s celým stádem. Když budeme na dostřel, dám vám praktický důkaz. Jistě víte, na kterých místech je slon nejzranitelnější."

"Ano. V místě, kde se jeho chobot spojuje s lebkou."

"Správně, ačkoliv výbušná koule mu působí smrtelné zranění i v jiných místech. Ale abych neodbočoval. Nejlepší pochoutkou ze slona je chobot, tedy kus chobotu z nejširšího místa u nosní kosti. To je pečínka! Takovou jste jistě nejedl." Pfotenhauer zakroutil očima a mlaskl jazykem, aby naznačil láhodnost tohoto jídla.

"Chobot?" tázal se Schwarz, "domníval jsem se, že je tuhý."

"Ale ne. Je křehčí než jazyk sibiřského soba. Ale samotná pečínka by nebyla ničím, kdyby nebyla upečená na správném tuku - na sádle z ledvin. Kéž by sem přiběhl takový sloníček s pěkným rypáčkem, abych vám mohl prakticky znázornit, co nemůže vyslovit mokrý jazyk na tomto suchém vzduchu."

"Vy labužníku!" smál se Schwarz, "mluvíte, jako byste si přál, aby nás kvůli několika gramům chobotí pečené přepadlo celé stádo slonů. Je to nebezpečné přání."

"Máte snad strach?"

"Proč bych se strachoval? Ale představte si zmatek, Jaký můžou tato zvířata způsobit."

"Když jsou klidná, neznamená jejich příchod žádné nebezpečí, kdyby však byli podrážděni, pak bychom se mohli dostat do úzkých. Víte, čemu se říká hadžíl, poustevník?"

"Ano. Je to starý samec, který pro svou zlovolnost a sveřepost musí opustit stádo a potuluje se volně. Toto zvíře je vždy nebezpečné a slepě útočí. Běda člověku nebo zvířeti, setká-li se s takovým divokým samcem na rovině, kde není úkryt."

"Ano. Kdyby přišel takový tulák, moc by nám prořídla stáda. Nejhůře řádí tehdy, když je pronásledován těmi, kteří ho vyhnali ze středu. Kácí všechno, co se mu postaví do cesty, vyvrací stromy, odhazuje balvany a jeho vztek nezná mezí. I ten nejchladnokrevnější střelec udělá nejlíp, když mu uhne z cesty a jen z dálky přihlíží tomuto divadlu."

"Máte už s tím nějaké zkušenosti?"

"Ovšem. Byl jsem nahoře na Bahr el Džuru. Právě jsem seděl u bažiny se dvěma Zandy a rozparoval břicha zastřeleným ptákům, když se najednou zatřásla půda - a to vám bylo dunění jako při zemětřesení - poslyšte! Co to bylo? Neslyšíte nic?"

Schwarz naslouchal.

"Ano, je to jako vzdálený vodopád, ale tady přece není žádný vodopád."

"Není. Ale to je něco jiného, kolego. Maloval jsem čerta na zeď a už je tady. Doufám, že budeme mít dostatek času zahnat stáda na bezpečné místo."

Bavor vyskočil, přiložil dlaně k ústům a zavolal na vojáky, kteří hlídali stáda:

"Já hárisín utrudú el bakar, bald, bald, rúhú! El afjál, el afjál! Hlídači, pryč s dobytkem, daleko, velmi daleko! Sloni! Sloni!"

Volání se rozléhalo po celém táboře. Všichni vyskočili na nohy a chopili se zbraní. Hlídači chvátali ke stádu a poháněli je bičem za velikého křiku na rovinu, směrem, který jim Pfotenhauer ukazoval. Silný hluk, který zaslechl, přicházel z levé strany, od lesa, jehož krajní výběžky se dotýkaly zevního chobotu bažiny. Tento hluk teď zanikl v mohutném křiku pastevců a vojáků. Bavor však měl mohutné plíce a jeho hlas přehlušil panující hřmot.

"Skutu, hudú, já nás, vallá nihna majjitín! Tiše, klid, jinak jsme ztracení!"

Rozkaz byl okamžitě uposlechnut, ani ne proto, že by v těchto zástupech panovala vzorná vojenská disciplína, jako spíše z ohromného strachu, který dovede umlčet i užvatlané obyvatele Súdánu. V tom tichu bylo znovu slyšet blížící se hluk, teď už dvojnásobný. Země pod nohama duněla.

"Ajíva afjál, já Alláh! Jsou to sloni, ó Bože!" vykřikl Alí.

"Kul kati, celé stádo," přizvukoval Hasan Murat. "Co si počneme? Utečme!" Chtěl odběhnout, ale Štěpán ho uchopil za rameno a zadržel ho.

"Když se nebojíš honby na otrokáře, nemusíš se bát ani slonů. Divoký slon je andělem proti těm otrokářským ďáblům," řekl, pohlédl na Schwarze a pokračoval německy:

"Teď uvidíte, pane doktore, že se neleknu ani slona. Polechtám mu žaludek kulkou z mé kátil el fil."

Schwarz neměl čas, aby rozmlouval se Štěpánem. V těchto situacích je každá chvilka vzácná a rozhoduje o bytí či nebytí. Neuplynuly ještě ani dvě minuty od chvíle, kdy Pfotenhauer zaslechl vzdálený hluk a už se kolem ležení chvěla půda jako slabá zeď malého domku, jakoby podél ní jel těžký nákladní povoz.

Vzduchem se nesl břitký a ostrý zvuk a na kraji lesa se objevil ohromný Goliáš s chobotem vztyčeným k nebi. Jeho směšně malý ohon se vodorovně tyčil jako kudla proti útoku ze zadu. Slonovi chyběl pravý kel, za to levý byl neobyčejně veliký a svědčil o stáří zvířete. Byl vysoký asi devět a dlouhý dvanáct stop.

Vztyčený chobot, mávající ušní boltce a pronikavý ryk udělaly na Súdánce příšerný dojem. Vojáci odhazovali zbraně a pádili bezhlavě na všechny strany, hledajíc úkryt za stromy a křovinami, při čemž tak úzkostlivé křičeli, že si toho rozzuřený slon nakonec všiml. Zastavil se a rozhlédl se. Teď spatřil hlouček lidí, kteří setrvali na svých místech a rozhodli se mu postavit na odpor. Slon si je chvíli upřeně prohlížel, pak zatočil chobotem kolem hlavy a vrhl se směrem k odvážlivcům. Byli to profesor Schwarz, Otec čápa, Štěpán, Syn věrnosti a Otec smíchu. Ostatní práskli do bot, včetně "neohroženého" Otce kyje. Zajatí a spoutaní vzbouřenci z Omm et Tamásíh leželi bez pohybu, aby na sebe neupoutali pozornost zvířete.

A pak tu byl je…