Karavana otroků

11. KAPITOLA
V MADUNZE

Jakmile Otec čápa dorazil s veslaři ke člunu, bez meškáni vypluli. Hvězdy svítily jasně, takže plavba v noci nebyla nebezpečná. Mezitím, co byl Otec čápa pryč, zbylí veslaři a Ibn es Sirr se najedli a teď se s chuti pustili do práce. Odvázali člun a odrazili ho do proudu řeky. Syn tajemství řídil člun bezpečně a mlčky, jako vždy.

Tito lidé byli zvyklí na zdejší podnebí a dovedli lehce snášet námahu. Jinak je to však s cizinci, kterým obava o vlastní zdraví velí všemožně se šetřit. Opatrný Otec čápa se proto zahalil do své přikrývky a uložil se na přídi člunu, aby se vyspal. Znal dobře zvláštní kouzlo noční plavby po Nilu a rozhodl se, že si tento prožitek pro dnešek odepře. Upadl do tuhého spánku a vzbudil se, až když bylo slunce vysoko nad obzorem.

Na pravém břehu řeky se objevil palmový les. Syn tajemství zakormidloval člun do jeho stínu, aby byli chráněni před paprsky tropického slunce. Otec čápa vytáhl hodinky a byl překvapen, že je už deset hodin. Spal zdravým spánkem, jako by večer podle "známého" zvyku svých bavorských krajanů překotil do svého žaludku nejméně dvacet džbánů připraženého ječmenového "samotoku".

Ňam-ňamové si rozdělili práci: polovina jich veslovala, polovina odpočívala. Člun se hnal po vodě velikou rychlostí. Voda z těchto místech měla silný spád, takže lehký člun nepotřeboval čtyřicet paží k pohonu. Tato dělba práce měla i jednu velkou výhodu: nemusela se dělat přestávka k jídlu. Každý se najedl v době, kdy právě odpočíval. Vodu nabírali z řeky, i když k tomu měl Otec čápa jisté výhrady. Takto bezstarostně se plavili až do pozdního odpoledne, až náhle nastala situace, která je přinutila hledat úkryt v rákosí.

Plavci se blížili k ostrému záhybu řečiště. Vypouklý okraj pravého břehu jim neposkytoval výhled na další tok řeky a nemohli tudíž vědět, co se děje za záhybem. Najednou vstal Syn tajemství, chvíli poslouchal a pak pravil:

"Šú hajdá? Riná! Co to slyším? Zpěv!"

"Kde? Na řece?" ptal se Otec čápa.

"Ano. Lidé zpívají. Kdo to může být? Snad ne Abúl Mot?"

"Nesmí nás spatřit. Rychle, ku břehu!" vykřikl Otec čápa.

"Ke kterému?"

"K levému, do rákosí."

Syn tajemství otočil kormidlem a nasměroval člun k levému břehu. V těchto místech už se dalo dohlédnout za záhyb řeky. Otec čápa vytáhl svůj dalekohled, ale sotva ho nasadil k oku, zvolal zděšeně:

"Zpátky! Rychle! Musíme k pravému břehu. Vidím dvě lodě, ale i lidi, kteří běží po levém břehu."

Kormidelník rychle obrátil člun k druhému břehu a černoši se prudce opřeli do vesel.

"Lidé na břehu?" tázal se kormidelník. "Ty lodě jsou zakotvený?"

"Ne. Plují proti nám. Viděl jsem pohyby vesel," odpověděl Otec čápa.

"Pomáhají si tedy líbaném, tažným lanem, přivázaným ke stěžni. Jsou to Abúl Mótovy lodě. Jednal jsem nerozvážně, když jsem poslechl tvůj příkaz, abych zakormidloval loď ke břehu. Slyšel jsem zpěv a zdejší lidé zpívají jen tehdy, když vlečou loď na libánu nebo odráží loď bidly. Naštěstí u pravého břehu je rákosový ostrůvek, který nás dokonale zakryje."

Otočil člun k naznačenému místu, poručil veslařům přidat a brzy zakotvili v rákosí. Široko daleko to bylo jediné místo na řece, kde mohli ukrýt člun. Ostrůvek byl však tak nízký a plochý, že si všichni museli lehnout na dno člunu, aby nebyli vidět.

Otec čápa se v duchu divil bystrému uchu kormidelníka. Sám nic neslyšel, ačkoli Syn tajemství tvrdil, že zpěv pokračuje dále.

Brzy však uslyšel zvuky, a to dvě různé slabiky ve vyšší a hlubší tónině, jakési "hé - li - hé - li". Zanedlouho uslyšel i nápěv písně, která měla více slok. Slova první sloky nezaslechl jasně, ale druhou sloku už zaslechl zřetelně. Lidé, kteří táhli loď na lanu, zpívali:

"Garadná il beled, garadná il óda, tarabná ghinva min lobb hamidná. Já rabbi, usbur, tťdil tarígu, u gibná gúva li jigdaf raíígu, Plujeme stále k vlasti blíže a těšíme se srdečně, dej nám, ó Bože, v naší víře ať doplujeme bezpečně."

V ohybu řečiště se objevila první loď, dvoustěžňový dlouhý sandál s rozvinutými plachtami. Od předního stěžně vedl na břeh líbán, tažený dvanácti muži. Na zádi lodě vedle kormidelníka stáli dva lidé nápadného zevnějšku. Jeden z nich, vysoký a hubený, oděný do arabského šatu, který se skládal z Jakýchsi kalhot, sahajících od břicha až ke kolenům, z pláště z panteří kůže, jenž mu splýval z ramenou a z vysokého, kuželovitého klobouku, pošitého malými lasturami kauri a skleněnými perlami. Tvář tohoto muže byla takřka černá.

"Ten dlouhán je Abúl Mot," pravil Syn tajemství.

"Ano?" tázal se Otec čápa. "Toho chlapa si musím prohlédnout," zaměřil dalekohled na loď a pokračoval: "Ten chlap opravdu vypadá jako živá smrt. Je to hotový kostlivec. A kdo je ten druhý, jenž stojí vedle něho?"

"Nuer, patrně jejich beng-did, náčelník. Jen náčelníci Nuerů mohou nosit vysoké čepice. Vidíš ty černochy, kteří odstrkují loď od břehu? Už je rozeznávám i pouhým okem. Jsou to Nuerové. Mají zvláštní účes."

"Dorazíme k ní při západu slunce. Stojí na pravém břehu Bahr el Abjadu - proto se Abd el Mot drží levého břehu. Kdybychom neuhnuli vpravo, jeho lidé by nás vyslídili. Chybí jim potrava, proto tak chvátají a nespoléhají se jen na vítr."

Vítr foukal od severu a přál Abúl Mótovi. Rychlost lodě se zvyšovala také odstrkováním, takže lidé, táhnoucí loď na laně, museli klusat.

Když sandál přejel, objevila se druhá loď - nokver, plující pod všemi plachtami a rovněž poháněný kromě větru bidly a líbaném. Její paluba byla přetížena nuerskými bojovníky.

Zpěv ustal. K člunu doléhaly jen zvuky "hé - li - hé - li", které postupně slábly až zanikly.

Asi po čtvrthodině prohlásil Syn tajemství, že se bude pokračovat v plavbě.

"Nemohou nás už spatřit," pravil. "Alláh buď pochválen, že nás nevyslídili."

"Proč? Co by se nám mohlo stát?" namítal šedivý učenec s dlouhým nosem.

"Zavlekli by nás do otroctví."

"Mne také?"

"Nás docela jistě."

"Vždyť by jsme se bránili..."

"...a neubránili," přerušil ho Syn tajemství. "Tvá zbraň je výtečná, efeudi, ale proti takové přesile bychom nic nezmohli. Pro nás je lepší, že nás nespatřili. A teď kupředu!"

Veslaři zvedli kotvu a člun se vydal znovu po proudu. Černoši napnuli síly, aby dohnali ztracený čas.

Slunce zmizelo za palmovým lesem. Ukázalo se, že kormidelník se nezmýlil ve svých výpočtech. Na pravém břehu se objevila široká mišrá, přístav a zároveň napajedlo pro zvířata.

"Zeríba Madunga," pravil Syn tajemství.

"To má být zeríba?" zvolal udiveně Otec čápa. "Vždyť není nic vidět."

"Zeríba přece není u řeky, nýbrž na thaharahu, vysokém břehu. Znám jejího majitele a vím, že nás přivítá přátelsky."

Ibn es Sirr zakormidloval člun k mišrá a zanedlouho přistál. Veslaři zakotvili a přivázali ho ke kůlu. V celém přístavišti nebyl jediný člun. V těchto oblastech se plavidla uschovávají v ohradě, aby nebyly ukradeny.

Otec čápa se domníval, že jejich příchod nikdo nezpozoroval, ale mýlil se. Sotva vystoupil z člunu, ozval se hlas, vycházející z blízké houštiny:

"Stůjte! Ani o krok dále! Kdo jste?"

Učenec pohlédl k houštině, ze které vyčuhovalo několik hlavní pušek. Hrot jeho nosu se rychle přemístil na opačnou stranu tváře, jako by se ukrýval před kulkou.

"Odložte zbraně!" zvolal. "Jsme přátelé."

"Odkud přicházíte?" ozvalo se znovu. "Odpovězte rychle, jinak začnou hvízdat kulky!"

"Hm, počínají si zde jako naše hraniční stráž," prohodil Otec čápa.

Hlas ukrytého ozbrojence zněl chraptivě, jako by muž tvořil slova hluboko v hrdle. Nyní vystoupil z člunu i Ibn es Sirr, zvedli obě ruce a volal směrem k houštině:

"Můžeš nám věřit, jsme přátelé, El Šachcháre, Chrapkmne. Ukaž se nám!"

"Ten mladík zná mé jméno," ozvalo se z houštin, "nemusíme se ho tedy obávat. Pojďme ven!"

Houština se rozestoupila a před ní se objevil vysoký starší muž s dlouhou arabskou puškou. Za ním kráčeli tři ozbrojenci, vesměs běloši.

"Odkud mě znáš?" tázal se dlouhán a popošel blíže.

"Na tento dotaz si odpovíš sám, když si mě pořádně prohlídneš," pravil Syn tajemství a vykročil mu v ústrety.

"Myslíš? Vždyť jsem tě nikdy..." strážce se zarazil, zadíval se zkoumavě na mladíka a náhle zvolal: "Nejsi ty náhodou ten chlapec, který se kdysi chtěl tolik dozvědět o Abd el Mótovi?"

"Ano. Jsem to já."

"Alláhu! Ty jsi tedy ten hoch, který umí střílet líp než já? Vyrostl jsi od té doby. Myslel jsem si tehdy, když ses tak dlouho nevracel, že tě potkalo neštěstí. Mýlil jsem se, a to mě těší. Bud' vítán!"

Přikročil k jinochovi a potřásl mu rukou.

"Majitel zeríby je doma?" tázal se Syn tajemství.

"Není. Vypravil se do Jau, aby přivezl střelný prach a olovo. Mě pověřil hlídat mišrá. Však víš, jaké je na mně spolehnutí?"

"Vím, vždyť jsi nejstarším askáríjem zeríby. Viděl jsi lodě, které se plavily kolem?"

"Viděli jsme je, pluly u opačného břehu."

"Víš, kdo to byl?"

"Nevím. Řeka je zde široká, takže jsem nerozeznal lidi na palubě."

"Byl to Abú1 Mot."

"Ten? Kéž by ho šejtán sežral! Kdybych to věděl, poslal bych za ním několik ocelových ptáčků. Kdo je ten cizí muž, který stojí vedle tebe?"

"Je to můj přítel a ochránce," pravil kormidelník. "Přál bych si u vás zůstat několik dní, abych vyčkal na příchod svých přátel, kteří se zde zastaví."

"Když je to tvůj přítel, je u nás vítán. Doveď ho nahoru do zeríby k poručíkovi, který zastupuje majitele a je našim velitelem. Člun můžeš nechat na řece. Budeme ho střežit."

Syn tajemství se vydal k zeríbě a pokynul Otci čápa, aby šel za ním. Veslaři je následovali.

Pobřeží, dříve pokryté lesem, bylo vymýcené. Svah byl příkrý, ale výstup nebyl obtížný. Nahoru vedla široká cesta, vyšlapaná dobytkem.

Když poutníci vylezli na svah, spatřili zeríbu. Byla rozsáhlejší než Omm et Tamásíh a v ohradě se vypínala stavba, která byla v této oblasti nezvyklá. Byl to minaret - modlitebna, vystavěná z kmenů a fošen a opatřená úzkou galérií.

Před branou v silné ohradě stála hlídka, která pustila příchozí dovnitř bez jediného slova. Vevnitř se rozkládalo moře tokulů, mezi nimiž proudil čilý, válečný ruch, z něhož se dalo usuzovat, že se chystá větší tažení.

Vpravo a vlevo od minaretu stály větší tokuly, ke kterým zamířil Syn tajemství. "Protože zde majitel není, musíme za poručíkem, který ho teď zastupuje," vysvětloval Syn tajemství Otci čápa.

Nestačili dojít k chýši, když se v jejím vchodu objevil nějaký chlap a vykročil směrem k nim. Díval se na příchozí poněkud udiveně, ale když poznal jinocha, tvář se mu vyjasnila a zvolal:

"Chlapče, jsi to opravdu ty? Dlouho jsi o sobě nedal vědět. Považovali jsme tě za mrtvého. Habakék, buď vítán. Řekni, koho přivádíš? Vidím, že máš s sebou několik statných Ňam-ňamů. Neprodal bys mi je?"

Poručík byl starý muž, starší, než askáríj, který střežil mišrá. Potřásl přívětivě jinochovy ruce a usmíval se, když tento prohlašoval:

"Jsou to moji bratři, u nichž teď bydlím. Přicházím, abych ti doporučil tohoto cizího efendiho, který by rád u vás pobyl několik dní."

Velitel zeríby přistoupil k Otci čápa a podal mu ruku.

"Nechť jsi kdokoliv," pravil přívětivě, jsi vítán. Syn tajemství se postará o Nam-ňamy a já tě odvedu k tokulu, který je určený pro návštěvníky. Pojď za mnou."

Poručík vedl hosta k chýši, která byla výstavnější a čistší než ostatní tokuly. Podlaha byla zakryta kožešinami a na vyvýšeném místě ležely měkké pokrývky, sloužící jako sedadla i lože. Uprostřed místnosti visela olejová lampa a ve stěnách bylo několik menších oken.

"To je tvoje obydlí," promluvil poručík, "udělej si pohodlí. Jdu a pošlu ti sem sluhu, který ti přinese všechno, co budeš potřebovat. Až si odpočineš, navštívím tě."

Sotva poručík opustil tokul, rozlehly se venku údery na zvučící prkno a ozval se hlas muezzína, vyvolávače:

"Pospěšte si k modlitbě! Slunce již zapadá, začíná hodina el maghribu. Alláh je Alláh a Mohamed je jeho Prorok. Vyznejte, ó pravověrní, že je jen jediný Bůh, Alláh akbár, Bůh je veliký!"

Učenec vyhlédl oknem. Vyvolávač stál na galerii minaretu, kolem něhož klečeli věřící, otočeni k posvátným městům islámu. Právě, když vyvolávač začal předříkával el fáthu, první súru koránu, objevilo se u vchodu do zeríby několik mužů, kteří podle oblečení nepatřili k posádce zeríby. I tito lidé padli na kolena a opakovali slova muezzína. Po modlitbě hbitě vstali a kráčeli k poručíkovu tokulu.

Byli to opravdoví vojáci v čele s důstojníkem, všichni ve stejnokrojích egyptského chedíva, místodržitele. Důstojník měl skutečné označení kolagasiho, setníka. Vedle něho kráčel malý chlapík rovněž ve stejnokroji, ale podivném. Měl modré kalhoty, které mu sahaly pouze po kolena a starý červený anglický vojenský kabát, na němž se třpytily mohutné francouzské bavlněné nárameníky. Na hlavě chlapíka trůnil turecký turban, z něhož vláda dlouhé péra. Kabát byl rozepnutý a bylo vidět, že jeho majitel nenosí ani vestu, ani košili. Boky mu obepínal kožený opasek, z něhož trčely dvě pistole a kindžál, nůž. Na opasku viselo několik váčků, naplněných různými drobnostmi. V ruce držel starou těžkou pušku, jejíž hlaveň měla mimořádně velikou ráži a byla rozšířená na způsob staré hákovnice.

Tento člověk vešel s kolagasim do poručíkova tokulu, kdežto vojáci zůstali před vchodem.

To bylo vše, co mohl učenec pozorovat za krátkého soumraku, který rychle vystřídala noc. Do chýše vešel černoch, mlčky se uklonil, zažehl lampu a pokorně oznamoval, že ho poručík přidělil efendimu jako sluhu. Pak se beze slova ztratil a za chvíli se objevil s velkým džbánem merissy a s několika plackami kisry.

Otec čápa se pustil do jídla. Zanedlouho se v tokulu objevil Syn tajemství, aby se poptal, jak se učenci příbytek líbí.

"Ale ano," odpověděl ornitolog, "a kde ses ubytoval ty?"

"V tokulu El Šachchára. Jistě ho potěší, když zjistí, že má ve svém obydlí hosta."

"Udivilo mě, že tě tady všichni znají. Tys už tady někdy byl?"

"Ano. Pobýval jsem zde několik měsíců."

"Kdy?"

"Před čtyřmi lety."

"A co jsi tady dělal?"

"To je mé tajemství, efendi."

"Hm, slyšel jsem, že se jednalo o Abd el Mota. Znáš ho dlouho?"

"Ano, efendi."

"Nezmínil ses o tom ani slovem."

"Nehněvej se proto, ale to je záležitost, o které nerad mluvím."

"Nechci strkat svůj dlouhý nos do tvých soukromých věcí. Viděl jsi cizince, kteří před chvílí přišli?"

"Viděl. Byl jsem poblíž, když s nimi poručík hovořil. Připluli na veliké dahabíji, obytné lodi a tázali se, jestli mohou zakotvit u mišrá."

"Odkud připluli?"

"Z horního toku řeky. Ptali se poručíka, jestli se neplavil kolem Abúl Mot ke své zeríbě."

"Nevíš, jsou-li na dahabíji cizinci?"

"Ne. Nemluvili o tom."

"Je celkem možné, že tou lodí připlul bratr mého přítele, doktor Schwarz. Půjdu za kolagasim, abych se ho zeptal."

"Už není v zeríbě. Vrátil se na břeh, aby udělil rozkazy k zakotvení lodi."

"Počkám, až se vrátí."

"Nemusíš. Zůstal tady jeho průvodce, který je oblečený jako pravý babghá, papoušek. Chceš s ním mluvit?"

"Ano, přiveď ho sem."

Syn tajemství odešel a brzy nato vstoupil do tokulu muž v pestrém oblečení. Jeho tvář pokrývaly jizvy od neštovic a tato nemoc měla vliv na vzrůst jeho kníru, který se skládal z několika vousů. Vousy byly pořádně navoskovány, takže vyčuhovaly z tváře jako štětiny.

Mužík se po orientálsku hluboce poklonil a pravil:

"Slyšel jsem, efendi, že si se mnou přeješ mluvit. Co mi chceš sdělit?"

"Tobě? Nic. Jen bych rád věděl, odkud připlula dahabíja, na níž ses plavil."

"Z Fašody."

"Kdo jsou její cestující?"

"Vesměs vojáci."

"Žádní civilisté?"

"Ale ano. Dokonce několik."

"Kdo jsou ti lidé?"

"Především já."

"Což nejsi voják?"

"Nejsem."

"Vždyť máš stejnokroj."

"Ten nosím jen proto, že se mi to líbí a navíc cestuji za válečným účelem."

"Jak se jmenuješ?"

"Mé pravé jméno bys nedovedl vyslovit. Tady mi říkají Abú he-dášár šar, Otec jedenácti vousů. Se mnou se plaví i můj přítel Abú dichk, Otec smíchu."

"Už nikdo jiný."

"Ještě jeden velký učenec a efendi, kterému dělám pobočníka."

"Jak se jmenuje?"

"Abúl arba ijún, Otec čtyř oči."

"Otec čtyř očí," opakoval ornltolog. "Cožpak nosí brýle?"

"Ano."

"Kam cestuje."

"Do země Ňam-ňamů, ale především do zeríby Omm et Tamá-síh." Až dosud ornitolog seděl, nyní však vyskočil.

"Cože?" zvolal. "Není ten efendi náhodou Němec a nejmenuje se doktor Schwarz?"

"Je to tak, jak říkáš. Znáš ho?"

"Jeho ne, ale znám jeho bratra, s nímž jsem cestoval. Tak tedy konečně přišel! Kde je teď?"

"Ještě na dahabíji. Jdu dolů k mišrá a podám mu o tobě zprávu."

"Doprovodím tě. Musím mu vyřídit pozdrav od jeho bratra,"

"Pojď tedy. Tvůj doprovod mě bude příjemný."

Opustili společně tokul i zeríbu a sešli k mišrá. Tam stál el Šachchár a další strážcové. Člun, kterým sem připlul ornitolog a jeho společníci, se stále houpal u břehu. Otec čapa do něj vlezl a Otec jedenácti vousů se posadil proti němu.

"Jste tedy jeho pobočník? Odkdy?" navazoval Němec na hovor přerušený v tokulu.

"Od pobytu ve Fašodě. Seznámili jsme se v poušti, kde jsme usmrtili dva lvy a přemohli tlupu Homrů, kteří nám ukládali o život. Je to neobyčejně statečný a učený muž."

"To vím."

"Neudělá jediné rozhodnutí, aniž se předtím poradí se mnou, doložil chlapík důležitě.

"Hm, opravdu jste tak velkými přáteli?"

"Ano. Jako dva bratři. To se rozumí samo sebou, Já jsem totiž taky velký učenec."

"Ty?"

"Ano, Já. Věříš mi?"

"Ano. Zatím jsem se nepřesvědčil o opaku."

"A také se o tom nikdy nepřesvědčíš. Se svou latinou se vyrovnám každému."

"Latina? Kde jsi vzal to slovo?"

"Že slovo? Latinu ovládám dokonale."

"Neuvěřitelné! Kde ses jí naučil?"

"U slavného Matyáše Wágnera, s nímž jsem procestoval celý Súdán. Byl mým krajanem."

"Krajanem? Pokud je mi známo, Matyáš Wágner byl Maďar..."

"Souhlasí. Jsem také Maďar z Nagy Mihályu u Ungváru. Doktor Schwarz je šťastný, může-li se mnou mluvit německy v tomto odlehlém koutě světa."

"Pro rány Kristovy! Snad nemluvíš německy?"

"Mluvím, a to výborně."

"Skutečně? To mě opravdu těší, jsem totiž také Šváb."

Otec jedenácti vousů trhl ramenem, usmál se a začal svou samospasitelnou němčinou, až se z toho ornitologovi ježily vlasy.

"Cože? Vy jste Němec?"

"To se rozumí."

"Odkud?"

"Z Bavorska."

"Ó, Bavorsko znám. Už jsem tam byl."

"Ano? Nesmírně mě těší, že znáte mou vlast."

"Tak trochu. Byl jsem v Mnichově, pil jsem tam sedlmayerské pivo a přikusoval k tomu ředkev, černou jako noc a uzenky s hořčicí."

"To vám věřím. Je-li u nás něco znamenitého, tak je to pivo, ředkev a uzenka. Ale když jste z Uherska, tak se asi nejmenujete Otec jedenácti vousů. Jaké je vaše pravé jméno, smím-li se zeptat?"

"Smíte. Jmenuji se István Kutya. A jak zní vaše ctěné jméno?"

"Pfotenhauer. Ale dovolte, jakým nářečím mluvíte? Něco podobného jsem ještě nikdy neslyšel."

"Nářečí? Nemluvím žádným nářečím, nýbrž spisovnou němčinou..."

"Ale jděte! O tom bych pochyboval. Jestliže mluvíte takto spisovně latinou, mohli by vás vystavovat za peníze."

"To by šlo. Byl jsem odjakživa obdivuhodným filologem a znamenitým pomologem."

"Kýho kozla! To je tedy vaše latina? Copak je podle vás filologie?"

"Učení o stromech."

"Opravdu? A pomologie?"

"To je věda o jazycích a recích."

"Milý hochu, šlápl jste trochu vedle. Vždyť to říkáte obráceně!"

"To je jen malilinký omyl - nedopatření. Mám v hlavě tolik věd a vědomostí, že se mi to tam trochu popletlo. Když má odtamtud vylézt nějaká věda, zůstává vězet a místo ní vyleze jiná - a omyl je na světě."

"Ano, stává se to, je-li člověk příliš "učený" a neměl přitom dost času navštěvovat akademii."

"To znám. Akademii i apoplexii."

"Apo - Apople - cože? Poslouchejte, vy jste zajímavý vědátor. Co si představujete pod názvem apoplexie?"

"To jsou přece madrasy, tedy univerzity."

"Ach tak. A akademie?"

"To je učení, jak se zjišťuje mrtvice v hlavě, ruce nebo noze."

"Hrom a Pluto! To je zajímavé vysvětlení. Vy jste hrozný popleta. Němčina, které by nerozuměl ani králík, pak jste vše semlel obráceně. Člověče! Akademie je vysoká škola a apoplexie je nemoc, mrtvice nebo šlak."

"Ech, zase jenom nepatrný omyl. To se může stát každému."

"Je to podivné, ale vám se to stává nějak často. A přitom všem jste pobočník doktora Schwarze? Tak to vám opravdu blahopřeju. Vy jste tedy akvizice! Vůbec mu nezávidím."

Bavor se vesele zasmál. Otec jedenácti vousů, i když neznal význam slova akvizice, vycítil osten urážky. Zasmušil se a nevrle se zeptal:

"Tím jste myslel mou osobu?"

"Ovšem, koho bych myslel jiného?"

"Tohle si vyprošuji! Byl jsem vždy mužem, který si uměl sjednat respekt. Nenechám si urážet svou čest a když neodprosíte, budu po vás požadovat satisfakci. Můžete si vybrat: pistoli nebo šavli."

Bavor byl k neutišeni a pochechtával se stále víc a víc.

"Cože vás to napadlo, člověče? Vyzýváte mě na souboj? Nechte toho, prosím vás. Nemám žádnou chuť poskvrnit vaše skvělé vědomosti prachem a olovem. Cítite-li se uražen, nemohu za to. Jsem pouhý ornitolog a ne řezník. Vykuchávám střeva pouze ptákům, vaše kuchat nehodlám."

"Jste-li ornitolog," rozkřikl se zlostně Štěpán, "pak jsem daleko větší učenec než vy. Studoval jsem ornitologii i orografii."

"Ano? A víte, co znamenají tato slova?"

"Vím, a to líp než vy! Když neznáte tyto dvě vědy, jsem ochotný dát vám okamžitě vysvětlení."

"Nuže, ven s tím! Co je ornitologie?"

"To je popisování hor a kopců, jako jsou Karpaty, Alpy, - Sinaj..."

"A orografle?"

"To je věda, která se zabývá opeřenci."

"Ale můj milý, zase to držíte za ocas místo za hlavu. Vy jste opravdu jako mistr Bosko, který chce svět zmást svými hokuspokusy. Vždyť mně z toho hučí v hlavě. Přestaňte už s tím, nechci nic slyšet."

Štěpán se rozčilil a vyskočil z člunu.

"Ano, vám dávno hučí v hlavě," volal vztekle. "Vy jste sám ho-kuspokus. Neumíte pořádně mluvit a ač jste Němec, neumíte německy. A vy ještě máte odvahu se prohlašovat za učence? Nedejte se vysmát. Já mohu pouze politovat váš duševní bankrot. Nechci už nic vědět o vás - o vašem individuu. Žijte blaze na věky! Adieu, dobrou noc, poroučím se, Alláh jífadak, Bůh tě opatruj!" Mužík se otočil a hnal se do zeríby.

Otec čápa si pozdě uvědomil, že jeho nový známý je mimořádně zajímavý člověk, s kterým měl jednat trochu shovívavěji. Pochopil, že se vůči němu dopustil hrubosti, jaké se s oblibou dopouští jeho krajané proti všem, kteří dokonale neovládají němčinu. Křičel za ním, aby se vrátil, ale marně. Chtěl se za ním pustit a přivést ho zpátky k člunu, ale v tom spatřil na vodě světlo, které se rozsvítilo na přídi blížící se dahabíje.

Světlo se blížilo. Byl to oheň, zažehnutý na palubě lodi, který ozařoval přední stožár s rozvinutou plachtou. Koráb plul poháněn větrem a když se přiblížil k mišrá, několik lodníků vyhodilo na břeh kotevní lano. Pobřežní stráž se ho chopila a upevnila ke kotevnímu kůlu. Na lodi spustily kotvu a koráb se zastavil.

Lodníci spustili můstek na břeh. Ornitolog vyskočil z člunu, utíkal k lodi a volal německy:

"Haló, doktore Schwarzi, doktore Schwarzi!"

"Tady jsem," zněla odpověď. "To je radostné překvapení. Němec v súdánské zeribě."

Ano, jsem Němec a vítám vás v této nehostinné krajině. Chcete-li mě obejmout, pojďte rychle na břeh. Ale dejte pozor, abyste mě samou radosti nerozmačkal."

"Slyším, že jste Bavorák. Hned jsem u vás."

Otec čápa uviděl na můstku vysokého, ramenatého muže. Rozevřel náruč a srdečně zvolal:

"Buďte vítán! Srdečně vítán! Neznáme se osobně, ale mám vás pozdravovat od vašeho bratra."

"Od Josefa? Znáte ho?"

"Zajisté. Vždyť jsem se s ním potloukal po celé střední Africe. Dostal jste jeho dopis?"

Ano, Syn věrnosti mě dostihl ve Fašodě."

"Nuže, Pfotenhauer, ten ornitolog, o kterém vám psal, jsem já."

"Opravdu? Těšil jsem se na vás. Co však děláte v Madunze? Domníval jsem se, že jste v zemi Ňam-ňamů. Kde je můj bratr?"

"Nechtělo se mu déle čekat, a proto jsme se vám vypravili v ústrety. Bál se, že by vás mohla někde postihnout nehoda a také se chtěl s vámi setkat dřive, než jste se původně dohodli."

"To je mu podobné. Je také v zeríbě?"

"Ještě sem nedorazil. Jel jsem napřed člunem a Josef dorazí později - pěšky."

"Kde se zdržel?"

"O tom snad později. Řekněte mi především, kde hodláte nocovat. Na lodi nebo v zeríbě? Vykázali mi za příbytek nejlepší tokul osady a je v něm dost místa i pro dva."

"Děkuji, ale dám přednost lodi. Mám dobře zařízenou kajutu, kterou mi váš tokul sotva nahradí. Doufám, že půjdete se mnou na loď, nabízím vám svou kajutu."

"Když chcete, tak zůstanu. Je to jedno, jestli na lodi nebo v zeríbě, hlavní je, že zůstaneme spolu."

"Tak vystupme na palubu. Pojďte!"

Schwarz vedl ornitologa přes příď za záď, kde jim černý sluha otevřel dveře do kajuty.

Kajuta byla prostorná a velmi vkusně zařízená. Ze stropu visela bronzová lampa, která osvětlovala dvě měkké pohovky, veliké zrcadlo a lesklé předměty, stojící na malém stolku.

"Jak jste se jen mohl takto zařídit?" zvolal šedivý učenec. "Vždyť je to jako dámský budoár. Snad jste se nestal milionářem?"

"Ne," usmíval se na svého krajana, "tato nádhera není mým vlastnictvím. Patří egyptskému chedívovi. Tato loď je vládní da-habíja."

"Hm, není nejhorší. Jak jste se však dostal na tento koráb?"

"Dahabíja mi byla půjčena a stal jsem se, byť jen dočasně, jejím pánem."

Bavor kroutil hlavou, pokyvoval nosem na všechny strany a pravil:

"Vy jste asi dítě štěstěny. Nám - Němcům, a zvláště knihomolům, jakými jsme my, se nestává často, že by nás někde rádi viděli."

"Máte pravdu," řekl Schwarz a zatleskal.

Vešel černoch a nesl dva čibuky. Za ním se objevil i druhý, který přinášel kávu ve stříbrných findžánech, číškách.

"Víte, tohle mi připadá, jako pohádka z tisíce a jedné noci," promluvil Bavor, ochutnávaje kávu, "v tokulu jsem hodoval na tvrdé zemi a hltal bídnou merissu s kisrou. Myslím, že nemáte nejhorší kuchyni."

"Už jste večeřel?"

"Dosud ne."

"Dovolte mi tedy, abych vás pozval na večeři, při které se můžete přesvědčit, že jste to s tím oceňováním lodní kuchyně nepřeháněl."

"Tak mi už přece řekněte, jak se vám podařilo pronajmout tuto skvělou loď. Kolik vás to stálo?"

"Ani piastr."

Bavor s údivem vytřeštil oči.

"Neplatíte nic? Vůbec nic? A to vám mám věřit?"

"Zkuste to. Prosím vás o to," smál se Schwarz.

"To je opravdu zázračný kousek," kroutil hlavou ornitolog.

"Nic zázračného na tom není," odpovídal Schwarz klidně, "byl jsem hostem fašodského mudíra, jenž se jmenuje Alí efendi Abúl Chumsumíja, jemuž jsem prozradil, že jsem lékař. Čirou náhodou pohltil jeho oblíbený syn při hře kostku ze slonoviny, která mu uvázla v jícnu. Kluk se dusil a modral ve tváři, když pro mě přiběhli. Vytáhl jsem kostku a radost jeho otce byla tak veliká, že by mně neodepřel žádné přání. Musím však přiznat, že zde rozhodovala i další okolnost.

"Abúl Mot?" tázal se ornitolog udiveně.

"Ano."

"A vy ho znáte?"

"Bohužel. Je to pověstný otrokář a navíc i pouštní lupič. Krátce před příchodem do Fašody mě přepadl, aby mě oloupil a zavraždil."

"Díky Bohu, že se mu to nepovedlo. Zničil jste jeho záměry?"

"Ano. Pochytal jsem jeho pomocníky a dovedl je před fašodského mudíra, který jim ukázal, jak se vymáhá spravedlnost na Nilu. Jejich vůdce však uprchl."

"To je škoda, veliká škoda. Kdybyste ho chytil, byl by to konec jeho výnosného obchodu se živým masem."

"Máte pravdu. Mudír hoří touhou polapit ho. Vyslechl jsem rozmluvu Abúl Mota a jeho kumpánů. Uvažoval o loupežné výpravě do země Ňam-ňamů a jeho posel mu přinesl zprávu, že se u nich zdržují dva běloši - přírodovědci. Přísahal, že tito dva musí zemřít."

"U kozla! Tím asi mínil mou maličkost a vašeho bratra."

"Ano. Zprvu jsem sice o tom pochyboval, protože jsem nevěděl, že má můj bratr společníka, ale z jeho dopisu jsem se dozvěděl o vás. Tím jsem získal jistotu, že se otrokářova hrozba týkala vás dvou. Ihned jsme se rozhodl vyrazit na jih, abych předstihl Abúl Mota. Když jsem vysvětlil mudírovi celou situaci, slíbil mi všemožnou podporu. Chtěl mi dát padesát dobře vyzbrojených vojáků, kteří se po polapení zlosyna měli vrátit do Fašody. V tom se přihodila ta malá nehoda s kostkou a mudír, který překypoval laskavostí a vděčností, mi nabídl tuto dahabíji i s celou posádkou. Mám nyní stopadesát mužů řádného vojska egyptského chedíva, v čele se setníkem. Viděl jste je?"

"Viděl. Vždyť je jich plná paluba. Chcete tedy polapit Abúl Mota? To je velmi zajímavé."

"Možná, ale velice nebezpečné. Ten zlosyn je odvážný, zběsilý a zoufalý. Kvůli lodi jsem se musel zdržet ve Fašodě o celý den déle, než jsem původně zamýšlel. Abúl Mot tedy získal značný náskok. Měli jsme příznivý vítr, najali jsme Šilluky a pak i Nuery, aby táhli dahabíji na libánu, ale marně. Když jsme dorazili do Diakinu, Abúl Mot měl před námi náskok dvou dnů. Dozvěděl jsem se, že najal tři sta Nuerů na loupežnou výpravu proti Ňam-ňamům. Tady si prý pronajal nokver a sandál. Snažili jsme se ho dostihnout, ale byl rychlejší."

"Víte, jak daleko je před vámi?"

"Nevím. Na řece nezůstávají stopy. Plujeme však rychle a myslím, že se nám podařilo zmenšit jeho náskok."

Bavor kýval hlavou. Na rtech mu pohrával neurčitý úsměv a jeho nos bloudil všemi směry. Chvíli uvažoval a pak se zeptal Schwarze:

"Kde jste nechal Syna věrnosti?"

"Je na lodi. Je věkem mladý, ale jinak neobyčejně zkušený a zdatný. Bez něho bychom byli ještě daleko odtud. Zná Nil a jeho vody tak podrobně, jako svůj tokul."

"Naučil se to od Ibn es Sirra."

"Kdo to je?"

"Ještě o něm uslyšíte. Především mě řekněte, co to je za divného muže, jenž se prohlašuje vašim pobočníkem?"

"Pobočníkem? Koho tím myslíte?"

"Toho červeného krocánka, který se nadouvá, jako by zhltnul všechnu moudrost světa."

"Vy myslíte toho slovenského Maďara, Otce jedenácti vousů?"

"Ano."

"Je to výborný chlap."

"Opravdu?"

"Zajisté. Slouží mi oddaně, věrně, poctivě a možně. Považte, skolil se mnou dva lvy a chytil živé lvíče."

"Něco mi o tom říkal, ale rád bych věděl od vás, jak se to vlastně přihodilo. Ale že by byl zvlášť chytrý, o tom bych pochyboval."

"Proč?"

"Protože není možné se vyznat v jeho hatmatilce. Plete si páté přes deváté. Rozumí prý latině a mluví německy tak, že člověk, který ho poslouchá, má sebevražedné úmysly."

"Vidím, že se s vámi pustil do učeného rozhovoru. Je to jen poloviční originál a trpí splašenou vidinou, že je učenec. Však ho ještě poznáte. Ale na lodi je také jeho přítel, hadži Ali alias Otec smíchu. Ten zase tvrdí, že zná všechny země a národy světa, všechna města a vesnice na zeměkouli. Co tomu říkáte? Ale s takovými lidmi se musí jednat shovívavě. Když jim člověk přikyvuje, jsou to nejlepší lidé."

"Asi jsem jednal ukvapeně, neboť jsem mu vyhuboval."

"Běda!"

"Ano. Počínal jsem si nerozumně, načež se chlapík urazil a práskl do bot. Lituji toho a chci se s nim smířit."

"To nemusíte. Stačí, když budete k němu přívětivý a on na vše zapomene. Já ho nechávám mluvit a když mi někdy dojde trpělivost, připomínám si, že mám také své slabůstky a že nejednám vždy moudře a rozvážně."

"Moje řeč," přizvukoval Bavor, Já jsem tehdy také mohl být moudřejší..."

"Tehdy? Co tím myslíte?"

"Když jsem ještě seděl v kvartě."

Schwarz se domníval, že jde o něco důležitého a zeptal se Bavora, co se mu v té kvartě přihodilo.

"Nerad o tom mluvím," začal ornitolog, "a nikdo o tom nemusí vědět, ale mezi přáteli mohu být upřímný. Víte, můj profesor přírodopisu mě měl trochu na mušce, protože jsem se neustále ptal po věcech, které mi neuměl vysvětlit."

"K věci!" pronesl Schwarz dychtivě. Očekával, že se dozví něco zajímavého.

"Nu, bylo to tak. Čekal na vhodnou chvíli, aby mě mohl zkoupat Nastala doba zkoušek, na kterou jsem se připravil a koupil si nový nákrčník. Když přišla řada na mě, povstal jsem a očekával otázku."

"Zkraťte to prosím!"

"Budu se snažit. Nyní přijde jáma, do které jsem spadl. Co myslíte, nač se mé ptal?"

"Nemám ani zdání."

"To rád věřím, protože ani mě by to nenapadlo. Chtěl totiž vědět, proč mají ptáci peří."

Schwarz pocítil hluboké zklamání. Nevěděl, má-li se zlobit nebo smát, ale považoval za zdvořilé se zeptat:

"Co jste mu na to řekl?"

"Neřekl jsem mu nic."

"Já bych nejednal jinak," přitakal Schwarz.

"Otevřel jsem pusu, vyvalil oči a když jsem si to v hlavě náležitě srovnal, tak jsem řekl..."

Nedomluvil. Kdosi zabušil na dveře, které se vzápětí otevřely, a do kajuty vpadl Otec jedenácti vousů. Aniž by věnoval Bavorovi jen jediný pohled, přikročil k Schwarzovi, aby mu oznámil důvod svého příchodu. Chtěl mluvit arabsky, ale přítomnost Bavora, který tak důkladně zkritizoval jeho jazykové znalosti, ho přiměla, aby spustil svou vídeňskou hatmatilkou:

"Ohlašuji návštěvu."

"Kdo přichází?"

"Poručík, který zastupuje velitele zeríby."

"Je na palubě?"

"Za chvíli tady bude."

"Byl jsi v zeríbě?"

"Ano. Vráťil jsem se tam, neboť u kotviště seděla tato nezdvořilá osoba," a při těchto slovech pohlédl pohrdavě na Bavora.

"O čem jsi mluvil s poručíkem?"

"Chtěl vědět, jestli zůstanete na lodi, nebo navštívíte zeríbu. Má v úmyslu vás pozvat na přátelskou večeři. Vyslal mě napřed, abych vám oznámil jeho příchod."

"Dobrá. Když přijde, otevři mu dveře."

"Rozumím."

Poklonil se a chtěl odejít. Náhle se však obrátil, přistoupil k Schwarzovi a pravil:

"Znáte mé schopnosti, pane. Řekněte, jaký máte názor o mé latině?"

"Pro tvou potřebu je více než dostačující."

"Děkuji vám," řekl, pohlédl vítězoslavně na Pfotenhauera a pokračoval:

"A co má znalost němčiny? Vyjadřuji se srozumitelně?"

"Rozumím tvé němčině lehce a dokonale."

"Dobrá. Jen to jsem chtěl slyšet. Jste šlechetným ochráncem mé cti. Nevzdělanec je poražen na plné čáře." Otočil se a hrdě kráčel ke dveřím. Sotva však vyšel ven, volal dovnitř:

"Kráčí sem pán lajtnant."