Karavana otroků

11. KAPITOLA
V MADUNZE

Jakmile Otec čápa dorazil s veslaři ke člunu, bez meškáni vypluli. Hvězdy svítily jasně, takže plavba v noci nebyla nebezpečná. Mezitím, co byl Otec čápa pryč, zbylí veslaři a Ibn es Sirr se najedli a teď se s chuti pustili do práce. Odvázali člun a odrazili ho do proudu řeky. Syn tajemství řídil člun bezpečně a mlčky, jako vždy.

Tito lidé byli zvyklí na zdejší podnebí a dovedli lehce snášet námahu. Jinak je to však s cizinci, kterým obava o vlastní zdraví velí všemožně se šetřit. Opatrný Otec čápa se proto zahalil do své přikrývky a uložil se na přídi člunu, aby se vyspal. Znal dobře zvláštní kouzlo noční plavby po Nilu a rozhodl se, že si tento prožitek pro dnešek odepře. Upadl do tuhého spánku a vzbudil se, až když bylo slunce vysoko nad obzorem.

Na pravém břehu řeky se objevil palmový les. Syn tajemství zakormidloval člun do jeho stínu, aby byli chráněni před paprsky tropického slunce. Otec čápa vytáhl hodinky a byl překvapen, že je už deset hodin. Spal zdravým spánkem, jako by večer podle "známého" zvyku svých bavorských krajanů překotil do svého žaludku nejméně dvacet džbánů připraženého ječmenového "samotoku".

Ňam-ňamové si rozdělili práci: polovina jich veslovala, polovina odpočívala. Člun se hnal po vodě velikou rychlostí. Voda z těchto místech měla silný spád, takže lehký člun nepotřeboval čtyřicet paží k pohonu. Tato dělba práce měla i jednu velkou výhodu: nemusela se dělat přestávka k jídlu. Každý se najedl v době, kdy právě odpočíval. Vodu nabírali z řeky, i když k tomu měl Otec čápa jisté výhrady. Takto bezstarostně se plavili až do pozdního odpoledne, až náhle nastala situace, která je přinutila hledat úkryt v rákosí.

Plavci se blížili k ostrému záhybu řečiště. Vypouklý okraj pravého břehu jim neposkytoval výhled na další tok řeky a nemohli tudíž vědět, co se děje za záhybem. Najednou vstal Syn tajemství, chvíli poslouchal a pak pravil:

"Šú hajdá? Riná! Co to slyším? Zpěv!"

"Kde? Na řece?" ptal se Otec čápa.

"Ano. Lidé zpívají. Kdo to může být? Snad ne Abúl Mot?"

"Nesmí nás spatřit. Rychle, ku břehu!" vykřikl Otec čápa.

"Ke kterému?"

"K levému, do rákosí."

Syn tajemství otočil kormidlem a nasměroval člun k levému břehu. V těchto místech už se dalo dohlédnout za záhyb řeky. Otec čápa vytáhl svůj dalekohled, ale sotva ho nasadil k oku, zvolal zděšeně:

"Zpátky! Rychle! Musíme k pravému břehu. Vidím dvě lodě, ale i lidi, kteří běží po levém břehu."

Kormidelník rychle obrátil člun k druhému břehu a černoši se prudce opřeli do vesel.

"Lidé na břehu?" tázal se kormidelník. "Ty lodě jsou zakotvený?"

"Ne. Plují proti nám. Viděl jsem pohyby vesel," odpověděl Otec čápa.

"Pomáhají si tedy líbaném, tažným lanem, přivázaným ke stěžni. Jsou to Abúl Mótovy lodě. Jednal jsem nerozvážně, když jsem poslechl tvůj příkaz, abych zakormidloval loď ke břehu. Slyšel jsem zpěv a zdejší lidé zpívají jen tehdy, když vlečou loď na libánu nebo odráží loď bidly. Naštěstí u pravého břehu je rákosový ostrůvek, který nás dokonale zakryje."

Otočil člun k naznačenému místu, poručil veslařům přidat a brzy zakotvili v rákosí. Široko daleko to bylo jediné místo na řece, kde mohli ukrýt člun. Ostrůvek byl však tak nízký a plochý, že si všichni museli lehnout na dno člunu, aby nebyli vidět.

Otec čápa se v duchu divil bystrému uchu kormidelníka. Sám nic neslyšel, ačkoli Syn tajemství tvrdil, že zpěv pokračuje dále.

Brzy však uslyšel zvuky, a to dvě různé slabiky ve vyšší a hlubší tónině, jakési "hé - li - hé - li". Zanedlouho uslyšel i nápěv písně, která měla více slok. Slova první sloky nezaslechl jasně, ale druhou sloku už zaslechl zřetelně. Lidé, kteří táhli loď na lanu, zpívali:

"Garadná il beled, garadná il óda, tarabná ghinva min lobb hamidná. Já rabbi, usbur, tťdil tarígu, u gibná gúva li jigdaf raíígu, Plujeme stále k vlasti blíže a těšíme se srdečně, dej nám, ó Bože, v naší víře ať doplujeme bezpečně."

V ohybu řečiště se objevila první loď, dvoustěžňový dlouhý sandál s rozvinutými plachtami. Od předního stěžně vedl na břeh líbán, tažený dvanácti muži. Na zádi lodě vedle kormidelníka stáli dva lidé nápadného zevnějšku. Jeden z nich, vysoký a hubený, oděný do arabského šatu, který se skládal z Jakýchsi kalhot, sahajících od břicha až ke kolenům, z pláště z panteří kůže, jenž mu splýval z ramenou a z vysokého, kuželovitého klobouku, pošitého malými lasturami kauri a skleněnými perlami. Tvář tohoto muže byla takřka černá.

"Ten dlouhán je Abúl Mot," pravil Syn tajemství.

"Ano?" tázal se Otec čápa. "Toho chlapa si musím prohlédnout," zaměřil dalekohled na loď a pokračoval: "Ten chlap opravdu vypadá jako živá smrt. Je to hotový kostlivec. A kdo je ten druhý, jenž stojí vedle něho?"

"Nuer, patrně jejich beng-did, náčelník. Jen náčelníci Nuerů mohou nosit vysoké čepice. Vidíš ty černochy, kteří odstrkují loď od břehu? Už je rozeznávám i pouhým okem. Jsou to Nuerové. Mají zvláštní účes."

"Dorazíme k ní při západu slunce. Stojí na pravém břehu Bahr el Abjadu - proto se Abd el Mot drží levého břehu. Kdybychom neuhnuli vpravo, jeho lidé by nás vyslídili. Chybí jim potrava, proto tak chvátají a nespoléhají se jen na vítr."

Vítr foukal od severu a přál Abúl Mótovi. Rychlost lodě se zvyšovala také odstrkováním, takže lidé, táhnoucí loď na laně, museli klusat.

Když sandál přejel, objevila se druhá loď - nokver, plující pod všemi plachtami a rovněž poháněný kromě větru bidly a líbaném. Její paluba byla přetížena nuerskými bojovníky.

Zpěv ustal. K člunu doléhaly jen zvuky "hé - li - hé - li", které postupně slábly až zanikly.

Asi po čtvrthodině prohlásil Syn tajemství, že se bude pokračovat v plavbě.

"Nemohou nás už spatřit," pravil. "Alláh buď pochválen, že nás nevyslídili."

"Proč? Co by se nám mohlo stát?" namítal šedivý učenec s dlouhým nosem.

"Zavlekli by nás do otroctví."

"Mne také?"

"Nás docela jistě."

"Vždyť by jsme se bránili..."

"...a neubránili," přerušil ho Syn tajemství. "Tvá zbraň je výtečná, efeudi, ale proti takové přesile bychom nic nezmohl…