KAPITOLA TŘETÍ
Ve lvím doupěti
Od té doby minuly více než dva měsíce. Džunubistan se musel podrobit. Džirbani stál se svým, nyní již velmi rozmnoženým vojskem na hranicích Gharbistanu, který právě tak jak Šarkistan neměl žádného vládce, neboť byly podrobeny přímo ardistanskému emírovi. Já a Halef jsme však předjeli daleko naše vojska. Proč, to se laskavý čtenář brzy dozví. Projeli jsme napříč Gharbistanem, abychom se pak dali ohlásit u ardistanského emíra jako vyslanci džirbaniho. Emírem nám byla vyslána naproti četa jezdců, aby nás doprovodila do Ardu, jeho hlavního města. Tito lidé tvrdili, že jim bylo dáno za úkol ochraňovat nás. Ve skutečnosti jsme se však museli považovat za jejich zajatce, neboť jim bylo poručeno, že nás musí vydat do moci obávaného samovládce. Představovali to, čemu v Evropě říkáme vojsko a jejich vůdcem byl plukovník, který se nás celou cestu snažil přesvědčit, že nám nehrozí ani nejmenší nebezpečí. Že jsme jeli na svých hřebcích, je samozřejmé. Své pušky, pistole a revolvery jsme však zanechali u džirbaniho. Měli jsme k tomu dva závazné důvody. Předně jsme chtěli vystupovat jako vyslanci a parlamentáři a museli jsme tedy přijet beze zbraní. A za-druhé jsem nechtěl, aby moje drahocenné pušky padly do rukou emíra.
Byli jsme tedy úplně beze zbraní, neboť nože, které v těch krajinách nosí každý, jsou považovány spíš za jídelní náčiní než za zbraň. Také své psy jsme s sebou neměli. Bylo vyloučeno vzít je s sebou k emírovi do Ardistanu. Mohli by nám být snadno na obtíž. Proto jsme je nechali v táboře a svěřili je péči Abd el Fadla, Marhamé a džirbaniho.
Naše eskorta nás vedla krajem, který, čím dále jsme vjížděli na ardistanské území a blížili se k hlavnímu městu, se jevil stále úrodnějším. Zpozorovali jsme však ihned, že se vyhýbáme hlavním cestám a volíme jen opuštěné pěšiny, aby bylo zabráněno setkáním. Krajina také sice pomalu, ale bez přestávky stoupala. Potom se změnila v pahorkatinu. Návrší však nebyla lysá, ale zčásti pokrytá hustými lesy, zčásti vinicemi nebo ovocným stromovím. Kde jsme vyjeli na rozsáhlejší planinu, spatřili jsme domy, stromy, zahrady i pole, z hloubky horských údolí se k nám potom táhly vstříc pásy stříbrných vod. Byl to po šťastném projetí čobanské pouště pro nás velmi radostný pohled. Dnešní odpoledne již zpoloviny minulo, když se objevovaly první známky, že je emírova rezidence nablízku. Na všech cestách jsme se setkávali s lidmi, kteří směřovali buď tam, nebo se odtamtud vraceli. Nedalo se již setkáním bránit. Ale nejvíce nápadné bylo, jak veliké procento vojenských osob bylo mezi těmi, které jsme potkávali. Tito vojáci byli všichni stejně, nebo skoro stejně oblečeni jako Džunubové před dvěma měsíci a nesli na svých šatech i označení svých hodností.
Museli jsme vystoupit na táhlou vyvýšeninu, na níž se k sobě družily vinice a zahrady plné svatojanského chleba. Vzpomínal jsem při tom na svou oblíbenou horu Karmel, pokrytou rovněž vinicemi a svatojanským chlebem. Avšak když jsme vyjel…
Karl May
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.