Ardistan a Džinistan II – Na hoře Alláhově

KAPITOLA DRUHÁ
Ve spolku s přírodou

Když jsme předhonili džunubské důstojníky, ocitli jsme se již v geologické oblasti soutěsky. Písek se zde střídal s pevným kamenem. Kolem ležely úlomky skal. Tvořily se vyvýšeniny, nejprve porůznu, později pak ve větším a větším množství, čím dále jsme dojížděli. A tu jsme spatřili Halefa, nejdříve jako maličký bod na obzoru, ale protože jsme se k němu rychle blížili, mohli jsme brzy rozeznat jezdce na koni. Nejel již tryskem, ale klusem. Proto jsme také zmírnili běh svých koní, a to tím spíše, protože jsme spatřili, že se Halef zastavil, aby na nás počkal. Když nás spatřil, rozesmál se na celé kolo.

"Vylezl si na tlouštíka?" volal již zdálky otázku.

"Ano," odpověděl jsem.

"Buď mu tedy Alláh milostiv! Co to znamená sedět na takové obludě, o tom mohou vyprávět jen mé klouby a kosti. Bohužel jsem to jen já sám, kdo má pravý požitek z jejich vyprávění. Kde jsi přišel do styku s těmi lidmi a proč tě zajali? Nebo vlastně, proč jsi dopustil, abys byl jejich zajatcem, sidi?"

"Všechno se brzy dozvíš, milý Halefe. Nejdříve nám však řekni, jak tě napadlo jet nám vstříc a ještě k tomu na Šmíkovi, který by měl být přece v hlavním městě a ne zde?"

"Musí být tam, kde je jeho pán!"

"Správně řečeno! Hned jsem si také myslel, sotva jsem tě spatřil, že šejk Amin asi přijel za námi."

"Nejen on, ale i Taldža, jeho choť!"

"I ona? Copak se stalo?"

"Něco neobyčejně důležitého. Hned uslyšíš!"

Toto "hned" se nedalo u Halefa nikdy brát doslovně. Záležitostmi, které považoval za důležité, se malý hádží zabýval rád hodně dlouho. Učinil proto mezi jízdou uměleckou přestávku a pak začal s otázkou, která s tím neměla zdánlivě nic společného:

"Sidi, jestlipak víš, že Ardistan, ačkoliv sahá až k moři, nemá přístavy a postrádá proto i lodní plavbu?"

"Ano. Jen občas se odváží některý indický Číňan nebo sundský Malajec na své lehce stavěné džunce k nehostinnému pobřeží Ardistanu, aby zde vyměnil zboží s nepočetnými obyvateli těchto končin."

"Zcela správně, efendi! A s podobným Malajcem také přišel ten sluha."

"Který sluha?"

"Který? Ach, pravda! Ty to ještě nevíš! Tedy poslouchej!

Ardistanský emír vypověděl nyní emírovi z Džinistanu konečně válku, otevřeně a zpříma, nebo - jak se to říká u vás v západních krajinách?"

"Úředně, oficiálně."

"Ano, tak je to správně: úředně, oficiálně. Že oba synové šejka Usulů slouží v tělesné stráži ardistanského emíra, je ti známo?"

"Ano. Myslím však, že i při tomto svém postavem jsou sami střeženi, místo aby někoho střežili. Nedomnívám se však, že by byli veliteli, ale spíš rukojmími, která mají šejka Usulů podřizovat emírově vůli."

"Tato domněnka je, tuším, správná. Oba šejkovi synové totiž náhle zmizeli. Emír žádal, aby mu šejk poslal tisíc usulských bojovníků na pomoc proti Džinistanu. Synové se zdráhali něco podobného od otce vymáhat a vyjádřili se, že Usulové nemají nejmenší důvod, aby vystupovali nepřátelsky proti emírovi Džinistanců. Hned nato v noci, když všichni ještě spali, b…