Syn lovce medvědů

9
Výslech

Šošon ležel na zemi a pozoroval zachmuřeně jen štěrbinami víček, jak Old Shatterhand přikládá na hořící oheň uschlé větve, které srazil svým tomahavkem z okolních stromů. Když upravil oheň, přitáhl si zajatce blíž a vyňal mu roubík z úst. Ani jediným hnutím neprozradil indián, že se mu tím ulevilo. Old Shatterhanda to nepřekvapilo, věděl dobře, že jako každý rudý bojovník by považoval za pokořující, kdyby dal před nepřítelem najevo, co cítí. Usedl samozřejmě proti Šošonovi a upřeně se na něho zadíval.

Náčelník, urostlý, statný muž, měl indiánský šat z buvolí kůže beze všech ozdob a odznaků. Jen na švech se řasily pestré třásně a za opaskem viselo asi dvanáct skalpů. Nebyly to celé kůže stažené z hlav nepřátel, nýbrž jen pečlivě upravené vrkoče vlasů. Kromě toho měl Tokvi-tey za opaskem svůj nůž, který mu ponechali i v zajetí. Jeho tvář nebyla pomalována válečnými barvami a ve světle plamenů si Old Shatterhand všiml, že ji brázdí tři hluboké jizvy.

Náčelník seděl nehnutě, upíral skelný zrak do ohně, jako by byl duchem nepřítomen a jako by nebral na vědomí bělochovu přítomnost. Old Shatterhand chvíli mlčel, potom pozvedl hlavu a oslovil náčelníka:

„Tokvi-tey nepomaloval svou tvář válečnými barvami. Proč se tedy chová nepřátelsky k pokojným lovcům?“

Zajatec neuznal za vhodné odpovědět. Dokonce se na lovce ani nepodíval.

„Vidím, že náčelník Šošonů oněměl strachem,“ pokračoval Old Shatterhand. „Chvějí se mu kolena a nemůže ze sebe vypravit ani jediné slovo.“

Věděl dobře, co na indiány platí. Šošon hněvivě blýskl očima, přeměřil si pohrdavě lovce a procedil mezi zuby:

„Tokvi-tey neví, co je bázeň. Nestrachuje se ani nepřátel, ani smrti.“

„Ale přesto si počíná, jako kdyby strach svíral jeho srdce,“ potřásl hlavou Old Shatterhand. „Statečný bojovník pomaluje svou tvář válečnými barvami, než vyrazí k útoku, aby nepřítel věděl, že se musí bránit. Muži Šošonů však mají tvář míru, a přece přepadli bílé lovce. To mají ve zvyku jen zbabělci! Může snad říci Černý jelen, že nemluvím pravdu?“

Indiánův pohled sklouzl stranou.

„Tokvi-tey nebyl s těmi, kdo přepadli bílé tváře,“ zahučel.

„To ho neomlouvá,“ řekl Old Shatterhand. „Statečný a čestný muž by v takovém případě ihned zajatce propustil. Muži Šošonů pasou svá stáda při vodách Big Hornu a hovoří řečí míru s bílými tvářemi. A nyní přepadají muže, kteří Šošonům nijak neublížili. Černý jelen o tom ví, ale nejedná. Co chce namítnout Tokvi-tey, tvrdí-li mu čestný muž, že takto si vede jen podlý zbabělec a bázlivec?“

Náčelník se na Old Shatterhanda pokradmu podíval a jeho pohled prozradil, že je lovcovými slovy popuzen. Ale ovládl se a klidným až lhostejně znějícím hlasem odpověděl:

„Ten čestný muž jsi ty?“

Old Shatterhand pokrčil rameny.

„Máš vůbec nějaké jméno?“ ozval se znovu Šošon, tentokrát zřetelně posměšně.

„Vidíš přece, že mám zbraně. Musím tedy mít také jméno,“ zněla odpověď.

„Bílé tváře nosí často zbraně a mají jméno, avšak jsou přitom zbabělé skety. Ty však znáš mé jmé…