Pouští

5 PODIVUHODNÉ SETKÁNÍ

Došli jsme k člunu, kde nás už očekávali veslaři. Hámid, který nás sem přivedl, seděl u kormidla, a když jsme nastoupili, člun letěl po proudu jako šipka, takže jsme byli za půl hodiny v Kertásí.

Přistáli jsme zde nablízku dahabíje, která tu mezitím za naší nepřítomnosti zakotvila u břehu. Lana byla připevněna, plachty svinuty a rajjis, kapitán, vybízel své lidi podle zbožného muslimského obyčeje k modlitbě. „Hajja alá’s-salát — vzhůru, chystejte se k modlitbě!“ Už jsem se měl k odchodu, ale rychle jsem se obrátil. Ten hlas mi připadal známý. Slyšel jsem dobře? Byl to skutečně starý Hasan, kterému se říkalo Abú'r-Rajjisán, Otec lodivodů? Se mnou a s Halefem se seznámil v Kufře, kde byl navštívit syna. On si oblíbil nás a my jeho, a byl jsem přesvědčen, že ho tuze potěším, když se tu se mnou znovu shledá. Čekal jsem proto, až se všichni pomodlí, a pak jsem volal na palubu:

„Abú 'r-Rajjisán, ohio!“

A hned se ukázala jeho stará, dobrácká, vousatá tvář. Zeptal se:

„Kdo je — Alláh akbar, Alláh je veliký! Není to snad můj syn, efendi Kara ben Nemsí?“

„Je to on, rajjisi Hasane!“

„Pojď sem nahoru, synu! Musím tě obejmout.“

Vystoupil jsem na palubu a starý Hasan mě srdečně uvítal.

„Co tu děláš?“ vyptával se mě.

„Odpočívám si po dlouhé cestě. A ty?“

„Přijíždím z Dongoly, kde jsem naložil na palubu náklad, senesové listí. Ale v lodi se mi bohužel udělala díra, a tak jsem zde musel přistát.“

„Jak dlouho zde zůstaneš?“

„Jen přes zítřek. Kde bydlíš?“

„Tamhle vpravo, v tom domě, který stojí o samotě.“

„Máš slušného domácího?“

„Je to zdejší soudce a jsem tam spokojen. Přijdeš dnes večer ke mně, rajjisi Hasane?“

„Jestli nemáš polámané dýmky, tak přijdu.“

„Mám jenom jednu; musíš si vzít tu svoji s sebou. Ale zato budeš kouřit ten nejvzácnější džebeli, který vůbec je.“

„Určitě přijdu. Zůstaneš zde ještě dlouho?“

„Ne. Chci zpátky do Káhiry.“

„Tak pojeď se mnou. Vyhodím kotvu v Búláku.“

Při této nabídce mě cosi napadlo.

„Rajjisi Hasane, říkal jsi, že jsem tvým přítelem.“

„To jsi. Chtěj ode mne, co si jen budeš přát, a dostaneš to, pokud to mám nebo mohu obstarat.“

„Měl bych k tobě velikou prosbu.“

„Co je to?“

„To se dozvíš večer, až spolu budeme popíjet kávu.“

„Přijdu a — synu, vždyť já jsem zapomněl, že už jsem pozvaný k někomu jinému.“

„Kam?“

„Do toho domu, kde bydlíš i ty.“

„K šejkovi?“

„Ne, k jednomu muži z Cařihradu. Jel se mnou dva dny, a tady vystoupil. Najal si světnici pro sebe a komůrku pro sluhu.“

„Kdo je to?“

„Nevím, neřekl mi to.“

„Ale mohl ti to říct jeho sluha.“

Kapitán se smál, ačkoli to jinak nemíval ve zvyku.

„Ten jeho sluha, to je šelma, slyšel všecky možné řeči, ale žádnou se pořádně nenaučil. Kouří, píská a zpívá celý den, a když se ho na něco zeptáš, dá ti odpověď, která je dneska pravdivá, a zítra už ne. Předevčírem byl Turek, včera Černohorec, dneska je Drúz, a Alláh ví, co bude zítra nebo pozítří.“

„Tak ty ke mně opravdu nepřijdeš?“

„Přijdu, jen si s tím druhým vykouřím jednou dýmku. Alláh tě ochraňuj! Mám ještě mnoho práce.“

Halef šel napřed. Když jsem i já došel domů, natáhl jsem se na divan, abych si promyslel celé to dnešní dobrodružství. Ale nepodařilo se mi to, po chvilce vstoupil můj domácí.

„Efendi, přicházím požádat o tvé svolení.“

„Jaké?“

„Přišel ke mně cizinec a žádal mě, abych mu pronajal pokoj. Udělal jsem to.“

„Kde je ten pokoj?“

„Nahoře.“

„Tak to mě nebude nijak rušit. Čiň, co je ti libo, šejku.“

„Ale ty musíš mnoho přemýšlet, a cizinec má sluhu, který — jak se zdá — přespříliš píská a zpívá.“

„Když se mi to nebude zamlouvat, zakážu mu to.“

Starostlivý domácí pán se vzdálil a já jsem opět osaměl. Jenže mi nebylo souzeno klidně přemýšlet, zaslechl jsem kroky dvou mužů, jeden přicházel ze dvora, druhý zvenku, a oba se potkali zrovna u mých dveří.

Podle hlasu jsem poznal Halefa.

„Kdopak jsi a co tu v domě pohledáváš?“ ptal se neznámý.

„Já sem patřím!“ odpověděl Halef.

„Já taky! Ale co zde chceš a kdo jsi?“ ptal se znovu neznámý.

„A kdo jsi ty?“

„Jsem Hamza el Džerbája.“

„A já jsem Hádží Halef Omar Aga.“

„Aga?“

„Ano. Průvodce a ochránce svého pána.“

„A kdo je tvůj pán?“

„Velký hakím. Bydlí tady v tom pokoji.“

„Velký lékař? A copak léčí?“

„Všecko. Vyzná se ve všem.“

„Ve všem? Neutahuj si ze mě! Je jenom jediný člověk, který se ve všem vyzná, a to jsem já.“

„Ty? Jsi snad taky lékař?“

„Ne. Ale jsem taky ochráncem svého pána.“

„Kdo je tvůj pán?“

„To se neví. Do tohohle domu jsme se teprv nastěhovali.“

„Mohli jste si zůstat, kde jste byli.“

„Oho! Pročpak?“

„Protože jste nezdvořáci a neumíte slušně odpovědět. Povíš mi nebo ne, kdo je ten tvůj pán?“

„Ano.“

„Tak kdo?“

„Je to — je to — můj pán, a ne tvůj pán!“

„Ničemo!“

Slyšel jsem, že se po těchto slovech můj Halef hněvivě vzdaluje. Ale ten druhý zůstal stát poblíž dveří a pískal si. Pak si začal zticha pobzukovat.

Po krátké pauze si polohlasem zanotoval písničku. Překvapením jsem div nevyskočil. Zpíval si arabsky. Ale sloky, které zněly v arabštině tak zvučně a nádherně se rýmovaly, zpívaly se i u nás doma, a to takto:

Kdo se to štrachá v lesejčku? Sám Napolión, holečku! A proč vůbec tam v lese straší? Žeňte ho pryč, a zčerstva, braši! Kdo okouní tam v širým poli, má rudý gatě, oči poulí? A proč vůbec tam v poli straší? Žeňte ho pryč, a zčerstva, braši!

I melodie byla stejná, nota za notou. Když neznámý dozpíval druhou sloku, rozběhl jsem se ke dveřím, otevřel jsem je a zadíval jsem se na zpěváka. Měl na sobě široké modré kalhoty, kazajku stejné barvy, kožené střevíce a na hlavě fez; drze se postavil proti mně a zeptal se:

„Líbí se ti ta píseň, efendi?“

„Moc. Odkudpak ji znáš?“

„Sám jsem ji složil.“

„To si povídej někomu jinému, ale ne mně! A co nápěv?“

„Taky sám, opravdu!“

„Ty podfukáři!“

„Efendi, jsem Hamza el Džerbája a nenechám si nadávat!“

„Jsi Hamza el Džerbája, a přesto velký podfukář! Tu píseň znám!“

„To ji asi zpíval nebo pískal někdo, kdo ji slyšel ode mě!“

„A od kohopak jsi ji slyšel ty?“

„Od nikoho!“

…