Pouští

7 U FARAÓNOVA MOŘE

„I bral se anděl boží, kterýž byl prve předcházel vojsko Izraelské, a šel zezadu za nimi; neboť hnul se sloup oblakový, kterýž byl před nimi, a stál zezadu za nimi.

A přišed mezi vojska Egyptských a vojska Izraelská, byl Egyptským oblakem a tmou, Izraelským pak osvěcoval noc, tak aby nepřiblížili se jedni k druhým přes celou noc.

I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře, a Hospodin rozdělil moře větrem východním prudce vějícím přes celou noc; a učinil moře v suchost, když se rozstoupily vody.

Tedy šli synové Izraelští prostředkem moře po suše, a vody jim byly jako zeď po pravé i po levé straně.

A honíce je Egyptští, vešli za nimi doprostřed moře, všecka jízda faraónova, vozové i jízdní jeho.

Stalo se pak v bdění jitřním, že pohleděl Hospodin na vojska Egyptských ze sloupu ohně a oblaku, a zmátl vojsko Egyptské.

I odňal kola vozů jejich, aby je těžce táhli. I řekli Egyptští: Utecme před Izraelem, neboť Hospodin bojuje za ně proti Egyptským!

Tedy řekl Hospodin k Mojžíšovi: Vztáhni ruku svou na moře, ať se zase vrátí vody na Egyptské, na vozy jejich a na jezdce jejich.

I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře, a navrátilo se moře ráno k moci své, a Egyptští utíkali proti němu; a vrazil Hospodin Egyptské doprostřed moře.

A navrátivše se vody, zatopily vozy i jezdce se vším vojskem faraónovým, což jich koli vešlo za nimi do moře, takže nezůstal z nich ani jeden.

Ale synové Izraelští šli po suchu prostředkem moře, a vody jim byly za zeď po pravé i po levé straně.

A tak vysvobodil Hospodin v ten den Izraele z ruky Egyptských; a viděl Izrael Egyptské mrtvé na břehu mořském.

Viděl také Izrael moc velikou, kterouž prokázal Hospodin na Egyptských. I bál se lid Hospodina, a věřili Hospodinu i Mojžíšovi, služebníku jeho.“

Na toto místo v druhé knize Mojžíšově jsem si vzpomněl, když jsem „v údolí Hiroth, proti Baal Zephon“ zastavil svého velblouda a pohlížel na třpytivé vlny Rudého moře. Jako by mě oválo něco z té bázně, kterou toto moře kdysi vzbudilo v srdcích synů Izraelských. Necítil jsem strach ze živlu, který pořád ještě „nemá žádné trámy“, ale zmocnila se mě posvátná, zbožná hrůza, kterou cítí každý věřící při vstupu na místa, o nichž mu vypráví bible. Bylo mi, jako bych slyšel hlas, který kdysi volal na syna Amramova a Jochebethina: „Mojžíši, Mojžíši, nepřistupuj sem, zuj obuv svou s noh svých; neboť místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest!“

Za mnou tedy ležela země Osiridova a Isidina, země pyramid a sfing, země, v níž národ izraelský snášel jho otroctví a hromadil balvany Mokattamu k těm podivuhodným stavbám, které dodnes vzbuzují údiv cestujících v nilském údolí. V rákosí u břehů ctihodného Nilu nalezla faraónova dcera chlapečka, který byl předurčen vyvést svůj národ z otroctví a dát mu desatero přikázání jakožto zákoník, který tvoří ještě po tisíciletích zaklad všech zákonů a nařízení. U nohou se mi v slunečních paprscích třpytily vlny Arabského zálivu, severozápadního výběžku Rudého moře. Tyto vody kdysi na příkaz Hospodinův utvořily dvě zdi, mezi nimiž nalezli příslušníci utiskovaného národa cestu k svobodě, ale mnohem početnější pronásledovatelé a utlačovatelé tu našli strašlivou záhubu. Byly to vody, v nichž později málem zahynul i „sultán el Kebír“, Napoleon Bonaparte.

A naproti Birkit Fir‘aun, „moři Faraónovu“, jak toto místo nazývají Arabové, zvedá se skalnatý sráz hory Sinaje, nejslavnější hory světa, mohutné a vzdorující času, neboť nad ní kdysi hřímavě znělo: „Já jsem Hospodin Bůh tvůj, nebudeš míti bohů jiných přede mnou!“

Nemohl jsem se ubránit hlubokému dojmu, kterým na mě působilo toto místo, a ještě více jeho dějiny. Jak často jsem sedával na klíně své staré, hodné, zbožné babičky a se zatajeným dechem naslouchal vyprávění o stvoření světa, o dědičném hříchu, o tom, jak Kain zabil Ábela, o potopě světa, o Sodomě a Gomoře, o desateru, které bylo dáno na hoře Sinaji. Babička už dávno zemřela — a já jsem teď stál na místě, které mi tak živě líčívala, třebaže je nikdy nespatřila jinak než zrakem fantazie.

Byl bych tak mohl ještě dlouho sedět na svém velbloudu a hluboce zamyšlen pohlížet na krajinu před sebou, kdyby mě byl nevyrušil hlas mého milého Halefa:

„Al hamdu li‘lláh — sláva Alláhovi, že už je poušť za námi! Sidi, tady je voda! Sesedni s velblouda a dopřej si koupel, já to udělám zrovna tak!“

Tu jeden ze dvou beduínů, kteří nás provázeli, zvedl varovně ruku:

„Nedělej to, efendi!“

„Proč ne?“

„Protože zde sídlí Malak el mót, anděl smrti. Kdo tady vstoupí do vody, buď se utopí, anebo si odtud odnese zárodek smrti. Každá kapka tohoto moře je slza statisíců duší, které zde zahynuly, protože usilovaly o bezživotí Músy a jeho lidí, když je vedl do země zaslíbené. Tudy spěchá každý člun a loď, ale nezastaví, neboť toto místo je prokleto Alláhem.“

„Chtěl jsem tu počkat na nějakou loď, která by mě vzala s sebou.“

„Míříš do Suezu? To nepotřebuješ loď. Zavezeme tě tam, a na našich velbloudech tam budeš dříve nežli lodí.“

„Nechci do Suezu, ale do Túru.“

„Tak to musíš po lodi. Jenže tady tě žádné plavidlo nevezme. Dovol, abychom tě doprovodili ještě kus cesty na jih, až se dostaneme na místo, kde nesídlí žádní duchové a kde ti každá loď ráda zastaví a sveze tě.“

„Jak dlouho ještě pojedeme?“

„Necelé tři hodiny.“

„Tak jedem!“

Abych se dostal k Rudému moři, nezvolil jsem si obvyklou cestu z Káhiry do Suezu. Poušť, ležící mezi těmito dvěma městy, už si dávno své jméno nezaslouží. Dříve byla obávaná jak pro naprostý nedostatek vody, tak pro potulné beduíny, kteří tu na osamělých místech přepadali pocestné. Teď to bylo jiné, proto jsem se i nadále držel směru na jih. Jízda pouští na hřbetu velblouda měla pro mě víc přitažlivosti než obvyklá cesta. Proto jsem se chtěl vyhnout i Suezu, který mi mohl nabídnout jen to, co jsem už viděl a znal.

Za další jízdy se před námi vynořily dva holé vrcholky Džekem a Dád, a když jsme vpravo zahlédli vysoký vršek Džebel Gharíbu, měli jsme faraónův hrob za sebou. Rudé moře nám po levici tvořilo záliv a kotvil…