Pouští

10 U ATEJBŮ

Když jsem za tři čtvrtě hodiny vstupoval s Halefem do Albaniho příbytku, čekal už náš nový známý úplně připraven.

„Jen pojďte, pojďte! Davádží nás očekává. Anebo byste nejdřív něco pojedli?“ ptal se mě.

„Ne.“

„Vezmeme si tedy jídlo s sebou. Mám zde plnou brašnu.“

„Chcete zažít dobrodružství a berete si s sebou potraviny? Pryč s nimi! Když budeme mít hlad, vyhledáme duár, stanovou vesnici. Tam najdeme datle, mouku, vodu a snad i čekir.“

„Čekir? Co je to?“

„Koláč upečený z umletých kobylek.“

„Fuj!“

„Jen nechte být, chutná to výborně. Pro toho, kdo jí ústřice, hlemýždě, žabí stehýnka, vlaštovčí hnízda a tvarůžky, pro toho musí být kobylky lahůdkou. Víte, kdo delší čas pojídal kobylky a med divokých včel?“

„Myslím, že to byl kdosi z bible.“

„Ano, a byl to velký světec. — No, tak na cestu. Máte přikrývku?“

„Zde je.“

„Dobrá. Na jak dlouho jste si najal velbloudy?“

„Na celý den.“

„S doprovodem davádžího nebo jeho Udí?“

„Bez doprovodu.“

„To je dobře. Budete mu sice muset dát zálohu, ale zato pojedeme docela nerušené. Pojďte!“

Davádží, muž, který půjčoval velbloudy, bydlel hned o dva domy dál. Okamžitě jsem viděl, že to není Arab, ale Turek. Na dvoře stáli tři velbloudi, nad nimiž by člověk zaplakal.

„Kde máš stáj?“ zeptal jsem se ho.

Ukázal na zeď, rozdělující dvůr na dvě poloviny.

„Otevři dveře!“

„Proč?“

„Protože se chci podívat, jestli tam máš ještě nějaké hadžíny.“

„Mám.“

„Ukaž mi je.“

Turek mi zřejmě moc nedůvěřoval, ale otevřel a nechal mě nahlédnout do chléva. Leželo tam osm překrásných jezdeckých velbloudů. Přistoupil jsem blíž a prohlížel jsem si je.

„Davádží, kolik ti platí tento vznešený bej za ty tři velbloudy, které jsi nám osedlal?“

„Pět mahbubzechinů za všecky tři.“

„A za takovou nehoráznou cenu dostáváme soumary se zraněnýma nohama a kopyty? Podívej se, jsou tak hubení, že jim můžeš žebra spočítat, pysky jim visí dolů jako tvůj roztrhaný rukáv, a hrby — ó davádží, vždyť nemají vůbec žádné hrby! Jsou jistě po velké a namáhavé cestě. Vyhubli a nemají sílu, unesou sotva sedlo. A ta sedla — ta vypadají! Podívej, davádží! Co se to prochází po té pokrývce? Hni sebou a dej nám jiné velbloudy, jiné pokrývky a jiná sedla!“

Podíval se po mně nedůvěřivě a zlostně.

„Kdo jsi, že mi chceš takhle rozkazovat?“

„Podívej!“ odpověděl jsem přísně. „Vidíš pádišáhovo buyrultu? Mám mu vyprávět, jaký jsi podvodník a jak svá ubohá zvířata k smrti týráš? Rychle, osedlej tamhlety tři hadžíny, ty hnědé vpravo a toho šedého v rohu, jinak ti můj karabáč pomůže!“

Beduín by po těchto slovech sáhl po pistoli nebo po noži; ale tento muž byl Turek. Rychle uposlechl a brzy tu před námi klečeli tři jeho nejlepší velbloudi čistě osedlaní. Obrátil jsem se k Halefovi:

„Ted efendimu ukaž, jak musí nastoupit!“

Halef to učinil a já jsem pak stoupl velbloudovi, na němž měl jet Albani, na složené přední nohy.

„Dávejte pozor! Sotva se dotknete sedla, velbloud se z kleku zvedne do výšky, zadníma nohama nejdřív, takže vás to hodí kupředu. Pak vstane předníma nohama, a vy poletíte dozadu. Oba ty nárazy musíte zmírnit protisměrnými pohyby svého těla.“

„Pokusím se o to.“

Albani se chytil sedla a vyšvihl se do něho. Zvíře se okamžitě zvedlo, ačkoli jsem mu pořád ještě stál na předních nohách. Můj milý krajan letěl kupředu, ale nespadl, protože se pevně držel sedla. Teď však povstal velbloud předníma nohama, a Albani, který se už sedla pustil, vyletěl a po hlavě spadl do písku.

„U všech čertů, ono to není lehké!“ brumlal, zatímco se zvedal a třel si naraženou lopatku. „Ale nahoru musím stůj co stůj! Řekněte tomu zvířeti, ať si zase klekne!“

„Rrree!“

Na toto zvolání si velbloud opět lehl. Druhý pokus se podařil, i když jezdec musel vydržet dva tvrdé nárazy. Uštědřil jsem velbloudáři další důtku:

„Davádží, umíš jezdit na hadžínu?“

„Ano, pane.“

„A řídit taky?“

„Jistěže.“

„Ne, neumíš, protože ani nevíš, že k tomu patří mutrak.“

„Odpusť, pane!“

Turek pokynul svým lidem a ti hned přinesli malou, nahoře ohnutou hůlčičku. Teď jsem nasedl i já.

Vypadali jsme docela jinak, než kdybychom se byli spokojili unavenými soumary. Naše sedla byla teď pěkně zdobena třapci a pestrým vyšíváním a pokrývky byly tak velké, že zvíře zcela zahalovaly. Vyjeli jsme na ulici.

„Kam?“ zeptal jsem se Albaniho.

„To nechám na vás.“

„Dobrá. Tak tedy k Báb el Medína!“

Můj nový známý k sobě přitahoval pohledy kolemjdoucích: měl příliš nápadný oděv. Proto jsem zabočil do několika postranních uliček a menší oklikou jsme se šťastně dostali ven z městské brány. Krokem jsme projeli čtvrtí Núbijců a Habešanů a dostali jsme se pak hned do pouště, která tu všude bez jakéhokoli okrajového pásu rostlin proniká přímo k obvodu města.

Až doposud se Albani jakžtakž držel v sedle. Ale teď naši velbloudi bezděčně přešli do svého obvyklého kroku, do lehkého klusu, při němž se jezdec nováček ocitá ve zvláštní situaci: aniž vidí krůpěj mořské vody, má pocity jako při mořské nemoci. Zatím se Albani sám sobě smál. Nebyl tak obratný, aby dokázal vlastními pohyby mírnit nárazy, které mu velbloud uštědřoval, a proto se kymácel sem a tam, kupředu a dozadu. Jeho dlouhá arabská puška mu překážela a obrovský sarras řinčivě narážel o velbloudův bok. Albani si jej tedy přidržel nohama, luskal prsty a zpíval:

Tu jsem zlehka uhodil svého velblouda po čenichu. Škubl sebou a pak se vyřítil vpřed, až za mnou vysoko zavířil písek. Oba další velbloudi ho následovali, a ted bylo po zpěvu. Albani držel v levici mutrak a v pravici pušku — oběma se snažil udržet rovnováhu. Mával pažemi ve vzduchu, vypadal velice směšně.

„Přehoďte si pušku přes rameno a rukama se držte sedla!“ volal jsem na něho.

„To se řek — řek — hop! — to se řekne — ó, brr! Pře — přehodit přes ra — rame — meno! Nemám na to — hop! — au! — čas! Zastavte — ouvej, brr! — toho svého vel — velblouda!“

„Proč? Hezky běží!“

„Ano, ale mně — mně to vadí! Můj vel — velbloud —…