Pouští

3 SOUDNICTVÍ NA VÝCHODĚ

Ačkoliv jsem byl přesvědčen, že syn zavražděného vůdce přijde k našemu tábořišti, přece jen se mohlo stát, že by nešel přes jezero, ale obešel je. A tak jsme čekali v úzkostném napětí. Uplynulo odpoledne, chyběly už jen dvě hodiny do večera, když tu se objevila postava, pomalu se blížící od východu k místu, kde jsme tábořili. Přicházela blíž a blíž, a posléze nás také spatřila.

„AI hamdu li‘lláh! Je to Umar ibn Sádik,“ mínil Halef, přiložil si ruce k ústům jako hlásnou troubu a volal: „Umare, pospěš sem!“

Umar zrychlil krok a brzy stál před námi. Poznal přítele svého otce.

„Bud pozdraven, Halefe Omare!“ pozdravil.

„Hádží Halefe Omare!“ opravil jej Halef.

„Odpusť! Zavinila to radost, že tě vidím. Byl jsi v Krisu u otce?“

„Ano,“ odpověděl Halef.

„Kde je? Když jsi na šotu, musí být nablízku.“

„Je nablízku!“ prohlásil Halef slavnostně.

„Kde?“

„Umare ibn Sádiku, pravověrnému se sluší být silným, postihne-li jej kismet.“

„Mluv, Halefe, mluv! Stalo se nějaké neštěstí?“

„Ano. Alláh povolal otce k jeho předkům!“

Mladík stál před námi a nebyl schopen slova. Jeho oči vyděšeně a strnule pohlížely na mluvčího, jeho obličej zbledl. Konečně znovu nabyl řeči, ale pronesl něco zcela jiného, nežli jsem očekával.

„Kdo je tento muž?“ otázal se.

„Je to Kara ben Nemsí, přivedl jsem ho k tvému otci. Pronásledovali jsme dva vrahy, kteří přecházeli šot.“

„Můj otec vás měl vést?“

„Ano, vedl nás. Vrazi podplatili Arfána Ruknuddína a vyčíhali si nás tu. Zastřelili tvého otce. On i naši koně zmizeli v soli, nás však Alláh zachránil.“

„Kde jsou ti vrazi?“

„Jeden zahynul v soli, ale ten druhý šel s chabírem do Fetnásy.“

„Stezka je tedy zničena?“

„Ano. Nesmíš na ni vstoupit,“

„Kde zmizel můj otec?“

„Tamhle, třicet kroků odtud.“

Umar šel kupředu tak daleko, dokud ho solný příkrov unesl, chvíli strnule hleděl dolů, potom se obrátil k východu:

„Alláhu, Bože všemohoucí a spravedlivý, slyš mě! Mohamede, proroku Nejvyššího, slyš mě! Vy kalifové a mučedníci pro víru, slyšte mě! Já, Umar ibn Sádik, neoholím svůj vous dříve, nenavštívím mešitu dříve, dokud džehenna nepřijme vraha mého otce. To přísahám!“

Byl jsem hluboce dojat touto přísahou, neodvážil jsem se však nic namítat. Umar se nyní posadil k nám a s téměř nepřirozeným klidem poprosil:

„Vyprávějte!“

Halef jeho přání vyhověl. Když skončil, mladík se zvedl.

„Pojďte!“

Pronesl jenom toto jediné slovo, pak vykročil směrem k Fetnáse.

Měli jsme už za sebou nejobtížnější úseky cesty. Nemuseli jsme se obávat žádného velkého nebezpečí, třebaže jsme putovali za noci. K ránu jsme vstoupili na břeh poloostrova Nifsavá a spatřili jsme před sebou Fetnásu.

„Co teď?“ zeptal se Halef.

„Následujte mě!“ odpověděl Umar.

Byla to první slova, která jsem od něho od včerejšího dne slyšel. Kráčel k chatrči, ležící na pobřeží nejblíže k nám. Seděl před ní starý muž. „As-salám 'alajkum!“ pozdravil Umar. „Walajkum as-salám!“ poděkoval stařec. „Jsi Abdalláh el Hamásí, prodavač soli?“

„Ano.“

„Viděl jsi chabíra Arfána Ruknuddína z Krisu?“

„Krátce před rozbřeskem vstoupil sem na břeh s jakýmsi cizincem.“

„Co dělali?“

„Chabír u mne odpočíval a potom šel k Bi'r Rakab, aby se odtamtud vrátil do Krisu. Cizinec si od mého syna koupil koně a ptal se, kudy vede cesta do Kbilli.“

„Děkuji ti, Otče soli!“

Umar kráčel mlčky dál a zavedl nás k chatě, kde jsme dostali trochu datlí a šálek lagmi. Potom jsme zamířili do Bešná, Negsi a Mansúry, kde jsme zjistili, že jsme pronásledovanému ustavičně v patách. Z Mansúry to není daleko do velké oázy Kbilli. Tam byl tenkrát ještě turecký vekil, který spravoval z pověření tuniského beje poloostrov Nifsavá. K dispozici měl deset vojáků.

Odebrali jsme se nejdříve do kavárny. Umar si však nedopřál dlouho klidu. Opustil nás a vrátil se teprve za hodinu.

„Viděl jsem ho,“ hlásil nám.

„Kde?“ zeptal jsem se.

„U vekila. Je jeho hostem a je oblečen v nádherný šat. Jestli s ním chcete mluvit, musíte si pospíšit, protože je právě doba, kdy vekil přijímá návštěvníky.“

Byl jsem zvědav, nanejvýš zvědav. Vrah stíhaný zatykačem je hostem vznešeného místodržitele? Zvláštní!

Umar nás vedl přes volné prostranství k nízkému kamennému domu, jehož hradební zdi neměly jediné okno. Přede dveřmi stáli vojáci, kteří právě cvičili před onbasim, desátníkem, zatímco bubeník přihlížel, opřen o dveře. Byli jsme beze všech průtahů vpuštěni a jakýsi černoch se nás vyptával, co si přejeme. Zavedl nás do selamliku, studené místnosti, jejímž jediným vybavením byl starý koberec, rozprostřený v rohu. Na koberci seděl muž s rozplizlými rysy a kouřil z prastaré perské dýmky.

„Co chcete?“ zeptal se.

Tón, jímž byla tato otázka pronesena, se mi nelíbil. Odpověděl jsem proto také otázkou:

„Kdo jsi?“

„Vekil!“ uklouzlo mu.

„Chceme mluvit s hostem, který k tobě přijel dnes nebo včera.“

„Kdo jsi?“

„Zde je můj pas!“

Podal jsem Turkovi do ruky svůj průvodní list. Přelétl jej pohledem, zmačkal jej a strčil do kapsy svých širokých kalhot.

„Kdo je tento muž?“ ptal se pak dál a ukázal na Halefa.

„Můj sluha.“

„Jak se jmenuje?“

„Jmenuje se Hádží Halef Omar.“

„Kdo je ten druhý?“

„Je to průvodce Umar ibn Sádik.“

„A kdo jsi ty sám?“

„Vždyť sis to přečetl.“

„Nic jsem si nepřečetl.“

„Je to v mém pasu.“

„Je to napsáno znaky nevěřících. Kdo ti ho dal?“

„Francouzský místodržitel v Alžíru.“

„Francouzský místodržitel v Alžíru zde nic neplatí. Tvůj pas je pro mne jen cár papíru. Tak tedy, kdo jsi?“

Rozhodl jsem se podržet si jméno, které mi dal Halef.

„Jmenuji se Kara ben Nemsí.“

„Ty jsi synem kmene Nemsí? Ty neznám. Kde žijí?“

„Na západ od Turecka v sousedství země Franků a nablízku Angličanů.“

„Žijí v jediné velké oáze anebo mají více menších oáz?“

„Obývají jenom jedinou oázu, ale ta je tak velká, že tam sídlí padesát miliónů lidí.“

„Alláh akbar, Alláh je velký! Jsou oázy, v kterých se to lidmi jen hemží. Jsou v té vaší oáze také potoky?“

„Je tam pět set řek a milióny potoků. Mnohé z těch řek jsou tak velké, že po nich jezdí lodě, …