Pouští

11 V POSVÁTNÉ MEKCE

Spal jsem tak tvrdě, že mě probudilo teprve hýkání a pobíhání velbloudů venku. Vstal jsem a vyšel jsem před svůj stan. Na východě svítalo a nad zálivem se obloha barvila rudou září. Hořelo tam, a domněnka, která ve mně vznikla, zesílila při pohledu na čilý ruch v táboře. Muži byli v noci někde pryč a teď se vraceli s velbloudy obtíženými kořistí. Také šejkova dcera Ájša jela s nimi, a když sestoupila s velblouda, všiml jsem si, že má roucho potřísněné krví. Malek mi přál dobré jitro a ukázal na ohnivý oblak:

„Vidíš, že jsme loď našli? Když jsme tam přišli, Džeheínové spali, a teď už jsou u svých ničemných předků.“

„Zabili jste je a vyloupili jste loď?“

„Vyloupili? Co tím chceš říci? Nepatří snad vítězi majetek poraženého? Kdo by nám chtěl upírat, co jsme získali?“

„Daň, kterou si Abú Sajf přivlastnil, patří šarífu amírovi.“

„Tomu, který nás zapudil? I kdyby mu ty peníze patřily, nikdy by je neobdržel. Ale opravdu si myslíš, že to byla daň? Obelhali tě. Jenom šaríf má právo vybírat tuto daň, a nikdy to nenechá dělat Turka. Turek, kterého jsi považoval za výběrčiho, byl buď podloudník, anebo výběrčí cla egyptského paši, nechť ho Alláh ztrestá.“

„Nenávidíš ho?“

„Jako každý svobodný Arab. Neslyšel jsi snad o krutostech, ke kterým tu došlo za dob Vahábitů? Ať už peníze patřily pašovi, nebo šarífovi, teď patří mně! Ale blíží se čas modlitby. Připrav se, abys nás mohl následovat. Nemůžeme zde déle zůstat.“

„Kde si chceš rozbít tábor?“

„Na místě, odkud budu moci pozorovat cestu mezi Mekkou a Džiddou. Abú Sajf mi nesmí uniknout.“

„Uvědomil sis i nebezpečí, které ti přitom hrozí?“

„Myslíš, že se Atejbové bojí nebezpečí?“

„Ne, ale i nejodvážnější muž musí být opatrný. Jestli ti padne Abú Sajf do rukou a ty ho zabiješ, musíš okamžitě opustit tyto končiny. Pak možná ztratíš dítě své dcery, které je právě s Halefem v Mekce.“

„Řeknu Halefovi, kde nás má v tom případě hledat. Hanne musí do Mekky, ještě než se odtud vydáme dál. Je jediná z nás, která dosud nebyla ve svatém městě, a později se jí už možná nepodaří sem putovat. Proto jsem se už dlouho ohlížel po dalílovi pro ni.“

„Rozhodl ses už, kam se vydáš?“

„Namíříme do pouště Ed Dahna, k Maskatu, a pak možná vyšleme posla k bani Šammárům, aby nás přijali mezi sebe.“

Po krátkém rozednívání nastal den. Slunce se vyhouplo nad obzor a Arabové, kteří ještě páchli prolitou krví, se obrátili k Mekce a modlili se. Brzo nato strhli stany a karavana se dala do pohybu. Teď, když už byl jasný den, viděl jsem teprve, jakého množství předmětů se Atejbové na lodi zmocnili. Noční útok z nich udělal zámožné lidi. Byli proto neobyčejně veselí. Zůstával jsem trochu stranou. Byl jsem rozmrzelý, protože jsem se musel pokládat za nevinnou příčinu záhuby Džeheínů. Bylo zbytečné dělat si výčitky, ale nemohl jsem si pomoci. Kromě toho na mě silně působila i blízkost Mekky. Tam ležela, posvátná, zakázaná Mekka! Měl jsem se jí vyhnout, anebo jsem se měl opovážlivě podívat do města? Každá žilka ve mně hrála touhou podívat se tam, a přesto jsem se zase vážně zamýšlel nad možnými následky. Co z toho budu mít, když se mi to podaří? Budu moci říci, že jsem byl v Mekce — nic víc. A když mě odhalí, je to má jistá smrt — a jaká smrt! Jenže úvahy a všecky důvody pro i proti k ničemu nevedly. Rozhodl jsem se, že se zachovám až podle okolností. Už často jsem to tak udělal a vždycky jsem dobře pochodil.

Aby se potkali s co nejmenším počtem lidí, dělal šejk okliku. Nedovolil odpočívat, dokud nenastal večer. To už jsme byli v úzké kotlině, obklopené příkrými žulovými stěnami, mezi nimiž jsme se chvíli ubírali, až jsme se dostali k údolí, odkud, jak se zdálo, nebyl žádný jiný východ. Zde jsme sesedli, postavili jsme stany a ženy rozdělaly oheň. Dnes byla bohatá a pestrá večeře, pocházející ze zásob Abú Sajfova kuchaře. Pak nastal všemi vytoužený okamžik, kdy se rozdělovala kořist.

S tím jsem neměl co dělat. Vstal jsem a obešel jsem údolí. Na jednom místě se mi zdálo, jako by se zde přece jen dalo vystoupit vzhůru, a pokusil jsem se o to. Hvězdy se jasně třpytily. Podařilo se mi to. Snad po čtvrthodině jsem už stál nahoře na vrcholku a mohl jsem se rozhlédnout na všecky strany. Dole na jihu se po obzoru táhl řetěz holých pahorků, nad nimiž se zvedal bělavý jas, jaký navečer vydávají světla velkého města. Tam ležela Mekka. Pod sebou v údolí jsem slyšel hlasité výkřiky Atejbů, kteří se dohadovali o kořist. Trvalo to dosti dlouho, nežli jsem se k nim vrátil. Šejk mi vyšel vstříc:

„Efendi, proč jsi s námi nezůstal? Ze všeho, co jsme na lodi našli, musíš především ty dostat svůj díl.“

„Já? Mýlíš se. Nebyl jsem v noci s vámi, a nic proto nedostanu.“

„Nemluv tak, efendi. Cožpak bychom dopadli Džeheíny, kdybychom se s tebou nesetkali? Aniž jsi chtěl, vedl jsi nás, a proto dostaneš, co ti náleží.“

„Nic si nevezmu.“

„Efendi, domnívám se, že odmítáš kvůli své víře. Znám ji jen málo a nechci ji urážet, protože jsi mým hostem. Ale není správná, když ti zakazuje přijmout kořist. Nepřátelé jsou mrtvi a jejich plavidlo je zničeno. Máme věci, které tak nutně potřebujeme, spálit a zkazit?“

„Nebudeme se hádat. Ale ponechte si, co máte.“

„Ne. Dovol, abychom dali tvůj díl Halefovi, tvému průvodci, i když už dostal, co mu patřilo.

„Dejte mu to!“

Malý Halef Omar mi děkoval a děkoval. Dostal několik kusů zbraní a oděvu a krom toho váček se stříbrnými mincemi. Nedal mi pokoj — musel jsem mu jeho poklad přepočítat, abych byl svědkem, že se dnes stal bohatým mužem. Jeho podíl činil asi osm set piastrů a pro chudého Araba to bylo hotové štěstí.

„S těmi penězi si můžeš víc než padesátkrát zaplatit útraty, které budeš mít v Mekce,“ poznamenal šejk.

„Kdy se vydám do svatého města?“ zeptal se ho Halef.

„Zítra ráno, nebo nejpozději v poledne.“

„Ještě nikdy jsem tam nebyl. Jak se mám chovat?“

„To ti řeknu. Povinností každého poutníka po příchodu do Mekky je odebrat se neprodleně k El Hárám. Pojedeš tedy k Bajt Alláh, necháš velbloudy venku a vstoupíš dovnitř. Tam docela určitě najdeš průvodce cizinců, který ti dá další pokyny. Jen se ho musíš nejdřív zeptat na cenu, jinak tě ošidí. Jakmile uvidíš kábu, pokloníš se dvakrát až k zemi a pomodlíš se předepsané modlitby jako poděkování za to, že ses šťastně dostal na tato svatá místa. Pak půjdeš ke kazatelně a zuješ si střevíce. Zůstanou tam stát, protože v Bajt Alláh není dovoleno jako v jiných mešitách držet střevíce v ruce. Nato půjdeš na taváf, sedmkrát opakovanou obchůzku kolem káby.“

„Kterým směrem?“

„Doprava, tak abys měl kábu pořád po levici. První tři obchůzky se dělají rychlými kroky.“

„Proč?“

„Jako vzpomínku na Proroka. Rozšířila se totiž pověst, že vážně onemocněl, a on, aby učinil těm pověstem konec, třikrát rychle oběhl kábu. Další obchůzky už jsou pomalé. Modlitby, které přitom musíš odříkávat, znáš. Po další obchůzce svatý kámen políbíš. Nakonec, když je taváf u konce, přitiskneš se hrudí na dveře káby, otevřeš náruč a hlasitě poprosíš Alláha o odpuštění všech hříchů.“

„A pak je to vše?“

„Ne. Musíš jít k prohlubni El mi‘džau a dvakrát se vrhnout k zemi před kamenem Makán Ibrahím. Nato se odebereš k posvátné studni Zem-zem a po krátké modlitbě se napiješ, kolik je ti libo. Dám ti s sebou několik láhví, ty naplníš vodou a přineseš mi je, ta posvátná voda je lékem proti všem nemocem těla i duše.“

„Tak to je obřad u káby. A co potom?“

„Potom přijde sa'j, cesta ze Šafá k Mervá. Na pahorku Šafá stojí tři otevřené oblouky. Tam se postavíš, obrátíš tvář k mešitě, pozvedneš ruce k nebi a poprosíš Alláha o přispění. Odtud půjdeš šest set kroků k mervánskému altánu. Cestou uvidíš kamenné pilíře, kolem kterých musíš skokem přeběhnout. U Mervy se znovu pomodlíš. Tu cestu pak vykonáš ještě šestkrát.“

„A tím je všecko skončeno?“

„Ne, ještě se musíš dát ostříhat a navštívit Umrán, ležící od Mekky tak daleko, jako jsme nyní my. A pak teprve jsi splnil všecky své povinnosti a můžeš se vrátit. V měsíci velkých poutí musí věřící vykonat ještě více a trvá to velmi dlouho, protože se všude tlačí tisíce poutníků. Tobě to bude trvat jenom dva dny, třetího dne už můžeš být zase u nás.“

Následovaly pak ještě další pokyny, které pro mne neměly cenu, protože se většinou týkaly Hanne. Odebral jsem se k odpočinku. Když se Halef konečně objevil, naslouchal, jestli už spím. Zjistil, že ne, a zeptal se:

„Sidi, kdo tě obslouží za mé nepřítomnosti?“

„Poradím si sám. Jen si o mne nedělej žádné starosti. Ale prokázal bys mi laskavost, Halefe?“

„Ano. Ty víš, že pro tebe učiním všecko, co mohu a smím.“

„Máš šejkovi přinést posvátnou vodu Zem-zem. Přines mi také láhev!“

„Sidi, žádej po mně všecko, jenom tohle ne; to nemohu. Ze studny Zem-zem smějí pít jenom pravověrní. Kdybych ti tu vodu přinesl, nic už mě před peklem nezachrání.“

Bylo to proneseno s tak skálopevnou vírou, že jsem se už nepokoušel na Halefa naléhat. Po chvíli se zeptal:

„Nechceš si raději přinést posvátnou vodu sám?“

„To přece nemohu.“

„Mohl bys, kdyby ses předtím obrátil na pravou víru.“

„To neudělám. A ted už spi.“

Druhého dne ráno odjel Halef jakožto důstojný manžel se svou manželkou. Dostal ponaučení; měl říci, že pochází z dalekých končin, neměl prozradit, že jeho průvodkyně, teď zahalená hustým závojem, pochází z kmene Atejbe. Kus cesty s nimi jel bojovník, který měl za úkol pozorovat cestu mezi Mekkou a Džiddou. Také v ústí našeho údolí byly postaveny stráže.

První den uplynul, aniž se co přihodilo. Druhého dne ráno jsem požádal šejka o dovolení k malé projížďce. Dal mi velblouda a prosil mě, ať jsem opatrný, abych neprozradil naše tábořiště. Doufal jsem, že pojedu sám, ale když jsem chtěl nasednout na velblouda, přistoupila ke mně Ájša a zeptala se:

„Efendi, mohu jet s tebou?“

„Můžeš,“ řekl jsem, protože mi bylo zatěžko odmítnout její prosbu.

Když jsme opustili roklinu, namířil jsem k Mekce. Myslel jsem, že mě moje průvodkyně bude varovat, ale jela po mém boku beze slova. Teprve když jsme jeli asi čtvrt hodiny, zabočila trochu doprava a požádala mě:

„Jed za mnou, efendi.“

„Kam?“

„Chci se přesvědčit, jestli je náš strážce na svém místě.“

Spatřili jsme ho za necelých pět minut. Seděl na návrší a nepohnutě pohlížel k jihu.

„Nemusí nás vidět,“ řekla Ájša. „Pojď, efendi! Zavedu tě tam, kam chceš.“

Co těmi slovy mínila? Odbočila doleva a s úsměvem se na mě dívala. Pak pobídla velbloudy k cvalu, až jsme se konečně octli v úzkém údolí, kde sestoupila a usedla na zem.

„Posaď se ke mně a popovíďejme si!“ vybídla mě.

Byla pro mne stále větší a větší hádankou. Vyhověl jsem její pobídce.

„Považuješ svou víru za jedině pravou, efendi?“ zeptala se mě.

„Jistěže,“ odpověděl jsem.

„Já také,“ podotkla Ájša klidně.

„Ty také?“ otázal jsem se udiveně. Bylo to poprvé, co jsem z muslimových úst slyšel něco podobného.

„Ano, efendi, vím, že jenom tvoje náboženství je správné.“

„A jak to víš?“

„Z vlastních úvah. První místo, kde člověk žil, byl ráj; tam žili všichni tvorové vedle sebe a neubližovali si. Tak tomu chtěl Alláh, a proto je správné náboženství, které přikazuje totéž. To je křesťanské učení.“

„Znáš je snad tak dobře, že to můžeš posoudit?“

„Ne, ale vyprávěl mi o něm kdysi jeden starý Turek. Říkal, že se modlíte: Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Je to tak?“

„Ano.“

„A že ve vaší svaté knize stojí psáno: Bůh je láska, a kdo v lásce zůstává, ten v Bohu zůstává a Bůh v něm. Pověz mi, je také tohle pravda?“

„Ano, i to je pravda.“

„Máte tedy pravou víru. Smí křesťan uloupit dívku?“

„Ne. Kdyby to učinil, byl by tvrdě potrestán.“

„Znáš dějiny této země?“

„Ano.“

„Pak taky víš, jak s námi nakládali Turci a Egypťané, třebaže jsou s námi stejné víry. Hanobili naše matky, po tisících nabodávali naše otce na kůly, čtvrtili je, upalovali je, uřezávali jim nohy, nosy i uši, vypichovali jim oči, zabíjeli děti. Nenávidím tu víru, ale musím ji vyznávat.“

„A proč? Můžeš přece kdykoli…“

„Mlč!“ přerušila mě Ájša drsně. „Svěřuji se ti se svými myšlenkami, ale ty mě nepoučuj. Sama vím, co dělám. Pomstím se — pomstím se všem, kteří mě uráželi.“

„A přesto si myslíš, že je náboženství lásky to nejlepší.“

„Ano. Ale copak mám jen já sama milovat a odpouštět? Pomstím se — i za to, že nesmíme vstoupit do svatého města. A hádej jak.“

„Pověz mi to.“

„Ty si tajně přeješ navštívit Mekku?“

„Kdo to říká?“

„Odpověz mi!“

„Ovšem, rád bych viděl to město.“

„Je to velice nebezpečné. Ale chci se pomstít, a proto jsem tě zavedla do těchto míst. Vykonával bys všecky obřady, které je třeba, kdybys přišel do Mekky?“

„Bylo by mi milejší, kdybych nemusel.“

„Neproviníš se proti své víře a dobře uděláš. Jdi do Mekky, já tu na tebe počkám.“

„Kde leží Mekka?“ zeptal jsem se.

„Až přejdeš toto návrší, uvidíš dole v údolí Mekku.“

„Proč tam mám jít pěšky?“

„Jestli do města přijedeš, hned tě budou považovat za poutníka a budou si tě všude všímat. Kdežto když půjdeš pěšky, budou si myslet, že jsi tu už byl a že jsi tu jen na krátké návštěvě.“

„A opravdu tu na mě počkáš?“

„Ano.“

„Jak dlouho?“

„Čtyři hodiny.“

„To je hodně krátká doba.“

„Uvědom si, že když se zdržíš déle, snadno tě odhalí. Smíš projít jen jednou ulicemi a prohlédnout si kábu. To stačí.“

Ájša měla pravdu. Mé rozhodnutí řídit se okolnostmi bylo také správné. Zvedl jsem se. Ájša ukázala na mé zbraně:

„Vypadáš docela jako domorodý Arab, zvláště když sis k vyjíždce nevzal holínky, ale naše sandály. Jenže — nosí snad Arab takovéhle zbraně? Nech tu svoji pušku a vezmi si místo ní moji.“

V prvním okamžiku jsem pocítil cosi jako nedůvěru, ale neměl jsem k ní žádný důvod. Proto jsem si vyměnil svou pušku za pušku šejkovy dcery a vystupoval jsem pak po svahu hory. Když jsem došel na vrcholek, viděl jsem před sebou mezi holými, pustými svahy ležet v údolí Mekku, vzdálenou asi půl hodiny cesty. Mohl jsem rozeznat pevnosti Džebel Šád a El Hárám. Hlavní mešita ležela v jižní části města.

Tam jsem také zamířil. Cestou mi bylo jako vojákovi, který už sice vybojoval několik menších šarvátek, ale najednou slyší dunění a hřmot veliké bitvy.

Šťastně jsem se dostal do města. Protože jsem si pamatoval polohu mešity, nemusel jsem se vyptávat na cestu. Domy, kolem nichž jsem kráčel, byly z kamene a ulice byly vysypány pískem z pouště. Po chvilce jsem už stál před velkou čtvercovitou stavbou mešity Bajt Alláh a pomalu jsem ji obešel. Její čtyři stěny tvořila řada sloupů, nad nimiž se zvedalo sedm minaretů. Napočítal jsem dvě stě čtyřicet kroků po délce a dvě stě pět kroků šířky. Protože jsem si chtěl vnějšek prohlédnout až později, vstoupil jsem jednou ze sedmnácti bran dovnitř. Seděl tu místní obchodník a prodával měděné láhve. „As-salám 'alajkum!“ pozdravil jsem ho důstojně. „Kolik stojí jedna taková láhev?“

„Deset piastrů.“

„Alláh žehnej tvým synům a synům tvých synů, neboť tvé ceny jsou mírné. Tady máš deset piastrů a já si vezmu jednu tvou láhev.“

Schoval jsem láhev a vstoupil do sloupořadí. Octl jsem se nablízku kazatelny a odložil jsem sandály. Nato jsem si prohlížel vnitřek svatyně. Asi uprostřed stála kába. Protože byla zcela pokryta černou hedvábnou látkou, poskytovala zvláštní podívanou. Ke kábě vedlo sedm dlážděných cest, oddělených sedmi trávníky. Vedle káby jsem viděl posvátnou studnu Zem-zem, z níž několik chrámových zřízenců čerpalo a rozdílelo vodu poutníkům. Celá svatyně nepůsobila nijak svatým dojmem. Nosiči břemen i nosítek tu pobíhali se svým nákladem sem a tam, pod sloupy seděli veřejní písaři a bylo tu dokonce vidět i prodavače ovoce a pečiva. U jedné z bran jsem mezi sloupořadím zahlédl jízdního velblouda, který tam venku právě poklekal, aby jeho pán mohl sestoupit. Velbloud byl podivuhodně krásné zvíře. Jeho majitel byl ke mně obrácen zády a dával právě pokyn sluhovi z mešity, ať mu u jeho hadžína počká. Toho všeho jsem si všímal jen tak bezděčně cestou k studni. Chtěl jsem si dát nejdřív naplnit láhev, musel jsem ale. chvíli čekat, než na mě přišla řada. Dal jsem malé spropitné, zavřel jsem láhev a znovu jsem ji uschoval. Otočil jsem se a — necelých deset kroků ode mne stál Abú Sajf.

Všemi údy mi projelo leknutí, ale naštěstí jsem neztratil duchapřítomnost. V podobných okamžicích člověk myslí a jedná desetkrát rychleji. Nedal jsem se na útěk, ale dlouhými kroky jsem se blížil k bráně, před níž ležel Abú Sajfův velbloud. Jen ten mě mohl zachránit. Byl to jeden z těch plavých hadžínů, jací se vyskytují v Šammárském pohoří.

Se svými sandály se už neshledám. Neměl jsem čas přinést si je, protože za zády se mi už ozval výkřik: „Ďaur, ďaur! Strážci svatyně, chyťte ho!“

Co se po tomto výkřiku dělo, bylo velkolepé. Neměl jsem čas ohlížet se, ale ani to nebylo zapotřebí. Tak jako tak jsem všechno věděl. Slyšel jsem za sebou dunění vodopádu, hučení vichřice, dupot a rykot tisícihlavého stáda. Teď už jsem nedokázal kráčet pomalými kroky. Přelétl jsem nádvoří, proběhl sloupořadím a po třech schodech nahoru a zastavil se u velblouda, jehož nohy nebyly naštěstí spoutány. Jedinou ranou jsem odhodil sluhu a v nejbližším okamžiku jsem už seděl v sedle, revolver v ruce. Ale — poslechne mě zvíře? „A-o-ah! A-o-ah!“

Bohudíky! Při známém zvolání se hadžín zvedl a jako vítr uháněl pryč. Za námi práskal jeden výstřel za druhým — ani jsem si toho nevšímal. Jen vpřed, jen vpřed!

Kdyby byl velbloud jedním z těch tvrdohlavých zvířat, jaká se tak často vyskytují, byl bych už nadobro ztracen.

Za necelé tři minuty jsem byl za branami města a teprve teď, když jsem byl už v polovině svahu, jsem se odvážil ohlédnout. Tam dole se to hemžilo jezdci, kteří mě pronásledován'. Muslimové totiž ihned spěchali do nejbližších karavánserájů a tam nasedli na koně či velblouda, který se jim namanul.

Kam jsem se měl obrátit? K Ájše, kterou bych tím prozradil? A přece jsem ji musel varovat! Pobízel jsem hadžína ustavičnými výkřiky. Byl neuvěřitelně rychlý. Nahoře na pahorku jsem se ještě jednou otočil a zjistil jsem, že jsem v bezpečí. Nablízku mi byl už jen jediný jezdec, Abú Sajf. Zřejmě se právě jemu podařilo sednout na výtečného koně.

Jako blesk jsem přeletěl po úbočí dolů. Malekova dcera mě už zpozorovala. Když viděla, že sedím na hadžínovi a že jedu s větrem o závod, hned poznala, kolik uhodilo. Kvapně nasedla na svého velblouda a vzala za uzdu zvíře, na kterém jsem sem přijel.

„Kdo tě odhalil?“ volala na mě.

„Abú Sajf.“

„Alláh akbar! Ten ničema tě pronásleduje?“

„Je mi skoro v patách.“

„A ostatní?“

„Zůstali daleko vzadu.“

„Nejezdi tedy sem a prchej pořád rovně přes kopec i údolím.“

„Proč?“

„Uvidíš.“

„Musím nejdřív k tobě. Dej mi mou zbraň.“

V jízdě jsme si vyměnili zbraně, dcera pouště však zůstala na místě a schovala se za skalní výběžek. Uhodl jsem, co zamýšlí: chtěla dostat Abú Sajfa mezi sebe a mne. Po několika okamžicích se objevil nahoře na návrší. Schválně jsem nechal svého velblouda klusat pomaleji a zjistil jsem, že Abú Sajf naopak zrychlil cval. Zatímco jsem šplhal do svahu, ujížděl dolů a pak údolím, aniž podle stop zjistil, že jsem tu před chvílí nebyl sám. Když jsem dosáhl vrcholku, ohlédl jsem se a spatřil jsem na výšině pod sebou ještě několik dalších pronásledovatelů. A moje průvodkyně se teď také pustila za mnou. Její záměr se zdařil: Abú Sajf se octl mezi námi, a protože Ájša nedržela už druhého velblouda za uzdu, ale nechala ho volně běžet, musel ji Abú Sajf při ohlédnutí pokládat za jednoho z mých pronásledovatelů.

Už jsem se neměl čeho bát. Protože ostatní se pořád víc a víc opožďovali, musel jsem dávat pozor jenom na to, aby nám Abú Sajf neunikl. Snažil jsem se tedy dostat z pahorkatého území do roviny, ale v opačném směru, nežli ležel tábor Atejbů. Přitahoval jsem svému hadžínovi víc a víc uzdu.

Tak to pokračovalo dobré tři čtvrtě hodiny, než jsem se konečně dostal do širé pouště. Snažil jsem se, aby byl Abú Sajf stále mimo dostřel. Ájša se právě dostala na úpatí pahorkatiny, ale v témž okamžiku jsem spatřil na posledním hřebenu ještě jednoho pronásledovatele. Jel zřejmě na výtečném velbloudu, protože vzdálenost mezi ním a námi se stále zmenšovala. Jeho zvíře bylo mnohem rychlejší nežli kůň Abú Sajfa,

Začínaly se mě zmocňovat obavy, ne o sebe samého, ale o mou průvodkyni. Tu jsem k svému údivu postřehl, že i další jezdec odbočuje stranou, jako by nás chtěl obloukem předjet. Ohlédl jsem se a pozorněji jsem se na něho zadíval. Je to možné? Malý chlapík na uhánějícím hadžínovi vypadal jako můj Halef. Jak se dostal k tomu zvířeti a sem, mezi mé pronásledovatele? Zadržel jsem svého velblouda a ještě jednou jsem si jezdce prohlídl. Ano, byl to Haief a nikdo jiný. Chtěl, abych ho poznal, a proto mával pažemi ve vzduchu, jako by chytal vlaštovky.

Zůstal jsem ted klidně na místě a vzal jsem do ruky pušku. Abú Sajf byl už tak blízko, že mě mohl slyšet.

„Rrrreee, Otče šavle!“ zvolal jsem na něho. „Zůstaň, kde jsi, nebo za tebou pošlu kulku!“

„Zůstat a nechytit tě, ty pse?“ křičel. „Zmocním se tě živého a dovezu tě do Mekky, ty hanobiteli svatyně!“

Nemohl jsem udělat nic jiného: namířil jsem a vystřelil. Abych ho neporanil, zacílil jsem na hruď jeho koně. Kůň se svalil a jezdec se octl pod ním; zvíře sebou ještě několikrát škublo a bylo po něm. Čekal jsem, že Abú Sajf bleskurychle vyskočí, ale nestalo se tak. Buď se poranil, anebo se jen tvářil, že je raněn, aby mě přilákal k sobě. Opatrně jsem se k němu rozjel a skoro současně se mnou dojela i Ájša. Abú Sajf ležel se zavřenýma očima v písku a nehýbal se.

„Efendi, tvoje střela předstihla moji,“ naříkala žena.

„Střílel jsem jen po jeho koni. Moje kulka Otce šavle nezasáhla. Ale snad si srazil vaz anebo se jinak poranil. Podívám se.“

Sestoupil jsem a prohlédl jsem si ho. Pokud neměl nějaké vnitřní zranění, byl jen omráčen. Šejkova dcera vytáhla svůj handžár.

„Co chceš udělat?“ zeptal jsem se rychle.

„Vzít si jeho hlavu.“

„To neuděláš, i já mám právo na Abú Sajfa.“

„Mé právo je starší než tvoje.“

„Ale mé je větší. Srazil jsem ho k zemi.“

„Zabiješ ho?“

„Co uděláš, když ho nezabiju, ale pustím ho nebo ho tu nechám ležet?“

„Tím se svého práva vzdáš; pak uplatním já své.“

„Nevzdám se ho.“

„Vezmeme tedy lupiče s sebou a teprve později rozhodneme, co s ním.“

Mezitím přispěchal i Halef.

„Má šá'alláh! Sidi, cos to učinil?“

„Řekni mi raději, jak ses tu octl?“

„Spěchal jsem za tebou.“

„To vidím. Vyjádři se podrobněji.“

„Sidi, víš, že mám hodně peněz. K čemu je nosit v kapse? Chtěl jsem si za ně koupit hadžína a šel jsem k obchodníkovi, který bydlí na jižním konci města. Hanne šla se mnou. Zatímco jsem si prohlížel jeho zvířata, strhl se venku velký povyk. Vyběhl jsem s obchodníkem ven a slyším, že nějaký ďaur zneuctil svatyni a prchá. Hned jsem si vzpomněl na tebe a za okamžik už jsem tě viděl ujíždět po návrší. Kdekdo se sběhl do dvora pro zvířata, na nichž by tě pronásledovali. Udělal jsem totéž a vzal jsem si tohoto hadžína. Ještě jsem přikázal Hanne, ať ujíždí do tábora a vypoví šejkovi, co se zběhlo. Obchodníkovi, který chtěl ještě dál smlouvat, jsem hodil předtím dojednanou cenu k nohám a jedu za tebou, abych tě dohonil. Ostatní zůstali pozadu. Teď mám tebe a hadžína taky.“

„A dostal jsi ho jistě hodně lacino.“

„O to se nebudeme přít, sidi. Pronásledovatelé jsou pořád nablízku; nemůžeme tu déle zůstat. Co uděláme s tímhle Otcem šavle a podvodu?“

„Přivážeme ho na volného velblouda a vezmeme ho s sebou. Jistě se vzpamatuje.“

„A kam prchneme?“

„Vím o místě,“ odpověděla Ájša, „a ty je také znáš, Halefe, můj otec ti o něm pověděl pro případ, že bys nás už nezastihl v táboře.“

„Myslíš jeskyni Atafrá?“

„Ano, Hanne by tě tam byla zavedla. Tuto jeskyni znají jenom Atejbové. Pojďte, pomozte mi zajatce svázat.“

Šest rukou docela snadno vyzvedlo Abú Sajfa na velblouda, který mě nesl z tábořiště do blízkosti Mekky. Všecko, co měl zajatec u sebe, vzala si k sobě Malekova dcera. Pak jsme nasedli a spěchali jsme k jihovýchodu. A tak jsem šťastně vyvázl z nebezpečí. Nemyslel jsem si, že bych ještě někdy Mekku viděl. Protože k tomu přece jen došlo, nechám si popis města a jeho pamětihodností na pozdější dobu. Cestou mi Halef vyčítal a vyčítal.

„Sidi,“ bědoval, „copak jsem ti neříkal, že svaté město nesmí navštívit žádný nevěřící? Málem bys byl přišel o život.“

„Proč jsi odmítl mou prosbu, když jsem tě žádal o vodu?“

„Protože jsem ti ji nemohl splnit.“

„Teď jsem si vodu přinesl sám.“

„Tys byl u svaté studny?“

„Podívej! Tohle je pravá voda ze studny Zem-zem!“

„Alláh karím, sidi! Teď jsi pravověrný, a dokonce i hádží! Do města nesmí žádný daur! Ale kdo má vodu ze studny Zem-zem, ten je hádží, a tedy i skutečný muslim. Neříkal jsem ti vždycky, že tě obrátím na pravou víru, ať chceš, nebo ne?“

Bylo to stejně směšné jako odvážné chápání celé situace. Ale uklidnilo alespoň muslimské svědomí mého milého Halefa, a tak mi ani nenapadlo vyvracet mu jeho názor.

Okolí Mekky je neobyčejně chudé na vodu, a kde je studna, tam je určitě kolem ní i nějaká vesnice nebo alespoň dočasné tábořiště. Takovým místům jsme se museli vyhýbat, a tak se stalo, že jsme se navzdory vedru za celý den nezastavili, dokud jsme se nedostali do končin s mnoha rozervanými skalisky. Následovali jsme šejkovu dceru přes suť a oblázky mezi mohutnými balvany, až jsme vstoupili do skalní rozsedliny, která byla dole široká jen natolik, že tudy mohl projít velbloud.

„To je jeskyně Atafrá,“ řekla Ájša. „I zvířata mohou dovnitř, když jim sundáme sedla.“

„Zůstaneme zde?“ zeptal jsem se. „Ano, dokud nepřijde otec.“

„A přijde?“

„Jistěže. Hanne mu podala zprávu o všem, co se stalo. Když někdo z Atejbů nepřijde do tábora, hledáme ho zde v jeskyni. Sestupte a následujte mě!“

Abú Sajf se vzpamatoval, ale za celou dobu, co jsme jeli, nevydal ze sebe ani hlásku a měl oči zavřené. Zanesli jsme ho do jeskyně.

Když jsme pronikli dále do jeskyně, ukázalo se, že se rozšiřuje a posléze vytváří prostor, kam se vejde čtyřicet až padesát lidí a zvířat. Hlavní výhodou této jeskyně bylo, že se vzadu nahromadila voda. Když jsme zajatce i zvířata umístili v bezpečí, ohlíželi jsme se nahoře po trávě nazývané ratam, která má tu dobrou vlastnost, že čerstvá a zelená hoří stejně dobře jako suchá. To jsme ovšem pomýšleli na noc, protože ve dne jsme nesměli zapálit oheň, kouř by totiž mohl náš úkryt velmi snadno prozradit.

Nemuseli jsme se však obávat, že nás tu někdo najde. Jeli jsme sem většinou po kamenité půdě, takže po naší stopě nemohl nikdo jít.

Když jsem si prohlížel tašku u sedla Abú Sajfa, učinil jsem pozoruhodný objev: obsahovala peníze, a to značnou částku.

Naši velbloudi byli unaveni, my rovněž. Pouta našeho zajatce byla pevná, mohli jsme tedy spát — přesněji řečeno, střídali jsme se s Halefem na stráži. Chci se ještě zmínit o tom, že jsem v jedné pokrývce, srolované na hřbetě velblouda vypůjčeného od Atejbů, našel i své vysoké holínky a hned jsem si je obul.

Uplynuly poslední hodiny dne a nastala noc. Když se rozednívalo, byl jsem právě na stráži. Náhle jsem zaslechl nablízku šelest. Vyhlédl jsem a spatřil jsem opatrně se plížícího muže — byl to jeden z Atejbů. Vyšel jsem ven.

„Díky Alláhovi, že tě zase vidím, efendi!“ pozdravil mě. „Šejk mě poslal napřed, abych vypátral, jestli jste zde. Ted se nemusím vracet, budou už podle toho vědět, že jsem vás tu zastihl.“

„A kdo myslíš, že je tu se mnou?“

„Tvůj sluha Halef, šejkova dcera a možná i zajatý Abú Sajf.“

„Jak jsi to poznal?“

„Efendi, to není těžké uhodnout. Hanne se vrátila do tábora s oběma velbloudy sama a vyprávěla, že jsi byl v Mekce a že jsi uprchl. Malekova dcera byla na vyjížďce s tebou a jistě tě neopustila, třebaže ses dopustil velkého hříchu. Halef jel za tebou a za pahorkem našli naši zvědové zastřeleného koně Abú Sajfova, avšak jeho samotného nikoli. Byl tedy také s vámi.“

„Kdy přijde šejk?“ ptal jsem se.

„Možná ještě dřív, nežli uplyne hodina.“

„Pojď tedy dovnitř.“

Vstoupil, neuznal zajatce za hodná pohledu a ihned ulehl k spánku. V stanovené době se u jeskyně objevila malá karavana. Složili náklad a dopravili jej do jeskyně. Čekal jsem, že od šejka uslyším předhůzky. Ale první jeho otázka zněla:

„Zajal jsi Abú Sajfa?“

„Ano.“

„Je zde?“

„Ano, zdráv a nezraněný.“

„Budeme ho tedy soudit.“

Nežli bylo všecko uspořádáno, nastalo poledne. Teď mělo dojít k soudu. Předtím jsem však měl s Halefem zajímavou rozmluvu. „Sidi, dovol mi otázku,“ prosil. „Mluv!“

„Není-liž pravda, ty víš všecko, co bylo sepsáno v smlouvě o mně a Hanne?“

„Všecko.“

„Kdy tedy musím Hanne vrátit?“

„Jakmile ukončíš pouť do Mekky.“

„Ale já jsem ji doposud neukončil.“

„Co ti ještě chybí?“

„Celkem vzato nic, protože v Mekce jsem vykonal všecky obřady, šlo to tuze rychle. Ale rád bych si svou ženu ponechal, a tak mi napadlo, že správný hádží musí vykonat také pouť do Medíny.“

„To je pravda. Co tomu říká Hanne?“

„Sidi, má mě ráda. Věř tomu — sama mi to řekla.“

„A ty ji máš taky rád?“

„Moc rád. Není snad psáno, že Alláh vyňal Adamovi žebro a stvořil z něho Evu? Pod žebry leží srdce, a proto mužovo srdce ustavičně dlí u ženy.“

„Ale co na to řekne šejk Malek?“

„Právě to mi dělá starosti, sidi.“

„Nic jiného tě už nesouží?“

„Ne.“

„A já? Co na to mám říci já?“

„Ó, ty mi dáš své svolení, protože já tě přece neopustím, dokud mě budeš chtít u sebe.“

„Jenže tvou ženu bych s sebou nemohl vláčet po světě, uvaž to!“

„To jistě ne. Pojedu s tebou a Hanne nechám u jejího kmene, dokud se nevrátím.“

„Halefe, to je oběť, kterou po tobě nežádám. Ale protože se máte tak rádi, musíš udělat všecko, co je v tvých silách, aby sis mohl Hanne ponechat. Snad se dá šejk uprosit, abys ji nemusel vracet.“

„Sidi, nevrátím ji už, i kdybych s ní musel uprchnout. Ó, ona ví, že jsem Hádží Halef Omar ben Hádží Abú '1 Abbás ibn Hádží Dawúd al Gosara, a šla by se mnou až na konec světa.“

S tímto sebevědomým výrokem malý Halef pyšně odcházel. Mezitím se utvořil kruh, do jehož středu byl přinesen Abú Sajf. Byl jsem vyzván, abych se soudu účastnil, a posadil jsem se tedy vedle šejka Maleka.

„Efendi,“ začal šejk, „slyšel jsem tě tvrdit, že máš na tohoto muže právo, a vím, že je to pravda. Chceš nám ho odstoupit, anebo chceš s námi hlasovat o jeho osudu?“

„Budeme s vámi hlasovat, já i Halef, protože také on má právo mstít se Abú Sajfovi.“

„Sejměte zajatci pouta!“

Abú Sajf byl zproštěn svých pout, ale zůstal nehybně ležet, jako by byl mrtev.

„Abú Sajfe, povstaň před těmito muži a odpovídej se ze svých činů!“ poručil šejk.

Zajatec však zůstal ležet, ani brvou nehnul.

„Ztratil řeč, vidíte to, mužové? Proč s ním tedy mluvit. Abú Sajf ví, co učinil, a my to víme také. K čemu mnoho slov a otázek? Pravím, že musí zemřít a být potravou šakalům, hyenám a supům. Kdo se mnou souhlasí, nechť to přede všemi řekne.“

Všichni souhlasili. Jenom já jsem chtěl pronést své veto, ale zabránila mi v tom neobyčejná příhoda. Při šejkových posledních slovech se zajatec náhle vzpřímil, prolétl jako blesk mezi dvěma strážci a vyrazil k východu.

Zazněly zděšené výkřiky, pak se všichni pustili za ním. Já jediný jsem zůstal v jeskyni. Abú Sajf se jistě neobyčejně provinil, podle zákonů pouště si mnohokrát zasloužil smrt, ale já jsem přesto nemohl hlasovat pro takový trest. Snad se mu podařilo uniknout. Ovšem, pak jsme nesměli zůstat v jeskyni ani o hodinu déle.

Dlouho jsem zůstal sám. První se vrátil starý šejk. Opozdil se za ostatními, mladšími muži.

„Proč jsi ho nepronásledoval, efendi?“ ptal se mě.

„Protože tvoji stateční mužové ho chytí i bez mé pomoci. Nemyslíš, že ho zase přivedou zpět?“

„Nevím, Abú Sajf je proslulý tím, jak umí utíkat, a když jsme vyběhli před jeskyni, byl už pryč, jako by se do země propadl. Jestli ho nechytíme, musíme uprchnout, protože ted o jeskyni ví.“

Pozvolna se muži vraceli. Neviděli Otce šavle utíkat ani nenašli jeho stopu. Později přišel Halef, poslední se vrátila Ájša. Viděl jsem, že se jí chřípí zachvívá hněvem. Ukázalo se, že nikdo uprchlíka neviděl. Chodba byla úzká, najednou tudy nemohlo běžet více lidí, jen jediný pronásledovatel, Abú Sajf tedy zřejmě získal náskok a na kamenité půdě venku bylo snadné ztratit stopu.

„Slyšte, mužové,“ řekl šejk Malek, „uprchlík prozradí naši jeskyni. Vydáme se okamžitě pryč, anebo se ještě pokusíme dohonit ho na našich zvířatech? Když v kruhu objedeme celý kraj, je docela dobře možné, že ho objevíme.“

„Nebudeme utíkat, budeme ho hledat,“ běsnila jeho dcera.

Ostatní souhlasili.

„Dobrá, vezměte tedy své velbloudy a následujte mě! Kdo uprchlíka přivede — živého nebo mrtvého — dostane velkou odměnu!“

Tu předstoupil Halef.

„Odměnu jsem už získal já. Venku leží Otec šavle. Je mrtev.“

„Je mrtvý?“ zvolal šejk radostně překvapen. „Chceš tím říci, že jsi ho sám zabil?“

„Ano,“ odpověděl Halef hrdě.

„Kde jsi ho dohonil? Mluv!“

„Věz, šejku, že můj sidi je mistrem v boji i v odkrývání všech druhů stop. Naučil mě nacházet stopy v písku, v trávě i na skalách a ukázal mi také, jak je nutno uvažovat při pronásledování uprchlíka. Vyrazil jsem za Abú Sajfem z jeskyně první, ale už jsem ho neviděl. Nejdřív jsem vyběhl doleva po svahu vzhůru, pak jsem sběhl vpravo dolů, a když jsem nikde neviděl ani jedinou stopu, napadlo mi, že Abú Sajf se mohl chytře schovat, hned jak vyběhl z jeskyně. A tak jsem pátral mezi balvany a našel jsem ho. Došlo ke krátkému boji, pak jsem mu vrazil nůž do srdce. Ukážu vám jeho mrtvolu.“

Zůstal jsem opět v jeskyni, ale ostatní vyběhli za Halefem, aby se podívali na mrtvého Abú Sajfa.

„Co si žádáš jako odměnu?“ zeptal se šejk Malek statečného malého hrdiny.

„Přicházím z daleké země, kam se už asi nevrátím,“ zněla odpověď. „Jestli mě pokládáš za hodná toho, abych se stal jedním z členů tvého kmene, přijmi mě mezi vás.“

„Chceš se stát Atejbem? Co tomu říká tvůj efendi?“

„Souhlasí. Viď, sidi?“

„Ano,“ ujal jsem se slova. „Připojuji se k jeho prosbě.“

„Pokud jde o mne, souhlasil bych okamžitě,“ pronesl šejk. „Musím se však nejdříve zeptat svých lidí; přijmout mezi sebe cizince, to je důležitá věc a vyžádá si mnoho času. Máš zde nablízku příbuzné?“

„Ne.“

„Pronásleduje tě někdo krevní mstou?“

„Ne.“

„Jsi sunnita nebo ši‘ita?“

„Jsem sunnita.“

„Neměl jsi ještě ženu ani dítě?“

„Ne.“

„Jestli je tomu tak, můžeme se ihned mezi sebou poradit.“

„Poraďte se ještě o jedné věci!“ požádal Halef kvapně.

„O čem?“

„Sidi, nechtěl bys mluvit místo mne?“

Zvedl jsem se a zaujal jsem pokud možno důstojnou pozici. Poté jsem začal:

„Slyš moje slova, ó šejku, a Alláh nechť otevře tvé srdce, aby do něho vešla a nalezla souhlas. Jsem Kara ben Nemsí, emír mezi učenci a hrdiny Evropy. Přišel jsem do Afriky a do těchto končin, abych poznal jejich obyvatele a vykonal velké činy. K tomu jsem potřeboval sluhu ovládajícího všecka nářečí západní i východní, chytrého, moudrého, takového, který se nebojí lva, pantera ani člověka. Nalezl jsem tohoto muže zde. Je to Hádží Halef Omar ben Hádží Abú 'l Abbás ibn Hádží Dawúd al Gosara a byl jsem s ním nadmíru spokojen. Je silný jako kanec, věrný jako chrt, chytrý jako fenek a rychlý jako antilopa. Bojovali jsme v zákeřném šotu, probořili jsme se tam, a přece jen jsme se zachránili. Donutili jsme k poslušnosti zvířata v poli i v poušti, vzdorovali jsme zlému samumu, ano, pronikli jsme až na hranice Núbie a osvobodili jsme zajatkyni, nejkrásnější květinu všech květin, z moci jejího trýznitele. Přišli jsme pak do Bilád el Arab, a co jsme tu zažili, to už jsme vám vyprávěli a toho jste byli částečně svědky i sami. Halef pak jel s Hanne, tvou vnučkou, do Mekky. Stala se naoko jeho ženou a on podpisem stvrdil, že ji zase vrátí. Avšak Alláh naklonil jejich srdce k vzájemné lásce, takže se už nikdy nechtějí odloučit. Ty jsi Hádží Malek ibn Achmed Chálid ben Abú 'l Alí Abú Abd el Latif el Hanífí, moudrý a statečný šejk těchto Atejbů. Jistě uznáváš, že takového průvodce jako Halef nerad propouštím. Ale přeji si, aby byl šťastný, a proto tě prosím, abys ho přijal do kmene Atejbe a roztrhal smlouvu, v níž ti slibuje vrátit Hanne. Vím, že mi moji prosbu splníš, a až se někdy vrátím do své vlasti, budu šířit tvou slávu i slávu tvého kmene po celém Západu. In šá'lláh!“

Všichni mě pozorně poslouchali. Malek odpověděl:

„Efendi, vím, že jsi slavný hrdina z kmene Nemsí, třebaže vaše jména jsou krátká jako břit ženské dýky. Vytáhl jsi do světa jako sultán, který nepoznán vykonává slavné činy, a přesto si o tvých hrdinských skutcích budou vyprávět i děti našich dětí. Hádží Halef Omar je u tebe jako vezír, jehož život náleží jeho sultánovi. Přišli jste do našich stanů. Je to pro nás velká pocta. Milujeme tebe i jeho — a naše hlasy se spojí a prohlásí tvého sluhu za syna našeho kmene. Promluvím s Hanne, a jestliže chce u něho zůstat, roztrhám smlouvu, jak jsi o to žádal — vždyť Hádží Halef .Omar je statečný bojovník, který zabil Abú Sajfa, zloděje a lupiče. Teď mi však dovol, abychom uspořádali hostinu, oslavili smrt zlého nepřítele, a pak se důstojně poradili. Třebaže jsi jiné víry než my, jsi náš přítel a bratr. In šá'lláh!“