Vinnetou II – Rudý gentleman

2. OLD FIREHAND

Po několika dnech jsem dorazil do kotliny v Písečné prérii, kde jsem se měl konečně setkat s Vinnetouem. Ale musel jsem na něj čekat celý týden. Nouzí jsem ovšem po ten čas netrpěl, protože tu byla spousta zvěře. A na osamělost či dlouhou chvíli jsem si v této končině také nemohl stěžovat, protože se tam potloukaly skupinky i houfy Siouxů, takže jsem musel být ustavičně v pohybu a ve střehu, aby mě neobjevili. A když se nakonec Vinnetou ukázal a já jsem mu řekl o přítomnosti těch rudochů, souhlasil s mým návrhem, abychom ihned jeli dál.

Jak jsem už řekl, velice jsem se těšil, že konečně poznám slavného Old Firehanda. Cesta k němu ale nebyla docela bez nebezpečí. To jsme poznali hned příští den, když jsme narazili na stopu zanechanou jediným Indiánem, který mohl stěží být něco jiného než zvěd.

Pečlivě jsme zkoumali půdu i otisky v ní zanechané. Tady na tom místě rudoch zřejmě uvázal koně k silnému kořenu. Zvíře kolem sebe ohryzávalo polosuché trsy trávy a jezdec ležel na zemi. Zřejmě si pohrával s toulcem, při tom nejspíš z neopatrnosti jeden šíp zlomil a proti vší obvyklé obezřetnosti Indiánů ho nechal ležet na místě. Vinnetou oba kusy zvedl a prohlížel si je. Nebyl to šíp lovecký, nýbrž válečný.

"Je na válečné stezce," prohlásil Vinnetou. "Musí být ale ještě nezkušený, takováhle zrádná věc se má zahrabat. Je to teprve jinoch, čtu to z těch jeho úzkých šlépějí."

Podle vzhledu stop, které pak vedly dál, Vinnetou ihned poznal, že rudoch odtud odešel teprve nedávno. Hrany otisků byly totiž dosud ostré a ohnutá nebo přišlápnutá stébla trávy se ještě nestačila docela vzpamatovat a napřímit.

Sledovali jsme stopu stále dál a dál, až se začaly kolem nás dloužit stíny. Odpoledne přecházelo v podvečer, začalo se pomalu šeřit a po chvíli už znatelně smrákat, takže jsme museli sestoupit, pokud jsme nechtěli stopu ztratit z očí. Ale než jsem se z Hatátitly svezl na zem, sáhl jsem ještě do kapsy u sedla po dalekohledu; abych se dokud bylo ještě jakžtakž vidět porozhlédl po kraji.

Stáli jsme v té chvíli právě na jednom z oněch četných oblých návrší, která se v této zvlněné části prérie zdvíhají jedno za druhým

a řadí se vedle sebe jako vlny zkamenělého moře, a proto se mi naskýtal celkem volný a daleký rozhled.

Sotva jsem přiložil dalekohled k oku, zjevila se mi dlouhá rovná čára, která se táhla od východu podél severního obzoru až k nejvzdálenějšímu bodu na západě. Trochu zmaten podal jsem dalekohled Vinnetouovi a ukázal mu přitom, kterým směrem se má podívat. Chvíli jím hleděl, ale potom ho s překvapeným "Uf!" odtrhl od oka a znepokojeně se na mě podíval.

"Ví můj bratr, co je to za cestu?" zeptal jsem se ho. "Tohle přece není stezka bizonů, a taky ji nevyšlapala noha rudého muže."

"To jistě ne," odpověděl Vinnetou. "Žádný bizon nemůže vydupat stopu, která by byla tak zřetelná, a tím méně opatrný Indián. Je to cesta ohnivého oře, a my ho ještě dnes uvidíme."

Rychle pozvedl dalekohled opět k oku a s živým zájmem pozoroval pás…