Vinnetou II – Rudý gentleman

14. U TANGUY

Cesta od Hořkých hor do vesnice Kajovů je čtenáři známá. Nemusím ji zde znovu popisovat. Také se na ní nepřihodilo nic hodného zaznamenání. Rudoši mě ostře hlídali, a i kdyby byli v bdělosti polevili, stejně by se mi nebyl žádný pokus o útěk zdařil, protože Santer držel slovo a staral se o to, aby se mi k tomu nenaskytla ani sebemenší příležitost. Poctivě se mi také snažil jízdu co nejvíc ztížit, dělal mi všemožné nepříjemnosti, od drobných schválností přes nechutné řeči až po vyslovené projevy krutosti, a pokoušel se mě i rozzlobit. Po té stránce však byla jeho snaha marná, protože všechno po mně sklouzlo jako hrách po stěně a ničím, tím méně těmi ubohými, posměšnými řečmi, kterými mě neustále zahrnoval, se mu nepodařilo přivést mě z rovnováhy. čelil jsem jim neotřesitelným klidem a ani jedinkrát jsem se nesnížil k tomu, abych ho uznal hodná odpovědi. Ostatní jeho pokusy, hraničící s tělesným napadáním, mu zatrhl Pida, který nedovolil, aby mi mé postavení působilo víc utrpení, než bylo nezbytně nutné.

Gatese, Claye a Summera nebrali Indiáni skoro vůbec na vědomí. Museli se držet Santera. Všiml jsem si sice, že by si byli se mnou rádi promluvili, což by jim Pida pravděpodobně nebyl zakázal, ale Santer to stačil vždycky překazit. Ostatně se s nimi už vůbec nenamáhal jednat jako s přáteli a hrát před nimi roli "džentlase jako vyšitého". Měli mu pomáhat pátrat po zlatě, a byl jsem přesvědčen, že by se jich byl zbavil v okamžiku, kdy by ho byli objevili. V krajním případě by pravděpodobně nebyl couvl ani před trojnásobnou vraždou. Teď se ale situace změnila. Nepochybně, jak mi ostatně sám naznačil, se mu svěřili s mým podezřením, že Vinnetou nuggety odnesl, a papíry, které viděl v mých rukou a jejichž závažnost mu byla jasná, musely být v jeho očích důkazem, že toto moje mínění je odůvodněné. Jestliže však zlato opravdu leží někde jinde, pak je marné hledat ho tady a pak také už nepotřebuje žádné pomocníky. Proto mu teď Gates, Clay i Summer byli přítěží, kterou by byl zřejmě nejraději setřásl. Ale jak? Mohl je jednoduše poslat pryč? Ne. Zatím je musel brát s sebou, ale udělal to jistě jen s úmyslem při první příležitosti se od nich osvobodit.

Je pochopitelné, že Santerovy myšlenky a snahy se od té chvíle upínaly k mým papírům, které pravděpodobně, a ne docela neprávem, pokládal za popis místa, kde je nyní zlato Apačů ukryto. Ve své chamtivosti přímo hořel touhou se jich zmocnit. Kvůli Pidovi se však nemohl odvážit vzít mi je otevřeně. Zbývaly mu tedy dvě cesty, jak se k nim dostat: buďto mi je ukrást ve spánku, nebo počkat, až dojedeme do vesnice Kajovů, a přemluvit Tanguu, aby je přisoudil jemu. Nebylo pro něj celkem těžké jedním z těchto způsobů dosáhnout svého cíle. Měl jsem papíry dosud v kapse. Kam jsem je měl přendat? Na jiné místo svého obleku? Pod košili na prsa? To bych byl musel udělat potají, v okamžiku, kdy budu sám. Jenže i v těch řídkých chvílích jsem byl spoután. A Tanguovi prokázal Santer služby, za které mu mě…