Vinnetou II – Rudý gentleman

16. NA TMAVÉ VODĚ

Moje cesta musí vést na západ to jsem věděl, i když jsem v noční temnotě nemohl Santerovu stopu ani stopy Kajovů sledovat. Nepotřeboval jsem je vidět a ani jsem se jimi nehodlal řídit. Věděl jsem totiž bezpečně, že Santer míří k Riu Pecos, a to mi úplně stačilo.

Ve Vinnetouově závěti se totiž objevily, pokud jsem z ní stačil přečíst začátek, tři výrazy v apačské řeči. Jednomu z nich, indelčečilu, Santer rozuměl. Druhé dva, Tsešoš a Deklilto, mu byly patrně cizí, jinak by si je byl přeložil a neptal se mě na ně. Ale i kdyby byl význam těch slov znal, pak pořád nevěděl, kde má tu Medvědí skálu a Tmavou vodu hledat. Ležely daleko za Riem Pecos, až v pohoří Sierra Rita, kde jsem byl s Vinnetouem všeho všudy jen jedenkrát. Sami jsme pro tu skálu a jezero zmíněná jména vymysleli. Po Vinnetouově smrti tedy nemohl ta důležitá místa znát nikdo jiný než já a dva Apačové, kteří nás tehdy provázeli. Ale oba ti rudí bojovníci byli teď už staří a neopouštěli již své pueblo na Riu Pecos. Jestli se tedy chtěl Santer něco dovědět, musel vyhledat jedině je.

Proč ale zrovna jen je? Vždyť každý Apač, kterého by se na Deklilto a Tsešoš zeptal, ta jména přece znal. Znal je celý kmen. To je pravda, ale jen z doslechu. Osobně, vlastní nohou, byli na obou místech skutečně jen ti dva staří. Dalo se předpokládat, že se Santer bude vyptávat, jinak by ta místa nenašel, a s těmi dotazy se mohl obracet jedině na Apače. A každý z nich, jakmile mu dotyčná jména řekne, ho odkáže do puebla.

Avšak mezi Apači se našli i takoví, kteří Santera znali osobně, a to jako Vinnetouova nepřítele, jako vraha Inčučuny a Nšoči. Z vyprávění pak ho samozřejmě znali všichni. Může se přesto odvážit do puebla?

Proč by nemohl? Člověk jeho ražení se kvůli zlatu odváží všeho. Přestrojení, lží, intrik i vražd. V největší nouzi by měl dokonce tu nejlepší záminku ukradenou závěť. Tou by mohl klidně mávat jako průkazem, důvěryhodným už na první pohled, protože na jejím prvním koženém přebalu je vyryt Vinnetouův totem!

Všechny tyto úvahy ve mně vyústily v přesvědčení, že musím dojet do puebla dříve než on, Apače před ním varovat a ihned po jeho příjezdu se ho zmocnit. To bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat, zvlášť když můj kůň byl zdatný a vytrvalý běžec, takže mi nemohlo být zatěžko pronásledovaného předhonit. Tento plán byl pro mě výhodný také proto, že jsem se nemusel zdržovat bedlivým sledováním stopy ani ztrácet čas s jejím čtením.

Bohužel jsem měl tu smůlu, že mi kůň začal už příští den pokulhávat, a třebaže jsem ho pečlivě prohlédl, nemohl jsem nic objevit. Teprve třetího dne jsem si všiml malého, ale zřejmě bolestivého zaníceného místa. Zjistil jsem, že si do nohy zarazil dlouhý, ostrý trn. Vytáhl jsem mu ho, ale stejně nás to už příliš zdrželo a musel jsem předpokládat, že stále zůstáváme za Santerem značně daleko.

Ještě jsem nedorazil k Riu Pecos a jel jsem právě po vyprahlé prérii, porostlé ubohou, chudou travičkou, když se přede mnou v dálce vynořili dva jezdc…