Vinnetou II – Rudý gentleman

4. NA VČELÍM POTOCE

Svítal nový den. Sluneční paprsky se ještě nedotkly vrcholků okolních výšin a v táboře panovalo dosud hluboké ticho. Já jsem však byl už dávno vzhůru a vylezl na skalní římsu, kde jsem předevčírem večer spatřil Harryho.

Dole v údolí se kolem keřů válely husté chuchvalce mlhy, ale nahoře byl vzduch čistý a jasný a s osvěžujícím chladem mi ovíval spánky. V křoví jsem viděl poskakovat dlaska, který se snažil svou červenou náprsenkou přivábit zdráhavou samičku, kousek výš seděl hnědě skvrnitý drozd a posílal po okolí flétnové tóny svého zpěvu, í jiní ptáci zpívali, cvrlikali a pípali, ale moje myšlenky nebyly u ptačího koncertu a probouzejícího se jitra, nýbrž obíraly se krvavými událostmi včerejšího tak pestrého dne.

Podle zprávy jednoho našeho lovce, který se tiše toulal po okolních lesích a také zpozoroval Ponky, se rudoši shromáždili v ještě větším množství, než jsme se domnívali. Na rovině, která se táhla na jižní straně skalního masívu s Doupětem, totiž objevil náhodou jejich druhé tábořiště, kde měli i koně.

Dalo se tedy s určitostí předpokládat, že jejich válečné tažení není namířeno proti jednotlivým osobám, nýbrž proti celé osadě, a tím byla naše situace ožehavější.

Různé přípravy na očekávaný přepad nám zabraly zbytek včerejšího odpoledne i večer tak plně, že jsme ani nenašli čas rozhodnout o osudu našeho zajatce. Zatím ležel pevně svázaný a dobře střežený v jedné z tmavých skalních komor a právě tam vedla dnes hned po probuzení moje první cesta šel jsem se přesvědčit o spolehlivosti jeho pout.

Uvažoval jsem, že příští dny, možná už příští hodiny mohou přinést nečekaný zvrat celé situace, a právě jsem v duchu podrobně probíral své nynější postavení, když mě najednou z přemítání vyrušil ohlas blížících se kroků.

"Dobré jitro, sire" pozdravil mě Harry. "Taky nemůžete spát, jak vidím, jako já."

Poděkoval jsem mu za pozdrav. "V tomhle kraji, kde číhá nebezpečí za každým keřem, patří bdělost k nezbytné výzbroji zálesáka."

"Vy se těch Indiánů bojíte?" zeptal se chlapec vyzývavě.

"Vím, že tu otázku nemyslíš vážně," odbyl jsem ho. "Ale je nás dohromady všeho všudy čtyřiadvacet a máme proti sobě desetinásobnou přesilu nepřátel. V otevřeném boji se jim ubránit nemůžeme a naše jediná naděje je v tom, že nás neobjeví."

"Vidíte to nějak moc černě. Čtyřiadvacet takových mužských, jako jsou naši lovci, to už něco vydá! I kdyby rudoši náš úkryt vyslídili a napadli nás, tak si o nás jen roztlučou ty svoje černé hlavy!"

"Já jsem trochu jiného názoru," namítl jsem. "Jsou rozzuření, že jsme jim překazili jejich spády u trati Pacifické dráhy, a také určitě vědí, že máme v rukou jejich náčelníka. Když hledali své pohřešované lidi, našli pochopitelně stopy boje i své mrtvé, ale ne Parranoha. To jim asi dodalo. A když už taková početná horda vytáhne za nějakým cílem na takovou dálku jako v tomhle případě oni, tak jistě nebudou chtít odejít s nepořízenou. Ti použijí všech triků a půjdou doslova přes mrtvoly!"

"To je všechno…