Vinnetou II – Rudý gentleman

3. V DOUPĚTI

Po několika hodinách odpočinku jsme nasedli a pokračovali v jízdě. Koně běželi sami od sebe klusem tak bystrým, jako by věděli, že u cíle cesty je očekává několikadenní pohoda a odpočinek. Proto jsme za odpoledne lehce urazili značně velkou vzdálenost, a když se začalo smrákat a hlásil se večer, byli jsme už na úpatí horského hřebenu, za nímž v údolí teče Mankizita. Nestoupali jsme však do svahu, ale pustili se roklinou podle jakési říčky, která nás zjevně musela dovést kolmo k toku Bílé řeky.

"Stát!" zaznělo nenadále z řídkých křovin, které lemovaly po obou stranách naši roklinu, a zároveň se mezi větvemi objevila vysunutá hlaveň pušky mířící na nás. "Heslo!"

"Statečně!" odpověděl Old Firehand.

"A dál?"

"Mlčky!" doplnil obrovitý lovec heslo a současně se napjatým zrakem snažil proniknout houšť křoví. Při jeho posledním slově se větve rozhrnuly a propustily postavu, jejíž zjev mě radostně překvapil.

Pod žalostně zplihlou krempou plstěné hučky, jejíž stáří a původní barvu i tvar by stěží uhádl i ten největší učenec, vyčuhoval z houští zcuchaných, lišejníku podobných vousisek nos, který měl opravdu úctyhodné rozměry a mohl na jakýchkoli slunečních hodinách hrdě fungovat jako ručička ukazující čas. Pro mohutný chlupatý porost v tváři bylo kromě tohoto marnotratně vybaveného čichového orgánu ze všech ostatních částí obličeje vidět pouze dvě malinká chytrá očička, která byla zjevně nadána výjimečnou pohyblivostí a s výrazem šprýmovného lišáctví poskakovala po nás třech z jednoho na druhého.

Vylíčený hořejšek spočíval na těle, které zůstávalo až po kolena skryto našemu zraku, neboť vězelo ve starém loveckém kaftanu z kozlí kůže, který byl očividně zhotoven pro značně statnější postavu, a dodával proto mužíkovi vzhled dítěte, které si z legrace navléklo dědečkův župan. Z tohoto víc než dostačujícího obalu vyčuhovaly vyzáblé nohy, křivé jako turecké šavle a potažené roztřepenými nohavičkami, které byly pro změnu tak krátké, že se pod nimi zjevovaly v celé kráse obrovité holínky, do nichž by se v nouzi pohodlně vešel celý jejich majitel.

V ruce měl mužíček předpotopní pušku, podobnou spíš nějakému klacku než zbrani, a jak se k nám tak s jistou důstojností kolébal, těžko si bylo možno představit pitvornější karikaturu prérijního lovce. Toho všeho jsem si všiml a to mi proběhlo hlavou na první pohled právě tak jako jsem si toho všiml a stejně to ohodnotil před těmi několika lety při našem opravdu prvním setkání.

"Sam Hawkens!" vybuchl Old Firehand. "Člověče, copak jste na ty svoje koukadla oslepl, že na mně chcete heslo?"

"Ani nápad, sir Jenže podle mého, když už je jeden na stráži, tak musí chvílemi taky ukázat, že nezapomněl heslo. Pěkně vás vítám domů, meššúrs! To bude radosti, to bude radosti! Žádný div, kdybych se i já samou radostí zbláznil, vždyť vidím zas jednou svého někdejšího greenhorna, kterého jsem vypiplal na dnešního Old Shatterhanda, a navrch ještě i mladého pana Vinnetoua, náčelníka Apačů, jestli se nepletu. B…