Pouští

17 HRŮZNÝ OBJEV

Druhého dne dopoledne jsme se vydali na cestu; já s Halefem a ještě jedním bojovníkem z kmene Abú Hammádů jsme jeli vpředu, ostatní za námi. Závěr tvořil sir David Lindsay se svými sluhy Billem a Fredem.

Projeli jsme horami Chánuckými a Makhúlskými a brzy jsme na levém břehu Tigridu spatřili Telí Hamlia, malý, uměle navršený pahorek. Na pravém břehu ležel Kal‘at el Džabbarún, „hrad tyranů“, trosky několika rozpadlých okrouhlých věží, navzájem spojených hradbami. Pak jsme se dostali k Telí el Daháb, kopci na levém břehu řeky, a u Brejj el Bad, dosti strmé skály, jsme zastavili, abychom se tu naobědvali. K večeru jsme dorazili do El Fathy, kde si Tigris razí široké koryto Makhúlskými horami. Když jsme měli tuto soutěsku za sebou, rozbili jsme tábor, abychom tu přenocovali. Abú Hammádové nebyli ozbrojeni, ale přesto jsem rozdělil Haddády na dvě poloviny, které se měly střídat na stráži. Kdyby se podařilo uprchnout byť jen jedinému zajatci, byl by svému kmeni podal zprávu o našem příchodu a nejlepší zvířata by před námi schovali a zašantročili.

Sotva se rozednilo, znovu jsme vyrazili na cestu. Tigris tu byl široký a tvořil mnoho ostrůvků. Na levém břehu se rozkládaly nízké vrchy, na pravém však se před námi prostírala širá rovina, a tady někde měli podél řeky tábořit Abú Hammádové.

„Máte jediné pastviště, anebo několik?“ ptal jsem se jejich bojovníka, jedoucího s námi.

„Jenom jediné.“

Viděl jsem na něm, že neříká pravdu.

„Lžeš.“

„Nelžu, efendi.“

„No dobrá. Vynasnažím se, abych ti věřil. Ale jestli zjistím, že mě obelháváš, vpálím ti kulku do hlavy!“

„To nedělej, efendi. Možná že máme dvě pastviska.“

„Anebo tři?“

„Jenom dvě.“

„Ale jestli najdu tři, jsi ztracen.“

„Odpusť, efendi! Naši lidé mohli najít za naší nepřítomnosti ještě jedno další. A pak by byly tři.“

„Hm! A nejsou dokonce čtyři?“

„Ještě řekneš, že deset!“ mumlal Abú Hammád.

Umlčel jsem ho několika slovy:

„Jsi Abú Hammád a nechceš ztratit, co jsi pomáhal loupit. Už na tebe nebudu naléhat.“

„Máme čtyři pastviny,“ efendi,“ řekl ustrašeně.

„Dobrá. A už mlč, přesvědčím se sám.“

Prohlédl jsem si zatím obzor dalekohledem a v dálce jsem objevil několik pohyblivých bodů. Hned jsem zavolal Haddáda, který byl ustanoven za mého pomocníka. Zdálo se mi, že Sálih je chlapík, na kterého se mohu spolehnout.

„Máme s sebou čtyřicet Abú Hammádů,“ řekl jsem mu. „Myslíš, že je třicet našich lidí spolehlivě ohlídá?“

„Deset, efendi! Vždyť nemají zbraně.“

„Rozjedu se teď s Hádží Halefem Omarem kus před vámi na výzvědy. Jestli se slunce dostane k tamhletomu keři a já ještě nebudu zpátky, pošleš za mnou třicet Haddádů, aby mě hledali.“

Zavolal jsem sira Davida; přišel i se svými dvěma sluhy.

„Svěřím vám důležitý úkol,“ řekl jsem.

„Well!“ přikývl sir David.

„Pojedu teď napřed, abych si zjistil, jak daleko se rozkládají pastviny Abú Hammádů. Jestli se za dvě hodiny nevrátím, vydá se mě hledat třicet našich mužů.“

„Já taky?“

„Ne. Vy zůstanete tady s ostatními hlídat zajatce. Kdyby chtěl některý z nich uprchnout, zastřelíte ho.“

„Yes! Když jeden uteče, já zastřelím všecky.“

„Ale víc jich už nestřílejte!“ zažertoval jsem.

„No!“ usmál se Angličan a připojil: „Ale, sire — když budete u Abú Hammádů — zeptejte se!“

„Na co?“

„Zříceniny a fowlingbulls.“

„Ovšem. — Kupředu, Halefe!“

Dojeli jsme až k pohyblivým bodům, které jsem objevil dalekohledem. Bylo to pasoucí se stádo ovcí, které hlídal stařec.

„As-salám 'alajkum!“ pozdravil jsem ho.

„Walajkum as-salám!“ odpověděl mi a hluboce se uklonil.

„Je na tvé pastvině mír a pokoj?“

„Mír a pokoj, pane.“

„Patříš ke kmeni Abú Hammádů?“

„Jak jsi pravil.“

„Kde je váš tábor?“

„Tamhle dole za ohybem řeky.“

„Máte více pastvin?“

„Proč se ptáš, pane?“

„Protože mám vyřídit poselství všem lidem tvého kmene.“

„Od koho?“

„Od Zedara ben Chólí, tvého šejka.“

„Hamdu li'lláh! To jistě přinášíš radostnou zvěst.“

„O tom si promluvíme později. Pověz mi tedy, kolik pastvin máte?“

„Šest. Tři zde po proudu řeky a tři na ostrovech v řece.“

„Jsou tu všecky ostrovy obydleny?“

„Všecky kromě jednoho.“

V tónu této odpovědi a v starcově tváři bylo cosi, co upoutalo mou pozornost. Ale nehnul jsem ani brvou a ptal jsem se dál:

„A kde leží ten neobydlený?“

„Zrovna naproti nám leží první ostrov, a ten, který míníš, je čtvrtý, pane!“

Rozhodl jsem se v duchu, že si na ten čtvrtý ostrov dám zvlášť dobrý pozor. Nahlas jsem se však vyptával:

„Proč není obydlený?“

„Protože je k němu velice nesnadný přístup, proud je tam obzvlášť dravý.“

Hm! To se jistě hodí k uvěznění zajatců, pomyslil jsem si, a pokračoval jsem:

„Kolik mužů je ve vašem táboře?“

„Jsi skutečně šejkovým poslem, ó pane?“

Jeho nedůvěra znásobila i moji nedůvěřivost.

„Jsem. Mluvil jsem s ním a s šejky Ubajdů a Džuvárů.“

„Jaké poselství přinášíš?“

„Poselství míru.“

„Proč neposlal šejk některého muže svého vlastního kmene?“

„Mužové Abú Hammádů přicházejí hned za mnou.“

Nechtěl jsem už dál na starce naléhat a jel jsem tedy odtud, ale podél břehu, abych mohl počítat ostrovy. Když jsme měli za sebou třetí, přišla zátočina a poté se před námi objevily stany tábora. Rovina kolem se hemžila velbloudy, kusy hovězího dobytka, kozami a ovcemi. Koní jsem viděl jen málo. Rovněž mužů tu bylo jen několik, a ještě starých a slabých, tedy nijak nebezpečných. Zajeli jsme mezi stany.

Před jedním stanem stálo mladé děvče a hladilo koně, který tam byl uvázaný. Sotva mě spatřila, vykřikla, vyskočila na koně a prchla odtud. Měl jsem ji pronásledovat? Neudělal jsem to. Ani by mi to nijak neprospělo, protože jsem už byl obklopen všemi, kdo zůstali v táboře: starci, nemocnými, ženami a děvčaty. Jeden stařec položil ruku na šíji mého vraníka a tázal se:

„Kdo jsi, pane?“

„Jsem posel Zedara ben Chólí.“

„Šejk tě posílá! A jaké zvěsti přinášíš?“

„To vám povím, až se tu všichni shromáždíte. Jak mnoho bojovníků tu zanechal?“

„Patnáct mladých mužů. Adžema se pro ně asi rozjela.“

„Dovol tedy, abych sesedl s koně. Ale ty,“ obrátil jsem se …