Pouští

11 V POSVÁTNÉ MEKCE

Spal jsem tak tvrdě, že mě probudilo teprve hýkání a pobíhání velbloudů venku. Vstal jsem a vyšel jsem před svůj stan. Na východě svítalo a nad zálivem se obloha barvila rudou září. Hořelo tam, a domněnka, která ve mně vznikla, zesílila při pohledu na čilý ruch v táboře. Muži byli v noci někde pryč a teď se vraceli s velbloudy obtíženými kořistí. Také šejkova dcera Ájša jela s nimi, a když sestoupila s velblouda, všiml jsem si, že má roucho potřísněné krví. Malek mi přál dobré jitro a ukázal na ohnivý oblak:

„Vidíš, že jsme loď našli? Když jsme tam přišli, Džeheínové spali, a teď už jsou u svých ničemných předků.“

„Zabili jste je a vyloupili jste loď?“

„Vyloupili? Co tím chceš říci? Nepatří snad vítězi majetek poraženého? Kdo by nám chtěl upírat, co jsme získali?“

„Daň, kterou si Abú Sajf přivlastnil, patří šarífu amírovi.“

„Tomu, který nás zapudil? I kdyby mu ty peníze patřily, nikdy by je neobdržel. Ale opravdu si myslíš, že to byla daň? Obelhali tě. Jenom šaríf má právo vybírat tuto daň, a nikdy to nenechá dělat Turka. Turek, kterého jsi považoval za výběrčiho, byl buď podloudník, anebo výběrčí cla egyptského paši, nechť ho Alláh ztrestá.“

„Nenávidíš ho?“

„Jako každý svobodný Arab. Neslyšel jsi snad o krutostech, ke kterým tu došlo za dob Vahábitů? Ať už peníze patřily pašovi, nebo šarífovi, teď patří mně! Ale blíží se čas modlitby. Připrav se, abys nás mohl následovat. Nemůžeme zde déle zůstat.“

„Kde si chceš rozbít tábor?“

„Na místě, odkud budu moci pozorovat cestu mezi Mekkou a Džiddou. Abú Sajf mi nesmí uniknout.“

„Uvědomil sis i nebezpečí, které ti přitom hrozí?“

„Myslíš, že se Atejbové bojí nebezpečí?“

„Ne, ale i nejodvážnější muž musí být opatrný. Jestli ti padne Abú Sajf do rukou a ty ho zabiješ, musíš okamžitě opustit tyto končiny. Pak možná ztratíš dítě své dcery, které je právě s Halefem v Mekce.“

„Řeknu Halefovi, kde nás má v tom případě hledat. Hanne musí do Mekky, ještě než se odtud vydáme dál. Je jediná z nás, která dosud nebyla ve svatém městě, a později se jí už možná nepodaří sem putovat. Proto jsem se už dlouho ohlížel po dalílovi pro ni.“

„Rozhodl ses už, kam se vydáš?“

„Namíříme do pouště Ed Dahna, k Maskatu, a pak možná vyšleme posla k bani Šammárům, aby nás přijali mezi sebe.“

Po krátkém rozednívání nastal den. Slunce se vyhouplo nad obzor a Arabové, kteří ještě páchli prolitou krví, se obrátili k Mekce a modlili se. Brzo nato strhli stany a karavana se dala do pohybu. Teď, když už byl jasný den, viděl jsem teprve, jakého množství předmětů se Atejbové na lodi zmocnili. Noční útok z nich udělal zámožné lidi. Byli proto neobyčejně veselí. Zůstával jsem trochu stranou. Byl jsem rozmrzelý, protože jsem se musel pokládat za nevinnou příčinu záhuby Džeheínů. Bylo zbytečné dělat si výčitky, ale nemohl jsem si pomoci. Kromě toho na mě silně působila i blízkost Mekky. Tam ležela, posvátná, zakázaná Mekka! Měl jsem se jí vyhnout, anebo jsem se měl opovážlivě podívat do města? Každá žilka ve mně hrála touhou podívat se tam, a přesto jsem se zase vážně zamýšlel nad možnými následky. Co z toho budu mít, když se mi to podaří? Budu moci říci, že jsem byl v Mekce — nic víc. A když mě odhalí, je to má jistá smrt — a jaká smrt! Jenže úvahy a všecky důvody pro i proti k ničemu nevedly. Rozhodl jsem se, že se zachovám až podle okolností. Už často jsem to tak udělal a vždycky jsem dobře pochodil.

Aby se potkali s co nejmenším počtem lidí, dělal šejk okliku. Nedovolil odpočívat, dokud nenastal večer. To už jsme byli v úzké kotlině, obklopené příkrými žulovými stěnami, mezi nimiž jsme se chvíli ubírali, až jsme se dostali k údolí, odkud, jak se zdálo, nebyl žádný jiný východ. Zde jsme sesedli, postavili jsme stany a ženy rozdělaly oheň. Dnes byla bohatá a pestrá večeře, pocházející ze zásob Abú Sajfova kuchaře. Pak nastal všemi vytoužený okamžik, kdy se rozdělovala kořist.

S tím jsem neměl co dělat. Vstal jsem a obešel jsem údolí. Na jednom místě se mi zdálo, jako by se zde přece jen dalo vystoupit vzhůru, a pokusil jsem se o to. Hvězdy se jasně třpytily. Podařilo se mi to. Snad po čtvrthodině jsem už stál nahoře na vrcholku a mohl jsem se rozhlédnout na všecky strany. Dole na jihu se po obzoru táhl řetěz holých pahorků, nad nimiž se zvedal bělavý jas, jaký navečer vydávají světla velkého města. Tam ležela Mekka. Pod sebou v údolí jsem slyšel hlasité výkřiky Atejbů, kteří se dohadovali o kořist. Trvalo to dosti dlouho, nežli jsem se k nim vrátil. Šejk mi vyšel vstříc:

„Efendi, proč jsi s námi nezůstal? Ze všeho, co jsme na lodi našli, musíš především ty dostat svůj díl.“

„Já? Mýlíš se. Nebyl jsem v noci s vámi, a nic proto nedostanu.“

„Nemluv tak, efendi. Cožpak bychom dopadli Džeheíny, kdybychom se s tebou nesetkali? Aniž jsi chtěl, vedl jsi nás, a proto dostaneš, co ti náleží.“

„Nic si nevezmu.“

„Efendi, domnívám se, že odmítáš kvůli své víře. Znám ji jen málo a nechci ji urážet, protože jsi mým hostem. Ale není správná, když ti zakazuje přijmout kořist. Nepřátelé jsou mrtvi a jejich plavidlo je zničeno. Máme věci, které tak nutně potřebujeme, spálit a zkazit?“

„Nebudeme se hádat. Ale ponechte si, co máte.“

„Ne. Dovol, abychom dali tvůj díl Halefovi, tvému průvodci, i když už dostal, co mu patřilo.

„Dejte mu to!“

Malý Halef Omar mi děkoval a děkoval. Dostal několik kusů zbraní a oděvu a krom toho váček se stříbrnými mincemi. Nedal mi pokoj — musel jsem mu jeho poklad přepočítat, abych byl svědkem, že se dnes stal bohatým mužem. Jeho podíl činil asi osm set piastrů a pro chudého Araba to bylo hotové štěstí.

„S těmi penězi si můžeš víc než padesátkrát zaplatit útraty, které budeš mít v Mekce,“ poznamenal šejk.

„Kdy se vydám do svatého města?“ zeptal se ho Halef.

„Zítra ráno, nebo nejpozději v poledne.“

„Ještě nikdy jsem tam nebyl. Jak se mám chovat?“

„To ti řeknu. Povinností každého poutníka po příchodu do Mekky je odebrat se neprodleně k El Hárám. Pojedeš tedy k Bajt Alláh, necháš velbloudy venku a vstoupíš dovnitř. Tam doc…