Cizinec přichází

11. POKUŠENÍ

Když téhož večera, předjel bankéřův vůz k domu cizince z Indie, byl van Zoom už doma a právě mluvil se sluhou Antonínem.

"Tak komorná tě pozvala k sobě? To jsem rád, ale uvidí tě i ostatní služebnictvo?"

"Kdepak, komorná dbá velice na svou dobrou pověst."

"Znamenitě! Já samozřejmě nevím, jak dlouho se tu moji hosté zdrží, ale pokládám za důležité, abys je mohl sledovat poté, co se vrátí domů."

Antonín se zatvářil prohnaně. "To je třeba zařídit hodně hloupě."

"Jak to?"

"Nechám se panstvem překvapit v pokoji."

"Výborně, nebudeš mít čas se vzdálit a schováš se, abys mohl všechno sledovat," usmál se van Zoom.

"Tak jsem to myslel. Komorná sice bude strachy bez sebe, já se ale pokusím všechno pozorovat."

"Můžeš říci komorné, že panstvo se vrátí k půlnoci. Já se už postarám o to, aby přišli dřív. To, co bych rád objevil, se týká ložnice."

"To abych zalezl pod postel."

"Dejme tomu, ale jak se pak dostaneš ven, je tvůj problém. Potom mě musíš najít u veliké kašny, a teď už dost, někdo zvoní, to budou oni."

Kníže kráčel hostům v ústrety. Překvapeně však uvítal jenom Noru z Helfensteinu bez manžela.

"Pozvání přišlo příliš náhle, a manžel měl už sjednanou naléhavou obchodní schůzku, pokoušel se ji odložit, ale nešlo to. Dovedete si jistě, Jasnosti, představit, jak ho to mrzelo," vysvětlovala Nora manželovu nepřítomnost.

"I mě to mrzí," uklonil se kníže a políbil Noře ruku.

"Asi vás moje přítomnost neodškodní, ale nemohla jsem přenést přes srdce, abych naše setkání odvolala."

"Jste mi samozřejmě co nejsrdečněji vítána, milostivá paní," ujistil ji kníže a zavedl Noru do pracovny, kde si oba vyměnili několik bezobsažných společenských frází, dokud se v jídelně neobjevil Bedřich, aby přistrojil stůl.

"Malá večeře ve dvou, milostivá," usmál se hostitel, "bohužel v domě chybí pečlivá ženská ruka, musím prosit o shovívavost."

"Udělám všechno, abych pečlivou ženskou ruku nahradila," podotkla paní Nora, a pak se během večeře starala o knížete, jako by ona byla hostitelkou. Když po večeři projevila zájem shlédnout i další komnaty Zoomova domu, netušila, jak nahrává knížeti do ruky.

Vydali se na obhlídku, provázeni Bedřichem. Nora obdivovala bohatství i vytříbený vkus knížete, přecházeli z jedné místnosti do druhé, Nora si všímala zvláštních předmětů, cizokrajných rarit, jejichž cenu a někdy ani název neznala. Přitom jí van Zoom vyprávěl, že jeho sídlo v Indii je mu pravým domovem a tento dům že si najal jen na přechodnou dobu.

Vrátili se do pracovny, Nora usedla do křesla a poznamenala: "Jasnosti, překonal jste moje očekávání, vypravují se o vás ve společnosti fantastické věci, ale skutečnost všechny předčí."

Van Zoom pokrčil rameny.

"To všechno nemá duši, spatřila jste vlastně zařízení osamělého muže, a bohatství není totéž co štěstí. Co znamenají například drahokamy, z nichž každý představuje jmění, když si za ně nemohu koupit pravé štěstí?"

"Drahokamy?" vydechla, "vidíte, a vy jste mi je nepředvedl."

"Netušil jsem, že by vás mohly zajímat."

"Ale Jasnosti, copak existuje ženská bytost, která by se nezajímala o drahokamy?"

Van Zoom zdvořile povstal a nabídl Noře rámě, aby ji odvedl do vedlejšího pokoje, do oblékárny, o níž již byla řeč. Dvě skříňky musely hned každému padnout do oka: ocelová pokladna a pak vysoká, široká a dřevem vykládaná podle čínského způsobu.

Van Zoom se přiblížil k první z nich. "Moje pokladna," vysvětloval a zároveň vložil do zámku klíč s podivnými zuby a točil abecedním kolečkem.

"Vidíte, milostivá," pokračoval, "zámek může otevřít jen někdo, kdo zná tajemství. Pokud by se o to pokusil někdo nepovolaný, přivítaly by ho výstřely. Tady vidíte hlavně. Rány teď nevyšly jen proto, že jenom mně je známo, jak se zámkem nakládat."

"Ach, bože!"

Paní Nora se dívala vylekaně do hlavní pistolí, které na ni civěly z otevřených dvířek.

"Myslíte si, že je možné mne oloupit?"

"Vyloučeno, Jasnosti, ta skříňka je jako pevnost a vaše drahokamy jsou v ní v bezpečí!"

"Ne, jsou na daleko bezpečnějším místě, tady mám jen peníze a cenné papíry," podotkl kníže a otevřel široké dvojité dveře druhé skříně. Objevily se knihy se zlatě potištěnými hřbety.

"Ach, knihy," řekla zklamaně.

"Jsou jako drahocenné klenoty, milostivá," sáhl do skříně" jen si vezměte do ruky třeba tuto knihu a potěžkejte si ji."

Nora si ji důkladně prohlédla a shledala, že to není kniha, ale bytelná dřevěná skříňka.

"Jen ji otevřte!" vybídl ji van Zoom.

Vykřikla úžasem. Zasvítilo šest nádherných náramků, s perlami, rubíny a smaragdy.

A tak otvíral van Zoom jednu knihu za druhou, náhrdelníky, prsteny, řetízky a řetězy, brože, klenoty všeho druhu.

"To je zázrak," plály oči paní Noře, "tahle knihovna je cennější než celý váš dům!"

"A tahle knížečka je cennější než všechny ostatní dohromady," zasmál se, poklepal prstem na hřbet knihy, kde stálo: "Les rois des pierres" - králové kamenů. Knížku otevřel a Nora uviděla dva nevzhledné kožené sáčky.

Zoom z nich vyjmul kameny, jeden veliký jako hrášek a druhý jako lískový oříšek.

"Co to je?" zapátrala.

"Diamanty, ale také rubíny, safíry a smaragdy," odpověděl tónem, jako by šlo o bezcenné kamení.

Znervózněla a van Zoom ji sledoval. Všiml si, jak se jí chvějí ruce, sledoval i lesk jejích očí a viděl, že se blíží k cíli.

"Samé tretky," řekl znevažujícím tónem, "co mám z těch mrtvých pokladů? Tady jsou ukryty a jaký užitek mi nesou, čím jsou světu?"

Rozrušením nedokázala odpovědět. Vrátili se do pracovny, Bedřich přinesl čaj. Poté kníže zazvonil, sluha přišel znovu.

"Sklenku čisté vody," řekl van Zoom, což bylo dohodnuté znamení. Po chvilce přinesl sluha vodu.

"Jasnost promine, ale správce domu vás prosí, prý je to velmi naléhavé, jde o nějaké účty."

"Ach, to je hloupé," na oko mrzutě poznamenal van Zoom, "milostivá paní, promiňte prosím, ale je to neodkladné."

"Kvůli mně to nesmíte přece zanedbat," řekla a usmála se okouzlujícím způsobem.

"I kdybych si musel vyžádat omluvu na celých deset minut?"

"Ale Jasnosti, kdybych věděla, že…