Karavana otroků

13. KAPITOLA
PRONÁSLEDOVÁNÍ

Po nalodění mužstva byly vytaženy kotvy a za obvyklého voláni "já rabb, já rabb, ó Bože, ó Bože!", s nímž každý muslim začíná svou práci, odstrčili bahhárové, lodníci, lodě od kotviště, kde stály ženy a děti vojáků. Majitelé zerib dovolují svým vojákům ubytovat v zeríbě své rodinné příslušníky. Dělají to z prozaického důvodu: přítomnost příbuzných připoutává vojáky k zeríbě a zabraňuje dezerci.

Příznivý vítr nadouval plachty a lodě vyrazily proti proudu.

Hasan Murat nepřeceňoval možnosti. Nokvery v ničem nezaostávaly za dahabíjí, a Schwarz s potěšením pozoroval, že tato okolnost nabádá lodníky k závodu.

Dahabíje měla zkušeného rajíse, kapitána a vyškoleného mustamila, kormidelníka. Oba byli podřízeni Schwarzovi. I nokvery měly své rajíse a mustamily, kteří, byť nebyli vyškoleni, znali každý kout řeky. Všichni tři kapitáni dělali všechno proto, aby se předstihli. Nastaly pravé závody, jaké lze vidět pouze na Mississippi. Rajísové nařídili kormidelníkům, aby se chopili žerdí a pomáhali jim při tom i askáríjové.

Zvláště se vyznamenával nokver, na jehož palubě velel El Šachchár. Chraploun byl dobrý voják na souši a ještě lepší lodník. Podle známého arabského zvyku rozohňoval své mužstvo střídavě lichotivými názvy a nadávkami.

"Já Alláh, já nabí! Amal, amal, já Alláh, amal! Já Alláh, já musáid, amal, amal! Ó Alláhu, ó Proroku! Do toho, do toho, ó Alláhu, do toho! Ó Alláhu, ó pomocníku, do toho, do toho! Dokažte, že je jen jeden Bůh. Ó Bože, prokaž nám svou milost svým požehnáním. Chvalte Proroka, ó mužové!"

Jeho lidé pracovali v záři slunce. Pot jim stékal v praméncích po tváři a hrudi. Chraplounův nokver byl v řadě poslední a na čele plula dahabíje. El Šachchár chtěl předstihnout druhý nokver a proto se snažil odvrátit vítr z jeho plachet. Chce-li toho arabský rajís dosáhnout, vráží svůj nůž do stěžně a vyzývá přitom Alláha. Proto vytáhl Chraploun svůj kindžál, obrovský zakřivený nůž, pozvedl jej vzhůru, aby to viděla celá posádka a zařval chraptivě:

"Kávám, kávám! Satir, šadíd! Rychle, rychle! Buďte silní, buďte pilní! Strkejte, táhněte, zabírejte, vy silní, vy obratní! Nepovolujte, miláčkové Alláha! Pracujte, vy psi, lenoši, zbabělci! Tu je můj nůž: vidíte ho? Řeže vítr! Vezměte přednímu nokveru vítr, ať splihnou jeho plachty! Pracujte děti, synové moji! Pracujte, vyvolení! Přijde naše chvíle, už je tady. Sikkíni, sikkíni, ha sikkíni! Můj nůž, můj nůž, zde je můj nůž!" Zařval, přiskočil ke stěžni a rozpřáhl se k bodnuti. Ve chvíli, když ve směru větru zakrývala plachta jeho lodi plachtu druhého nokveru, vrazil nůž do stěžně a zavyl:

"Bismilláhi, jalla, jalla já mubárakún! Ve jménu Alláha, pracujte, pracujte, vy požehnaní! Máme ho, už ho máme! Pohleďte, dochází mu dech! Li kuddám, li kuddám kupředu, kupředu! Je to v pořádku, vpřed! Vzali jsme mu vítr. Aíb álejhu, hamdulťlláh, hanba mu, díky Bohu!"

Plachta druhého nokveru splaskla a zašuměla, otírajíc se o stěžeň. Šachchárův nokver začal dohánět dahabíji. Lodníci i vojáci zajásali, když předstihli sesterský nokver, kdežto osádka druhého nokveru vybuchla v rázné proklínání a snažila se způsobenou hanbu odčinit. Chraplounovi se však nepovedlo dostihnout dahabíji, která byla líp stavěná a měla větší plachtoví, takže jí nokver nemohl zakrýt vítr.

Závody však měly svůj klad v tom, že všechny tři lodě pluly maximální rychlostí. Než nastala doba el asru, tedy ve tři hodiny odpoledne, dorazily lodě k záhybu řeky, kde se setkal člun Syna tajemství s nokverem a sandálem Abúl Mota. Pfotenhauer upozornil Schwarze na tuto okolnost.

"Tedy včera odpoledne v těchto místech?" ptal se Schwarz. "Takže má před námi jednodenní náskok. Poplujeme celou noc. Voda světélkuje a hvězdy se třpytí a možná se ukáže i měsíc. Tím dohoníme Abúl Mótův náskok a budeme mu v patách."

"Vydrží to lodníci?" tázal se Bavor. "Pracují s nadlidským úsilím, ale všechno má své meze. Pohleďte, jak se potí."

"Mám nápad. Rozdělím lodníky na dvě skupiny, aby se vystřídali. Za odpočívající půlku nasadíme askáríje. Promluvím si o tom s Muratem."

Schwarz vyslal ihned malý člun k Egypťanovi, který se plavil na el Šachchárově nokveru. Sám se pak posadil na serír, vypolštářovanou dřevěnou lavici a pozoroval pohyb lodi i pobřežní krajiny. Bavor se také posadil a zahloubal se do svých myšlenek.

Za chvíli se před nimi objevil Ibn es Sirr.

"Efendi," obrátil se skromně na Otce čápa. "U Ňam-ňamů ses mě ptal na mou minulost, já jsem ti však odpovídal vyhýbavě. Rád bych teď doplnil to, co jsem tehdy neřekl."

"Posaď se k nám," vyzval ho ornitolog.

Jinoch si sedl v uctivé vzdálenosti od obou učenců. Jiný by se možná zdráhal, ale Syn tajemství byl naplněn neurčitým pocitem, že jeho místo je spíše mezi panstvem, než mezi služebnictvem.

"Některé věci již znáš," počal hovor, "ale to hlavní se dozvíš až nyní. Nevím, kdo byl mým otcem, ale že byl Arab, o tom nepochybuji, neboť veškerá slova z dětství, na která se pamatuji, jsou arabská."

"Z kterého nářečí? Bylo by to důležité, kdyby sis na to vzpomněl."

"Těžko říci. Zapamatoval jsem si pouze pár slov."

"A kam tě vlastně ten lupič zavlekl?"

"Ani to nevím určitě. Vzpomínám si jen, že jsem bydlel u nějakého černocha, jehož žena měla mnohem světlejší pleť, než ostatní příslušníci kmene. Měla mě ráda. Odešla se mnou daleko, velmi daleko. Nesla mě v náruči a jen chvílemi mě dovolila, abych kráčel vedle ní. Vím, že jsme putovali mnoho dní, přešlí jsme několik krajin a strávili hodně nocí v pustině. Jednoho večera si ulehla vedle mě a ráno již nevstala. Když jsem se ráno probudil, ležela a nehýbala se. Byla mrtvá. Zemřela námahou a hladem. Měl jsem rovněž hlad a plakal jsem bez ustání. Přišla nějaká černoška, která mě zaslechla a nalezla po hlase. Vzala mě do blízké osady, kde mě nakrmila a napojila. Pak přišli černoši, kteří ohmatávali mé ruce, nohy a břicho a dávali mi hodně jídla. Když jsem nechtěl jíst, bili mě."

"Asi lidožrouti."

"Ano, efendi, byli to lidožrouti. I v osadě, odkud se mnou utekla černocho…